Rozhodnutí NS

7 Tdo 964/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:7 Tdo 964/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.964.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 964/2018-31


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 61 To 77/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 66/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 2 T 66/2017, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku soud upustil od uložení souhrnného trestu za uvedený přečin ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 29 T 16/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 67/2017. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené Československé obchodní bance, a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, částku ve výši 398 963 Kč.

Nyní posuzovaného trestného činu se obviněný podle odsuzujícího rozsudku dopustil (zkráceně) tím, že dne 30. 3. 2016 na pobočce Československé obchodní banky, a. s., (dále jen „ČSOB“) jako jednatel společnosti B. F., IČ XY, založil jejím jménem podnikatelský bankovní účet č. XY, k němuž si nechal vystavit platební kartu, následně na tomto účtu od jeho založení do 22. 4. 2016, kdy došlo k neoprávněnému přečerpání účtu, učinil pouze dva vklady hotovosti a jeden výběr hotovosti, přičemž zůstatek na účtu byl 37 Kč, a s vědomím této skutečnosti v rychlém časovém sledu v době od 22. 4. 2016, 23:09.17 hod. do 23. 4. 2016, 00:15:32 hod. využil údržby interního IT systému ČSOB, během které byly výběry z účtů klientů uskutečněné prostřednictvím bankomatů realizovány v tzv. „stand in režimu“, v němž bankomat neověřuje reálné zůstatky na bankovních účtech, ale vyplácí finanční prostředky do limitu platební karty, a z bankomatu v XY, provedl v časech specifikovaných ve výroku rozsudku prostřednictvím platební karty č. XY ze shora zmíněného účtu postupně 79 dílčích výběrů peněžních částek po 5 000 Kč a 1 výběr peněžní částky ve výši 4 000 Kč, celkem tedy vybral finanční prostředky ve výši 398 963 Kč nad rámec zůstatku na účtu, přestože si byl vědom neoprávněnosti těchto výběrů, neboť takovými prostředky na účtu nedisponoval, a tím způsobil ČSOB škodu v celkové výši 398 963 Kč.

Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Obviněný je zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí, státní zástupkyně pak namítala absenci výroku o uložení ochranného opatření obviněnému v podobě protialkoholního léčení v ústavní formě. Městský soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 61 To 77/2018, tak, že je oba podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II

Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný M. B. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění připustil, že jako jednatel společnosti B. F., skutečně založil dne 30. 3. 2016 jménem této společnosti u ČSOB, a. s., podnikatelský účet a k němu si nechal vystavit platební debetní kartu, která držiteli umožňuje čerpání peněžních prostředků maximálně do výše zůstatku na bankovním účtu. Za jednání jiných osob však odmítá nést trestní odpovědnost. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by inkriminované výběry z bankomatu provedl právě on. I kdyby tak učinil, nebylo by možno v jeho jednání spatřovat naplnění všech formálních znaků přečinu podvodu, zejména pak ne jeho subjektivní stránku. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl, že k výběrům hotovosti došlo během odstávky IT systému ČSOB, kdy tzv. „stand in režim“ nekontroloval zůstatek na bankovním účtu a umožňoval provést výběry nad jeho rámec. Na tento technický problém však bankou nebyl při zřizování účtu upozorněn, nevěděl o něm a nelze mu tak přisuzovat ani podvodný úmysl.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 61 To 77/2018, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 2 T 66/2017, zrušil a podané obžaloby ho zprostil.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a domáhat se tak přezkoumání správnosti provedeného dokazování a úpravy skutkových zjištění. Právě do skutkové oblasti však dle jeho poukazu směřuje námitka obviněného, že neoprávněné výběry z bankomatu neprovedl on, nýbrž někdo jiný. Taková argumentace tedy věcnému zaměření deklarovaného důvodu dovolání neodpovídá. Pokud obviněný dále namítl, že stíhaný skutek nenese formální znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, učinil tak podle státního zástupce zcela nekonkrétně, když nijak blíže nevysvětlil, v čem má vlastně tvrzený nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením spočívat. Námitce stran absence subjektivní stránky trestného činu v jednání dovolatele pak nelze přiznat opodstatnění. Jeho přímý podvodný úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zřetelně vyplývá ze skutečností vylíčených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle ní dovolatel věděl, že zůstatek na účtu společnosti B. f., činí pouze 37 Kč, a přesto na příslušnou kartu provedl výběry z bankomatu ve výši bezmála 400 000 Kč. I když nemusel znát příčiny nefunkčnosti a odstávky IT systému banky, které byly zveřejněny na webových stránkách ČSOB, muselo mu být zřejmé, že tento systém nereaguje na překročení zůstatku na účtu. Přesto z něj provedl v rozmezí cca 1 hodiny v rychlém časovém sledu 80 výběrů peněz v hotovosti a jejich frekvence rovněž prokazuje úmyslnou formu zavinění.

Se zřetelem k výše rekapitulovaným důvodům tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s § 256r odst. 1 písm. r) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednání věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal takřka z obdobných důvodů jako odvolání (respektive výňatek z něj, č. l. 286 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Podstatou podaného dovolání, je opakované tvrzení a vytrvalé přesvědčení obviněného, že žádnými z provedených důkazů nebyl prokázán jeho podvodný úmysl a nebyla tak naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu, jímž byl uznán vinným. Uvedl, že z toho, že byly vybírány peníze z bankomatů nad rámec zůstatku na účtu, nelze automaticky dovozovat úmysl a rovněž to, že by se tohoto jednání měl dopustit právě on.

Námitku obviněného, že nelze automaticky uzavřít, že se daného jednání dopustil právě on, pod uplatněný, ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit nelze, jelikož touto námitkou toliko polemizuje se skutkovými závěry nalézacího a odvolacího soudu. Nebyly sice dochovány kamerové záznamy z bankomatu, avšak nalézací i odvolací soud správně vzaly za prokázané, že to byl právě on, kdo peníze z bankomatu vybíral, jelikož osoby, o kterých uvedl, že jim kartu předal, toto jednoznačně popřely a soudy měly jejich výpověď za věrohodnou. Soudy tak uzavřely, že se jednání popsaného v obžalobě dopustil právě obviněný, svůj závěr pečlivě odůvodnily a protože se Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

Námitka absence subjektivní stránky na straně obviněného je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, neztotožnil se s ní a shledal jí zjevně neopodstatněnou.

Ve věci se jedná o úmyslný přečin podvodu, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněný založil u poškozené ČSOB, a. s., dne 30. 3. 2016 podnikatelský bankovní účet, na který do doby spáchání trestného činu učinil dva vklady a jeden výběr a byl si nepochybně vědom, že zůstatek činí 37 Kč a k účtu nemá sjednaný povolený debet. K tomuto účtu si nechal vystavit platební kartu, jejímž byl jediným disponentem. Z tohoto plyne, že pokud nenahlásil ztrátu platební karty a tuto nezablokoval, objektivně odpovídá za pohyby na účtu. U hlavního líčení obviněný nevypovídal, v odvolání uvedl, že kartu předal M. H. za přítomnosti M. T., což tyto osoby jednoznačně popřely a nakonec u veřejného zasedání uvedl, že neví, kam se karta poděla. Vypovídal tak rozporně a soudy jeho výpovědi neuvěřily, naopak za věrohodnou považovaly výpověď M. H. a M. T. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky uvedeného trestného činu, kdy odvolací soud výslovně správně shledal u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitka obviněného ohledně absence subjektivní stránky je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani výslovně nenamítal). Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného a naopak uzavřely, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně.

Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu