Rozhodnutí NS

23 Cdo 1030/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 1030/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1030.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1030/2019-259


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BPS PROJEKT CZ s.r.o., se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, náměstí Jurije Gagarina 233/1, PSČ 710 00, IČO 28597451, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalované “2299“ spol. s r.o., se sídlem v Olomouci, Ostružnická 360/7, PSČ 779 00, IČO 29441391, zastoupené Mgr. Silvií Šrotíř Sofkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, PSČ 779 00, o zaplacení částky 381 358,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 44/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 75 Co 77/2018-230, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 11 C 44/2017-191, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 381 358,12 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 75 Co 77/2018-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud podle jejího názoru řešil otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, a současně proto, že má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak. Vytkla odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů zcela formalisticky, když ze smlouvy o dílo na zhotovení projektové dokumentace ze dne 15. 5. 2014 vyplývalo, že měla být prominuta pouze část ceny za dílo za podmínky, že žalobkyně jako zhotovitel projektové dokumentace se stane i zhotovitelem díla samotného. Protože ale žalobkyně nakonec dílo nerealizovala, neměla jakýkoliv důvod promíjet žalovanému cenu za dílo spočívající v přípravě dokumentace. Konečně tato skutečnost podle dovolatelky vyplývá ze samotné smlouvy o dílo na zhotovení projektové dokumentace, v jejímž ustanovení 6 článku 1) písm. d) byla sjednána podmínka spočívající v uzavření smlouvy o dílo na provedení stavby v termínu do 28. 8. 2014; smlouva o dílo na provedení stavby však byla uzavřena až 30. 9. 2014.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že svůj závěr o „prominutí dluhu“ opřel toliko o výpovědi svědků H. a F., avšak pominul to, že zcela opačně se vyjádřili svědci Š. a Z.

Podle dovolatelky došlo postupem soudů obou stupňů k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť výsledek tohoto sporu není „spravedlivým rozhodnutím“. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatel v dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako
v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).


Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, neboť z obsahu dovolání není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Dovolatelka nadto ani výslovně takovou právní otázku, resp. takové právní otázky neformuluje. Dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv konkretizovala relevantní právní otázku. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat.

Stejně tak spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatelka nedostála, když ani nevymezuje konkrétní právní otázku.

Přípustnost dovolání dovolatelka nezakládá ani svým nesouhlasem s tím, jak soud posoudil výpovědi svědků H., F., Š. a Z. Taková argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatele proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatel jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu