Rozhodnutí NS

8 Tdo 1231/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 1231/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1231.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožování výchovy dítěte
Dotčené předpisy:§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1231/2019-751


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného L. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 23/2016, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 2 T 23/2016, byl obviněný L. V. uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
v blíže nezjištěné době, nejméně však od 4. 7. 2015 včetně do 19. 7. 2015 včetně a následně též od 20. 7. 2015 včetně do 24. 9. 2015 včetně, opakovaně napadal v katastrální oblasti XY, okres XY a na území Hlavního města Prahy, městské části XY i jinde, telefonicky nebo při vzájemném předávání společných nezletilých dětí či za jejich přítomnosti ve svém bydlišti či bydlišti jeho matky L. V., za přítomnosti dětí AAAAA (pseudonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY svou bývalou manželku M. V., nar. XY, když jí dne 19. 7. 2015 pod vlivem alkoholu a za jejich přítomnosti do telefonu řekl, že „jela šukat s tím zmrdem zasraným, a že si pod sebou podřízla větev“ a další vulgarity, za přítomnosti syna řekl, že „mámu zabije“, dále jí na uvedených místech označoval slovem „kurva“, vyhrožoval, že „tu kundu podřeže“ a pokud se bývalá manželka M. V. opováží zažádat soud o zákaz styku nebo úpravu toho, jak se má střídat péče o děti, tak už mu bude všechno jedno, kdy se při předávání společných nezletilých dětí dne 4. 9. 2015 v katastrální oblasti XY, okres Praha-západ, pokusil chytit za přítomnosti nezletilé BBBBB, nar. XY, poškozenou M. V. rukou pod krkem.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Rovněž mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou.
    3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného a odvolání obviněného L. V., rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. V. uznal vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě stejných skutkových zjištění, která učinil a popsal soud prvního stupně. Za tyto přečiny obviněného L. V. odsoudil podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců a současně nad obviněným stanovil dohled. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. rozhodnutí o ochranném léčení vrátil soudu prvního stupně s tím, že toto rozhodnutí podle § 230 odst. 2 tr. ř. vyhradil do veřejného zasedání.
      II. Z dovolání obviněného

      4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na důvody § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, a že skutek popsaný ve výroku o vině byl soudy nesprávně posouzen, protože nedošlo k naplnění formálních znaků přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ani přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž namítal, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
        5. Podle obviněného nemělo být trestní řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku proti němu vedeno [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] pro změněný postoj poškozené M. V. v průběhu trestního řízení k tomu, zda má být trestní stíhání nadále vedeno. Poukázal na to, že M. V. v průběhu řízení odepřela souhlas s jeho trestním stíháním, avšak následně svůj názor změnila a souhlas opětovně vyslovila s tím, že rozhodování chce nechat na soudu. Neztotožnil se se závěry, které vyslovil odvolací soud v bodě 19. přezkoumávaného rozsudku, kde uvedl, že není důvod nevěřit, že poškozená souhlas s trestním stíháním podepsala v tísni vyvolané nátlakem obviněného, jemuž v případě uznání viny reálně hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a proto odvolací soud vyjádřil, že nebylo možné přihlížet k tomu, že tento souhlas vzala zpět. Proti tomuto názoru brojil obviněný proto, že žádný nátlak, který by byl důvodem neúčinnosti zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, nebyl prokázán. Dokonce sama poškozená nezmínila v souvislosti s vyslovením nesouhlasu žádnou konkrétní formu nátlaku ze strany obviněného, protože spíše vyjádřila zklamání, že obviněný neprojevil vděk, který očekávala. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená nesouhlas učinila dobrovolně, dokonce popřála obviněnému, ať mu dobře dopadne veřejné zasedání, kdy tuto skutečnost potvrdila ve své svědecké výpovědi ze dne 22. 11. 2017, a až poté své stanovisko změnila. Soudy však její vyjádření vadně reprodukovaly a nebraly v potaz korespondenci vztahující se k udělenému nesouhlasu, která byla založena do spisu jako důkaz při hlavním líčení konaném dne 21. 3. 2017, z níž plyne, že to byla poškozená, kdo si vyžádal od obviněného písemnou omluvu se slibem změny chování, a tím pádem si určitým způsobem diktovala podmínky, což o nepřípustném tlaku ze strany obviněného nesvědčí. Obviněný považoval za nedůvodné, že soudy odmítly vyslechnout svědka S. L., který byl osobně přítomen podpisu nesouhlasu s trestním stíháním a mohl objektivně popsat, za jakých okolností byl souhlas odepřen. Odvolací soud svým rozhodnutím de facto připustil možnost odvolání nesouhlasu s trestním stíhání, což trestní řád nepřipouští.
          6. Obviněný nedostatky spatřoval i v popisu skutku pro jeho neurčitost a proto, že nesplňuje nároky zákonem předepsané. Uvedenou neurčitost shledával v nedostatečném vyslovení, za jakých okolností mělo docházet k opakovanému napadání bývalé manželky, a taktéž v tom, že nebylo řádně vymezeno, v čem mělo napadání spočívat, jaký byl charakter útoků a jak často k takovému jednání docházelo. Soudy užitý pojem „napadat“ a skutková zjištění k němu se vztahující označil za natolik nekonkrétní a nespecifická, že na ně nelze vůbec aplikovat normy trestního práva hmotného, neboť z okolností, které soudy uvedly, nelze dospět k závěru o naplnění objektivních či subjektivních znaků přečinů, pro které byl uznán vinným.

          7. Přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nebyl řádně objasněn, protože skutek neobsahuje výhružku usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou vyjádřenou takovým způsobem, že by mohla vzbudit důvodnou obavu, a tedy v této části nelze vůbec uvažovat o naplnění objektivní stránky tohoto přečinu. Pokud měl obviněný před nezletilým synem uvést, že „mámu zabije“ a že „tu kundu podřeže“, jde o nedostatečné vyjádření a vzniká pochybnost, zda je lze vůbec považovat za výhružky, když není zřejmé, komu byly určeny, protože poškozená nebyla osobně přítomna jejich pronesení a podle jejích výpovědí (ze dne 29. 3. 2016 a 22. 11. 2017) se o nich dozvěděla od svých dětí. Obdobné pochybnosti podle obviněného vznikají ohledně toho, že se „pokusil chytit poškozenou M. V. pod krkem“, protože není zřejmé, v čem měl pokus spočívat a jaké byl intenzity, a zda byl způsobilým vyvolat v poškozené důvodnou obavu, když ta sama u hlavního líčení dne 29. 3. 2016 uvedla, že jednání obviněného nebylo tak závažné, a proto to neřešila hned. K takové právní kvalifikaci tedy není v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí dostatek podkladů, a to i s ohledem na závěry odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 10 To 149/2017, kde vyslovil odlišný právní názor. Rovněž není zřejmé, proč odvolací soud nyní svůj názor změnil a rozhodl v opačném smyslu.
            8. Nedostatky obviněný shledal i u přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť některé z incidentů obsažených v popisu skutku se vůbec neodehrály před dětmi a nejsou z nich patrné ani další okolnosti, které by mohly vyvolat hrozbu jakéhokoli dopadu na jejich vývoj. Zdůraznil, že v popisu skutku chybí uvedení takových skutečností, které by svědčily o tom, že došlo k porušení povinnosti pečovat o dítě, či hrozilo narušení jejich rozumového, citového a mravního vývoje. Jestliže soudy tyto znaky shledaly, pak tak učinily zcela v rozporu s výsledky provedeného dokazování, které na tyto skutečnosti nebylo zaměřeno, a popis skutkových zjištění je zcela nedostatečný pro závěr o této právní kvalifikaci. Ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nejsou pro uvedené závěry potřebné úvahy, protože pro naplnění znaků tohoto přečinu nepostačuje, že obviněný před dětmi v nemalé míře konzumoval alkohol, což ovšem ani není v popisu skutku výslovně v této podobě uvedeno, a naplnění uvedených znaků není možné bez dalšího shledávat ani v tom, že před dětmi užíval hrubě neslušných výrazů a vyhrožoval před nimi zabitím matky. Hrozbu vzniku škodlivého následku soud shledával v tom, že chování obviněného budou děti považovat za normální, a osvojí si ho jako návyky, které převezmou i do budoucna, což je však pouhou úvahou soudu, která nemá žádný podklad v provedeném dokazování. Jednalo se pouze o tři incidenty uvedené v popisu skutku, které se odehrály v přítomnosti některého z dětí, a jejich intenzita nebyla taková, aby zanechala dlouhodobé následky na jejich citovém a rozumovém vývoji, a to i s ohledem na to, že při jednom z incidentů syn AAAAA plakal. Případný dopad na citový a morální vývoj dětí je psychologickou otázkou, tedy ryze odbornou, kterou si soud nemůže zodpovědět sám pouze na základě vlastních úvah, obzvláště když sám připouští, že šlo o „čin menší závažnosti“.
              9. Výhrady obviněný doplnil i poukazem na extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním, protože nahraný telefonický rozhovor ze dne 19. 7. 2015, uvedený ve výroku o vině, se neodehrál před dětmi, neboť taková skutečnost neplyne z žádného důkazu, naopak z dokazování vyplynulo, že obviněný od nezletilého AAAAA v době telefonování odešel do vedlejší místnosti a nezletilá BBBBB vůbec telefonátu přítomna nebyla. Výroky obviněného, že „mámu zabije“, a že „tu kundu podřeže“, které měl učinit před synem AAAAA, plynou z nepřípustného svědectví z doslechu, nejsou podložené jiným relevantním důkazem, a nebylo přihlédnuto ani k tomu, že druhý výrok patřil třetí osobě. Rovněž nebylo prokázáno tvrzení obviněného, že „pokud se poškozená M. V. opováží zažádat soud o zákaz styku nebo úpravu toho, jak se má střídat péče o děti, tak už mu bude všechno jedno“, neboť o něm nesvědčí žádný důkaz, a jedná se tedy o smyšlenku původně sepsanou policejním orgánem a dále přebíranou ostatními orgány činnými v trestním řízení. Údajný útok na poškozenou M. V., který se měl odehrát dne 4. 9. 2015 za přítomnosti nezletilé BBBBB, taktéž nemá v provedených důkazech dostatečnou oporu, jelikož vychází pouze z výpovědi poškozené, ze které jednoznačně neplyne, jestli celému incidentu byla nezletilá přítomna, zda vůbec mohla být svědkem chycení poškozené pod krkem a celý útok bezprostředně vnímala, přičemž touto otázkou se soudy vůbec nezabývaly. Závěry o možných dopadech jednání obviněného na citový a mravní vývoj dětí by přitom musel učinit znalec z oblasti psychologie, k čemuž nedošlo.
                10. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že dostatečně nereagoval na jím namítané vady a nedostatky rozvedené v podaném odvolání a dostatečně se s nimi nevypořádal, v čemž spatřoval nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jejímž důsledkem je porušení jeho práva na spravedlivý proces, jež je umocněno i neprovedením jím navrhovaného důkazu výpovědí S. L.
                  11. Závěrem obviněný shrnul, že skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn, je zatížen extrémními vadami, pro něž nemůže být předmětem použitého právního posouzení, které je rovněž vadné. Došlo i k porušení vytknutých procesních postupů, pro něž přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, v té části, kterou bylo napadeným rozsudkem ve věci znovu rozhodnuto po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                  III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

                  12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání za podmínek podle § 265h odst. 2 tr. ř. k námitce obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. i přes výhrady k závěru soudů, že lze připustit, že mezi obviněným a poškozenou existoval vztah předpokládaný v § 100 odst. 2 tr. ř., uvedl, že se ztotožnil s odvolacím soudem v jeho úvahách ohledně tísně, v níž poškozená ve smyslu § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. nesouhlas vyjádřila. Poukázal na to, že u přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nenastal důvod pro zastavení trestního stíhání, a to s ohledem na důvody pro které poškozená toto prohlášení učinila, a také na to, proč od něj posléze odstoupila, a to v obsahu, jak byl reprodukován v soudy průběžně vydávaných rozhodnutích. Popsal v obecné rovině, v čem z hledisek § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá nátlak a tíseň, jejichž existence je klíčová pro případný postup podle § 163 tr. ř., a to s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 285/2018, a ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1730/2016, ze kterých vyplývá, že při posuzování okolností zpětvzetí souhlasu z hlediska § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. není možné vycházet pouze ze sdělení poškozené osoby, ale je nutné přihlížet i k ostatním rozhodným skutečnostem s tím, že těmto kritériím odvolací soud dostál. Při posuzování dané otázky odvolací soud nevycházel výhradně ze sdělení poškozené, které bylo nepochybně ovlivněno vztahy s obviněným, který se k ní choval hrubě, a ona s ním i přesto musela vést komunikaci týkající se péče o nezletilé děti, ale i toho, že k podpisu listiny připravené obhajobou byla vedena tlakem, který byl dlouhodobý, způsobený vystupováním obviněného pod vlivem alkoholu a strachem o společné děti. V této situaci byla poškozená vystavena výslovnému a opakovanému požadavku obviněného, nadto písemně naformulovanému jeho právním zástupcem, aby vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním, a její úvahy vzhledem k předchozím zkušenostem musely zákonitě vést k obavám, že v případě odmítnutí zpětvzetí souhlasu bude obviněný schopen, a to dokonce i prostřednictvím dětí, dál a ve zvýšené míře narušovat její život a vztahy k dětem a příteli. Soud musel zohlednit i další podstatné skutečnosti, spočívající v tom, že obviněný se dopustil skutku ve zkušební době podmíněného odsouzení pro obdobnou trestnou činnost směřující proti poškozené a jejímu příteli (rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 2 T 83/2015), tedy bezprostředně poté, co byl propuštěn z vazby, a ani v průběhu trestního řízení se jeho chování vůči poškozené zásadně nezměnilo.
                    13. Námitky uplatněné na základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle státního zástupce k tomuto důvodu vztahují jen zčásti, neboť výhrady proti nedostatečnému popisu skutku s tímto důvodem nekorespondují, a o existenci tzv. extrémního rozporu se v této věci nejedná, když za důvodný nebylo možné považovat ani požadavek na vypracování znaleckého posudku, protože se jedná o námitku procesní, vztahující se k nedostatečně provedenému dokazování.
                      14. Nedůvodně rovněž obviněný uměle rozdělil skutek na jednotlivé výroky, jež považoval za nevhodné, avšak šlo o jedno jednání, které bylo nutno podrobit právnímu posouzení v jeho souhrnu, jak správně učinil okresní soud, a především následně i soud odvolací, protože jinak nemohlo dojít k objektivnímu posouzení intenzity činu a výhružek obviněného a možnosti vzniku důvodných obav ze strany poškozené. Státní zástupce zdůraznil, že výhružkou ve smyslu § 353 tr. zákoníku může být i gesto, které je způsobilé vyvolat důvodnou obavu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 11 Tdo 603/2012) a s ohledem na incidenty popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku neměl pochyb o tom, že slovní projevy obviněného byly pro svou závažnost objektivně způsobilé vyvolat u poškozené obavu z realizace výhružky usmrcením, přičemž nebylo rozhodující, že výhružky nebyly vždy vysloveny přímo před ní, neboť obviněný je ventiloval i před dětmi, a musel počítat s tím, že tak zásadní a hrubá vyjádření si děti nenechají pro sebe a mámě je sdělí. Spočívalo-li jednání obviněného převážně v opakovaných verbálních atacích doprovázených psychickým působením na poškozenou po dobu několika týdnů až měsíců, a sestávalo-li z nadávání, urážení a vyhrožování, jehož součástí byla i výhrůžka zabitím poškozené, načež toto jednání vygradovalo fyzickým útokem vůči poškozené, lze ho označit za způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „vyhrožování jinému usmrcením takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu“ ve smyslu citovaného ustanovení.
                        15. K právnímu posouzení přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku státní zástupce s odkazem na jeho právní úpravu a výklad jednotlivých znaků jeho skutkové podstaty uvedl, že dopustí-li se pachatel tohoto trestného činu porušováním důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti v určitém časovém období, jak tomu bylo i u obviněného, jde o jediný skutek. Pachatel se v nezletilém dítěti snaží vytvořit negativní vztah až pocit odcizení k jeho vlastní matce, což může ve spojení s ostatními skutkovými okolnostmi zakládat trestní odpovědnost za uvedený přečin. Podle státního zástupce v přezkoumávané věci tento negativní vztah vycházel z obviněným používaných velmi hrubých slov a nadávek směrem k osobám nejbližším, a spočíval v pěstování vztahu k nadměrnému požívání alkoholu, jako skutečností ve společnosti zcela běžných, což se neslučuje s povinnostmi vyplývajícími z rodičovské zodpovědnosti, jak jsou vymezeny v § 858 zákona č. 89/2012 Sb. (občanského zákoníku) [dále „obč. zákoník“].

                        16. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
                          17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k replice, ten však do konání neveřejného zasedání dne 30. 10. 2019 k němu žádné připomínky neuvedl.

                          IV. Přípustnost dovolání
                            18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a protože zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
                            V. Dosavadní průběh trestního řízení

                            19. Nejvyšší soud nejprve poukazuje, že v této věci postup zejména odvolacího soudu svědčí o tom, že řízení trpí průtahy vycházejícími z toho, že soud nebyl schopen spravedlivě a v přiměřené době rozhodnout (srov. článek 6 Úmluvy), což vedlo k rozvleklosti a nekoncentrovanosti řízení, které se promítlo zejména do nesprávných nebo neúplných právních závěrů.
                              20. O nedůvodných průtazích v řízení vypovídá jeho průběh, během něhož byla ze strany odvolacího soudu rozhodnutí rušena, a důsledkem toho je, že nyní posuzovaná rozhodnutí jsou v pořadí čtvrtá, která byla v této věci vydána. Trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. KRPS-251238-53/TČ-2015-011471-DĚK (č. l. 2 až 15 spisu), aniž by byl souhlas s trestním stíháním poškozené vyžadován, neboť v té době poškozená nebyla v postavení osoby předpokládané v § 100 odst. 1 tr. ř., protože s obviněným byla již rozvedena. Po provedeném přípravném řízení byla ve věci podána obžaloba (č. l. 148 až 153 spisu) pro dva skutky, každý posouzený samostatně jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
                                21. Nalézací soud po provedeném hlavním líčení poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 2 T 23/2016 (č. l. 210 až 221 spisu), jímž obviněného uznal vinným pouze přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně, druhý skutek pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k posouzení Městskému úřadu v Dobříši.
                                  22. Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání proti výroku o vině i trestu. Před tím, než odvolací soud o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl, poškozená M. V. Krajskému soudu v Praze dne 28. 6. 2016 doručila podání nazvané „Nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného“ (č. l. 266 až 267 spisu), v němž vyjádřila, že obviněný je otcem jejích dětí a je s ním stále v poměru obdobném poměru rodinnému, je k němu ve vztahu osoby blízké, a proto nesouhlasí ve smyslu ustanovení § 163 tr. ř. s jeho trestním stíháním. Krajský soudu v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 234/2016 (č. l. 273 až 277 spisu), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému posouzení a rozhodnutí s pokynem, že se nejedná o dva skutky, ale o skutek jediný, jímž měla být naplněna skutková podstata dvou přečinů. K nesouhlasu poškozené s trestním stíháním uložil soudu prvního stupně, aby objasnil, zda jde o prohlášení vyjadřující skutečnou vůli poškozené, a aby provedl další nezbytné důkazy.
                                    23. Okresní soud Praha-západ při hlavním líčení dne 16. 8. 2016 uvedené pokyny splnil a usnesením ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 2 T 23/2016 (č. l. 328 až 334 spisu) jednání obviněného posoudil jako jeden skutek, v němž však neshledal naplněnými znaky ani přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ani přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu Dobříš.
                                      24. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 12. 2016, sp. zn. 10 To 556/2016, (č. l. 350 až 352 spisu) uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil a uložil mu, aby zhodnotil obsah procesně použitelných důkazů, zjistil skutkový stav, který je prokázán bez důvodných pochybností, skutková zjištění řádně popsal, zabýval se udělením nesouhlasu poškozené s trestním stíháním a vymezil podmínky jeho vzetí zpět podle § 163 odst. 2 tr. ř., s ohledem na to, zda šlo o skutečnou vůli poškozené, přičemž upozornil na možný případ tísně poškozené podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. Soud druhého stupně taktéž neakceptoval názor nalézacího soudu o nedostatku společenské škodlivosti činu.
                                        25. Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení konaného dne 21. 2. 2017 (č. l. 454 až 457 spisu) provedl, co mu odvolací soud nařídil, mimo jiné znovu vyslechl poškozenou M. V. k okolnostem, za kterých udělila svůj nesouhlas s trestním stíháním založený na č. l. 266 až 267 spisu, a rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 2 T 23/2016 (č. l. 494 až 507 spisu) obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku i přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
                                          26. O odvoláních obviněného i státní zástupkyně rozhodl v neveřejném zasedání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 10 To 149/2017 (č. l. 519 až 526 spisu) tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 2 T 23/2016, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí z důvodu „zmatečného“ postupu nalézacího soudu, a též pro absenci úvah při posuzování účinnosti prohlášení poškozené o neudělení souhlasu s trestním stíháním obviněného ve světle její výpovědi ze dne 16. 8. 2016. Soudu prvního stupně uložil, aby se vypořádal s otázkou účinnosti úkonu, jímž poškozená vzala zpět svůj nesouhlas s trestním stíháním, a to i s ohledem na § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., a poté aby pečlivěji zvážil, jaké jednání obviněného je z hlediska stíhaných přečinů relevantní a lze-li ho na základě provedených důkazů považovat za prokázané (srov. č. l. 524 až 526 spisu).

                                          27. Následně soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 22. 11. 2017 (č. l. 547 až 549 spisu) poškozenou opětovně vyslechl, hlavní líčení odročil na 13. 12. 2017, kdy byla vyslechnuta svědkyně R. E. a čten spis Obvodního soudu Praha 4, sp. zn. 37 T 36/2015, a dne 27. 12. 2017 vynesl poslední, nyní k dovolání obviněného přezkoumávaný rozsudek, na nějž navazuje nyní k dovolání obviněného přezkoumávaný rozsudek Krajského soudu v Praze 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018 (viz body 1. 3. shora tohoto usnesení).


                                          VI. K právnímu posouzení činu podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku
                                          28. Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného za důvodné ve výhradách směřujících proti závěru odvolacího soudu o naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože se ztotožnil s tím, že skutek, jak je ve výroku rozsudku odvolacího soudu popsán, neobsahuje takové skutečnosti, které by byly dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků této skutkové podstaty, což jsou námitky, které korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud správnost této právní námitky posuzoval na podkladě skutkového stavu, jenž byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem druhého stupně do přezkoumávaného rozsudku převzat (viz bodě 1. tohoto usnesení) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                                            29. Podle soudy učiněných skutkových zjištění obviněný opakovaně napadal, telefonicky nebo při vzájemném předávání společných nezletilých dětí či za jejich přítomnosti, svou bývalou manželku M. V., když jí dne 19. 7. 2015 pod vlivem alkoholu a za jejich přítomnosti do telefonu řekl, že „jela šukat s tím zmrdem zasraným, a že si pod sebou podřízla větev“ a další vulgarity, za přítomnosti syna řekl, že „mámu zabije“, dále jí na uvedených místech označoval slovem „kurva“, vyhrožoval, že „tu kundu podřeže“, a pokud se bývalá manželka M. V. „opováží zažádat soud o zákaz styku nebo úpravu toho, jak se má střídat péče o děti, tak už mu bude všechno jedno“. Z takto vymezeného skutku nevyplývá, že by u všech těchto slovních vyjádření děti byly přítomny, ale lze tak posuzovat jen ty, u nichž je přítomnost dětí výslovně konstatována. K další konkrétní události došlo při předávání společných nezletilých dětí dne 4. 9. 2015, kdy se obviněný pokusil chytit za přítomnosti nezletilé BBBBB, nar. XY, poškozenou M. V. rukou pod krkem. Intenzita tohoto útoku uvedena není, zda a do jaké míry to nezletilá sledovala, rovněž nikde popsáno nebylo. Její reakce, pokud nějaká byla, na tento incident není známa.

                                            30. Pro úplnost je vhodné s ohledem na shora popsaný průběh trestního řízení poukázat na to, že v jeho rámci se měnil závěr soudů o tom, zda jde o uvedený přečin či nikoliv, a to dosti radikálně od závěru, že o tento přečin nejde, a mohlo by se jednat jen o přestupek, až po závěr, že jde o přečin v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž zcela poslední závěr, jenž vyplývá z přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, byl učiněn o jeho základní podobě podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Kvalifikační znak spočívající v dlouhodobosti odvolací soud vyloučil proto, že pro závěr o páchání takového činu po delší dobu není v provedeném dokazování dostatek podkladů, avšak s tím, že odvolací soud odmítl akceptovat přesvědčení obviněného, že v jím spáchaném činu vůbec nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty citovaného přečinu. Odvolací soud totiž uzavřel, že v daném případě jsou splněny podmínky pro závažné porušení rodičovské zodpovědnosti podle § 865 odst. 1 obč. zák. a to i se zřetelem na § 858 až § 875 odst. 1 obč. zákoníku. V jednání obviněného odvolací soud spatřoval závažné porušení povinnosti pečovat o dítě, protože obviněný v nemalé míře konzumoval alkohol, v podnapilém stavu vůči matce dětí užíval hrubě neslušné výrazy a vyhrožoval jí před dětmi zabitím, což údajně vedlo k ohrožení citového a rozumového vývoje dětí, které byly v době činu poměrně nízkého věku, a obě měly k otci dobré vztahy, které trvají i nadále, a proto je jeho chování muselo v jejich citové sféře zasáhnout. Rovněž podle odvolacího soudu hrozilo, že chování obviněného budou děti považovat za běžné a normální, a tyto návyky převezmou do budoucna. Odvolací soud se taktéž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, byť připustil, že je blíže neodůvodněné, že obviněný jednal úmyslně, a sám dodal, že šlo o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Uvedený závěr dovodil z toho, že obviněný dosáhl středoškolského vzdělání a ve střízlivém stavu je schopen dodržovat běžné společenské normy, což plyne i z příznivého pracovního hodnocení. Jeho společensky neúnosné chování bylo spojeno pouze s nadměrným požíváním alkoholu, který odbrzdil jeho zábrany, a proto si musel být vědom, že svým jednáním může citový vývoj dětí ohrozit, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu a stranu 12 rozsudku soudu prvního stupně).
                                              31. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu neztotožnil, protože skutková zjištění, na podkladě kterých soudy k uvedené právní kvalifikaci dospěly, nejsou dostatečná pro naplnění znaků skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť neuvádějí skutečnosti, které by odrážely faktické okolnosti, poměry a stav dětí tak, aby bylo zřejmé, že objektivně byl jejich vývoj ohrožen, a nesvědčí pro ně ani chování obviněného, v němž nelze spatřovat závažné porušení rodičovské zodpovědnosti. Pokud takové podklady pramenící z provedeného dokazování nejsou v tzv. skutkové větě uvedeny, nelze dojít k závěru, že činem obviněnému kladeným za vinu byly naplněny znaky skutkové podstaty podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

                                              32. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažný způsobem poruší svou povinnost o děti pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Jde o ohrožovací delikt, u něhož následek spočívá v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje, a tudíž nemusí fakticky dojít k tomu, že u dítěte takový následek skutečně nastane. Podstatné však je, že takový následek musí fakticky hrozit, což je závěr, který soud sice v přezkoumávaném rozhodnutí učinil, ale již bez toho, aby pro něj měl z obsahu dokazování konkrétně plynoucí podklad, protože z obsahu provedených důkazů takové konkrétní zjištění nevyplývá a už vůbec není uvedeno ve skutkové větě, což je logický důsledek toho, že na objasnění této okolnosti nebylo po celou dobu dokazování zaměřeno. Dovozovat naplnění znaků této skutkové podstaty toliko z okolností, za nichž obviněný své manželce vyhrožoval, nestačí, neboť jen tato okolnost nepodává žádnou informaci o tom, že došlo k porušení rodičovské péče nebo hrozila možnost ohrožení vývoje dětí.

                                              33. Podle citovaného ustanovení jsou znaky této skutkové podstaty popsané jednak v návětě odstavce 1 § 201 tr. zákoníku, kde je vymezeno že tento trestný čin spáchá ten, kdo „ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte“, a pokud jde o okolnost vyjádřenou v písmenu d) tohoto ustanovení, musí nastat toto ohrožení tím, že pachatel „závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o dítě nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské péče“. Oba uvedené znaky musejí mít podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a skutečnosti, z nichž lze na ně usuzovat, musejí vyplývat i ze skutkových zjištění. K tomu, aby posuzovaná skutková podstata mohla být naplněna, je třeba, aby byl každý z těchto znaků důkazy objasněn zvlášť. Z výsledků provedeného dokazování musí vyplynout, že tím, že obviněný jako otec závažným způsobem porušil své povinnosti vyplývající z rodičovské péče, došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. Je třeba dodat, že je-li dětí více, musí se ohrožení vývoje posuzovat ke každému zvlášť, obzvláště, jsou-li u každého z nich zjišťovány jiné okolnosti, za kterých k ohrožení mělo dojít. Nedostatek potřebných zjištění nebo jejich absenci nelze nahradit nebo překlenout jen nepodloženou úvahou soudů.

                                              34. Znaky vyjádřené alternativně tak, že musí dojít k „ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje“, jsou splněny tehdy, pokud si osvojuje osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti. Tímto znakem se mimo jiné rozumí též propadnutí alkoholismu nebo jiné drogové závislosti, přičemž nemusí jít jenom o omamné a psychotropní látky, ale může jít i o jiné návykové látky, pokud návyk na jejich používání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti. Takové ohrožení dítěte nemusí nastat, stačí, že z jednání pachatele hrozí (srov. rozhodnutí č. 46/1968 Sb. rozh. tr.). Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Závažné nebo intenzivní ohrožení může nastat i v případě ojedinělého, avšak intenzivního ohrožení spočívajícího v tom, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, pokud návyk na jejich požívání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti dítěte [srov. matriál č. 11/1984 Sb. rozh. tr.)]. O ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje by šlo tehdy, kdyby reálně hrozilo, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že by došlo k ohrožení rozumového citového nebo mravního vývoje dětí, což je skutečnost, která v této věci z ničeho nevyplynula, a proto tento znak nebyl naplněn. Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte musí být reálné, tzn., že musí existovat konkrétní objektivní skutečnosti, které ukazují na to, že se vývoj dítěte v budoucnu může odvíjet odchylně.
                                                35. Podmínky uvedené pod písmenem d) odstavce 1 § 201 tr. zákoníku vyplývají z porušení povinnosti pečovat o děti, a proto je třeba k péči o dítě obecně uvést, že patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a je vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti stanovena v § 855 obč. zákoníku. Rodičovská povinnost ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Podle § 855 odst. 2 obč. zákoníku účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.
                                                  36. Podle § 855 odst. 1 obč. zákoníku rodičovská zodpovědnost náleží stejně oběma rodičům, má ji každý rodič, ledaže by jí byl zbaven. Takto vymezená péče je tedy chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. Kromě zdraví dítěte zahrnuje péči o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak i citový, rozumový a mravní. Pojem rodičovské zodpovědnosti je zastřešující výraz pro souhrn všech práv a povinností mezi rodiči a dětmi osobní povahy. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav u rodičů (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. října 2006, Havelka a ostatní proti České republice ze dne 21. června 2007). Z uvedeného lze dovodit, že méně intenzivní porušení rodičovské zodpovědnosti, jako jsou sprosté nadávky adresované jiným osobám nebo požívání alkoholu rodiči a výhrůžky mezi rodiči, nedostačují pro závěr, že jde o závažné porušení povinnosti pečovat o děti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože nedosahují takové intenzity, aby byl dán jejich větší dopad na vývoj dítěte, který zákon v § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku požaduje tím, že klade důraz na to, aby se jednalo o „závažný způsob“ a „jinou svou důležitou povinnost“. Nepostačuje proto porušení či nesplnění jakýchkoliv povinností, ale takových, které obecně vyžadované povinnosti převyšují.
                                                    37. Z hlediska těchto úvah však odvolací soud obviněnému za vinu kladený skutek neposuzoval a vyšel jen z velmi povrchního závěru, že v důsledku činu obviněného došlo k závažnému porušení jeho povinnosti pečovat o své děti nebo jiné povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nezabýval se tím, že jde o dva znaky, které je třeba dovodit z konkrétních skutkových zjištění, a musejí spočívat v jednání, kterým navíc dojde k následku předpokládanému v návětě odstavce 1 citovaného ustanovení. Nelze se ztotožnit s odvolacím soudem, jestliže porušení těchto povinností spatřoval v tom, že „obviněný v nemalé míře konzumoval alkohol, v podnapilém stavu vůči matce dětí užíval hrubě neslušné výrazy a vyhrožoval jí před dětmi zabitím“. Uvedené vadné chování obviněného totiž nesvědčí o vyšší závažnosti, která je předpokladem naplnění uvedeného znaku, ani o tom, že by šlo o porušení jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské péče, svým obsahem se nevymykalo určitému způsobu chování některých skupin obyvatel, kde výchova dětí pod vlivem alkoholu není kriminalizovaná. Ani podoba chování ve smyslu hádek a vzájemných urážek mezi manželi, které nelze schvalovat, ale na druhou stranu ani bez dalšího v sprostých a nevhodných výrazech nelze spatřovat trestné jednání. Z hlediska vlivu takového chování na děti je vždy nutné vycházet z konkrétních rodinných poměrů. Navíc i v této věci bylo prokázáno, že děti zde byly jen za jistých okolností zúčastněnými diváky, protože jim urážky a sprostá slova nebyla adresována, ale pouze se s ohledem na vzniklé okolnosti chování obviněného odehrávalo v jejich přítomnosti. Z popisu skutku kromě uvedených slovních urážek na adresu matky nezletilých dětí a dalších slovních projevů nelze dovodit nic podstatného, v čem by bylo možné spatřovat závažné porušení rodičovské péče nebo jiné důležité povinnosti z ní plynoucí. Posoudí-li se obsah celého činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, je z něj zřejmé, že i když nebylo vůči bývalé manželce korektní a vymykalo se normám slušného chování, případně i s vyjádřením toho, že není vhodné a výchovné se před dětmi takto vyjadřovat, z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku takové chování nestačí, protože ve smyslu uvedených pojmů v něm není dostatečná závažnost a intenzita, kterou uvedené znaky předpokládají.
                                                      38. Soudům je z těchto důvodů třeba vytknout, že pro posouzení znaků této skutkové podstaty nebraly do úvahy všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, protože z hlediska funkce rodiny, v níž děti žily, neposuzovaly vztah dětí k obviněnému a jeho roli v jejich životě. Dostatečně nepřihlédly k tomu, že jednání obviněného před dětmi probíhalo jen po určitou dobu, spočívající pouze v jednotlivých okamžicích, které jsou ve skutkových zjištěních popsány, a to navíc velmi povrchně. Rovněž soudy neposuzovaly, že se nemůže jednat o porušení jakékoliv povinnosti plynoucí z rodičovské péče, ale je třeba, aby se jednalo o „závažný způsob porušení“ anebo „závažné porušení jiné důležité povinnosti“, což svědčí o tom, že intenzita takového jednání musí být vysoká, avšak ji je vždy třeba posuzovat a hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, což odvolací soud v této věci rovněž nesplnil a jím preferovaný závěr na podkladě popsaných skutkových zjištění učinit nelze, protože pro něj nebyly výsledky provedeného dokazování dostatečně objasněny všechny rozhodné okolnosti, a tedy není dostatek podkladů, které by u tohoto přečinu svědčily o vině obviněného.
                                                        39. Soudy zcela pominuly objasnit znaky uvedené v návětě § 201 odst. 1 tr. zákoníku, tzn., jaký skutečný dopad měl čin v částech pospaného jednání, konkrétně na každé z dětí. Je třeba uvést, že vždy je důsledky činu třeba posuzovat se zřetelem na dopad po každé dítě zvlášť, tzn. samostatně u každého z nich, a důsledky takového chování je nutné zkoumat individuálně. Proto i v této věci je z této zásady vycházet, a usuzovat na to, jak uvedené slovní projevy obviněného na děti zapůsobily z pohledu jejich dalšího vývoje. Soudy se nezabývaly tím, že uvedená slovní vyjádření ve svém souhrnu na ovlivnění života, chování a vývoje dětí neměla výrazněji intenzivní dopad (žádná taková skutečnost z provedeného dokazování vůbec nevyplynula), aby bylo možné dojít k závěru, že jde o závažný způsob porušení povinnosti obviněného. Především odvolací soud se nezabýval tím, který z alternativních znaků obviněný naplnil, protože jak návěta stanoví, může dojít k ohrožení rozumového, citového, nebo mravního vývoje. Skutková zjištění však pro takový závěr nedávají zcela žádný podklad. Posoudí-li se jejich obsah, jednání obviněného sice zahrnuje dobu od 4. 7. 2015 včetně do 19. 7. 2015 včetně a následně též od 20. 7. 2015 včetně do 24. 9. 2015, avšak jak z obsahu výpovědi poškozené (č. l. 195 až 196 a 548 spisu), tak i obviněného plyne (č. l. 183 až 185 spisu), po tuto dobu k jednotlivým útokům ze strany obviněného vůči matce dětí nedocházelo soustavně, ale jen v konkrétních okamžicích, které s odstupem doby již poškozená ani nedokázala konkretizovat, avšak je ani ve větší podrobnosti neuvedla ve své původní výpovědi na č. l. 60 a 80 až 81 spisu v přípravném řízení. Lze proto vycházet jen z takto zajištěných důkazů, protože se ani pozdějším opakováním výslechu poškozené nepodařilo zjistit více informací. K této skutečnosti je však třeba uvést, že pokud podle skutkových zjištění docházelo k telefonátům i mnohokrát za den, jejich obsah, až na ty, které jsou uvedeny v popisu skutku, není znám. Jestliže se udála v různých denních i nočních hodinách, nebylo objasněno, zda u všech byly děti přítomny, případně jak na ně reagovaly apod. Proto pro posuzování povahy prohlášení obviněného, která byla činěna výhradně na adresu matky nezletilých dětí, lze vycházet jen z případů popsaných ve skutkových zjištěních.
                                                          40. S ohledem na uvedený závěr Nejvyšší soud poukazuje na to, že dokazování v této věci již probíhá několik let, aniž by byly uvedené vady odstraněny anebo nejasnosti vyřešeny. Pro plynutí času se naopak jejich zjištění téměř znemožnilo. Lze tudíž uvést, že na podkladě skutkového stavu, jenž byl zjištěn soudem prvního stupně a zcela převzatý odvolacím soudem, z něhož je pro posouzení právních otázek povinen vycházet, neboť jím je vázán, a učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.], není ve skutku potřebný podklad pro závěr o naplnění znaků přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Pro tento závěr svědčí i to, jak se obviněný k dětem, o které po rozvodu velmi stál, choval v jiných situacích. Z dokazování totiž vyplynulo, že vůči nim vystupoval slušně a ctil jejich osobnosti, neboť je patrné, že své děti miloval a měl o ně upřímný zájem, který právě tímto, ač vůči poškozené kriminálním způsobem projevoval. V potaz je nutno vzít i skutečnost, že důvodem jeho jednání bylo také právě rozpadlé manželství s poškozenou. Z důkazů ve věci provedených současně vyplynulo, že i v této velmi vyhrocené době o své děti projevoval velký zájem, a kromě toho, že propadl alkoholizmu (avšak s důrazem na to, že se tento návyk u obviněného prohloubil právě v souvislosti s rozpadem manželství s poškozenou), se o své děti staral, věnoval se jim a měl k nim po všech stránkách pozitivní vztah. Rovněž děti jej milují. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné ze zprávy o 6. Asistovaném setkání ze dne 7. 3. 2016 zpracované Arcidiecézní charitou Praha (č. l. 189 spisu), podle níž se otec k dětem choval pozorně, hrál s nimi různé hry, dával jim dostatečný prostor k vlastní realizaci, motivoval je ke hře, hovořil s nimi klidně a laskavě a přizpůsobil slovník tématům i věku dětí. Obdobná informace vyplývá i z dalších zpráv Arcidiecézní charity Praha. Děti byly na setkání s obviněným vždy připravené, na otce se těšily, nebály se ho a živě s ním komunikovaly (srov. záznamy na č. l. 192 a 193, 482 a 483 spisu). Nelze přehlédnout, ani to, že celý incident vznikl proto, že otec, ač byl informován, že děti odjely na dovolenou s matkou, s ní nedojely a hlídala je babička, což zjistil až sám dodatečně. Matce dětí vytýkal, že mu to neřekla a o děti se sama v té době nestarala.

                                                          41. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud dospěl k uvedenému závěru, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo možné konstatovat, že byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože obviněný nemůže být trestně odpovědný za přečin podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože skutek, jímž byl uznán vinným, neobsahuje takové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dojít k závěru, že byly znaky uvedeného přečinu naplněny.
                                                          VII. K výhradám proti přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku

                                                          a) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

                                                          42. Jestliže obviněný s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítal, že trestní stíhání mělo být zastaveno, je k této námitce třeba uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, což nastane, jestliže ve věci existuje některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nebylo možné trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají citovaný důvod dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

                                                            43. Uvedená námitka obviněného vyplývala z postoje poškozené, která v průběhu trestního řízení prohlásila, že jako osoba blízká nesouhlasí s tím, aby bylo proti obviněnému nadále vedeno trestní stíhání. Projevený nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného zachycuje rozhodné skutečnosti, avšak pouze ve vztahu k přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, na nějž § 163 odst. 1 tr. ř. dopadá.

                                                            44. Z výše popsaného přehledu průběhu řízení je zřejmé, že bylo velmi nekoncentrované a rozvleklé, bez schopnosti soudů o věci rozhodnout v přiměřené době. Jedním z důvodů bylo, že se soudy nedokázaly aktuálně a bezprostředně vypořádat s nově vyjádřeným postojem poškozené, že nesouhlasí s trestním stíháním obviněného, jenž byl otcem jejích dětí, a ona s ohledem na své postavení matky nechtěla, aby byl obviněný stíhán, což však v dalším průběhu trestního řízení na základě podnětu odvolacího soudu revokovala a od tohoto názoru z důvodu, že byla pod určitým tlakem vycházejícím z chování obviněného, odstoupila. Bylo proto otázkou, zda v důsledku těchto jejích postojů mělo být trestní stíhání ohledně přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku zastaveno, a proto je uvedený dovolací důvod naplněn ve smyslu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř.

                                                                b) k postupu podle § 163 a § 163a tr. ř.
                                                                45. Podkladem pro námitku obviněného je písemné prohlášení poškozené, které zaslala odvolacímu soudu dne 27. 6. 2016 po prvním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, jež nazvala „Nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného“ (č. l. 266 až 267 spisu). V něm uvedla, že „…s obviněným, jako s mým bývalým manželem, máme dvě společné děti, BBBBB, nar. XY, a AAAAA, nar. XY, proto jsem s obviněným stále v poměru obdobném poměru rodinnému, a to právě vzhledem ke společným dětem a zájmu na jejich řádné výchově, a přes všechny skutečnosti, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného, je ten ve vztahu k mé osobě osobou blízkou. Proto nesouhlasím ve smyslu ustanovené § 163 tr. ř. s trestním stíháním obviněného pro oba skutky, jež jsou v řízení u nadepsaného soudu v rámci odvolacího řízení zkoumány.“
                                                                  46. Tak, jak bylo uvedené podání sepsáno, a vzhledem k argumentům, které v něm jsou uvedeny, splňuje po formální stránce náležitosti prohlášení podle § 163 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání pro některý z vyjmenovaných trestných činů proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., pokud jinak vykazuje znaky tohoto přečinu, lze zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. V daném případě poškozená v průběhu trestního stíhání prohlásila, že jako bývalá manželka a matka společných dětí, tj. oprávněná osoba si nepřeje, aby se v trestním stíhání pokračovalo. Takový její postoj by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. vedl k tomu, že by bylo třeba trestní stíhání zastavit, jestliže by nebyly dány okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni, anebo by takové okolnosti již byly rozptýleny.
                                                                    47. Soudy vyřešily otázku, že poškozená M. V. je osobou oprávněnou takové prohlášení učinit, neboť je bývalá manželka obviněného a matka jejich společných dětí. Rovněž se sama považovala za osobu podle § 100 odst. 2 tr. ř., které svědčí postavení „jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobné, a újmu obviněného by právem pociťovala jako vlastní“ (srov. rozhodnutí č. 52/1986 Sb. rozh. tr.), což v prohlášení výslovně uvedla s tím, že tak činí v „zájmu na řádné výchově těchto společných dětí, a přes všechny skutečnosti, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného“ (srov. č. l. 266 až 267 spisu a bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Rovněž bylo prohlášení poškozené určité a srozumitelné a šlo o projev vůle adresovaný soudu (srov. rozhodnutí č. 54/2003 Sb. rozh. tr.). Podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. není souhlasu s trestním stíháním třeba, existují-li okolnosti, ze kterých je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět (podle § 163 odst. 2 tr. ř. věta druhá) proto, že došlo k omezení volnosti rozhodování poškozeného, vyvolané výhružkami (přímé působení na vůli osoby verbální formou), nátlakem (nepřímé působení na vůli osoby), závislostí nebo podřízeností, a tím pádem se nejednalo o vážný a dobrovolný projev vůle poškozeného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2116 až 2120).
                                                                      48. Odvolací soud, jenž prohlášení poškozené převzal v den, na který bylo nařízeno veřejné zasedání (srov. č. l. 270 spisu), měl v této situaci postupovat podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. s ohledem na existenci důvodu podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak takové rozhodnutí neučinil, neboť pochyboval o tom, zda toto prohlášení vyjadřuje skutečnou vůli poškozené, protože bylo zjevně sepsáno obhájcem obviněného (srov. č. l. 276 spisu). Odvolací soud měl předně v projevených pochybnostech sám postoje poškozené objasnit, namísto toho, aby usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 10 To 234/2016 (č. l. 273 až 277 spisu) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 2 T 23/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a věc mu podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil k novému rozhodnutí, mimo jiné proto, aby zkoumal, zda zmíněné prohlášení poškozené bylo projevem její svobodné vůle, kterým vyjádřila svůj nesouhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř. Vážné podezření, že učiněné prohlášení nebylo vyjádřením svobodné vůle poškozené, měl tedy odstranit odvolací soud, jemuž prohlášení poškozené bylo adresováno, a to zejména pro případ, že by o tíseň nešlo, protože v takové situaci by bylo nutné již v této fázi trestního řízení trestní stíhání pro přečin podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku zastavit. Vzhledem k tomu, že takový stav nenastal, a nakonec bylo zjištěno, že šlo o prohlášení v tísni [§ 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.], není dán důvod pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Odvolacímu soudu je však třeba alespoň touto cestou vytknout, že uvedenou otázku vyřešil až s velkým zpožděním v nyní přezkoumávaném rozsudku (ze dne 29. 5. 2018, tj. po dvou letech od doby, kdy bylo prohlášení učiněno). Je totiž vadou, byť v této věci nemající dopad na správnost takového rozhodnutí, že teprve s tak velkým odstupem odvolací soud vyjádřil, že poškozenou je sice možno ve vztahu k obviněnému považovat za osobu ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř., avšak „není důvodu nevěřit, že souhlas s trestním stíháním podepsala v tísni vyvolané nátlakem obviněného“ (srov. bod 19. přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu).

                                                                      49. K tomuto závěru i přes zmíněné výhrady Nejvyšší soud (ve finále) pro úplnost dodává, že odvolací soud postupoval ve smyslu § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
                                                                        50. Nejvyšší soud, ač se v uvedeném závěru s odvolacím soudem ztotožnil, učinil tak jen zčásti, protože k důvodu, proč nebylo prohlášení poškozené zcela dobrovolné, se neshoduje s názorem odvolacího soudu, že by tíseň v poškozené vyvolal přímo obviněný, neboť za její tíseň mohly zejména okolnosti, v nichž se v dané době nacházela. Rovněž považuje za nutné upřesnit některé další skutečnosti. Předně je nezbytné uvést, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí hovoří o „zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním“ a také se vyjadřuje, že „…souhlas s trestním stíháním podepsala v tísni…“ (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu), přičemž k takto nazvaným úkonům v tomto trestním řízení nedošlo. V počátku trestního stíhání až do doby vydání prvního rozsudku nalézacího soudu dne 29. 3. 2016, sp. zn. 2 T 23/2016, bylo trestní stíhání obviněného vedeno bez toho, aby se k němu poškozená, i tehdy v postavení osoby s právem podle § 100 odst. 2 tr. ř., vyjadřovala, resp. na svůj souhlas s trestním stíháním obviněného nebyla dotazována, tzn., že souhlas s trestním stíháním nedala, a proto takový souhlas, ani nemohla vzít zpět. Rovněž nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že v daném případě došlo k tomu, že „podepsala souhlas s trestním stíháním v tísni vyvolané nátlakem obviněného“, protože tato formulace neodpovídá tomu, že poškozená na č. l. 266 spisu označila své prohlášení jako „nesouhlas s trestním stíháním“, ani tomu, co z jejích opakovaně podávaných vyjádření skutečně vyplynulo, protože z obsahu jejích výpovědí se nepodává, že by tíseň „vyvolal nátlak obviněného“, ale že prohlášení učinila z vlastního pocitu, který spočíval v neutěšených poměrech vzniklých či vyvolaných v důsledku chování obviněného (srov. protokol z hlavního líčení na č. l. 319 spisu). I toto její tvrzení nasvědčuje tomu, že při podpisu prohlášení ji obviněný do tohoto aktu nenutil, ani jej ničím nepodmiňoval, pouze ji o toto prohlášení požádal a poškozená ho akceptovala s jistými podmínkami, na jejichž základě doufala, že tím se obviněný vůči ní změní, což se nestalo. Obdobný postoj vyjádřila i při hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2017, kde mimo jiné uvedla, že společně s podpisem nesouhlasu předložila obviněnému k podpisu i jinou listinu (omluva a slib založené na č. l. 314 a 315 spisu), kde v patnácti bodech vylíčila, co by od obviněného chtěla, aby do budoucna dodržoval, a co bohužel nerespektoval. Všechno se podepisovalo u souseda pana S. L., protože poškozená se obviněného bála (srov. č. l. 455 a 456 spisu). I z toho vyjádření pramení subjektivní obava poškozené z možného chování obviněného, která ji motivovala k tomu, že nechtěla, aby byl stíhán, protože doufala, že tím dosáhne klidu a obviněný ustane ve svých útocích vůči ní, rovněž se obávala, že kdyby byl odsouzen, tak by se jeho chování vůči ní nezměnilo. Neuvedla ovšem nic, co by svědčilo o tom, že svůj nesouhlas vyjádřila pod osobním tlakem obviněného, neboť ten ji v tomto jejím rozhodnutí neovlivňoval. Podle hlavního líčení konaného dne 22. 11. 2017 (č. l. 547 až 549 spisu) popsala, že ráda nechá rozhodování na soudu, a že „…Poslední dva měsíce je to s obviněným lepší, ale nedokáži posoudit, zda se nejedná o jeho účelové jednání před soudním řízením. V kontaktu s ním jsem kvůli dětem. Mám dojem, že zhruba pět měsíců abstinuje, nemohu však za toto tvrzení dát ruku do ohně, ale mám dojem, že to na jeho chování má pozitivní vliv… Závěrem chci uvést, že nesouhlas s trestním stíháním beru zpět, protože jsem tenkrát byla pod tlakem, bylo to pro mne špatné období a byla jsem pod psychickým tlakem…“ (srov. č. l. 548 spisu).

                                                                        51. Z obsahu postupně uváděných vysvětlení poškozené plynou její obavy, strach a rozkolísanost, která byla do určité míry zapříčiněná i názorovou rozdílností soudů ve vztahu k průběhu řízení (soud prvního stupněm ve dvou případech obviněného přečinem podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku vinným neuznal), která se promítla do dlouhé doby, která uplynula do konečného vyslovení názoru odvolacího soudu, jenž požadoval její opakované výpovědi.

                                                                        52. Přes tyto výhrady se však lze ztotožnit s tím, že poškozená nesouhlas s trestním stíháním obviněného sepsala v tísni, jíž se rozumí stav, byť přechodný, vyvolaný výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností, které vedou k omezení volnosti v rozhodování, kdy se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, které ovlivňují její rozhodování o souhlasu s trestním stíháním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2125). Svou situaci poškozená popsala opakovaně při hlavních líčeních dne 16. 8. 2016 – č. l. 319, dne 21. 2. 2017 - č. l. 455, a dne 22. 11. 2017 – č. l. 548, kde zdůrazňovala svou snahu zajistit si klid. Její prohlášení vyjadřují její emocionální postoj k nastalé situaci, když v jistém smyslu obviněným a jeho telefonáty byla ovlivněna, zejména však její tíseň vycházela z toho, že mají společné děti, o něž bylo třeba se starat, z čehož její tíseň plynula, protože s obviněným musela komunikovat, aby s ním řešila společný zájem o děti, které k obviněnému měly hezký vztah. V tomto smyslu si nevěděla rady a tato směsice postojů poškozené svědčí o tom, že zastavením trestního stíhání sledovala jistý vděk obviněného a zklidnění celé situace. Důvodem tedy byly okolnosti podmíněné celkovou situací vyvolanou po rozvodu, který byl příčinou chování obviněného, zejména jeho útoků vůči ní, neboť v té době nezvládal důsledky rozvodu a nebyl ochoten se smířit s tím, že si poškozená našla nového přítele, a proto se vůči ní dopouštěl výhrůžek a vulgárně jí nadával. Ona chtěla být naproti tomu samostatná a na něm nezávislá, což vzhledem k jejich společným dětem nebylo možné.

                                                                        53. Nejvyšší soud proto z těchto důvodů uzavřel, že šlo o jednání v tísni, a proto k němu nelze přihlížet za podmínek § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.

                                                                        54. Vzhledem k tomu, že prohlášení poškozené, aby nebylo vedeno trestní stíhání obviněného, bylo učiněno za podmínek tísně ve smyslu § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., nebyl důvod pro zastavení trestního stíhání obviněného ve smyslu § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. Z těchto důvodů není námitka obviněného podřazená pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodná, neboť soudy nepochybily, jestliže i po prohlášení poškozené ze dne 27. 6. 2016 (č. l. 266 a 267 spisu) dále trestní stíhání proti obviněnému pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku vedly.

                                                                        c) k přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku
                                                                          55. Nejvyšší soud i přes uvedený názor, že nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, shledal, že po formální stránce byly naplněny znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti neakceptoval výhrady obviněného vznesené v dovolání proti nedostatečnému skutkovému podkladu pro takový závěr. Odvolací soud však i přes vleklost řízení nepodal k těmto svým závěrům, zejména vzhledem k předchozí názorové odlišnosti potřebná vysvětlení, aby jím učiněné závěry mohly být dostatečným podkladem pro závěr o správnosti jím užité právní kvalifikace, především co do intenzity a škodlivosti činu. Proto dovolací soud částečně přisvědčil dovolání obviněného, že vznikají pochybnosti, zda byl přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným odvolacím soudem důvodně.
                                                                          56. Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad směřujících v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti použité právní kvalifikaci považuje za nutné, před tím, než posoudí hmotněprávní stránku věci, poukázat na to, že nebyl názor soudů jednotný, a mimo jiné i na to, zda lze v činu obviněnému kladeném za vinu spatřovat naplněnými znaky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Je vhodné připomenout (srov. bod V. tohoto usnesení), že soud prvního stupně obviněného nejprve uznal vinným, s čímž se odvolací soud nespokojil, a proto v další fázi soud prvního stupně věc postoupil k projednání jako přestupek, s tím též odvolací soud vyslovil nesouhlas, a proto nalézací soud obviněného znovu uznal vinným, což podle odvolacího soudu nebylo správné, a proto soud prvního stupně v návaznosti na toto rozhodnutí ve věci rozhodl nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 2 T 23/2016 (viz shora bod. 1.), obviněného uznal vinným jen podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kdežto pro přečin podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku na základě provedeného dokazování neshledal naplněnými znaky jeho skutkové podstaty.
                                                                            57. Odvolací soud však ani takový názor nepovažoval za správný, a proto již obviněného sám uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil tak na podkladě stejných skutkových okolností, které podle něj byly správné a náležitě podložené provedeným dokazováním (srov. body 10. a 14. rozsudku odvolacího soudu). Znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku podle něj byly naplněny, protože soud prvního stupně ze skutku nevyvodil odpovídající právní závěry. Sám toliko shledal, že „… není sporu o tom, že výhrůžky obviněného usmrcením bývalé manželky M. V. byly způsobilé v ní obavu z jejich uskutečnění vyvolat, jestliže byly pronášeny opakovaně i před nezletilými dětmi, a navíc v období alkoholových excesů, které evidentně agresivní chování obviněného stupňovaly,“ avšak bez toho, aby vysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností takový závěr činí. Nezabýval se povahou a okolnostmi, za nichž byly výhrůžky pronášeny ani jejich intenzitou a tím, k čemu směřovaly (srov. body 17. a 18. rozsudku odvolacího soudu).

                                                                              58. Odvolací soud tento závěr učinil na podkladě skutku, jenž podle něj soud prvního stupně dostatečně doplnil o konkrétní výhrůžky, nezvážil s ohledem na všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, zda byly po všech stánkách naplněny znaky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, zejména se nevypořádal s tím, proč byly vadné závěry soudu prvního stupně, jenž tuto právní kvalifikaci neshledal naplněnu (viz důvody uvedené na straně 14 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud však uvedl, že úvahy soudu prvního stupně nepovažuje za „přiléhavé“, a spatřoval v nich „důsledek mylné interpretace předchozího zrušujícího rozhodnutí“ (viz bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud se opíral o výsledky provedeného dokazování, které nebyly objasněny z hlediska objektivní i subjektivní stránky.


                                                                              59. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou, která musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Pro takový závěr však podle názoru Nejvyššího soudu je ve spisovém materiálu dostatek podkladů (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 až 3286).


                                                                              60. Nejvyšší soud má za to, že čin obviněnému kladený za vinu po formální stránce splňuje zákonem stanovené požadavky a pro uvedené znaky, jak je nyní upřesnil je ve skutkových zjištění potřebný podklad, že obviněný spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Vyhrožování obviněného ublížením na zdraví doprovázené slovními výhrůžkami, že ji podřeže, atd. vůči poškozené bylo způsobilé vzbudit, a také vzbuzovalo, důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. V daném případě byl dopad výhrůžek zcela reálný, a nebylo použito jen silných slov. Uvedené závěry lze dovodit z konkrétních okolností projednávaného případu, zejména k povaze výhrůžek, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele (srov. rozhodnutí č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).


                                                                              61. Pochybnosti však vznikají o tom, zda jde o společensky škodlivé jednání, a to zejména pro nedostatek podkladů pro takový závěr, neboť nezletilé děti nebyly vyslechnuty jako svědci, a matka obviněného se svého svědectví pro svůj poměr k němu vzdala (srov. první odstavec na straně 14 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti Nejvyšší soud považuje použitou právní kvalifikaci za předčasnou proto, že se odvolací soud nezabýval tím, zda na čin obviněného je nutné použít prostředky trestního práva, a to se zřetelem na všechny již výše popsané okolnosti související jak s vleklostí trestního řízení, liknavými postupy a přístupy poškozené, tak i tím, že jde o čin, který pramení z rodinného prostředí, rozvráceným partnerských vztahů a dotýkal se výchovy společných dětí v důsledku rozvodu manželství, které obviněný těžce nesl. Pokud se odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí touto otázkou zabýval, učinil tak na zcela nedostatečných skutkových podkladech, bez uvážení všech souvislostí a zvláštností tohoto případu, protože odvolací soud vůbec komplexně nezvažoval všechny zjištěné souvislosti, a proto je v tomto směru jeho rozhodnutí předčasné a neúplné, a v důsledku toho i jím učiněný právní závěr, co do jeho přesvědčivosti, vzbuzuje pochybnosti. Nebylo bráno do úvahy, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Tato právní úprava trestního práva je reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytně nutné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/2005).


                                                                                62. K tomu lze navíc uvést, že z principu ultima ratio vyplývá, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být racionální, nebo protiprávní, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 20119 sp. zn. II. ÚS 698/2019). Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jímž má soudní moc poskytovat ochranu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 32004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je tím porušen ústavní princip nullum crimen sine lege, zakotvený v článku 39 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/2001). Především u méně závažných trestných činů je třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není na místě upomnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. Uvedený požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, jež má soukromoprávní základ.


                                                                                VIII. Závěr Nejvyššího soudu


                                                                                63. Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné v závěrech ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (viz část VI.) a nemůže obstát ve vztahu k přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku z důvodů rozvedených v části VII. tohoto rozhodnutí, v souladu s podmínkami § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 10 To 34/2018, zrušil v celém rozsahu. S ohledem na vytknuté vady, jejichž důvodem jsou vážná hmotněprávní i procení pochybení, v důsledku kterých vznikly podstatné pochybnosti o tom, zda o vině obviněného bude možné rozhodnout, Nejvyšší soud zrušil i výrok, jímž odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc o ochranném opatření vyhradil k postupu podle § 230 odst. 2 tr. ř. do veřejného zasedání, neboť jde o výrok, který má ve vadných částech přezkoumávaného rozhodnutí o vině podklad, byť vůči tomuto výroku obviněný dovolání nepodal. Nejvyšší soud, když podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil i usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2019, jímž obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zákoníku a contrario neuložil ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou (viz č. l. 724), což s ohledem na uvedený negativní výrok nemá pro obviněného zásadní dopad. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                                                                  64. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že věc je vrácena odvolacímu soudu, který je povinen ji rozhodnout sám a věc již nelze vracet soudu prvního stupně, neboť je třeba zabránit tomu, aby se v dalším řízení již zcela neúnosně prodlužovala. Bude třeba vydat konečné rozhodnutí, a to při uvážení všech shora Nejvyšším soudem vytknutých vad a po zhodnocení skutečného stavu dokazování.

                                                                                  65. Na odvolacím soudu bude, aby on sám rozhodl, na základě úvah a právních názorů Nejvyšším soudem vyjádřených v části VI., o tom, že obviněného nelze uznat vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Procesní stránka, tzn., jak bude odvolací soud dále postupovat, se však bude odvíjet od rozhodnutí o přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož bude znova posuzovat, zda obviněného zprostí obžaloby nebo ho uzná vinným.

                                                                                  66. Proto, aby dovolací soud mohl spolehlivě rozhodnout o tom, jaká je škodlivost přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku pro společnost ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr zákoníku, bude nezbytné vyžádat nové zprávy o chování obviněného, a také o průběhu ochranného léčení (nařízeném v předchozí trestní věci obviněného) s cílem objasnit jeho stávající poměry a vztah ke svým dětem a bývalé manželce, nejen v době činu, ale i před rozvodem a v současné době, což bude mít význam pro porovnání změny chování obviněného a rozpoznání důvodů a příčin jím spáchané trestné činnosti. Bude třeba vyslechnout obviněného i poškozenou, dotázat se jí, na současný vztah k obviněnému a posoudit, zda čin, který mu je kladený za vinu, byl výslovně zapříčiněn situací v době po rozvodu, nebo zda šlo o kriminální čin, který měl jiné příčiny. Rovněž bude vhodné posoudit jeho alkoholizmus a způsob jeho řešení. Odvolací soud sám takto provedené důkazy zhodnotí ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a to se zřetelem na to, co z těchto nových důkazů vyplyne, mimo jiné i ve smyslu délky doby od spáchání činu a zejména posoudí, zda se vztahy konsolidovaly a jak obviněný plní úlohu jako otec dětí. Rovněž bude vhodné za tímto účelem provést výslech S. L. Jestliže odvolací soud uvedené skutečnosti sám v přezkoumávaném rozhodnutí nezhodnotil a nebral je do úvahy, bude tak muset učinit nyní, a to v souladu se vším, co z jím konaného dokazování vyplyne.


                                                                                    67. Do budoucích úvah bude nutné rovněž zahrnout skutečnosti, které z výsledků provedeného dokazování vyplynou, nicméně nabízejí se do úvahy již nyní, neboť jde o trestnou činnost, která vznikla v souvislosti s rozpadem manželství, kdy obviněný se nedokázal smířit s touto pro něj zcela novou situací, která jej plně frustrovala. Závěr odvolacího soudu bude závislý i na tom, zda obviněný své postoje změnil, jak uvedl při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 29. 5. 2018 (č. l. 606 verte spisu), kde tvrdil, že „je někde jinde, byl to začarovaný kruh boje o děti a já to nezvládl, pil jsem. Byl jsem se léčit, udělal jsem u sebe krok, s panem F. se bavím, mám přítelkyni, jsem zamilovaný. Už to trvá dlouho a já jsem dost potrestaný. Spadl jsem na dno, všechny vztahy se zlepšily“. Obdobně se k situaci obviněného vyjadřovala i poškozená ve svém posledním vyjádření při konaném hlavním líčení.

                                                                                      68. K tomu lze i přes shora sdělené shrnout, že z dosavadního trestního řízení je zjevné, že postoj poškozené k obviněnému je do značné míry nevyhraněný, což je patrné z jejího prohlášení o nesouhlasu s trestním stíháním a jeho odvolání, ale i z toho, že obdobně se chovala v civilním řízení, kde poté, co podala návrh na předběžné opatření, jej vzala zpět, stejně jako návrh na zákaz styku, apod. Proto je třeba na oba nahlížet jako na bývalé manžele, kteří mohou stále být jejich předchozím vztahem ovlivněni. Připomenout lze, že při posledním výslechu dne 22. 11. 2017 poškozená vypověděla, že aktuálně je chování obviněného lepší a v kontaktu je s ním pouze kvůli dětem. Všechna tato zjištění bude nezbytné posuzovat z hledisek § 12 odst. 2 tr zákoníku, a v jejich smyslu znovu o vině obviněného přečinem podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout.

                                                                                      69. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

                                                                                        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                                        V Brně dne 30. 10. 2019

                                                                                        JUDr. Milada Šámalová
                                                                                        předsedkyně senátu