Rozhodnutí NS

20 Cdo 3433/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:20 Cdo 3433/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3433.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/22/2019
I.ÚS 2376/19
I.ÚS 2376/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
03/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3433/2018-448


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, proti povinné M. B. M. s. r. o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Milady Horákové 685/14, identifikační číslo osoby 45312346, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, pro 3 962 422 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 147 Nc 6257/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2018, č. j. 62 Co 46/2018-416, takto:


Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 1. 2018, č. j. 147 Nc 6257/2008-369, k návrhu povinné společnosti zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 3. 2008, č. j. 147 Nc 6257/2008-8, ve znění opravných usnesení ze dne 19. 8. 2008, č. j. 147 Nc 6257/2008-13, a ze dne 27. 6. 2017, č. j. 147 Nc 6257/2008-321 (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. o náhradě nákladů exekuce (výrok II. a III.), a zamítl návrh oprávněného na spojení řízení s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 Nc 6012/2007 (výrok IV.). Soud prvního stupně přisvědčil námitce povinné, že vymáhané právo je po deseti letech od data splatnosti (1. 11. 1995) promlčeno (se zřetelem k ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013); promlčením jistiny pohledávky nelze vymoci ani její příslušenství. Účinně prolomit důvodnou námitku promlčení je možné pouze ve zcela ojedinělých případech. Námitka oprávněné, že povinná jednala proti dobrým mravům, byla vznesena „v obecné rovině“, platí-li současně, že promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Soud prvního stupně proto dovodil splnění podmínky pro zastavení exekuce z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 62 Co 46/2018-416, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně námitku promlčení vymáhané pohledávky uznal (přihlédl k tomu, že promlčecí doba počala běžet dne 1. 12. 1995 a že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 7. 3. 2008), a dále uzavřel, že povinnost platit úroky vzniká jednorázově v den prodlení se splněním předmětného závazku a že účinky stavění promlčecí lhůty nenastaly, byl-li návrh na prohlášení konkurzu na majetek povinného zamítnut. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil odvolatelce v názoru, že uznání námitky promlčení by vzhledem k okolnostem posuzovaného případu představovalo rozpor s dobrými mravy (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oprávněný v dovolání proti usnesení odvolacího soudu namítá nesprávné rozhodnutí ve věci a přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení třech otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázku dovolatel založil na kritice zjištěného skutkového stavu věci, jelikož nebyly provedeny oprávněným navrhované důkazy (zejména soudní spis z konkurzního řízení), jež by prokázaly obstrukční jednání povinné, kvůli němuž by uznání námitky promlčení představovalo rozpor s dobrými mravy; soudy nadto nedostatečně odůvodnily neprovedení navržených důkazů [s odkazem dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2091/2007, a rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37), ze dne 2. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 (N 32/60 SbNU 391), ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41), ze dne 29. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15 (N 121/77 SbNU 753), a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. IV. ÚS 372/10]. Druhou otázkou je možnost uznání námitky promlčení uplatněné povinnou, jestliže podle názoru dovolatele individuální okolnosti případu opodstatňují odepření účinků promlčení z důvodu rozporu námitky promlčení s dobrými mravy [s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 2560/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 732/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 21. června. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729)]. Třetí otázkou dovolatel směřuje k nesprávnému právnímu posouzení náhrady nákladů řízení, které byly povinné přiznány v plném rozsahu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 28 Cdo 58/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2540/2016).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou [účastníkem exekučního řízení – § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

Právní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na které dovolatel v dovolání odkazuje (viz rozhodnutí uvedená výše), sice představují v obecné rovině stěžejní principy dokazování (nejen) v rámci občanského soudního řízení, jejichž dodržení je nezbytné k zajištění řádné a spravedlivé ochrany práv jednotlivců, avšak dovolatel sám cituje judikatorní závěry dovolacího soudu, z nichž plyne, že účastníkem navržený důkaz nemusí být proveden, zejména jestliže jeho prostřednictvím není možné prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, resp. navrhovaný důkaz je zjevně nezpůsobilý tvrzenou skutečnost prokázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2091/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010). Ve zkoumané věci soudy obou stupňů – po zohlednění všech relevantních okolností případu – dospěly k závěru, že dovolatelkou navrhovaný důkaz konkurzním spisem není způsobilý prokázat rozpor důvodně uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Jestliže soudy zároveň srozumitelně a dostatečně vymezily a odůvodnily potřebný standard (míru intenzity) potřebný k úspěšnému uplatnění námitky ohledně rozporu promlčení práva s dobrými mravy, současně na základě ostatních skutkových okolností posuzované věci dovodily, že i v případě provedení dovolatelem navrhovaného (konkrétního) důkazu nebude této intenzity dosaženo (viz bod 10 a 11 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a body 19 až 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nelze napadenému usnesení vytknout, že průběh důkazního řízení odporuje znamenané judikatuře Nejvyššího soudu.

Předchozí závěry jsou aplikovatelné i na druhou dovolatelem předestřenou otázku, neboť též v tomto případě odvolací soud (a soud prvního stupně) vycházel z ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, při svém rozhodování vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 2560/2015) a v tomto rámci přihlédl ke všem relevantním kritériím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014) včetně charakteru jednání povinné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 732/2016). Odklon od rozhodovací praxe není možné spatřovat tam, kde relativně obecné formulace právních závěrů jsou soudem vyloženy adekvátním (souladným) způsobem, s nímž dovolatel nesouhlasí. Zpochybněním skutkových závěrů odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) a individuálně směřovanou kritikou hodnocení důkazů totiž nelze bez dalšího přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Hlediskem ustanovení § 237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatel nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání) a dovolací soud proto bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, rovněž se zřetelem k tomu, že proti výroku (výrokům) o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 4. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
                                  předsedkyně senátu