Rozhodnutí NS

27 Cdo 3865/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:27 Cdo 3865/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3865.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 3865/2017-491


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky L. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, PSČ 120 00, za účasti 1) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, a 2) D., stavebního bytového družstva, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, U Tržiště 814/15, PSČ 690 02, o určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 91/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 200/2016-433, takto:

Usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 200/2016-433, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení ze dne 17. 3. 2010 se navrhovatelka domáhá určení, že je členkou D., stavebního bytového družstva (dále též jen „družstvo“), s výlučným právem nájmu k družstevnímu bytu č. 5 o velikosti 1+1 v XY (dále též jen „družstevní byt“).

Navrhovatelka v návrhu tvrdí, že za trvání manželství s M. V. (uzavřeného dne 1. 2. 1972) jim vzniklo právo na přidělení družstevního bytu, čímž vzniklo oběma také právo společného užívání tohoto družstevního bytu a společné členství manželů v družstvu. Oba manželé v družstevním bytě žili a vedli zde společnou domácnost. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 2. 1981, sp. zn. 6 C 78/81, který nabyl právní moci 14. 3. 1981 (dále jen „rozvodový rozsudek“). Dne 7. 3. 1998 bývalý manžel navrhovatelky M. V. zemřel. Protože bývalí manželé po rozvodu manželství neuzavřeli dohodu o členství v družstvu a o výlučném užívání družstevního bytu, ani mezi sebou nevypořádali bezpodílové spoluvlastnictví manželů, má navrhovatelka za to, že se smrtí M. V. stala výlučnou členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu.

Usnesením ze dne 26. 8. 2008, č. j. D 397/98-129, ND 83/98, které nabylo právní moci 27. 9. 2008, Okresní soud v Břeclavi schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém M. V. tak, že závětní dědička J. K. nabyla členská práva a povinnosti v družstvu, včetně užívacího práva k družstevnímu bytu. Navrhovatelka se dědického řízení neúčastnila. J. K. nemohla podle názoru navrhovatelky nabýt žádná práva k družstevnímu bytu, neboť tato práva ze zákona nabyla navrhovatelka.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Cm 91/2010-396, určil, že navrhovatelka je členkou družstva s výlučným právem nájmu k družstevnímu bytu (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., a IV.) a o tom, že usnesení je vykonatelné okamžikem doručení dle ustanovení § 171 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [výrok V.].

Při řešení (mezi navrhovatelkou J. K.) sporné otázky, zda v době vzniku práva na přidělení družstevního bytu spolu navrhovatelka a M. V. trvale žili, soud prvního stupně vycházel z dohody o výměně družstevního bytu z 21. 9. 1978 a z dohody o užívání družstevního bytu z 2. 10. 1978, které podepsali oba manželé V. jako společní členové bytového družstva, z účtenky z 11. 10. 1978 (z níž je patrné, že navrhovatelka zaplatila základní členský vklad), z potvrzení družstva z 23. 6. 1998 a z výpovědí svědků V. M., E. M., J. N., J. N., L. S., A. D., V. K. aj. S.. Tito svědkové si podle soudu „něco podstatného s odstupem času pamatovali, oproti jiným osobám, které si již nic nepamatovaly, tak, že z jejich svědeckých výpovědí vyplývá, že manželé L. a M. V. se společně do družstevního bytu nastěhovali a společně žili v jednom bytě v XY, než se rozvedli“.

Soud naopak nepřisvědčil námitce J. K., odkazující na odůvodnění rozvodového rozsudku, ve kterém je uvedeno, že spolu manželé V. v době získání družstevního bytu již nežili, neboť z obsahu odůvodnění rozvodového rozsudku zjistil, že toto rozhodnutí bylo vydáno na základě shodných tvrzení manželů, přičemž rozvodový soud nijak nezjišťoval skutečný stav věci, spokojil se pouze s tzv. formální pravdou a nezjišťoval tzv. materiální pravdu.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelka se svým bývalým manželem M. V. byli od počátku společnými členy družstva a společnými „nájemci“ družstevního bytu. Po smrti M. V. navrhovatelka zůstala v souladu s § 707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu. Členský podíl v družstvu proto neměl být zařazen do dědictví po M. V., ale měl být „finančně vypořádán jako majetkový nárok“.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl (výrok první), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až šestý výrok).

Jde přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 5 Cmo 398/2013-230, odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, č. j. 1 Cm 91/2010-196, a věc mu vrátil k dalšímu řízení a usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 348/2014-296, odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-265, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 12. 2014, č. j. 1 Cm 91/2010-289, a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, přisvědčil námitce J. K. a dospěl k závěru, že výpovědi svědků (aniž jejich výslechy zopakoval) „nebyly jednotné, protože dle verze některých svědků měli spolu manželé V. bydlet v bytě delší dobu, než jej vůbec užívali, nebo spolu bezproblémově žít v době, kdy již byli rozvedeni“. Poukázal na „zjištění učiněná z výpovědi svědkyně A. D., která tvrdila, že poté, co někdy v letech 1977-78 sehnali V. vlastní byt v XY, ho užívali společně 5-6 let. To však odporuje tvrzení samotné navrhovatelky, která sama ve své účastnické výpovědi uvedla, že s bývalým manželem se nastěhovala do družstevního bytu v roce 1978 a asi po 1-2 letech z bytu odešla pro dlouhodobé závažné neshody s bývalým manželem. Nesrovnalosti se objevují též ve výpovědi svědkyně V. K., která uvedla, že po tzv. ‚kolaudaci‘ se s manželi V. v předmětném bytě navštěvovali ještě tak 3-4 roky“.

I kdyby odvolací soud vycházel ze závěru soudu prvního stupně, podle něhož jím uvedení svědci „potvrdili, a tudíž bylo zjištěno, že navrhovatelka se spolu s bývalým manželem M. V. do družstevního bytu skutečně nastěhovala a v tomto bytě žila, neznamená to ještě, že se jednalo o společné trvalé soužití manželů ve smyslu § 175 odst. 3 obč. zák. V tomto směru J. K. v odvolání správně uvedla, že pojem ‚trvalé soužití manželů‘ není naplněn pouze přestěhováním se a bydlením ve společném bytě“.

Odvolací soud považoval skutečnosti uvedené v rozvodovém rozsudku (tj. že v době získání družstevního bytu žili manželé vedle sebe prakticky jako cizí lidé a do družstevního bytu se nastěhoval pouze M. V.) „za zjištěné a prokázané. Výpověďmi svědků tyto skutečnosti vyvráceny nebyly, když jednak jejich výpovědi byly rozporné, jednak se svědci vyjadřovali v podstatě k nastěhování do předmětného bytu a bydlení v něm, o společném soužití manželů V. svědci buď nevěděli, nebo jejich výpovědi byly nevěrohodné“. Odvolací soud proto uzavřel, že v říjnu 1978 bylo manželství navrhovatelky a M. V. trvale rozvráceno, „společný nájem“ družstevního bytu manželi ani jejich společné členství v družstvu tudíž nevzniklo.

Odvolací soud dodal, že navrhovatelka s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohla být v dobré víře, že je po smrti bývalého manžela výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní družstevního bytu. Taková situace by s ohledem na rozvod manželství ani nastat nemohla, když by se mohlo jednat „pouze o pohledávku do dědického řízení z titulu nevypořádaného SJM“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka „v těchto pochybeních“:

1) „Vrchní soud v Olomouci postupoval v rozporu s § 122 odst. 1 a § 123 o. s. ř., když neprovedl znova důkazy, které posléze hodnotil jinak, než soud prvního stupně, zejména svědecké výpovědi a účastnické výpovědi, které označil za nevěrohodné, byť krajský soud k těmto přihlížel jako k věrohodným a prokazujícím nárok navrhovatelky.

2) Vrchní soud v Olomouci posoudil nesprávně dobrou víru navrhovatelky směrem k vydržení členského podílu, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 445/2007.

3) Vrchní soud v Olomouci vyvodil skutečnosti, které neodpovídají provedenému dokazování, když vycházel z jediného nerelevantního důkazu z roku 1981, učiněného na základě shodných tvrzení rozvádějících se účastníků, aniž by hodnotil důkazy skutečný stav prokazující, zejména listinné důkazy a svědecké výpovědi. V tomto směru uděloval krajskému soudu pokyny, které byly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4616/2009.“

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1).

Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).

2) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení.

Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, a ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017.

V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.

Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky – usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).

Pouze pro úplnost a s ohledem na shora citovaný názor odvolacího soudu, podle něhož se dovolatelka po smrti bývalého manžela nemohla (s ohledem na rozvod manželství) stát výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní družstevního bytu, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že podle jeho ustálené judikatury je ustanovení § 707 odst. 2 věty první a druhé obč. zák. nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) použít i v těch případech, v nichž bylo právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, a po rozvodu manželství do smrti jednoho z manželů nedošlo mezi nimi k dohodě nebo k rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o tom, který z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1285/2000, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3531/2015).

Tuto skutečnost vezme odvolací soud v úvahu, dospěje-li (po zopakování dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů v souladu s pravidly uvedenými v § 132 o. s. ř.) k závěru, podle něhož v projednávané věci nebyla naplněna hypotéza § 175 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (k výkladu tohoto ustanovení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1629/2008).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Marek Doležal
předseda senátu