Rozhodnutí NS

28 Cdo 1105/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:28 Cdo 1105/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1105.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 42/1958Sb.
§ 3 předpisu č. 159/1959Sb.
§ 7 předpisu č. 212/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/16/2019
III.ÚS 2325/19
III.ÚS 2325/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1105/2019-829



USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, identifikační číslo osoby: 00006947, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2010, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 23 Co 127/2013-722, t a k t o :

      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
      II. Dovolání České republiky – Ministerstva financí se odmítá.
      III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. října 2012, č. j. 11 C 100/2010-299, tak, že je Česká republika – Ministerstvo financí ČR povinna zaplatit žalobkyni částku 466 616 Kč a že se zamítá žaloba v části, kterou žalobkyně požadovala zaplacení 7 186 744 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení z částky 7 653 360 Kč; v tomto rozsahu odvolací soud nahradil označená správní rozhodnutí (to vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018; se zřetelem k závěrům v něm vysloveným odvolací soud posuzoval žalobkyní uplatněné právo na náhradu za majetek zanechaný v rozhodné době jejím právním předchůdcem na území Zakarpatské Ukrajiny prizmatem tehdy platných restitučních předpisů – zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) a jej provádějící vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 42/1958 Ú.l.“). Při určení výše náhrady vycházel z údajů uvedených v přihlášce majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, podané panem A. P., právním předchůdcem žalobkyně, a za použití ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. dospěl k závěru, že žalobkyni lze poskytnout náhradu za nemovitosti zanechané jejím předchůdcem na Zakarpatské Ukrajině (za obytný dům, vepřinec, kurník a pozemky o výměře 13 ha) v celkové přihláškové ceně 233 308 Kčs. Tuto částku přepočítal v poměru 5:1 podle ustanovení § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. a následně vynásobil deseti (analogicky použil koeficient podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik), aby přiznaná náhrada nebyla toliko symbolická a byla proporcionální i k náhradám poskytovaným podle aktuálních restitučních předpisů. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal již s argumentací, že tyto nebyly uplatněny ve správním řízení, přičemž předmětem soudního řízení podle části páté musí být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu.

Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně i Česká republika – Ministerstvo financí.

Dovolání žalobkyně směřuje (posuzováno z obsahového hlediska) proti té části výroku I rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž nelze ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. aplikovat ani v omezeném rozsahu, napadajíc dále i způsob výpočtu náhrady odvolacím soudem a její výši, jakož i rozhodnutí o nepřiznání úroků z prodlení.

Česká republika dovoláním napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo podané žalobě vyhověno a (nákladový) výrok II rozsudku, spatřujíc splnění předpokladů jí podaného dovolání v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem podle jejího mínění v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu a dalším jí citovaným rozhodnutím dovolacího soudu přiznal žalobkyni odškodnění za části přihlášeného majetku, ačkoliv podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. neměla být žalobkyni poskytnuta žádná náhrada, neboť právní předchůdce žalobkyně přihlásil majetek velkého rozsahu, za nějž se odškodnění neposkytuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání České republiky Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Žalobkyně dovoláním brojí zejména proti aplikaci ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., kritizujíc jak závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá nyní napadené rozhodnutí, tak i závěry vyslovené dovolacím soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí; v dané souvislosti pak odkazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, jejichž závěry odvolací soud ani dovolací soud dle mínění této dovolatelky nereflektovaly.

Žádný z dovolatelkou označených nálezů však aplikaci ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. nevylučuje. Nálezy sp. zn. II. ÚS 2610/14 a I. ÚS 1713/13 se v zásadě vyslovují toliko k otázce, zda lze podle části páté o. s. ř. projednat restituční nároky vyplývající ze zákona č. 42/1958 Sb. v situaci, kdy vešel v účinnost zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění jeho novely č. 121/2012 Sb.; ve druhém z odkazovaných nálezů se Ústavní soud navíc přihlásil k již dříve vyslovenému závěru, že nelze pojem „rodinný domek“ obsažený v ustanovení § 3 písm. a) vyhlášky
č. 159/1959 Ú.l. vykládat ve smyslu definice uvedené ve vyhlášce Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., neboť k jejímu použití neexistuje žádný zákonný podklad. Ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14 nebyla aplikace ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. zcela vyloučena, jestliže jím Ústavní soud reproboval aplikaci části tohoto ustanovení o odškodnění „jen jisté skupiny osob“ (osob hospodařících jako členové JZD nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci); Ústavní soud uvedl, že v této situaci musí „teleologický přístup k výkladu práva převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem“. Výklad ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. odvolacím soudem v nyní posuzované věci však těmto kautelám beze zbytku vyhovuje, vede-li jeho interpretace a užití k takovému výsledku, že se oprávněným osobám poskytne náhrada za majetek v rozsahu vymezeném v tomto ustanovení (tedy majetek mající povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví podřaditelný pod písm. a/ až d/ tohoto ustanovení) bez ohledu na celkový rozsah přihlášeného majetku i bez ohledu na skutečnost, zda dotčená osoba (či její právní předchůdce) hospodařila jako člen JZD, případně jako malý či střední zemědělec. Zajisté se uvedeným postupem osobám, které na Podkarpatské Rusi zanechaly rozsáhlý majetek, takto dostane náhrady za jeho poměrně menší část, než osobám, které zanechaly menší majetek, nicméně jedná se toliko o důsledek opakovaně i Ústavním soudem aprobované zásady, dle níž konkrétní rozsah a podmínky restituce jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017); ostatně restitučním zákonodárstvím jsou zmírňovány (nikoliv odstraňovány) toliko některé (ne všechny) křivdy (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 96, zveřejněný pod č. 177/2013 Sb.). Limitaci rozsahu restituce tedy nelze považovat za diskriminační; limitaci obsahuje například i zákon č. 212/2009 Sb., kdy maximální výše vypořádání nesmí převýšit celkem částku 2 000 000 Kč (srov. § 7 odst. 5 zákona).


Interpretace zvolená odvolacím soudem se neprotiví ani závěrům vysloveným v nálezech pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, a ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle nichž česká ústava podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří, což znamená hodnotovou diskontinuitu se starým režimem. Proto ani výklad starých právních norem nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Odvolací soud však přesně tímto způsobem postupoval, když neaplikoval diskriminační omezení uvedená v ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.

Namítá-li dále žalobkyně, že jí mohly být vydány i další nemovitosti, neboť je bylo možno podřadit pod ustanovení § 3 písm. b) nebo d) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., tedy, že se jednalo o hospodářské budovy drobných zemědělců nebo budovy sloužící provozu malé živnosti, nebyla v tomto směru soudy nižších stupňů učiněna příslušná skutková zjištění (zjištění, z nichž by se podávalo, že dotčené nemovitosti vyhovují takto vymezeným kritériím) a ani z dovolání žalobkyně se takové skutečnosti nepodávají.

Dále žalobkyně brojí i proti výpočtu výše náhrady, kdy zpochybňuje dělení cen uvedených v přihlášce v poměru 5:1 podle ustanovení § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., použití koeficientu 10 odvolacím soudem (podle jejího názoru měl odvolací soud při stanovení koeficientu stejně jako soud prvního stupně přihlédnout k oceňovacím tabulkám indexů přepočtu cen stavebních prací vypracovaných prof. Ing. Albertem Bradáčem, DrSc.) a namítá, že výše náhrady je nepřiměřeně nízká, neodpovídající požadavku Nejvyššího soudu, aby byla přiměřená, rozumná a neměla pro oprávněnou osobu jen symbolický význam. I v uvedeném směru je ovšem napadené rozhodnutí konformní s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s předchozím kasačním rozsudkem dovolacího soudu vydaným v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018), jímž bylo označeno za nesprávné předešlé rozhodnutí odvolacího soudu, v němž výše náhrady byla určena v rozporu s relevantními restitučními předpisy (tedy i vyhláškou č. 159/1959 Ú.l. včetně jejího ustanovení § 4); dovolací soud však současně vyložil, že měla-li by být žalobkyni přiznána náhrada, neměla by mít jen symbolický význam a měla by být přiměřená a rozumná, pročež lze vypočtenou výši náhrady odpovídajícím způsobem upravit (násobit), ačkoliv nemůže jít o plnou kompenzaci za někdejší ztrátu majetku. Jde-li o konkrétní výši koeficientu, kterým odvolací soud násobil částku náhrady, aby tato nebyla toliko symbolická, může dovolací soud tuto přezkoumávat toliko v případě zcela zjevné nepřiměřenosti jeho úvah (jelikož je toto posouzení s ohledem na jeho závislost na konkrétních skutkových zjištěních primárně na soudech nižších stupňů, nemůže se s výší tohoto koeficientu pro futuro dovolací soud „srozumitelně vypořádat“, jak implicitně navrhuje žalobkyně v závěru svého dovolání); shledává-li žalobkyně vhodnějším násobit výši náhrady podle aktuálního restitučního předpisu jiným koeficientem, nabízí toliko alternativní postup, jak upravit výši náhrady, aby nebyla jen symbolická, a taková argumentace přípustnost založit nemůže v situaci, kdy ani jiný postup zvolený odvolacím soudem nevedl k nepřiměřenému závěru o výši náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, včetně judikatury tam v této souvislosti citované). Postupu zvolenému odvolacím soudem (stejný postup byl již aprobován v obdobné věci usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4239/18) tedy nelze nic vytknout a námitky žalobkyně proto nemohou založit přípustnost jejího dovolání.

Konečně ani námitky žalobkyně o tom, že se Česká republika dostala do prodlení s poskytnutím náhrady a byla tak povinna zaplatit i úroky z prodlení z náhrady, nejsou s to přípustnost dovolání založit, neboť na tomto právním posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže úroky z prodlení žalobkyni nebyly přiznány již z toho důvodu, že nebyly uplatněny v řízení před správním orgánem (k otázce úroků z prodlení z náhrady znovu srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla pak odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4239/18).

Česká republika v jí podaném dovolání pak argumentuje tím, že podle jí zastávaného názoru ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. vyplacení náhrady žalobkyni (resp. jejím právním předchůdcům) zcela vylučuje, neboť podle tohoto ustanovení se poskytovala náhrada toliko za majetek mající povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, nikoliv za „velký výdělečný majetek“, a to ani v omezeném rozsahu; jestliže odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu za některý majetek přihlášený jejím právním předchůdcem, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, a ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009. S nastíněnou argumentací se ovšem ztotožnit nelze.

V rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, sice dovolací soud uvedl, že je třeba respektovat rozsah restituce stanovený v ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., nicméně současně konstatoval, že „při interpretaci dříve přijatých předpisů je třeba mít na paměti jejich smysl (účel), jímž je alespoň částečná kompenzace v minulosti vzniklých majetkový křivd“ a zdůraznil (odkazuje příkladmo na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10) potřebu ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení.

V nálezu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, pak Ústavní soud označil za diskriminační a odporující čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (který garantuje rovnou ochranu vlastnického práva) a také čl. 1 a čl. 3 Listiny (zaručujícím rovnost a zákaz diskriminace) tu část ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., která umožňuje odškodnit jen jisté skupiny osob (ty, které hospodařily jako členové JZD nebo jako samostatní malí či střední zemědělci).

Odvolací soud vyložil relevantní část ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. v souladu s výše citovanými rozhodnutími; jím zvolená interpretace šetří účel této vyhlášky (kterým je zmírnění majetkové křivdy) a zároveň není diskriminační vůči určité skupině osob (těm, které vlastnily na Podkarpatské Rusi větší majetek). Důsledkem interpretace prosazované účastnicí (že nelze odškodnění poskytnout ani za majetek vymezený v § 3 písm. a/ až d/ vyhlášky, vlastnil-li právní předchůdce žalobkyně na Podkarpatské Rusi rozsáhlý majetek) by bylo, že osobám, které zanechali na Podkarpatské Rusi rozsáhlý majetek, by se nedostalo žádného odškodnění, a to ani za majetek, který by předmětem odškodnění byl, jestliže by celkový rozsah majetku takové osoby byl menší; jinými slovy interpretace příslušného ustanovení navrhovaná účastnicí byla by diskriminační a nemůže se zde proto prosadit.

Pokud pak dovolatelka namítá, že při ocenění těchto věcí nelze vycházet z ceny uváděné v přihlášce, neboť jejich cena v případě samostatného prodeje musela být mnohem nižší než při prodeji celého funkčního celku, jehož byly součástí, dovolací soud uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s výslovným ustanovením § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., na které odkázal i Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí, dle něhož jsou základem pro výpočet výše náhrady ceny uvedené v přihlášce.

Napadené rozhodnutí není v rozporu ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009, v němž náhrada nebyla oprávněným osobám přiznána nikoliv z důvodu celkového rozsahu majetku zanechaného jejich právním předchůdcem, nýbrž proto, že označený nemovitý majetek (pozemek, dřevěná kolna a skladiště stavebních hmot) neměl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku podřaditelného pod ustanovení § 3 písm. a) až d) vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.; naproti tomu v posuzované věci byla náhrada žalobkyni přiznána právě a jen za ty části majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi jejím právním předchůdcem, které měly povahu osobního nebo drobného soukromého majetku a spadaly pod písm. a) až d) ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.

V ostatním pak Nejvyšší soud znovu odkazuje na závěry, jež v dané věci vyslovil již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, včetně další judikatury citované v jeho odůvodnění, od níž se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil (jak je zřejmé i ze shora uvedené argumentace). Nejvyšší soud pak také neshledává důvody, pro které by jím již dříve vyřešené právní otázky měly být nyní posouzeny jinak, kdy znovu poukazuje i na to, že na obdobných závěrech spočívající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, aktuálně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (viz již shora odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4239/18, jímž byla ústavní stížnost podaná proti označenému rozsudku Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a reflektuje procesní situaci, kdy byla odmítnuta dovolání obou účastnic.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 5. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu