Rozhodnutí NS

25 Cdo 1650/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2000
Spisová značka:25 Cdo 1650/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1650.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 678/2000
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

25 Cdo 1650/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. O., proti žalovanému M. R., o úroky z prodlení z částky 420.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 122/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999 č.j. 39 Co 351/99-72, takto :

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. března 1999 č.j. 12 C 122/97-52 se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 1. 1998 č.j. 12 C 122/97-13 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 329.956,- Kč a dále jí platit 26 % úrok z částky 420.000,- Kč do zaplacení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998 č.j. 14 Co 196/98-29 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, protože v řízení došlo k procesním vadám, které je třeba odstranit.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 3. 1999 č.j. 12 C 122/97-52 poté, co připustil změnu žaloby a řízení ohledně částky 102.970,- Kč zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 226.986,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z částky 67.200,- Kč za dobu od 6.11.1995 do 5.11.1996, z částky 134.400,- Kč za dobu od 6.11.1996 do 5.11.1997, z částky 201.600,- Kč za dobu od 6.11.1997 do 21.3.1999 a z částky 226.986,- Kč za dobu od 22.3.1999 do zaplacení, a pokud se žalobkyně domáhala zaplacení 16 % úroků z prodlení z částky 420.000,- Kč od 19. 9. 1994 do 5. 11. 1995 a od 23. 3. 1999 do zaplacení, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.



K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 1999 č.j. 39 Co 351/99-72 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 226.823,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením dlužné částky 420.000,- Kč a je podle § 517 odst. 2 obč. zák. povinen zaplatit úroky z prodlení ve výši 16 % ročně, což za dobu od 6.11.1995 do 22.3.1999 činí celkem 226.823,- Kč.



Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Namítá, že oba soudy pro nedostatek důkazů neuznaly jeho tvrzení, že z částky 420.000,- Kč žalobkyni již vrátil 70.000,- Kč, a nesprávně tak přesunuly důkazní břemeno na něj, ačkoliv bylo na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že se jednalo o půjčku, kterou žalovanému vrátila. Opakuje svou námitku, že od března 1998 a nejpozději od 1. 10. 1998 není v prodlení, protože žalobkyně odmítla úhradu dluhu z příslibu úvěru od spořitelny, a s odkazem na § 520 obč. zák. dovozuje, že závěr soudů obou stupňů v tomto směru je nesprávný. Dovolatel dále napadá správnost výroků rozsudků soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ).

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.

V dané věci sice odvolací soud výrok svého rozsudku, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 226.823,- Kč, označil formálně jako „změnu\" rozsudku soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, avšak ve skutečnosti šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky 420.000,- Kč za stejné období. Výrok rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti žalovaného je tedy výrokem potvrzujícím. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno) není tedy podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

V rozsahu, v jakém oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo odvolacím soudem žalobě vyhověno, pak k dovolání není žalovaný subjektivně oprávněn (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).

Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. V dané věci nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 1998, který byl odvolacím soudem zrušen, bylo žalobě v dovolání napadeném rozsahu rovněž vyhověno, nehledě k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil z důvodu procesních vad, aniž byl vysloven právní názor, kterým by byl soud prvního stupně ve svém dalším rozhodování vázán.

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci z hlediska ust. § 239 o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní a žalovaný ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinil ( § 239 odst. 2 o.s.ř.). Z hlediska ust. § 238 a § 239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Přípustnost dovolání v dané věci by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o.s.ř.), zákon ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipouští.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Pokud žalovaný dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o.s.ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaný směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( § 104 odst. 1, § 243c o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová