Rozhodnutí NS

7 Tdo 548/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:7 Tdo 548/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.548.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odvolání
Zrušení rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1,2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 548/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 11 To 399/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 24/2017, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 11 To 399/2017.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 1 T 24/2017, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 za použití § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 4 let a dále mu byl podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s denní sazbou 500 Kč a počtem denních sazeb 100. Pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozené České podnikatelské pojišťovny.

Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům rozsudku, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 1. 2018, č. j. 11 To 399/2017-493, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněný se uvedených přečinů podle rozsudku okresního soudu dopustil tím (zkráceně), že dne 26. 3. 2016 v době od 02:05 hodin do 02:27 hodin v R. v O. h., v prostoru autobusového nádraží, po předchozím požití velkého množství alkoholických nápojů, které u něj vyvolalo stav těžké opilosti s alkoholickým ovlivněním 2,09 g/kg, vnikl po vypáčení a poškození vstupních dveří společně s již odsouzenými D. B. a M. Š., kam za nimi přišel i M. K., do autobusu, načež společně autobusem prošli a poté autobus opustili s tím, že z něj obviněný vzal práškový hasicí přístroj, nedaleko od autobusového nádraží přístroj použili tak, že s ním po sobě stříkali, následně D. B. přístroj odhodil do příkopu a M. Š. tamtéž odhodil bezpečnostní kladívko z autobusu. Po krátké době se k autobusu vrátili, obviněný do něj vnikl, nastartoval a jako aktivní řidič s ním sám odjel ve směru na obec P., kdy následně v 02:45 hodin autobus odstavil v ulici U N. u domu. Během této neoprávněné jízdy v ulici N. zachytil a poškodil zaparkované motorové vozidlo zn. Citroën Xantia.
II.

Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný P. K. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval z aktivní řidičské jízdy autobusem a neexistuje ani komplex nepřímých důkazů, které by tvořily uzavřený a ničím nenarušený důkazní řetězec. Namítá tak existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, a není možné dospět k závěru, že právě on je pachatelem trestné činnosti. Nebylo prokázáno, že by procházel autobusem, seděl na místě řidiče či se pokoušel autobus nastartovat. Pachové stopy, odebrané v autobuse, se neshodovaly se srovnávací pachovou stopou, která mu byla odebrána. Soudy, že nesprávně hodnotily svědecké výpovědi v souvislosti s časovou osou celého děje, jelikož svědek A. K. se v době stříkání přístroje nacházel mimo dohled skupiny a nemohl děj vidět. Dalšího pochybení se soudy dopustily v případě, kdy jako důkaz bylo hodnoceno vyjádření svědka M. Š. z přípravného řízení a soud ke svým závěrům o vině pojal i výpověď svědka M. Š. ohledně předestřeného nepoužitelného důkazu.

Stěžejním a soudy zcela přehlíženým důkazem je podle obviněného zasazení do časové osy jeho výskytu a pohybu. V 02:05 je v autobuse a odcizí hasicí přístroj. V 02:34 telefonuje svědkovi M. K., se kterým si domlouvá schůzku, na které se sejdou o několik minut později. Pokud by však byl řidičem odcizeného autobusu, pak by na něj ostatní osoby na místě srazu musely čekat alespoň dvacet minut, než by se doprojížděl autobusem, zaparkoval jej v místě odstavení a na sraz dorazil. Nikdo ze svědků ale nehovořil o žádné prodlevě při čekání. Jediným důkazem tak je, že chybí z osmi lidí na kamerovém záznamu z autobusového nádraží pouze on, z čehož soud uzavřel, že musí být pachatelem trestné činnosti. Soudu také vytýká, že provedl nedostatečné dokazování, jelikož z výpovědi svědka A. K. vyplynulo, že v místě viděl pohyb a nelze tak vyloučit přítomnost další osoby. Odvolací soud tak měl porušit zásadu in dubio pro reo, v řízení byly použity pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a soudy se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, provedenými důkazy i namítanými vadami.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2018, č. j. 11 To 399/2017-493, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2017, č. j. 1 T 24/2017-476 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se nebude k věci věcně vyjadřovat.
III.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud, pokud neodmítne dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno. Předmětem dovolacího přezkumu je tak zásadně rozhodnutí soudu druhého stupně a v rámci tohoto přezkumu i předcházející řízení. Nelze ale přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu, které žádné stanovisko k odvolacím námitkám obviněného neobsahuje, protože není co přezkoumat.

Způsob, jaký odvolací soud v tomto případě k odvolání obviněného přistoupil, navíc v důkazně tak složité situaci bez přímých důkazů, kdy pouze paušálně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nijak nereagoval na řadu odvolacích námitek obviněného, které podle něj zásadním způsobem zpochybňují rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho vině danými přečiny, je neakceptovatelný. Obecně není vyloučeno, aby odvolací soud odkázal na závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s kterými se ztotožnil, pokud se ale v tomto odůvodnění soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s obhajobou obviněného. V této trestní věci ale okresní soud námitky obviněného v některých případech, pro jejich rozšířenou povahu až v odvolání, ani nemohl řešit. Odvolací soud přesto na ně vůbec konkrétně nereagoval a omezil se pouze na obecné fráze o prokázání viny provedenými důkazy, o správném hodnocení důkazů a správném postupu okresního soudu. Přezkoumání napadeného usnesení odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové z hlediska dovolacích námitek obviněného, by v podstatě v řízení o dovolání znamenalo nahrazování odvolacího řízení, tedy řešení v odvolání uplatněných námitek až Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím. Nejvyšší soud ale není soudem odvolacím a nemůže v řízení o dovolání nahrazovat zjevnou bezobsažnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího krajského soudu. Podstatnou část zamítavého usnesení odvolacího soudu přitom, vedle citace výrokové části rozsudku okresního soudu, tvoří opis obsáhlého odvolání obviněného P. K. na třech stranách odůvodnění. Pak následují dvě strany zcela obecných konstatování krajského soudu, o jehož povrchném přístupu k odvolání obviněného svědčí také skutečnost, že ohledně zavinění, trestu a náhradě škody tento soud rovněž neuvedl žádné vlastní úvahy a pouze doslovně (pozn. zjevně systémem Ctrl-C, Ctrl-V) a nesystematicky zkopíroval jeden a půl strany textu z rozsudku okresního soudu. Přitom krajský soud učinil takovéto písemné vyhotovení rozhodnutí o odvolání v důkazní situaci, kdy obviněný P. K. jednoznačně od počátku popírá řízení autobusu, neuvedl to ani žádný z řady svědků a ani kriminalistické expertízy nepřinesly žádné stopy svědčící o jeho vině. Okresní soud rozhodnutí o vině P. K. založil na „komplexu nepřímých důkazů“, kdy za rozhodující považoval kamerové záznamy a časové souvislosti, kdy pak vylučovací metodou dospěl z nepřítomnosti další osoby na místě k závěru o jediném možném pachateli, a tedy o řízení autobusu obviněným P. K. Na konkrétní námitky obviněného ani v tomto směru odvolací soud nijak nereagoval.


Vzhledem k tomu, že se odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vůbec nezabýval odvolacími námitkami obviněného, v dovolání obviněný tyto námitky v podstatě opakuje. Uvedl řadu námitek proti způsobu, jakým nalézací soud v jeho trestní věci prováděl dokazování a jak provedené důkazy hodnotil. Má za to, že okresní soud nesprávně hodnotil a zcela pominul část výpovědi svědka A. K. ohledně možné přítomnosti další osoby na daném místě jako možného pachatele jízdy s autobusem, že ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečností a důkazů, které nebyly probrány v hlavním líčení, čímž by postupoval v rozporu s ustanovením § 220 odst. 2 tr. ř., že okresní soud považuje výpovědi svědků za lživé, ale k závěrům o vině pojal i vyjádření svědka M. Š. z přípravného řízení z předestřeného nepoužitelného důkazu, což by zase znamenalo postup v rozporu s ustanovením § 211 odst. 2 tr. ř. Obviněný v dovolání také namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí v souvislosti s časovou osou a zejména pak zasazení jeho výskytu a pohybu na místě do této časové osy. K tomu, s poukazem na konkrétní časové údaje, jeho telefonát svědkovi M. K. a rozdělení skupiny namítá, že pokud by on řídil autobus, tak by další osoby ze skupiny museli na něj alespoň 20 minut čekat, než by za nimi došel.


Obviněný tak vzhledem k výše uvedenému v dovolání důvodně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, podle kterého „odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu“.

Ústavní soud pak uvedl v nálezu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, na který obviněný rovněž zcela důvodně poukázal, že „článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo toho, kdo je soudem uznán vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu seznatelné, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je možné spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech“. Ústavní soud v citovaném nálezu také uvedl, že „vždy hodnotí spravedlnost trestního řízení jako celku. Situaci, kdy odvolací soud fakticky rezignoval na bližší odůvodnění svého rozhodnutí, lze v rámci ústavněprávního přezkumu možné tolerovat jen tehdy, pokud se s totožnými námitkami obžalovaného již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvého stupně“. O takový případ se ale v této věci nejedná.

Nejvyšší soud nijak nepředjímá závěr o vině či nevině obviněného P. K. namítanými přečiny. Ale za situace, kdy se odvolací soud vůbec nezabýval konkrétními odvolacími námitkami obviněného, kterými vytýkal nesprávný procesní postup okresního soudu, nevypořádání se s významnými okolnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, a tedy zpochybňujícími jeho skutkové závěry podstatné pro závěr o vině, je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu pro absolutní nedostatek jakýchkoliv vlastních závěrů zcela nepřezkoumatelné. Postup odvolacího soudu proto nelze hodnotit jinak, než jako odepření práva na soudní ochranu a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu