Rozhodnutí NS

26 Cdo 4263/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:26 Cdo 4263/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4263.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 4263/2017-113


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Lesostavby Třeboň a. s., se sídlem v Třeboni, Novohradská 226, IČO 47239328, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalovanému P. Ch., narozenému XY, bytem XY, o 20.265 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 99/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. března 2017, č. j. 15 Co 88/2017-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně napadla dovoláním výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře (odvolací soud) ze dne 31. 3. 2017, č. j. 15 Co 88/2017-79, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (soud prvního stupně) ze dne 20. 12. 2016, č. j. 1 C 99/2016-57, tak, že zamítl žalobu v části týkající se zaplacení poplatků z prodlení (výrok, jímž uložil žalovanému zaplatit částku 20.265 Kč za užívání bytu, potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů).

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), přípustné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, za niž je požadováno dlužné nájemné – podle předcházející právní úpravy (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Otázku, zda právo žalobkyně na zaplacení poplatků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2886/15), usnesení téhož soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1975/2005]. Při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak na straně žalovaného. Vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, proč výjimečně – právě s ohledem na specifické okolnosti dané věci – je na místě nepřiznání příslušenství představující poplatky z prodlení z nezaplaceného nájemného, není zjevně nepřiměřená. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu; dovolací soud může tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevného excesu soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, stejně jako námitkami, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami (rozsudek odvolacího soudu je v napadené části „překvapivý“, „nepředvídatelný“), uplatnila dovolatelka nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně podle ustálené soudní praxe je překvapivým rozhodnutím jen takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Dovolával-li se žalovaný korektivu dobrých mravů již v řízení před soudem prvního stupně, o takové rozhodnutí zjevně nejde.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. 12. 2018


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu