Rozhodnutí NS

4 Tdo 70/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:4 Tdo 70/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.70.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 70/2019-71


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. L., nar. XY, bytem XY a V. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 181/2011, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 181/2011, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněná V. M. byla uznána vinnou trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zákona. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„M. L., který na základě pověření V. M. vykonával činnost pro společnost C. M. C., IČ: XY, předložil nejpozději dne 24. 9. 2008 poškozenému F. M., nar. XY, pod záminkou vyřízení exekucí váznoucích na jeho nemovitém majetku, kdy zneužil jeho podprůměrné inteligence a důvěřivosti, k podpisu kupní smlouvu a další písemnosti, sloužící k převodu vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví poškozeného, a to rodinného domu č.p. XY postaveného na pozemku p.č. XY a pozemku p.č. XY, vše v k.ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY, s uvedením kupní ceny v částce 1,250.000,- Kč, kterou však poškozenému vyjma částky 143.017,- Kč, jež byla užita na zaplacení exekučně vymáhaných částek, nevyplatil (a ani neměl v úmyslu vyplatit) a za účelem zastření této skutečnosti předložil poškozenému k podpisu pět výdajových pokladních dokladů vystavených společností C. M. C., IČ: XY, jimiž mělo být prokázáno, že poškozený částku kupní ceny postupně v období od 19. 8. 2008 do 24. 9. 2008 převzal, přičemž veškeré zmíněné písemnosti předkládal poškozenému k podpisu s tím, že se jedná o písemnosti nezbytné pro vyřešení exekucí a jako takové je tedy poškozený podepisoval, kdy na základě takto podepsaných písemností byl s účinností ke dni 9. 10. 2008 proveden vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem ve prospěch společnosti C. M. C., IČ: XY, načež V. M. jako jednatelka společnosti C. M. C., IČ: XY, a osoba odpovědná za činnost a ekonomickou stránku této společnosti, předmětnou kupní smlouvu a další písemnosti za tuto společnost podepsala a následně prostřednictvím výdajových pokladních dokladů zanesla do účetnictví společnosti údaje o tom, že v období od 19. 8. 2008 do 24. 9. 2008 byla poškozenému F. M. vyplacena M. L. ze zdrojů společnosti kupní cena v částce 1,250.000,- Kč, přestože se tyto údaje nezakládaly na pravdě, přičemž V. M. byla k tomuto jednání vedena snahou zastřít skutečný stav věci a pomoci tak M. L. vyhnout se trestnímu stíhání, čímž ohrozila majetková práva poškozeného F. M., jemuž byla v důsledku jednání obou obžalovaných způsobena škoda v částce 1.106.983,- Kč“.

Za uvedené jednání byl obviněný M. L. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobil. Obviněná V. M. byla odsouzena podle § 166 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 roku. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále jí bylo podle § 59 odst. 2 tr. zákona uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou svým jednáním poškozenému způsobila. Vedle toho jim byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozenému F. M., nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 1 106 983 Kč. Poškozený F. M. byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 181/2011 podali oba obvinění i poškozený F. M. odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. Poškozeného F. M. odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž jeho odvolání výrokem II. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. L. a V. M. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zrekapituloval, z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných soud prvního stupně vycházel, jak je hodnotil i jaká skutková zjištění z nich vyvodil (tj. z výpovědi poškozeného, jež byla nepřímo podporována dalšími výpověďmi svědků, ze znaleckého posudku, z výpovědí samotných obviněných apod.). Následně uvedl, že odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci poté, co v průběhu veřejného zasedání sám ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. provedl důkazy neprovedené v hlavním líčení, přičemž se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vině obviněných. Odvolací soud totiž poukázal na to, že od počátku trestního stíhání obviněných přicházejí do úvahy dvě základní možné varianty skutkového děje. Bylo odvolacím soudem konstatováno, že při nepochybné existenci poškozeným vlastnoručně uzavřené kupní smlouvy a jí časově předcházejících výdajových pokladních dokladů dokumentujících postupné uhrazení kupní ceny jsou k dispozici vzájemně protichůdné verze obou stran, přičemž ani v průběhu dokazování učiněném u soudu prvního stupně, ani po jeho doplnění v rámci odvolacího řízení o listinné důkazy, které dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně bezdůvodně neprovedl, se nepodařilo s potřebnou dávkou jistoty prokázat, která z těchto skutečně možných a představitelných variant odpovídá fakticky proběhlému skutkovému ději. Existují přitom důkazy, které nasvědčují buď jedné, nebo druhé variantě, přičemž ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že pro vyslovení viny obviněných neshledal dostatečné množství důkazů, a bylo proto namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud závěrem uvedl, že nebylo s naprostou jistotou prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíháni. S těmito nastíněnými závěry však nejvyšší státní zástupce vyjádřil svůj nesouhlas. Především považoval za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně při posouzení jednání obviněných postupoval v souladu se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a také se zásadou podle § 2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy vyhodnotil a vyvodil z nich skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Jinak řečeno, soud prvního stupně vyhodnotil a popsal průběh skutkového děje, a to za neexistence důvodných pochybností, které by odůvodňovaly jiný postup než v konečném důsledku dovození viny obviněných. Následně však odvolací soud zcela zásadním způsobem oproti soudu prvního stupně změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k úplně opačným skutkovým závěrům o vině obviněných, přičemž tak učinil na základě jím provedeného dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které ovšem spočívalo pouze ve čtení opisu rejstříku trestů syna poškozeného, svědka M. N. a dalších listinných důkazů z exekučního řízení vedeného Exekutorským úřadem Cheb. Tyto nově provedené důkazy, které byly podle nejvyššího státního zástupce zcela okrajové a nepodstatné, samy o sobě ani ve spojení s důkazy dříve provedenými evidentně nemohly tvořit spolehlivý podklad pro vyvození opačných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl soud prvostupňový. Provedené dokazování mělo podle něj ryze formální charakter a na skutkových zjištěních se nic pro věc relevantního nezměnilo. Je podle něj proto zřejmé, že došlo k porušení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., které stanoví základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, včetně případů, kdy se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Následně nejvyšší státní zástupce rozvedl tato ustanovení, přičemž uvedl, že pokud by chtěl odvolací soud důkazy (provedené v řízení před soudem prvního stupně) hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musel by provést rozhodující důkazy znovu. Z pohledu ústavněprávního by totiž v opačném případě bylo takové rozhodnutí a řízení jemu předcházející zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení (stěžovatelova) práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení – zásady ústnosti a bezprostřednosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06).

Je proto podle něj evidentní, že odvolací soud překročil trestním řádem stanovené limity (když nepostupoval v souladu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř.) pro to, kdy se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. K tomu dále doplnil, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu respektuje názor, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže se tedy Krajský soud v Ústí nad Labem v nyní posuzované věci zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zákonným způsobem provedl důkazy umožňující takovou změnu, je nutno tento rozpor označit za extrémní. Pokud odvolací soud pouze přehodnotil v řízení o opravném prostředku stěžejní důkazy provedené a zhodnocené soudem prvního stupně a sám provedl toliko okrajové a nepodstatné důkazy, jež hodnotil zjevně odtrženě od důkazů provedených v hlavním líčení, ocitl se procesně mimo zákonný rámec § 263 odst. 7 tr. ř. Právní závěr odvolacího soudu se tak dostal do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a tento stav tak plně odůvodňuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše uvedené proto nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, pokud bez relevantních důkazů dovodil zcela odlišná skutková zjištění, což založilo vadu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil zároveň svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem.

Obvinění využili svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájce vyjádřili, a to tak, že označili část jeho dovolací argumentace za zavádějící. Uvedli, že dovolání není opřeno o relevantní dovolací důvod, přičemž s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a s tvrzením, že odůvodnění dovolání je fakticky opřeno o rozdílné hodnocení důkazů provedených před odvolacím soudem, by mělo být podle jejich názoru jako takové odmítnuto. Nejvyšším státním zástupcem namítaný extrémní nesoulad v jejich věci neshledali. Následně se podrobně zabývali provedenými důkazy a jejich hodnocením ze strany obou soudů nižších stupňů, přičemž s námitkami nejvyššího státního zástupce se neztotožnili. Podle obviněných byly v řízení podstatné zdroje důkazů vyčerpány až poté, co proběhlo dokazování ve veřejném zasedání, naopak soud prvního stupně porušil jejich právo na spravedlivý proces, když neprovedl jimi navržené důkazy. Konstatovali také porušení zásady in dubio pro reo ze strany soudu prvního stupně. Naopak závěry odvolacího soudu považovali za správné. Odůvodnění zprošťujícího rozsudku označili za přesvědčivé, respektující výše zmíněnou zásadu. Podle jejich názoru odvolací soud neporušil zásadu volného hodnocení důkazů, když důkazy provedené v rámci doplnění dokazování ve veřejném zasedání hodnotil ve prospěch obviněných poté, co je konfrontoval se svědeckou výpovědí (z řízení před soudem prvního stupně) svědkyně M. S ohledem na celý obsah jejich vyjádření závěrem uvedli, že při respektování restriktivního výkladu zákonných možností mimořádného opravného prostředku, kterým dovolání je, mají za to, že nejvyšší státní zástupce vybočil z mezí zákonem vymezených pro rozhodný dovolací důvod, který uplatnil. Nejvyššímu soudu proto navrhli, aby dovolání odmítl jako nedůvodné. Zároveň vyjádřili svůj souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 To 148/2016 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Z uvedeného vyplývá, že obviněný v dovolání může námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy uplatnit. Mezi jednotlivými senáty Nejvyššího soudu však panoval odlišný názor na otázku, zda námitku extrémního nesouladu může v dovolání v neprospěch obviněného úspěšně uplatnit i nejvyšší státní zástupce. Tato otázka proto byla řešena velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrno, že existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, především pak do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listiny“), popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je podle Ústavního soudu třeba takové rozhodnutí posuzovat jako rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). V takovém případě má zásah dovolacího soudu podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Ústavní soud tak ve svých rozhodnutích námitku extrémního rozporu přiznává toliko obviněnému a z odůvodnění těchto závěrů vyplývá, že tuto námitku nelze přiznat státnímu zástupci, neboť mu nesvědčí ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy chránící práva jednotlivců. Podle Ústavního soudu tak nelze rozšiřovat dovolací důvody v neprospěch obviněného (viz odst. 33, 37 a 41 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vycházel z uvedených východisek Ústavního soudu a převzal je do svého rozhodnutí ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018. Konstatoval, že podle zákonné úpravy dovolání není Nejvyšší soud obecnou třetí instancí, která by byla v zásadě zaměřena také na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání vymezeno. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.). Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle shora uvedené judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z dovolání nejvyššího státního zástupce v nyní projednávané věci je patrné, že námitku extrémního nesouladu vznesl, a to v neprospěch obou obviněných. Nejvyšší státní zástupce sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž pouze zpochybňoval odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, resp. namítal porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., tedy brojil proti způsobu, jakým odvolací soud znovu hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy, z nichž (i po provedení dalších důkazů ve veřejném zasedání) učiněná skutková zjištění vedla ke zproštění obžaloby obou obviněných. S ohledem na výše uvedené však Nejvyšší soud není oprávněn z podnětu takovýchto námitek zasáhnout do skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu