Rozhodnutí NS

8 Tdo 254/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:8 Tdo 254/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.254.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 254/2019-431


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného T. S., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 479/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 99/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 23 T 99/2017, byl obviněný T. S. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [ad výrok o vině pod bodem 2)], za což byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. J. a M. V. a o nárocích poškozených na náhradu škody [§ 228 odst. 1, 229 odst. 1, 2 tr. ř.].

2. Označený rozsudek napadli obvinění T. S. a J. J. odvoláními směřujícími proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 479/2017, byla odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný T. S. přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že se spoluobviněnými J. J. a M. V. v blíže nezjištěné době od 12:30 hod. dne 29. 3. 2017 do 14:10 hod. dne 30. 3. 2017 v XY, společně poškodili vstupní dveře zadního vchodu do budovy č. p. XY, poté vylomili mříž nad dveřmi, rozbili skleněnou výplň nad dveřmi, po přistavení stolu ke dveřím z jejich vnější strany vnikli otvorem do vnitřních prostor XY, odkud odcizili mobilní telefon zn. DOOGEE X3 včetně předplacené SIM karty (Blesk Mobil), notebook zn. ACER, finanční hotovost v hodnotě 3 000 Kč z pokladny, finanční hotovost v hodnotě 1 500 Kč ze sklenice na mince, finanční hotovost v hodnotě 760 Kč z jídelní krabičky, po rozbití skleněné výplně z vitríny za vstupními dveřmi dále odcizili kameninovou fajfku a břitvu, po rozbití skleněné výplně z vitríny naproti kuchyni další 2 zdobené kameninové fajfky, skleněného draka z čirého skla a kameninovou fajfku s bambusem, načež z objektu odešli předním vchodem pomocí uvnitř nalezených klíčů, čímž provozovateli K. F., nar. XY, IČO: XY, se sídlem XY, způsobili škodu odcizením ve výši nejméně 10 020 Kč a poškozením vitríny ve výši nejméně 664 Kč a vlastníku objektu Česká společnost elektroniků, z. s., IČO: 00536636, se sídlem Praha 6, způsobili škodu poškozením ve výši nejméně 5 281 Kč,

přičemž tohoto jednání se obviněný T. S. dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 12. 2014, č. j. 3 T 31/2014-42, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015, byl uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který byl následně dne 17. 2. 2017 přeměněn v trest odnětí svobody ve výměře 247 dní se zařazením do věznice s dozorem, který doposud nevykonal ani zčásti, a trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 1. 2015, č. j. 1 T 275/2014-46, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2015, byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, který doposud nevykonal.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 479/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 23 T 99/2017, podal obviněný T. S. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky takového rozhodnutí.

5. Měl za to, že soudy nižších stupňů nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného. Ačkoliv zákonodárce po soudech a státním zástupci nepožaduje, aby skutkový stav věci prokázali absolutně, určitý důkazní standard v podobě skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), vyžaduje. V posuzovaném případě tento standard nebyl naplněn v důsledku postupu soudů, které ignorovaly svědecké výpovědi spoluobviněných učiněné v řízení před soudem a vyznívající pro něj pozitivně. Nalézací soud, jakož i odvolací soud se spokojily s původními výpověďmi spoluobviněných učiněnými v rámci policejního výslechu a vazebního zasedání, podle nichž se dovolatel trestných činů dopustil, a pozdější výpovědi označily za účelové a nepravdivé. Spoluobvinění přitom uvedli, že původní výpovědi byly ovlivněny strachem z prováděného výslechu a z možných následků činů, popř. že v tom „nechtěli být sami“.

6. Podle soudu prvního stupně výpověď spoluobviněného J. J. učiněnou při hlavním líčení, v níž spoluobviněný zpochybnil svou původní výpověď, ve které se doznal údajně pod příslibem policistů, že se vyhne potrestání, nelze brát za věrohodnou, jelikož právě doznáním se k vytýkané trestné činnosti se riziku vazebního stíhání vystavoval. Navíc se doznal i v rámci vazebního výslechu před soudcem, kdy na něj žádný nátlak vyvíjen nebyl. Soud dovodil, že nelze rovněž přehlédnout, že následnou argumentaci orgánů činných v trestním řízení, že k žádné nabídce z jejich strany nedošlo, potvrdili i svědci - policisté, kteří výslech prováděli. Podle názoru dovolatele takový závěr nelze automaticky činit, přičemž také nelze bez dalšího předpokládat, že spoluobviněný J. J. má do detailu nastudované trestněprávní předpisy. Spíše lze usuzovat na to, že jeho původní jednání, jeho původní výpověď, byla projevem určité strategie obhajoby a byla motivována domněnkou, že pokud bude s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat, bude k tomu přihlédnuto jako ke spolupráci a docílí tím minimálního trestu. Co se týče původní výpovědi spoluobviněného M. V., i ta byla podle mínění dovolatele učiněna v důsledku podobné motivace. Rovněž tento spoluobviněný v průběhu hlavního líčení uvedl, že ostatní označil proto, aby v tom nebyl sám. Jeho prvotní reakcí tedy nejspíše byl pokus „zachránit si kůži“.

7. Dovolatel uzavřel, že v rámci dokazování vyvstaly vážné pochybnosti o jeho vině, a to vzhledem k existenci rozporů mezi výpovědí jeho a výpověďmi obou spoluobviněných a taktéž mezi výpověďmi spoluobviněných samotných. Jelikož tyto pochybnosti nebyly odstraněny, bylo namístě postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.

8. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění a k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný T. S. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jakkoliv obviněný nevěcně zpochybnil splnění procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu s požadavky uvedenými v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9 a 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 5, body 11.–13. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

16. Nad rámec výše uvedeného lze přesto poznamenat, že soudy se výpověďmi spoluobviněných J. J. a M. V. pečlivě zabývaly, podrobně je zkoumaly a jejich vzájemným srovnáním dospěly k logickému závěru v jejich rozhodnutích specifikovanému. Dovolací soud sdílí jejich argumentaci, podle níž jsou výpovědi spoluobviněných z hlavního líčení (č. listu 266–268, 301–302) z hlediska ustanovování skutkového děje popsaného pod bodem 2) prakticky nepoužitelné. Ztotožňuje se s jejich přesvědčením o účelovosti těchto výpovědí vyplývajícím z toho, že v rámci policejních výslechů (č. listu 4–6, 103–105, 129–131) a taktéž výslechů při vazebních zasedáních (č. listu 120–124, 283–284) se oba spoluobvinění k označenému skutku nezávisle na sobě doznali, shodně označili dovolatele jako svého spolupachatele a téměř totožně popisovali způsob provedení trestné činnosti, její konkrétní okolnosti a rovněž role, které při jejím spáchání všichni tři, tj. včetně dovolatele, zastávali. Soudy relevantně poukázaly na svědecké výpovědi policistů účastnících se výslechů spoluobviněných J. J. a M. V. v přípravném řízení (srov. výpovědi P. Š., č. listu 303, P. V., č. listu 303–304, M. K., č. listu 322–323, a V. U., č. listu 323), kteří hovořili o standardním průběhu takových úkonů a o spontánnosti výpovědí spoluobviněných a kteří jednoznačně vyloučili případný nátlak na spoluobviněné či jakékoliv jednání jejich výpovědi ovlivňující. S přihlédnutím k trestní minulosti dovolatele svědčící o jeho sklonech k páchání trestné činnosti majetkového charakteru (srov. č. listu 313–314) nelze než považovat skutková zjištění soudů za odpovídající provedenému dokazování.

17. Protože dovolatel svoji domněnku o tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti z hlediska hmotného práva nezabýval.

18. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného T. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu