Rozhodnutí NS

6 Tdo 38/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:6 Tdo 38/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.38.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Zákaz pobytu
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 228 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/06/2019
II.ÚS 573/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 38/2019-39


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného P. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 196/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 61/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1) Obviněný P. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 44 T 61/2017, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Obviněný byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a to za shora uvedené trestné činy, jakož i sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 15 T 22/2017 ze dne 14. 6. 2017 s právní mocí dnem 14. 6. 2017, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 5 T 15/2017 s doručením obviněnému dne 21. 2. 2017, s právní mocí téhož dne. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil soud obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 5 T 15/2017 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 15 T 22/2017, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.

2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný a státní zástupce [v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu] odvolání, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 196/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině [pokusem přečinu krádeže § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku], podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců za současného zrušení výroků o trestech z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 5 T 15/2017, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 15 T 22/2017, jakož i všech další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil soud obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání dvou let, dále podle § 75 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil přiměřenou povinnost, aby během výkonu tohoto trestu podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně [dále již jen obhájce] proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V něm namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to trest zákazu pobytu. Poukázal na to, že trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt, přičemž rozhodující je, kde se pachatel fakticky zdržuje a kde trvale bydlí, nikoli kde je formálně hlášen k trvalému pobytu. Obviněný považuje uložený trest zákazu pobytu za nepřípustný s odkazem na splněnou negativní podmínku, která jeho uložení brání, a přitom namítá, že má sice formálně evidované trvalé bydliště na adrese mimo území, na které se vztahuje zákaz pobytu, nicméně fakticky se zdržuje právě na tomto území. Zákaz pobytu není podle názoru obviněného možno uložit také s ohledem na skutečnost, že na daném území žijí jeho zletilé děti, jakož i s ohledem na nutnost péče o jeho nemocného otce. V neposlední řadě obviněný zmínil, že trest by měl být vymezen pouze na některé části daného území, a to konkrétně na ty, ve kterých se skutečně dopustil předmětné trestné činnosti.

4) S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. výrok o trestu zákazu pobytu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 196/2018, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že trvalý pobyt obviněného v době ukládání trestu zákazu pobytu byl lokalizován mimo území, na které se zákaz pobytu vztahuje, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, zda na tomto území žijí jeho zletilé děti a jeho otec, o jehož zdravotní stav měl obviněný v blíže neurčené době pečovat a v této souvislosti s ním měl sdílet společnou domácnost. Dále poukázala na to, že skutečnost, že v místě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, žijí nebo pracují osoby obviněnému blízké, není na překážku uložení tohoto druhu trestu. Uložení trestu zákazu pobytu tak podle názoru státní zástupkyně v tomto případě není vyloučeno a splněny byly také ty zákonné podmínky, které se k jeho uložení váží. Rovněž uvedla, že trestná činnost obviněného, pro kterou byl v posuzované věci odsouzen, přímo souvisí s prostředím místa zákazu pobytu a je nutno ho proto vztáhnout na celé toto území, včetně všech jeho částí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a dále také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
II.
Přípustnost dovolání

6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8) Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 tr. ř. (k tomu srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 426/2004 či 7 Tdo 720/2010). Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

9) Ze shora uvedených důvodů lze uzavřít, že námitku obviněného vztahující se k nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení trestu zákazu pobytu, lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit.
III.
Důvodnost dovolání

10) Trest zákazu pobytu lze podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložit na dobu jednoho roku až deseti let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu, ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. V kontextu informací uvedených v předchozím odstavci Nejvyšší soud dále uvádí, že je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen trest zákazu pobytu bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Jak již bylo konstatováno shora, jedná se tedy o námitku relevantní, nicméně Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou.

11) V daném případě totiž ze spisového materiálu vyplývá, že všechny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu obviněnému byly splněny. Jednak je nepochybné, že obviněný byl v předmětné věci uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, a to konkrétně trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [pokud byl obviněnému ukládán souhrnný trest, je vhodné podotknout, že se tak stalo rovněž ve vztahu k úmyslné trestné činnosti]. Co se týče další podmínky týkající se dosavadního způsobu života obviněného, nelze, vzdor jeho tvrzení, tento charakterizovat jako řádný, a to zejména s ohledem na celkem devatenáct záznamů v rejstříku trestů obviněného. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se trestné činnosti dopouští opakovaně a dalo by se tak říci, že páchání trestné činnosti se stalo jakousi součástí jeho životního stylu odůvodňující uložení předmětného trestu.

12) Co se týče další z podmínek uložení trestu zákazu pobytu, a sice podmínky vztahu předmětné trestné činnosti a vztahu území, na kterém byl tento trestný čin spáchán, Nejvyšší soud konstatuje, že i tato podmínka byla v daném případě splněna. Nejen v konkrétním případě, ale i v minulosti se obviněný již dopustil na území, na něž se má zákaz pobytu vztahovat, poměrně rozsáhlé trestné činnosti, přičemž doplňuje, že celkem čtyřikrát se jednalo o trestnou činnost majetkového charakteru. K místu samotnému je třeba podotknout, že se jedná o metropoli vyznačující se značnou koncentrací lidí, která je nedílně spjata s vysokou mírou anonymity při páchání trestné činnosti. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na skutečnost, že ze strany obviněného hrozí opakování trestné činnosti majetkového charakteru v konkrétním místě, přičemž uložením trestu zákazu pobytu pouze v určitých částech daného území by zmiňovanému účelu zcela zřejmě nebylo dosaženo, lze uzavřít, že uložení trestu zákazu pobytu je vyžadováno ochranou majetku, a to ve všech jeho částech daného území (viz např. roz. č. 10/1983 - II. nebo č. 60/1994 - III).

13) V neposlední řadě je třeba se v této souvislosti vyjádřit k námitce obviněného stran nesprávného zjištění jeho trvalého pobytu, resp. nezjištění jeho skutečného pobytu. Nejvyšší soud tak doplňuje, že obviněný se nepochybně nemýlí, když tvrdí, že faktické bydliště v místě zákazu by uložení trestu zákazu pobytu bránilo, a to i při splnění všech ostatních podmínek pro uložení tohoto druhu trestu. Ze soudy nižších stupňů provedených důkazů je však zřejmé, že obviněný v místě zakázaného pobytu skutečně trvale nepobýval. Místem trvalého pobytu se pro účely tohoto trestu totiž rozumí adresa pobytu, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Musí jít ovšem o místo, kde se fakticky také ve skutečnosti zdržuje, nikoliv o místo přechodného pobytu, za které lze rozumět místo, kde se osoba z různých důvodů zdržuje dočasně.

14) K výše uvedenému je nutno dále uvést, že obviněný nemá na území zákazu pobytu vytvořeny žádné pracovní, sociální ani rodinné vazby, které by z daného místa tvořili místo, na které není možné zákaz pobytu vztáhnout. Je s podivem, když obviněný v dovolání poukazuje na to, že uložení trestu zákazu pobytu mu brání „provozovat jeho podnikatelské aktivity“, když z rozhodnutí soud prvního stupně vyplývá nezpochybnitelný závěr, že v uvedené době nebyl nikde zaměstnán [následná forma zaměstnání obviněného jako OSVČ – viz rozsudek soudu druhého stupně, vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti skutečného výkonu zaměstnání s ohledem na předchozí život obviněného, kdy lze odkázat na skutečnosti plynoucí z rozhodnutí Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 25 P 14/2016, ve kterém bylo ke dni 17. 6. 2016 mj. zjištěno, že obviněný již dlouhodobě nepracuje a od 23. 5. 2016 je veden jako uchazeč o zaměstnání]. Je nezbytné uvést, že z průběhu předchozích fází tohoto trestního řízení vyplývá, že skutečná adresa, na které se obviněný zdržuje a na kterou si mimo jiné nechal např. doručovat soudní písemnosti, se převážně nacházela zcela mimo předmětné území zákazu pobytu, a sice v místě, kde žije jeho přítelkyně se svými dětmi. Na dané skutečnosti nic nemění ani další z obviněným uváděných argumentů, kterým je nutnost péče o jeho otce, která musí být zásadně vykonávána na předmětném území [zde považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud byl obviněný zatčen (č. l. 148), pak sice uváděl adresu rodičů (otce), ale vlastní adresu, kde se zdržuje, uváděl zcela odlišnou, obdobná byla také situace (č. l. 141), kdy byl zatčen v XY. Dále je potřebné zmínit, že z žádného důkazu nevyplývá, že by zdravotní stav otce obviněného tuto péči skutečně vyžadoval, potažmo, že by tato péče nemohla být vykonávána mimo území, na které se vztahuje uložený zákaz pobytu, přičemž s ohledem na skutečnosti výše uvedené [adresy trvalého bydliště, adresy, kterou uváděl při jednání před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 25 P 14/2016 - kde mj. uvedl, že se synem bydlí v pronajatém domku v XY, kde se o syna stará a vytvořil mu zázemí, čímž ve své podstatě vyloučil svoji nynější verzi, péči o otce a předchozí žití a vedení společné domácnosti, čímž přehlédnout nelze ani předchozí obhajobu obviněného v předmětné trestní věci, kdy v odvolání poukazoval na to, že „žije s přítelkyní, která má dvě děti ve společné domácnosti, o které se starají, žije s nimi jeho nezletilý syn, žijí na adrese XY v XY“ (viz č. l. 186). Dále obviněný sám připouští, že na předmětném území, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, mají bydliště také jeho zletilé děti, tzn. vnoučata otce obviněného, která jsou již zletilá a žijí samostatně. V takovém případě se jako legitimní může jevit možnost péče o otce obviněného také jeho dalšími příbuznými. V dané souvislosti Nejvyšší soud rovněž podotýká, že sama skutečnost, že na daném území bydlí nebo pracují jeho blízcí, není sama o sobě důvodem pro neuložení předmětného trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1000/2013).

15) Ve světle všech shora uvedených skutečností tak Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného obsažené v jeho dovolání se jeví jako námitky zcela účelové, vedené snahou vyhnout se výkonu uloženého trestu zákazu pobytu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 30. 1. 2019

    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu