Rozhodnutí NS

33 Cdo 1165/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/24/2019
Spisová značka:33 Cdo 1165/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1165.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Splatnost pohledávky
Smlouva o půjčce
Dotčené předpisy:§ 564 obč. zák.
§ 563 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/04/2019
I. ÚS 1230/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1165/2017-167


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H., bytem XY (právní nástupkyně A. G., zemřelého 14. 6. 2017), zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 33, proti žalovaným 1) T. H. a 2) B. H., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova 13, o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 14 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2016, č. j. 57 Co 387/2016-104, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.981,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlastimila Bureše, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 14 C 150/2015-57, uložil žalovaným povinnost rovným dílem zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně A. G. 200.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 25. 11. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 57 Co 387/2016-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal právní předchůdce žalobkyně A. G. dovolání.

V průběhu dovolacího řízení A. G. zemřel. Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s jeho jedinou (závětní) dědičkou M. H., které bylo soudem potvrzeno nabytí celého dědictví po A. G. podle § 1692 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a § 185 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a která vstoupila do práv a povinností A. G.; ta Nejvyššímu soudu sdělila, že na podaném dovolání trvá.

Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Ztotožnili se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznili, že v dovolání jsou nepřípustně uplatňovány nové skutečnosti (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.).

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání shledává žalobkyně v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Za ně považuje „otázku způsobu stanovení doby splatnosti závazku ponechané na vůli dlužníka, otázku aplikace § 153 odst. 1 o. s. ř., resp. případného překročení meze tohoto ustanovení, a otázku povinnosti odvolacího soudu zopakovat důkazy v odvolacím řízení za situace, kdy tyto hodnotí jinak než soud prvého stupně (aplikace § 213 odst. 2 o. s. ř.)“. Prosazuje, že bylo-li v řízení zjištěno, že si strany smlouvy o půjčce sjednaly, že půjčka bude dlužníkem (právním předchůdcem žalovaných) vrácena poté, co dostaví rodinný dům, pak nelze takové ujednání vyložit jinak, než jako dohodu o ponechání splatnosti na vůli dlužníka ve smyslu § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud tudíž pochybil, posoudil-li splatnost půjčky podle § 563 obč. zák., který na zjištěný skutkový stav nedopadá.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobkyně A. G. uzavřel v září 2011 s právním předchůdcem žalovaných T. H. ústní smlouvu o půjčce, podle které mu předal dne 16. 9. 2011 v hotovosti 60.000 Kč, dalších 140.000 Kč převedl na bankovní účet své dcery M. H. (stávající žalobkyně), která ji dne 3. 11. 2011 převedla na účet T. H.. Dlužník půjčku nevrátil. Protože se účastníci smlouvy o půjčce nedohodli na době splnění dluhu (vrácení půjčených finančních prostředků), byla půjčka splatná na výzvu věřitele; o vrácení částky 60.000 Kč mohl věřitel dlužníka požádat poprvé 17. 9. 2011 a o vrácení částky 140.000 Kč dne 4. 11. 2011. Žaloba byla soudu doručena 13. 1. 2015 a žalovaní tak vznesli úspěšně námitku promlčení práva na vrácení půjčky (lhůta k uplatnění práva na vrácení 60.000 Kč uplynula dne 17. 9. 2014 a lhůta k uplatnění práva na vrácení 140.000 Kč uplynula dne 4. 11. 2014). Pro úplnost odvolací soud uvedl, že pokud by z provedených důkazů zjistil, že splatnost půjčky byla dohodou smluvních stran ponechána na vůli dlužníka, byla by stávající žaloba předčasná; právní předchůdce žalobkyně však existenci dohody o splatnosti netvrdil.

Žalobkyně v dovolání sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjčky je promlčeno, avšak výlučně skutkovými námitkami, resp. na základě vlastního, v řízení neprokázaného skutkového tvrzení, že strany smlouvy o půjčce se dohodly, že dlužník věřiteli půjčku vrátí poté, co dostaví rodinný dům. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by splatnost půjčky poměřovat ustanovením § 564 obč. zák. a uzavřít, že právo na vrácení půjčky není promlčeno.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví právě na vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi. Její odkazy na rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014 a ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3176/2013, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce splatnosti dluhu ponechané na vůli dlužníka, jsou tudíž nepřípadné.

Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není v dovolání formulovaná otázka „způsobu stanovení doby splatnosti závazku ponechané na vůli dlužníka“, při jejímž řešení se podle dovolatelky odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Na jejím posouzení totiž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud – jak bylo výše uvedeno – vyšel ze zjištění, že doba splnění dluhu nebyla účastníky smlouvy o půjčce dohodnuta.

K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky - doprovázené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 588/2012 a sp. zn. 20 Cdo 1546/99, resp. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/98 - že odvolací soud zatížil řízení vadami, jestliže se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž současně zopakoval jím provedené důkazy a že nerozhodoval na základě toho, co skutečně vyšlo v řízení najevo, nýbrž vycházel pouze z žalobních tvrzení.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 24. 1. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu