Rozhodnutí NS

7 Tdo 1573/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:7 Tdo 1573/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1573.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ultima ratio
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1573/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněné P. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 8. 2018, č. j. 14 To 151/2018-466, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 17/2018, takto:
    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.


    Odůvodnění:

    I.

    Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 2 T 17/2018, byla obviněná P. H. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy poškozenému.

    Obviněná se trestného činu dopustila tím, že v době od září 2014 do 18. 4. 2016 ve XY, okres Ústí nad Orlicí, v bytě domu č. p. 656 na ulici XY, kdy měla v péči nezl. děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), oba nar. XY, fyzicky i psychicky týrala nezl. AAAAA tím, že ho často nepřiměřeně fyzicky trestala bitím, opakovaně ho škrtila a kopala, křičela na něj, zakázala mu oslovovat ji a jejího manžela „mámo a táto“, zavírala ho do pokoje, zakazovala mu z pokoje vycházet a mluvit s ostatními členy rodiny, nadávala mu "ty debile, chcípni, černej, rypák, cikán", ukládala mu písemné tresty a pokud je nestihl napsat, nedovolila mu jít spát a musel psát tresty do pozdní noci, stejně tak vyžadovala, aby se připravoval do školy do pozdní noci nebo ho budila brzy ráno, přičemž její chování vůči nezl. AAAAA vyvrcholilo dne 13. 4. 2016, kdy poté, co ho obžalovaná škrtila a bila, nezl. AAAAA vyběhl na chodbu a křičel o pomoc, sousedy byla k incidentu přivolána policie a následně byl nezl. AAAAA na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 0 Nc 2505/2016-5, ze dne 18. 4. 2016, umístěn do péče dětského diagnostického ústavu a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 13 P 49/2015-550, ze dne 28. 7. 2016, byla pěstounská péče nezl. dětí AAAAA a BBBBB zrušena.

    Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 8. 2018, č. j. 14 To 151/2018-466, zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

    II.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedla, že výkon rodičovské odpovědnosti a používání přiměřených výchovných prostředků za účelem dosažení toho, aby dítě plnilo své povinnosti, nelze považovat za trestný čin.

    Dále uvedla, že je toho názoru, že ve věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo i zásady presumpce neviny, čímž soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Důkazy nebylo možné hodnotit zcela jednoznačně, neboť ji usvědčují toliko výpovědi dětí AAAAA. BBBBB a proti těmto výpovědím stála její výpověď a výpovědi ostatních členů její rodiny a učitelek nezletilých. Učitelky viděly poškozeného svlečeného a neviděly na něm žádné známky násilí, o nichž následně vypovídaly kamarádky nezletilých dětí CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym). Není jejím úkolem prokázat nevinu a za situace, kdy existují pochybnosti o pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, je na místě, aby soud vzal pochybnosti v úvahu, a není-li schopen je vyvrátit, musí je vyhodnotit v její prospěch. V další části dovolání upozornila, že v řízení nebyl prokázán její úmysl týrat svěřenou osobu a její jednání nelze hodnotit jako zlé nakládání ve smyslu ustanovení § 198 tr. zákoníku. Všechno činila v dobré víře a pro dobro nezletilého. Trestní postih lze uplatňovat pouze tam, kde k odstranění závadného stavu nelze použít prostředků mimotrestních, tedy jako ultima ratio. V dané věci je tak nepochybné, že zrušení pěstounské péče je dostatečné k tomu, aby se nedopouštěla jednání, které je jí kladeno za vinu. S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení..

    Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněná nesprávně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho alternativách, ač jej bylo v dané věci možné uplatnit pouze v jeho druhé alternativě. Dále uvedla, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto důvodu je nutné dospět k závěru, že většinu námitek nelze považovat za relevantní. Některé námitky obviněné směřují do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování.

    V další části svého vyjádření pak státní zástupkyně uvedla, že za právní námitku je možno považovat tvrzení obviněné, že nešlo o týrání, ale o pochybení ve výchově, a proto skutek nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti a bylo tak porušeno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok, kterým byla obviněná uznána vinnou, není v kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož obviněná poškozeného zjevně fyzicky i psychicky týrala, neboť způsob, jakým s ním zacházela, definici týrání zcela naplňuje. Nešlo totiž o jednorázové selhání v rámci výchovného procesu nezletilého, ale o soustavné šikanózní a úkorné jednání ze strany obviněné. Snaha obviněné o nápravu poškozeného se dostala do rozporu s účelem pěstounské péče, neboť obviněná se vůči němu chovala tak, že to pro něj bylo ponižující a muselo jej to traumatizovat. Úmysl obviněné pak nevylučuje ani okolnost, že jednala v úmyslu chlapce napravit. Na závěr pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

    III.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná uplatnila tento dovolací důvod v obou jeho variantách, pro což nebyly splněny podmínky. V dané věci není možné uplatnit dovolací důvod v jeho první alternativě, protože odvolací soud na podkladě podaného odvolání rozsudek okresního soudu věcně přezkoumal a odvolání tak neodmítl ani nezamítl bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů.

    Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatelka. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
    Z podaného dovolání plyne, že některé uplatněné námitky pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit. Jedná se o ty námitky, ve kterých obviněná zpochybňuje skutkové závěry soudů a předkládá svou verzi skutkového děje, ve které uvádí, že poškozeného nijak netýrala, že na něj výchovně působila, a že se na výpovědi domluvil se sestrou BBBBB. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí, že zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné.

    Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněná své dovolání založila na prakticky stejných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení, když stejné argumenty uplatňovala už v průběhu řízení u nalézacího soudu. Také odvolání obviněné obsahovalo shodné námitky, jaké pak uplatňuje v dovolání. Podané dovolání je tak do určité míry totožné s jeho odvoláním (odvolání na čl. 451 a násl. trestního spisu). Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat. Proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který k odvolacím námitkám obviněné argumentaci okresního soudu doplnil.

    Pokud obviněná dále namítá, že postupem soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny, pak Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněné. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněné nevznikly.

    K námitce porušení práva na spravedlivý proces lze doplnit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Obviněná jej ani nenamítala. Porušení práva na spravedlivý proces namítala právě v souvislosti s námitkou porušení zásady presumpce neviny a s tou související zásadou in dubio pro reo. Porušení této zásady spatřovala v tom, že z výpovědí svědků a poškozeného nebylo možné jednoznačně usoudit na vinu obviněné, když proti ní vypovídal pouze poškozený a jeho sestra, kdežto její manžel, dcera M. J. a učitelky poškozeného nevypověděli nic, z čehož by bylo možné dovodit, že se dopouštěla týrání. Tyto námitky však uplatnila už v průběhu řízení u nalézacího i odvolacího soudu a oba soudy srozumitelně a jasně odůvodnily, proč uvěřily výpovědím právě poškozeného a jeho sestry, které byly podpořeny i dalšími důkazy, jako například znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, který byl vypracován na poškozeného (č. l. 65 a násl. trestního spisu).

    Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit námitku, že jí nebyl prokázán úmysl poškozeného týrat a její počínání nelze posoudit jako zlé nakládání se svěřenou osobou. K úmyslnému zavinění pak pro úplnost Nejvyšší soud obecně doplňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

    Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro svůj závěr o tom, že obviněná jednala úmyslně, opatřily dostatek důkazů. Tento úmysl správně dovodily ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Soudy přitom vycházely primárně z výpovědí poškozeného, jeho sestry BBBBB a podpůrně pak z výpovědí sousedů obviněné, ze kterých jasně plynulo, že z bytu obviněné se ozýval častý hluk, křik a rány. Zároveň neuvěřily výpovědím manžela a dcer obviněné, kteří se jí jednoznačně snažili svými výpověďmi pomoci a v rozporu s ostatními důkazy popřeli jakékoli zlé nakládání s poškozeným. Rovněž byly ve věci vypracovány znalecké posudky a to jak na osobu obviněné, tak na poškozeného. Ze znaleckého posudku na osobu obviněné (č. l. 268 a násl. trestního spisu) vyplynulo, že se jedná o osobu, která vyžaduje respekt od svého okolí a pokud to její okolí akceptuje, je obětavá a pečující. Avšak poškozený byl problémové dítě, které bylo poznamenáno z předchozí doby, měl tendence k útěkům a lžím, obviněná se snažila docílit, aby i on naplnil její představy, ale zvolila pro to neúměrné prostředky. Ze znaleckého posudku na poškozeného (č. l. 65 a násl. trestního spisu) pak vyplynulo, že je možné, že některé zážitky, které uvedl, že prožil u obviněné, mohl prožít už v rodině nevlastního otce, kde jej týrala jeho partnerka, avšak k týrání docházelo i ze strany obviněné, což vyplývá z provedených důkazů potvrzujících pravdivost výpovědi poškozeného. Jelikož byl poškozený dítětem, které odmalička procházelo značně problémovým vývojem, nebyl vzhledem ke svým intelektovým a sociálním schopnostem schopen dostát úkolům, které po něm obviněná požadovala.

    V souvislosti s výše uvedeným pak obviněná namítla, že trestní postih je třeba uplatnit pouze v situaci, kde nepostačuje postih podle jiného odvětví práva, jelikož trestní právo je nutné uplatnit až jako ultima ratio. Tímto obviněná namítala porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tato námitka odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná. Uvedenou zásadu, s kterou je spjatý princip ultima ratio, v daném případě nelze aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku, trestní odpovědnost obviněné a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takový případ se ale, vzhledem k dlouhodobosti a způsobu jednání obviněné vůči poškozenému, v této trestní věci nejedná. Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací obviněné o „naprosto nepatrné“ škodlivosti jejího jednání, když se podle ní jednalo o přiměřené výchovné prostředky.
    Obviněná byla uznána vinnou spácháním zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově a takový čin páchá po delší dobu. Týráním pak lze označit takové zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Je tedy evidentní, že způsob, jakým se obviněná dopouštěla trestné činnosti zcela naplňuje znaky této skutkové podstaty a nijak se nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům týrání svěřené osoby. Obviněná si zcela dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí vzala do pěstounské péče dvě děti, o kterých věděla, že byly v minulosti týrané, že poškozený má výchovné problémy a měla být tou, která se o tyto děti jako de facto rodič postará a pokusí se napravit to, co na nich v minulosti jiní způsobili, aby byly děti schopné se vzpamatovat a bez handicapů se začlenit do života. Přes toto vědomí se i ona dopustila zcela zavrženíhodného jednání vůči nezletilému poškozenému, který jak sám vypověděl, bral pěstounskou péči jako svou poslední možnost vyrůstat v rodině a vkládal do obviněné veškeré své naděje na normální život. Obviněná svým jednáním způsobila, že poškozený zcela ztratil důvěru v dospělé osoby, když se k němu chovala takovým způsobem, že musela být pěstounská péče ukončena a sám poškozený vyslovil přání vrátit se do dětského domova.

    Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněné uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 6. 3. 2019


    JUDr. Michal Mikláš
    předseda senátu