Rozhodnutí NS

6 Tdo 18/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/24/2019
Spisová značka:6 Tdo 18/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.18.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Přijetí úplatku
Útisk
Dotčené předpisy:§ 177 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/27/2019
III.ÚS 1716/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
06/18/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 18/2019-21


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovolání obviněného J. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 7 To 218/2018-467, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 98/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 7 To 218/2018-467, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. B. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 5. 2018, č. j. 6 T 98/2016-447, kterým byl uznán vinným přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 180 denních sazeb po 300 Kč, tedy celkem 54 000 Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

2) Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 7 To 218/2018-467, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný v rámci dovolání poukazuje na tu skutečnost, že již v řízení o odvolání argumentoval tím, že skutek, jak byl popsán soudem prvního stupně ve výroku o jeho vině, nevykazuje znaky trestného činu útisku, a ke shodnému závěru dospěl rovněž krajský soud ve svém usnesení, které je napadeno jeho dovoláním. Přestože soud druhého stupně dospěl ke shodnému závěru jako obviněný, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. V další části svého dovolání poukazuje na to, že obžaloba na něj byla podána pro skutek, který byl kvalifikován podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Po provedeném hlavním líčení byl odsouzen pro trestný čin podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [na možnou změnu právní kvalifikace byl upozorněn], přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se soud prvního stupně zabýval i možností kvalifikovat uvedené jednání podle § 331 tr. zákoníku (vzhledem k tomu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný převzal peníze v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, nebyla tato kvalifikace použita) a současně také rozvedl, proč nebylo možno skutek kvalifikovat podle § 175 tr. zákoníku. V rámci obviněným zmíněné chronologie dále uvedl, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně ve svém zrušovacím rozhodnutí dospěl k závěru, že výrok o vině trestným činem podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nemůže obstát, stejně jako kvalifikace podle § 251 tr. zákoníku a současně vyjádřil svůj soulad se závěrem soudu prvního stupně, z jakých důvodů není možno jeho jednání kvalifikovat podle § 331 tr. zákoníku a § 175 tr. zákoníku. V reakci na toto konstatování odvolacího soudu [které se však vztahovalo k zrušovacímu usnesení odvolacího soudu sp. zn. 7 To 381/2007, ze dne 9. 11. 2017 (nikoli k předmětnému usnesení)] obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že nebyl v souladu s ustanovením § 225 odst. 2 tr. ř. upozorněn odvolacím soudem v rámci řízení o jeho odvolání, které se konalo dne 2. 8. 2018 u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 7 To 218/2018 [usnesení proti kterému je podáno dovolání] na změnu právní kvalifikace, a pokud takto nebyl upozorněn a nemohl tomu přizpůsobit svoji obhajobu, nemohl odvolací soud učinit závěr, že svým jednáním naplnil znaky § 331 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky žádného trestného činu, a proto měl být obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn. Závěrem uvedl, že „s ohledem na princip zákazu reformationis in peius plynoucí z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nelze v tomto stadiu řízení již shora popsanou vadu v postupu odvolacího soudu napravovat, neboť náprava vady by znamenala faktické zhoršení procesní situace obviněného“, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a sám obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.

3) Vyjádření státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství neměl Nejvyšší soud ke dni konání neveřejného zasedání k dispozici.
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak má být podáno v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8) Shora již bylo Nejvyšším soudem uvedeno, za jakých okolností lze námitky formálně označené za spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutečně pod tento dovolací důvod podřadit. Současně je vhodné i připomenout, že z hlediska judikatury Ústavního či Nejvyššího soudu lze pod výše uvedený dovolací důvod zahrnout i námitky podřazované pod tzv. „extrémní nesoulad-rozpor“, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Otázka extrémního rozporu je spojena s otázkou práva na spravedlivý proces a možnosti (viz shora) uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9) Jak je však zřejmé z podaného dovolání, podstatou veškeré argumentace obviněného je tvrzení, že nemohl při výkonu obhajoby reagovat na změnu právní kvalifikace, neboť nebylo postupováno ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř. Tato námitka však není obviněným v žádném případě vázána na otázku porušení práva na spravedlivý proces, což by bylo možno posoudit ve smyslu shora uvedených úvah jako otázku podřaditelnou pod extrémní nesoulad. Nejvyšší soud však musí současně uvést, že není nejen povinen, ale ani oprávněn za obviněného domýšlet, zda směr jeho dalších úvah se vůbec tímto směrem mohl a chtěl ubírat. Jak mj. vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 (Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 452/07) a dalších, není úlohou dovolacího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. I přes shora uvedené konstatování však považuje Nejvyšší soud v reakci na námitku „neupozornění obviněného odvolacím soudem na změnu právní kvalifikace“ za potřebné uvést, že se plně ztotožnil s postupem odvolacího soudu, neboť jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, měl tento dostatek podkladů pro konstatování závěru, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu s přísnější právní kvalifikací [bod 10 tohoto usnesení] a správně poukázal na vázanost zásadou reformationis in peius [srovnej rozh. č. 41/2007 Sb. rozh. tr.], přitom argumentace obviněného o nezbytnosti jeho upozornění na změnu právní kvalifikace, je s ohledem na výše uvedené rozhodnutí nesprávná. Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud s ohledem na koncepci podaného dovolání za potřebné uvést následující. Dovolání rozvádí chronologii průběhu trestního stíhání obviněného. Z vyjádření obviněného k charakteru trestné činnosti, pro kterou byl postaven před soud, lze uvést jako zásadní jeho tvrzení, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Popírá tedy nejen, že by se dopustil jednání, které bylo soudem prvního stupně kvalifikováno podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, ale ve své podstatě popírá i spáchání jednání, které by mohlo být kvalifikováno podle § 331 tr. zákoníku, pokud by odvolací soud nebyl vázán zákazem reformationis in peius (zásadou vyjádřenou v § 259 odst. 4 tr. ř.), neboť ve své podstatě popírá, že by s L. P. uzavřel jakoukoli ústní dohodu, využívaje přitom svých znalostí a kontaktů plynoucích z povolání inspektora BOZP, že v souvislosti s touto svou kontrolní činností bude oslovovat potenciální klienty s tím, aby s L. P. uzavírali smlouvy na provedení služeb v souvislosti s její podnikatelskou činností, přičemž součástí této dohody bylo vyplácení finančních částek obviněnému L. P. [blíže popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení soudu druhého stupně, (shora uvedené bylo blíže rozvedeno např. na str. 4 rozsudku – „ve firmách kam půjde na kontrolu, a které budou mít něco ve špatném stavu o ní řekne; chtěl, aby mu dávala 10% z fakturované částky“)].

10) V popisu skutku v předmětné trestní věci je jednak uvedeno, že obviněný se „dohodl“ s L. P. [osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci], že jí bude zajišťovat a zprostředkovávat uzavření obchodních vztahů a poradenskou činnost v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u jejích potencionálních klientů a od L. P. za tuto činnost obdržel každý měsíc odměnu ve výši nejméně 6 000 Kč [obviněný popírá převzetí peněz, soudy oproti tomu vycházely z výpovědi L. P. a jejich zaměstnankyň]. Ve vztahu např. k § 331 odst.1, 2 tr. zákoníku ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný sám (zákonný znak) v souvislosti s podnikáním jiného (zákonný znak - shora uvedeno podnikáním L. P.) tuto žádal o úplatek (znak § 331 odst. 2 tr. zákoníku). Výhradou obviněného by mohlo být tvrzení, že popis skutku neobsahuje výslovně zákonný znak „žádal o úplatek“. Za situace, kdy znak „žádá o úplatek“ je naplněn i tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku, projevem směřujícím k uzavření shora uvedené domluvy mezi ním a L. P. a po několik let jemu poskytnuté úplatky (nejméně v částce 6 000 Kč) přijímal, pak byl naplněn i uvedený zákonný znak [srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2887 s.].

11) Veškerou argumentaci obviněného lze tedy shrnout v jeho tvrzení, že k žádné dohodě s L. P. nedošlo, nikomu nedoporučoval využít služeb L. P., neexistovala žádná dohoda o odvodu 10% z fakturované částky (následně měsíční částka 6 000 Kč), stejně jako tvrzení, že nikdy od L. P. (resp. jejich zaměstnankyň) žádnou finanční částku nepřevzal, tudíž obviněný popírá, že by se vůbec skutek stal [jestliže se skutek nestal, pak však přichází v úvahu zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř., ale obviněný v dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud jej obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. – že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem]. Nejvyšší soud v souvislostí s jeho argumentací, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, a proto tomu nemohl přizpůsobit svoji obhajobu, se musí nad uvedenou argumentací [zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř.] pozastavit, neboť pokud obviněný tvrdí, že nic z toho co je uvedeno v popisu skutku se nestalo - nespáchal, není pak zřejmé, jak by obhajoba reagovala po tomto dožadovaném se upozornění odvolacím soudem na možnost změny právní kvalifikace - zda např. návrhem na další dokazování, aby bylo prokázáno, že k žádné dohodě nedošlo, že žádné peníze nikdy nepřevzal atd., ale pak je nutno uvést, že tuto obhajobu obviněný uplatňoval po celou dobu trestního stíhání. Pokud je však obviněným v dovolání navrhováno, aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., pak oproti svému tvrzení (že žádná dohoda s L. P. nebyla uzavřena, peníze od ní ani jejich zaměstnankyň nepřebíral atd.) připouští, že se skutek stal (alespoň zčásti), ale nenaplňuje všechny objektivní a subjektivní znaky žádné skutkové podstaty, což je však v rozporu s obhajobu uplatňovanou obviněným po celou dobu trestního stíhání. Přestože podle mínění Nejvyššího soudu postačovalo odkázat na shora uvedené judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, považoval tento za potřebné mj. poukázat na výše uvedené skutečnosti, ze kterých jednoznačně vyplývá nemožnost akceptace tvrzení obviněného, že v předmětné trestní věci měl být odvolacím soudem upozorněn na změnu právní kvalifikace.

12) Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž zřejmé, že tento se také dostatečně vypořádal s otázkou totožnosti skutku (viz bod 17 svého usnesení), pro který byla obžaloba podána s totožností skutku pro právní kvalifikaci podle ustanovení § 331 tr. zákoníku.

13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

      přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu