Rozhodnutí NS

30 Cdo 933/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 933/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.933.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/06/2019
I.ÚS 1826/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
09/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 933/2019-208


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kollárova 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 117/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 20 Co 324/2017-152, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2017, č. j. 14 C 117/2016-134, kterým ve výroku I byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 98/2008.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že otázka, zda v případě pravomocného zproštění obžaloby pro jeden skutek představuje následné zastavení trestního stíhání pro jiný skutek dostatečnou satisfakci pro obžalovaného, má zásadní právní význam.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání nezakládá otázka zásadního právního významu.

Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu