Rozhodnutí NS

7 Td 12/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:7 Td 12/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TD.12.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Místní příslušnost
Dotčené předpisy:§ 24 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Td 12/2019-67


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 3. 2019 v neveřejném zasedání v trestní věci obviněné V. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 124/2018, o příslušnosti soudu takto:


Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Okresní soud v Liberci.

Odůvodnění:


Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal dne 30. 11. 2018 u Okresního soudu v Liberci obžalobu na obviněnou V. V. pro přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku.

Přečinu se měla podle obžaloby dopustit tím, že v Mníšku, okres Liberec, ráno 29. 4. 2018, kdy jí neznámá osoba předala nalezený telefon zn. Sony, hodnoty 5 650 Kč, J. B., aby mu ho předala, až se o něj přihlásí, počkala, a když si o telefon neřekl, ho začala používat a měla až do 22. 5. 2018.

Podáním ze dne 4. 12. 2018 vznesla obviněná prostřednictvím obhájce námitku místní nepříslušnosti soudu (č. l. 58 tr. spisu). Obviněná uvedla, že se měla dopustit uvedeného přečinu přisvojením si telefonního přístroje v majetku jiné osoby. Přisvojení jako znak objektivní stránky, je podle obviněné naplněn, lze-li v jednání pachatele spatřovat charakteristiky typické pro výkon vlastnického práva. Má-li být výkon vlastnického práva spatřován v užívání, bude zvlášť významné prokazování úmyslu takto s věcí nakládat jako s vlastní, ačkoli k tomu není oprávněn. U uvedeného přečinu se věc dostává do dispozice případného pachatele nikoli nedovoleným způsobem, ale např. nálezem nebo převzetím od nálezce, převzetí do dispozice je právní povinností nálezce (§ 1052 odst. 1 obč. zák.), na níž navazují právní povinnosti zpravidla do tří dnů věc vrátit původnímu držiteli nebo učinit oznámení o nálezu. V souvislosti s touto povinností nálezce bude předmětem dokazování, zda nálezce věc užívá oprávněně či nikoliv, přičemž oprávněné může být shledáno takové užívání na základě rozumného uvážení souvislostí, např. zda lze shledat důvody, pro které je možné efektivně očekávat, že užívání věci nálezcem může vést k vrácení věci původnímu držiteli. I kdyby bylo možné učinit závěr, že obviněná s věcí naložila způsobem příčícím se účelu zákonného zákazu jednání, vysloveném v ustanovení § 219 tr. zákoníku, není ve spise podkladů k závěru, že by takové jednání alespoň započalo v obvodu Okresního soudu v Liberci, k němuž byla podána obžaloba, neboť podle obviněné, samotné převzetí věci do dispozice není vytčeno ve vymezení skutkové podstaty uvedeného přečinu jako znak trestnosti. Podle obviněné je na základě shora uvedených skutečností místně příslušným soudem podle § 18 odst. 1 tr. ř. Městský soud v Brně.


Usnesením ze dne 9. 2. 2019, sp. zn. 7 T 124/2018, předložil Okresní soud v Liberci, podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu, neboť má za to, že námitka místní příslušnosti podaná obviněnou dne 6. 12. 2018 je „částečně důvodná“. Obviněná se měla skutku, jenž je jí kladen za vinu, dopustit jako barmanka na technopárty XY v Mníšku, okr. Liberec, ihned po skončení akce se vracela domů (Brno). Obviněná vypověděla, že jelikož se o telefon během technopárty nikdo nepřihlásil, ponechala si ho u sebe s tím, že se o telefon někdo přihlásí, informace o telefonu měla být zveřejněna na facebookové stránce s informacemi o technopárty. Předpokládala, že majitel telefon najde prostřednictvím mobilní aplikace a kontaktuje ji. Podle podaného vysvětlení majitele telefonu J. B., jmenovaný poté, co mu byl telefon vrácen, zjistil v telefonu aktivitu jiné osoby v době počínající od 3. 5. 2018, tj. po konci technopárty. Ohledně pravidel pro určení místní příslušnosti podle § 18 odst. 1, 2 tr. ř. lze podle soudu poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 11 Nd 23/98, dle něhož převzetím cizí věci pachatelem s tím, že s ní bude určitým způsobem nakládat, ještě nejsou naplňovány zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Místo, kde pachatel věc převzal, proto není místem spáchání tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., pokud se liší od místa, kde si pachatel věc přisvojil (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/1999 tr.).

Vzhledem ke shora uvedené argumentaci soud dospěl k závěru, že stran projednávaného skutku nelze učinit jednoznačný závěr o tom, kdy a na jakém místě mělo dojít u obviněné ke změně vnitřního vztahu ohledně dispozice s mobilním telefonem takovým způsobem, aby byl naplněn znak skutkové podstaty žalovaného přečinu, spočívající v přisvojení cizí věci, kdy s ohledem na tyto pochybnosti nelze zcela jednoznačně určit místní příslušnost soudu podle § 18 odst. 1 tr. ř. (kdy s vyšší mírou pravděpodobnosti přichází v úvahu Okresní soud v Liberci nebo Městský soud v Brně, zcela však nelze vyloučit ani jinou alternativu). Za této situace je dle názoru Okresního soudu v Liberci namístě určení místní příslušnosti soudu podle § 18 odst. 2 tr. ř., tedy podle bydliště obviněné. Obviněná má trvalé bydliště na adrese XY Brno, podle vlastního vyjádření se na této adrese také zdržuje. Pro území statutárního města Brna je příslušným soudem Městský soud v Brně, příslušnost tohoto soudu, jak soud uvádí výše, by mohla přicházet v úvahu i v případě určování místní příslušnosti podle § 18 odst. 1 tr. ř.

Okresní soud v Liberci proto věc předložil Nejvyššímu soudu, jako soudu nejblíže společně nadřízenému Okresnímu soudu v Liberci a Městskému soudu v Brně, k rozhodnutí o příslušnosti.

Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k závěru, že Okresní soud v Liberci je příslušný k projednání věci.

Ustanovení § 18 tr. ř. v odstavci 1 a 2 uvádí hlediska, podle nichž se místní příslušnost určuje. V odstavci 1 je uvedeno jako základní místo spáchání činu a v odstavci 2 další hlediska, jimiž jsou místo kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, která jsou rovnocenná, anebo místo, kde trestný čin vyšel najevo. Tato hlediska jsou vzájemně v poměru subsidiarity, a to v pořadí, v jakém jsou obsažena v tomto ustanovení. Příslušnost podle místa spáchání má přednost před ostatními pravidly, která nastupují hierarchicky v případě, že nelze použít předchozí kritérium.

Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.

Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt (srov. č. 37/1961 a č. 12/1972 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS.).

Přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Podle právní věty se měla obviněná tohoto přečinu dopustit tím, že si přisvojila cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do její moci bez přivolení osoby oprávněné.

Podstatou uvedeného trestného činu je obohacovací jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, jež se dostala do moci pachatele bez jeho přičinění. Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo k věci. Předmětem útoku je cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do moci pachatele (v tomto případě) „jinak“ bez přičinění osoby oprávněné (odevzdáním telefonu nálezcem do rukou obviněné). Pachatel spáchá přečin zatajení věci v době, kdy pozná, že jde o věc, která mu nepatří a rozhodne se přisvojit si ji. Jednání u trestného činu zatajení věci spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc, nakládá s ní jako s vlastní a vyloučí tím oprávněnou osobu z dispozice s věcí.

Věc nebo jiná majetková hodnota se dostala z moci oprávněné osoby do moci pachatele, jestliže ji má pachatel ve své dispozici, může s ní volně nakládat, aniž si předsevzal jednání k tomu, aby se jí zmocnil, přičemž oprávněná osoba je již vyloučena z dispozice s věcí či s jinou majetkovou hodnotou (PÚRY František. § 219. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2173.)

V daném případě se i podle vyjádření obviněné (č. l. 5 a násl. tr. spisu, č. l. 7 a násl. tr. spisu) měl telefon dostal do její moci tím, že době, kdy pracovala jako obsluha baru, byl na stánek přinesen další osobou, zřejmě jako věc nalezená. Ani po skončení akce se o telefon nikdo nepřihlásil, tak jej obviněná měla vzít k sobě. V této době tak podle představ obviněné šlo o věc ztracenou nebo zapomenutou, která nebyla v moci oprávněné osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 342/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem judikátu R 19/2009 tr.).

Jednání u trestného činu zatajení věci spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, a vyloučí tím oprávněnou osobu z dispozice s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou. Není rozhodné, jak pachatel po přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty s ní dál nakládá a zda vůbec s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou, kterou si přisvojil, jakkoli dále nakládal. Podstatné je, že pachatel disponuje s cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou jako s vlastní, a tím znemožní oprávněné osobě dispozici s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou, a vyloučí ji z držení a užívání této věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Ke spáchání přečinu zatajení věci tak mělo dojít již v době, kdy obviněná věděla, že nalezený telefon, který zůstal na stánku, jí nepatří. Přesto si jej vzala po skončení akce k sobě, odvezla jej z místa nálezu do svého vzdáleného bydliště a následně jej začala běžně používat pro svoji potřebu s nově zakoupenou SIM kartou. Po dobu několika týdnů pak podle jejího tvrzení v podstatě pouze vyčkávala, zda se majitel telefonu přihlásí, a to až do dne, kdy byla vypátraná policií a následně jí telefon vydala. Obviněná v rámci své obhajoby uvádí i další okolnosti případu, které ale bude soud posuzovat v kontextu s dalšími důkazy, zejména pak s výrazně odlišnými okolnostmi uváděnými vlastníkem telefonu J. B., jak vyplývají z trestního spisu.

Podle § 1051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. Podle § 1052 odst. 1) ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného. Podle § 1052 odst. 2 nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem.

Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je pro účely určení místní příslušnosti soudu v tomto případě podstatné, že obviněné po ukončení akce (i podle vyjádření samotné obviněné) mělo být zřejmé, že telefon, který zůstal na stánku, je věcí ztracenou, která jí nepatří. Obviněná přesto neučinila žádné kroky k nahlášení nálezu, jak předpokládají ustanovení občanského zákoníku (viz výše), telefon si vzala k sobě, do své dispozice, čímž měla jeho oprávněného majitele z držení vyloučit a následně nakládat s telefonem jako s vlastním. Stalo se tak v obvodu Okresního soudu v Liberci.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud rozhodl, že Okresní soud v Liberci je místně příslušný k projednání věci, neboť v jeho obvodu mělo dojít ke spáchání přečinu, který je obviněné kladen za vinu a u tohoto soudu byla také podána obžaloba.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.


Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 13. 3. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu