Rozhodnutí NS

28 Cdo 4337/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:28 Cdo 4337/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4337.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.
§ 458 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/04/2019
I.ÚS 1097/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4337/2018-240


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, identifikační číslo osoby: 00002739, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 171.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 407 C 21/2015, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. června 2018, č. j. 35 Co 181/2017-160, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
        Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 171.020,- Kč s příslušenstvím z titulu bezesmluvního užívání pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 14.174 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY (dále „předmětný pozemek“), jehož je žalobkyně výlučným vlastníkem, a to za období kalendářního roku 2013.

Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 407 C 21/2015-107, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017, č. j. 407 C 21/2015-121, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 171.020,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 171.020,- Kč od 29. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.). V rozsahu zákonného úroku z prodlení z částky 171.020,- Kč za období
od 1. 1. 2014 do 28. 1. 2016 žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 84.792,- Kč (výrok III.).


Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že předmětný pozemek (dřívějšího označení parc. č. XY) začal žalovaný užívat v roce 1950, aniž by mu k tomu svědčil nějaký právní důvod (např. smlouva o nájmu) k důlní činnosti. Pozemek je situován v dobývacím prostoru a žalovaný na původně zcela volný pozemek v letech 1950 až 1960 umístil materiál vytěžený v souvislosti s prováděnou důlní činností. Pozemek není zasíťován a přístup na něj je možný jen přes pozemky jiných vlastníků. Žalovaný zaplatil žalobkyni za užívání předmětného pozemku za období roku 2013 částku 13.980,- Kč. Obvyklé nájemné nezastavěného stavebního pozemku určeného ke komerčním účelům by přitom v předmětném období činilo částku 184.971,- Kč.

Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně s ohledem na období, za něž byl nárok uplatněn, posoudil podle ustanovení § 451 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ Uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada za užívání předmětného pozemku bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení) odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému. Takové nájemné pak bylo stanoveno znaleckým posudkem Ing. Jindřicha Kratěny, jenž vzal soud prvního stupně při porovnání s posudky dalších znalců jako relevantní v úvahu.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 35 Co 181/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.789,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 1. 2016 do zaplacení, potvrdil, a jinak ho v tomto výroku změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 83.231,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a žalobkyni i žalovanému (každému z nich) uložil povinnost zaplatit České republice - Okresního soudu v České Lípě na náhradě nákladů řízení placených státem částku 1.369,50 Kč (výroky III. a IV.). Rozhodl i o vrácení zálohy na náklady důkazu ve výši 3.000,- Kč žalobkyni (výrok V.).

Odvolací soud, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně o právní kvalifikaci posuzovaného poměru jako vztahu z bezdůvodného obohacení, shledal odvolání částečně důvodným. Dovodil, že při zjišťování obvyklého nájemného pro rok 2013 nelze vycházet z porovnání se stavebními pozemky určenými k podnikání (ke komerčním účelům). Vysvětlil, že úvahy o výši bezdůvodného obohacení se musejí odvíjet od skutečnosti, že jde o pozemek stavební v druhu ostatní plocha určený ke specifickému účelu – pro důlní činnost, přičemž i pro takový případ znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny obsahuje variantní stanovení obvyklého nájemného. Rozsudek soudu prvního stupně změnil a do výše náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání předmětného pozemku promítl závěr, že náhrada musí odpovídat obvyklému nájemnému za užívání pozemků v druhu ostatní plocha zpravidla neurčených k zastavění.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, považujíc je za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zmíněné rozhodnutí dále spočívá na otázce, jež nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Rozporuje úvahu odvolacího soudu o definování předmětného pozemku jako pozemku určeného ke specifickému využití pro důlní činnost, neboť takový druh pozemku právní úprava nezná. S ohledem na metodiku Českého statistického úřadu nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důlní činnost není podnikatelskou činností, a táže se, zda lze v případě výpočtu výše bezdůvodného obohacení považovat důlní činnost za podnikatelskou činnost tak, aby mohlo být na pozemek (pro účely zjišťování náhrady za bezdůvodné obohacení) nahlíženo jako na pozemek určený pro komerční účely. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (tento rozsudek je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), podle něhož zřejmě lze považovat z hlediska předpisů soukromého práva hornickou činnost za podnikání. Upozorňuje, že i znalec Ing. Kratěna jako obvyklé nájemné z předmětného pozemku stanovil cenu za pozemek stavební pronajatý k podnikání, přičemž vyloučil, že by se jednalo o druh pozemku „ostatní plocha“ zpravidla neurčený k zastavění. Za posouzenou odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012) pak pokládá problematiku povinnosti odvolacího soudu zopakovat dokazování, dospěje-li tento soud k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu zrušil a potvrdil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně.“

Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání žalobkyně odmítnout, neboť otázka, jestli je možné důlní či hornickou činnost považovat za podnikání, byla již dosavadním dokazováním a rozhodnutími objasněna.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž žalovaný, přičemž jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, reprezentované v podání dále specifikovanými rozhodnutími, týkajícími se stanovení obvyklé ceny a hodnocení znaleckého posudku soudem. Má za to, že odvolací soud pochybil především v tom, že zamítl návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku. Vytýká, že znalec Ing. Kratěna v posudku nevzal v úvahu všechny okolnosti mající vliv na obvyklou cenu pozemku a odvolací soud se tímto nedostatkem vůbec nezabýval. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno na podkladě neúplných odborných skutkových závěrů, a proto žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, což není otázka právní, nýbrž skutková, pročež nemůže zakládat přípustnost dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních účastníků řízení rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 6. 2018 (srovnej článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně a žalovaného přípustná (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť na řešení otázek jí předkládaných (dle mínění žalobkyně dovolacím soudem dosud neřešených), „zda v důsledku provádění důlní či hornické činnosti lze předmětný pozemek považovat ve vztahu k určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení za komerčně využívaný“ a „zda důlní nebo jiná hornická činnost je považována za podnikání,“ rozsudek odvolacího soudu nezávisí.

Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se na právní posouzení projednávané věci uplatní prostřednictvím přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, neboť žalobkyně žádá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo užíváním jejího pozemku bez právního důvodu žalovaným v období kalendářního roku 2013). Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

V poměrech projednávané věci byl zjištěný skutkový stav částečně založen na nesporných tvrzeních účastníků o tom, že předmětný pozemek začal žalovaný užívat v roce 1950, aniž by mu k tomu svědčil nějaký právní důvod (např. smlouva o nájmu) k důlní činnosti. Pozemek je situován v dobývacím prostoru a žalovaný na původně zcela volný pozemek v letech 1950 až 1960 umístil vytěžený materiál, který se na pozemku nachází dosud a jiné využití žalovaným pozemek nemá. Jelikož za toto užívání žalovaný platil v žalovaném období roku 2013 jen částečnou úhradu, bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil, neboť jeho majetkový stav se nesnížil, ač by se tak za běžných okolností, tj. při uzavření platné smlouvy o nájmu o sjednané nájemné, stalo. V souladu s výše citovanou judikaturou, od níž se odvolací soud neodchýlil (srovnej bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak výše obvyklého nájemného coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití žalovaným, jež spočívalo v deponování (uložení) nepotřebného v důsledku důlní činností vytěženého materiálu.

Odvolací soud se rovněž nijak neodchýlil od shora označené judikatury dovolacího soudu při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému dostalo v podobě výkonu práva nájmu, poměřoval-li výši získaného bezdůvodného obohacení s hladinou nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež by byl žalovaný povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek žalobkyně využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu. Peněžitá náhrada musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Hovoří-li potom judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).

Veškeré námitky žalobkyně směřující k zohlednění režimu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, či jiného právního předpisu, obsahujícího kategorizaci pozemků z hlediska jejich druhu či účelového určení, tak nemohou být sama o sobě pro stanovení obvyklého nájemného relevantní, tedy ani to, zda je stavební pozemek určen ke komerčním účelům, či nikoli. Ostatně na tomto předpokladu je založen i znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny, který obvyklé nájemné určil variantně pro pozemek - ostatní plocha (neurčený k zastavění) a pro pozemek stavební pronajatý ke komerčním účelům. Zjištěné nabídkové ceny pozemků v lokalitě pak znalec upravil vzhledem k zavedené praxi stanovit vyšší hladinu těchto cen a s přihlédnutím k obecně užívané sazbě 5 % z ceny pozemku představující výši ročního nájemného.

Protože pro určení výše obvyklého nájemného jsou rozhodné takové okolnosti, jako jsou aktuální stav pozemku a jeho skutečné využití bezdůvodně obohaceným, nemůže být právně významné řešení otázky, zda je těžba surovin podnikatelskou činností, respektive zda je pozemek využíván ke komerčním účelům. Tím postrádá přiléhavosti poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu je rovněž nepřípadným odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, jímž má být podpořen argument dovolatelky o charakteru předmětného pozemku jako pozemku stavebního majícího funkční vazbu na pozemky okolní, na nichž jsou umístěné stavby žalovaného určené k důlní činnosti.

Dovolací soud nepřehlédl, že žalobkyně zakládá svou argumentaci o charakteru pozemku jako stavebního určeného k podnikatelským účelům na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších instancí. Odvolací soud přitom učinil skutkový závěr, že se o pozemek stavební určený ke komerčním účelům nejednalo, že není ani komerčně využíván k důlní činnosti a že je určen k rekultivaci (viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uplatnění (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Žalobkyně tudíž v podmínkách dovolacího přezkumu nemůže úspěšně namítat, že řešení právní otázky výše bezdůvodného obohacení se mělo odvíjet od jiných skutkových zjištění o charakteru a využití pozemku, jež by byla relevantní pro formulaci (jiného) skutkového závěru o výši obvyklého nájemného.

Na dovolání žalobkyně není možné nahlížet jako na přípustné ani pro namítaný odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., přičemž pro případ odlišného skutkového závěru o výši obvyklého nájemného zjištěného ze znaleckého posudku Ing. Jindřicha Kratěny měl tento důkaz v odvolacím řízení s respektem k zásadě ústnosti a přímosti civilního soudního řízení zopakovat.

Žalobkyně nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by rozsudek odvolacího soudu závisel (odvolací soud se nijak nezabýval podmínkami aplikace ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. v individuálně daných poměrech projednávané věci), ale vystihuje případ jiné vady řízení, která měla (mohla mít) za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně žalobkyně uvádí, že odvolací soud posoudil právní otázku postupu v řízení nesprávně a vytýká mu procesní pochybení v procesu dokazování a nikoliv nesprávný výklad či aplikaci dotčeného ustanovení. K vadám řízení může dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné. Pokud tudíž dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí – jako v projednávané věci - otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Sluší se v této souvislosti pro doplnění připomenout, že soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Jindřicha Kratěny a učinil z něj zjištění o výši obvyklého nájemného jak pro případ, že by předmětný pozemek byl posuzován jako stavební pronajatý k podnikání (obvyklé nájemné ve výši 184.971,- Kč ročně), tak pro případ, že by se jednalo o ostatní plochu neurčenou k zastavění (obvyklé nájemné ve výši 101.769,- Kč ročně), což je zřejmé z reprodukce tohoto důkazu na stranách 5 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stav pozemku a využití pozemku bezdůvodně obohaceným, jež jsou podle shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu relevantními aspekty pro určení obvyklého nájemného jako peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení, přitom byly skutečnostmi, které účastníci řízení učinili nespornými, a nemusely být tudíž předmětem dokazování.

Přípustné není ani dovolání žalovaného, jenž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení právní otázky způsobu určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Námitku zakládá na tvrzení, že znalec Ing. Kratěna při stanovení obvyklé ceny předmětného pozemku (pro účely následného zjištění obvyklého nájemného) posuzoval ve znaleckém posudku neporovnatelné pozemky a vycházel z nesprávných podkladů. Dále zdůrazňuje, že odvolací soud měl pro takový případ tvrzené nesprávnosti znaleckého posudku vyhovět jeho návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku.

Žalovaný ve skutečnosti uplatňuje námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu o obvyklém nájemném z předmětného pozemku, jež se odvíjí od znalcem zjištěné obvyklé ceny pozemku. Zjištění konkrétní částky přitom není aplikací právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím soudem podléhat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).

V poměrech projednávané věci odvolací soud znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny hodnotil v souladu se závěry vyplývajícími ve vztahu k tomuto důkazu z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vyložil důvody, pro něž je třeba za relevantní považovat závěry právě uvedeného znalce z hlediska užité srovnávací metody, výběru srovnatelných pozemků dané lokality a odborných úvah o zjišťování výše obvyklého nájemného z obvyklé ceny pozemků. Při hodnocení znaleckého posudku Ing. Kratěny odvolacím soudem nezůstalo stranou ani vysvětlení důvodů, pro které ostatní předložené důkazy (další znalecké posudky či odborná vyjádření realitních kanceláří) nemohou ve světle závěrů posudku jmenovaného znalce obstát (srovnej body 14. až 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Poukazuje-li žalovaný na rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016), pak závěry v nich uvedené do poměrů projednávané věci pro odlišnost posuzované odborné problematiky vyžadující dokazování znaleckým posudkem, jež se odrazila do úsudku, zda po provedeném hodnocení znaleckého posudku, má být znalecké dokazování doplněno, nedopadají. Navíc závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, že při pochybnostech soudu o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže soud takový závěr nahradit vlastním úsudkem, a musí vzniklé pochybnosti odstranit prostřednictvím dalšího dokazování (výslechem znalce, popřípadě posudkem jiného znalce), se v nyní posuzované věci neuplatní, neboť odvolací soud (a ani soud prvního stupně) žádný vlastní úsudek o odborné – ve věci významné – otázce nečinil. Nepřiléhavý je rovněž poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (tento nález je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jež se dotýkají specifik dokazování v trestní věci ve znaleckém oboru forenzní biomechanika, a opět problematiky nabytých pochybností soudu o věcné správnosti znaleckého posudku, jež soud vedly k nepřípustné korekci odborných závěrů.

Neobstojí ani žalovaným vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť – jak již bylo výše uvedeno - pod body 14. až 17. odůvodnění rozsudku odvolací soud náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci považuje za relevantní závěry posudku znalce Ing. Kratěny, a návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku tudíž za nadbytečný.

Pokud žalobkyně podala dovolání výslovně i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu (a žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu bez uvedení, že by jeho dovoláním byl dotčen pouze některý z výroků), pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (a z podnětu dovolání žalovaného i ve vztahu k výrokům III. a IV. o nákladech řízení státu). Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně a žalovaného nejsou přípustná, a proto obě dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 2. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu