Rozhodnutí NS

3 Tz 61/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:3 Tz 61/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TZ.61.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o stížnosti pro porušení zákona
Dotčené předpisy:§ 266 odst. 1 tr. ř.
§ 267 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 61/2019-


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch V. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, proti pravomocnému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. ZT 44/2017, a rozhodl  takto:


Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost zamítá.

Odůvodnění:


Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň­-venkov, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 8. 3. 2017, č. j. KRPP-151724-106/TČ-2016-031181-J-PU, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného V. S. pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Proti uvedenému usnesení si obviněný V. S., prostřednictvím obhájce, podal dne 21. 3. 2018 (podáno do datové schránky policejního orgánu) stížnost, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ZT 44/2017 (v právní moci dne 25. 4. 2017), tak, že ji jako opožděně podanou zamítla.

Proti citovanému rozhodnutí státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. S. stížnost pro porušení zákona a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 18/2018, rozhodl, že pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ZT 44/2017, byl porušen zákon v ustanoveních § 60 odst. 4 písm. a), § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněného V. S., napadené usnesení zrušil, zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih znovu rozhodovala o stížnosti obviněného V. S. usnesením ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. ZT 44/2017, kdy podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítla.

Následně podal ministr spravedlnosti České republiky proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. ZT 44/2017, podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. S.  

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že usnesení kterým byla včas podaná stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, nesplňuje požadavky vyplývající z § 134 tr. ř. Státní zástupkyně totiž v odůvodnění pouze obecně konstatovala, že usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje všechny náležitosti uvedené v § 160 odst. 1 tr. ř. a že policejní orgán shromáždil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, když v odůvodnění svého rozhodnutí podstatnou část relevantních podkladů uvedl, a zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, stal, je zřejmé, že se ho dopustil obviněný a vykazuje všechny zákonné znaky předmětného přečinu. V konkrétní rovině se tak vůbec nezabývala obsahem stížnosti, v níž přitom obviněný podrobně namítal nedůvodnost zahájení trestního stíhání pro daný skutek, výši způsobené údajné škody a nedostatek úmyslného zavinění. Žádnou z těchto dílčích otázek, a tedy ani odpovídajícími námitkami obviněného a souvisejícími skutkovými a právními otázkami, se státní zástupkyně v odůvodnění usnesení byť jen ve stručnosti nezabývala, takže z něj není patrné, proč byla stížnost navzdory uvedeným námitkám zamítnuta. Také odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/2005, v němž konstatoval Ústavní soud, že i ve stadiu rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. ř. musí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení splňovat základní zákonné požadavky na ně kladené, a to včetně odůvodnění ve smyslu ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Těmto požadavkům zejména nedostojí odůvodnění, které na konkretizované a nikoli zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reaguje apodiktickým závěrem, z něhož nelze na rozhodovací důvody, které k rozhodnutí státní zastupitelství vedly, ani usoudit (viz v tomto smyslu nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02). Dále odcitoval ustanovení § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. ZT 44/2017, byl porušen zákon v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. S., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, dále zrušil všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost není přípustná.

Předně je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona je jedním ze tří mimořádných opravných prostředků v trestních věcech (vedle návrhu na obnovu řízení a dovolání).

Stížnost pro porušení zákona vždy směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (srov. NS 2/2001-T 38.). Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n., publikovaného pod č. 424/2001 Sb.).

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.

Účelem stížnosti pro porušení zákona je:
a) náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo
b) náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo.

Zákon blíže nevymezuje, proti jakým rozhodnutím soudu (senátu, předsedy senátu, samosoudce a soudce) nebo státního zástupce je možno podat stížnost pro porušení zákona. Zpravidla to bude proti konečným meritorním rozhodnutím těchto orgánů, tedy zejména rozsudku odsuzujícímu (včetně rozsudku, jimž se schvaluje dohoda o vině a trestu – srov. § 314r odst. 4) i zprošťujícímu (srov. zejména § 120 a násl., § 225 a násl.), usnesení o postoupení věci jinému orgánu nebo usnesení o zastavení trestního stíhání [včetně usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání či usnesení o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání – srov. § 171 odst. 1, § 172 odst. 1, 2 (srov. však NS 26/2004-T 614.), § 188 odst. 1 písm. b), c), d), f), § 222 odst. 2, § 223 odst. 1, 2, § 223a odst. 1, § 225 a násl., § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. d), § 307 odst. 1, § 309 odst. 1 a § 311 odst. 1 atd.], ale není vyloučeno ani podání stížnosti pro porušení zákona proti jiným pravomocným rozhodnutím, např. rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření [§ 149 odst. 2, § 188 odst. 1 písm. e), § 221 odst. 1, § 260], rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce nebo zmocněnce poškozeného (§ 151 odst. 2, 3, 6), rozhodnutí o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů poškozeného a o jejich výši (§ 154, § 155 odst. 4, 5), rozhodnutí o osvědčení při podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 308 odst. 1), včetně rozhodnutí ve vykonávacím řízení (např. o osvědčení podmíněně odsouzeného – § 83 odst. 1 a § 85 odst. 1 TrZ, § 330 a § 330 odst. 2, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody – § 88 odst. 1, 2 TrZ, § 331 a násl.) apod.

Pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce se rozumí pouze výrok rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění či poučení o opravném prostředku.

Porušením zákona se tu rozumí vážnější nesoulad rozhodnutí především s ustanovením trestního zákona a (nebo) trestního řádu i porušení jiných zákonů trestněprávní povahy (např. zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) a v návaznosti na ně i jiných právních předpisů (např. občanského zákoníku, obchodního zákoníku nebo zákoníku práce ohledně odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení nebo zákona o silničním provozu ohledně pravidel silničního provozu) vydaných ve formě zákona nebo jiného právního předpisu uveřejněného nebo oznámeného ve Sbírce zákonů (např. nařízení vlády nebo vyhlášky). Porušení zákona spočívá v tom, že soud nebo státní zástupce v napadeném rozhodnutí aplikoval nesprávnou právní normu, nebo sice soud či státní zástupce uplatnil odpovídající právní normu, ale nesprávně ji vyložil nebo použil.

Přitom ovšem rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti (NS 9/2001-T 263.).

Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona totiž v každém konkrétním posuzovaném případě musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem však může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (NS 2/2001-T 38.).

O rozhodnutí učiněné na podkladě vadného postupu řízení jde tehdy, jestliže v řízení, jež vyústilo v pravomocné rozhodnutí, které se však samo nejeví nesprávným, byla porušena důležitá procesní ustanovení. V důsledku toho vznikla pochybnost, zda by se při jejich dodržení dospělo ke stejnému rozhodnutí, jaké bylo v konkrétním případě učiněno. Stížnost pro porušení zákona se tu nepodává proto, že rozhodnutím samotným byl porušen zákon, ale argumentuje se tím, že v důsledku nezákonného postupu řízení nelze vyloučit, že tento vadný postup řízení měl vliv i na správnost napadeného rozhodnutí.

Podle § 267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 4) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ministr spravedlnosti je povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

Rozhodnutí, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, může být napadeno jen v konkrétním výroku (nikoli např. pouze v jeho nesprávném odůvodnění) a třeba jen v omezeném rozsahu, bylo-li jím rozhodnuto více výroky, ohledně více osob atd. Proto, přichází-li to v úvahu, je nutno konkretizovat nejen to, proti kterému (nebo kterým) z více výroků stížnost pro porušení zákona směřuje, ale rovněž to, zda je určitý výrok napaden celý nebo jen v jeho části, kterou pak musí ministr spravedlnosti označit.

Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný V. S. podal řádně a včas stížnost proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň­-venkov, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 8. 3. 2017, č. j. KRPP-151724-106/TČ-2016-031181-J-PU, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih rozhodla o stížnosti obviněného V. S. usnesením ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. ZT 44/2017, kdy podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítla.

Jak již bylo uvedeno shora stížnost pro porušení zákona lze podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce přičemž rozhodnutí, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, může být napadeno jen v konkrétním výroku (nikoli např. pouze v jeho nesprávném odůvodnění).

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona nelze podat proti odůvodnění rozhodnutí a pokud ministr spravedlnosti České republiky v podané stížnosti namítal toliko a pouze nesprávné odůvodnění výroku nezbylo Nejvyššímu soudu než podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. takovouto stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou zamítnout.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu