Rozhodnutí NS

8 Tdo 783/2017

citace  citace s ECLI
Právní věta:Ustanovení o trestném činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku obsahuje v odstavcích 1 a 2 tři samostatné základní skutkové podstaty. Každá z nich postihuje jiné jednání pachatele, které se liší jak ve své povaze, tak i v účinku pro oběť. Zvlášť přitěžující okolnost podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku lze použít jen ve vztahu k § 186 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv k § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Takový závěr plyne z dikce ustanovení § 186 odst. 5 tr. zákoníku, v němž chybí výslovný odkaz na § 186 odst. 2 tr. zákoníku a které váže jeho užití jen na čin uvedený v § 186 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/20/2017
Spisová značka:8 Tdo 783/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.783.2017.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
Sexuální nátlak
Dotčené předpisy:§ 186 odst. 1 tr. zákoníku
§ 186 odst. 2 tr. zákoníku
§ 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:19 / 2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 783/2017-46


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016.  

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 9 T 3/2016, byl obviněný J. K. v bodě 1) uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a v bodě 2) přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v době od května 2011 do konce července 2014 na různých místech České republiky, zejména v místě bydliště poškozené v P., H., v místě svého bydliště v P., E., v místech konání tréninků, soustředění a závodů, tedy nejméně v N., P., J. n. N. a na různých místech okresu S., ve Francii a ve Spojených státech amerických, zneužívaje svého postavení lehkoatletického trenéra a učitele, a s tím souvisejícího vlivu a důvěry, kterou v něj měli jak poškozená, tak její rodiče, za účelem vlastního sexuálního uspokojení opakovaně osahával svoji svěřenkyni poškozenou XXXXX*), jejíž věk jako její dlouholetý trenér znal, nejprve od května 2011 při masážích a později i mimo ně na prsou a na přirození, stimuloval jí prsty klitoris v úmyslu přivést ji k orgasmu, od 26. 10. 2011 ji u těchto aktivit též líbal a posléze spektrum pohranních styků rozšiřoval tím, že opakovaně po poškozené požadoval, aby mu prováděla masturbaci a felaci jeho údu, zasouval jí prsty do pochvy a análního otvoru, od května 2012 zasouval svůj penis na kraj její pochvy a postupně hlouběji, až s ní následně od Vánoc 2012 vykonával soulože a od léta 2013 anální pohlavní styky, přičemž do roku 2013 docházelo k souložím s frekvencí desetkrát za rok, od roku 2013 prakticky denně, resp. několikrát denně, a to ve dnech konání masáží, závodů a soustředění, a k análním pohlavním stykům došlo nejméně ve dvaceti případech, poškozená toto jeho jednání trpěla a vyhovovala jeho požadavkům i přes svůj vnitřní odpor k jeho chování a nesouhlas s ním, a to jednak s ohledem na to, že mu jako trenérovi zcela důvěřovala, bála se jeho reakce na případné odmítnutí, a nechtěla vyvolat jeho hněv, jednak z obavy, že ji přestane trénovat, čímž jí opakovaně vyhrožoval, a ohrozí tak její sportovní kariéru rozvíjející se v prostředí, v němž neměla možnost volby jiného trenéra,
přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy přetrvávající dosud a projevující se poruchami spánku, stavy znovunávratu „živých“ vzpomínek, tzv. flashbacků na předchozí události, a to jak v noci ve snech a nočních můrách, tak přes den, depresemi, sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami, stavy úzkosti, beznaděje, bezmoci a „zhnusení sama nad sebou“,
2) v přesně nezjištěný den v dubnu 2014 na blíže nezjištěném místě v Chorvatské či České republice se bez vědomí a souhlasu poškozené XXXXX*), seznámil s obsahem textových zpráv uložených v jejím mobilním telefonu zn. THL W100, které si v dubnu přes internet prostřednictvím aplikace Hangouts posílaly poškozená a její přítelkyně YYYYY*).

2. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
    3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016,  rozhodl o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené v celém výroku o uloženém trestu a ve výroku o uplatněných nárocích poškozených zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Znovu rozhodl i o náhradě škody.
      4. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
      II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

      5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil pouze proti výroku o vině v bodě 1) kvalifikovanému jako zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a proti výroku o trestu.
        6. Obviněný brojil proti uvedené právní kvalifikaci tvrzením, že v době, kdy k sexuálnímu jednání došlo, poškozené již bylo víc jak patnáct let, byl její trenér, ale tohoto svého postavení však nezneužíval. Naopak odmítal poškozenou po dosažení patnácti let trénovat, nabízel ji jiné trenéry v místě bydliště či blízkém okolí, kteří byli velmi kvalifikovaní, jako např. Z. V. Poškozená je však odmítala a přemlouvala ho a prosila, aby ji trénoval i nadále v době jejího studia na gymnáziu, a proto uzavřeli písemnou smlouvu. Tím obviněný odůvodňoval, že mezi ním a poškozenou chyběl vztah závislosti ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku, a protože jiné trenéry odmítala, spatřoval v tom i nenaplnění subjektivní stránky. Ve vztahu k ní zdůraznil, že pokud by ji sexuálně zneužíval, bylo by nelogické, aby měl v úmyslu s trenérskou prací, která nepříjemně zasahovala do jeho osobního života, skončit, což v roce 2012 dával najevo i v rozhovoru pro místní tisk. S ohledem na to, že je uvedený trestný čin úmyslným činem a v jeho jednání chybí zavinění, nemohl se ho dopustit.
          7. K nesprávnosti právního posouzení obviněný poukázal i na neexistenci závislosti poškozené na své osobě, která vyplývá i z obsáhlé e-mailové korespondence a komunikace na SKYPE, z níž lze zjistit, že na něm poškozená požadovala intimní jednání, např., aby ji masíroval, žádala společné ubytování při závodech a soustředěních, apod., to jej vedlo k úvaze, že poškozená k němu chová zalíbení, rozhodně její chování nesvědčilo o závislosti či strachu z jeho reakcí. Jestliže jí vyhrožoval, pak v souvislosti se zjištěním sexuálního vztahu poškozené s kamarádkou YYYYY*), která na poškozenou měla špatný vliv.

          8. Za rozhodné obviněný považoval, že vztah mezi ním a poškozenou, o nějž jde v této trestné činnosti, byl iniciován poškozenou na základě její citové sympatie, jak z výsledků provedeného dokazování dostatečně vyplývá. Trestní oznámení, které podala tři měsíce poté, co jí sdělil, že on v trénincích už nebude pokračovat, bylo mstou poškozené, za to, že jejímu přání pokračovat v tréninku nevyhověl. Pokud by soudy správně důkazy hodnotily, musely by dojít k závěru, že v případě obviněného chybí zavinění, neboť neměl v úmyslu zneužívat poškozenou jako trenér svou svěřenkyni. Jakýkoliv vztah, který mezi nimi vznikl a byl iniciován ze strany poškozené.
            9. Výhrady obviněný vznesl proti znaleckému posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jimž vytýkal, že se znalkyně neseznámily s e-mailovou korespondencí mezi obviněným, poškozenou a YYYYY*), z nichž plyne, že poškozená nebyla na obviněném závislá, že s jejím trénováním chtěl po skončení povinné školní docházky skončit, že to byla poškozená, kdo obviněného přemlouvala, aby ji dále trénoval, a že žádným stresem nebo psychickými traumaty netrpěla. Nezhodnotily, zda by bylo možno, aby poškozená v takovém stresu a psychicky deptána mohla dosahovat vynikajících sportovních výsledků, a poukázal na konkrétní úspěchy, např. na celou řadu získaných titulů mistryně republiky, případně umístění na prvních pozicích mistrovství republiky. Konstatoval, že se u obviněné v době, kdy tyto úspěchy měla a on ji měl zneužívat, žádné psychické problémy neobjevily. Ty vyšly najevo až poté, co s ní trénink ukončil a vyhledala psychologa a psychiatra.
              10. Ze všech uvedených důvodů obviněný shledal, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, a soudy učinily nesprávné právní závěry, jestliže jej uznaly vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. a pokud sám ve věci nerozhodne podle § 265m tr. ř., aby přikázal věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.

              11. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která zmínila obdobnost námitek obviněného s těmi, jež uvedl v odvolání a že byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Námitkám obviněného nepřisvědčila a poukázala na soudy provedené dokazování, zejména na výpovědi svědkyně YYYYY*) a I. V. i na závěry znaleckých posudků. Vyjádřila též, že se s výhradami dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry považovala za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně bylo možné odkázat.
                12. Státní zástupkyně zmínila, že obviněný se svými námitkami domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, pouze vykládal provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřoval své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Vzhledem k povaze obviněným uplatněných argumentů, především pro jejich skutkový charakter, neměl Nejvyšší soud povinnost se jimi zabývat, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
                  13. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
                    III. Přípustnost dovolání

                    14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

                    IV. Ke skutkovým námitkám

                    15. Poté, co Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné, posuzoval, zda je i důvodné, a to s ohledem na jeho obsah, z něhož zjistil, že obviněný část svých námitek soustředil proti učiněným skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, resp. jaké skutkové závěry na nich učinily, jak ve svém vyjádření zmínil i nejvyšší státní zástupce. Tato část dovolání navazuje na obhajobu obviněného uplatňovanou v průběhu trestního řízení, v němž popíral, že by se činu dopustil tak, jak byl ve skutkových zjištěních popsán. Tvrdil jiné okolnosti, zejména pokud jde o chování poškozené ve vztahu k němu a k jeho sexuálním aktivitám vůči ní, jejich uskutečnění přikládal především iniciativě a požadavkům poškozené. V tomto duchu brojil i proti závěrům znaleckých posudků z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jimž vytýkal, že se znalkyně neseznámily se všemi ve věci provedenými důkazy, na které proto ani nereagovaly. Soudům rovněž vytýkal, že řádně všechny důkazy neprovedly a především ve vztahu k jeho zavinění je nedobře posoudily.
                      16. Tato část dovolání obviněného nekoresponduje s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s jiným vymezeným v § 265b tr. ř.
                        17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
                          18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                          19. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.], neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Je proto třeba v případě, že dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, dbát na to, že v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
                            20. Na základě těchto poznatků z podstatné části dovolání obviněného je zřejmé, že nejde o námitky právní povahy, ale obviněný prostřednictvím nich vytýkal nesprávný procesní postup soudů, zejména nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což je v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř.  [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vzhledem k tomu, že obviněný uvedené výhrady jen zběžně namítl, aniž by zpochybnil spravedlivost procesních postupů soudů obou stupňů, ani nenamítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, Nejvyšší soud v souladu s články 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážil a rozhodl o tom, že dovolatel ani z těchto hledisek uváděný důvod nenaplnil [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
                              21. Jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, o které důkazy se opíral, neboť uvedl, že vycházel z výpovědi poškozené, kterou považoval za věrohodnou a kterou podporovaly další výpovědi svědků z řad jejích spolužáků a členů atletické skupiny, včetně svědkyně YYYYY*), která byla její nejdůvěrnější přítelkyní. Lze zmínit i výpovědi obviněného, který až na výjimku intimní aktivity s poškozenou doznal, jen jim přikládal jiný význam i to, z jakých důvodů k nim docházelo. Soudy zkoumaly i obsah a správnost znaleckých posudků vypracovaných znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michaelou Málkovou (č. l. 596 až 627) a znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie Mgr. Lenkou Čermákovou (č. l. 628 až 660), a své závěry učinily i podle znaleckého posudku vypracovaného na obviněného vypracovaného znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie MUDr. Petrou Sejbalovou a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Marcelou Langerovou Šindelářovou (č. l. 556 až 596). Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, lze tak odkázat na strany 23 až 25 rozsudku soudu prvního stupně.
                                22. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného, v němž jsou uplatněny obdobné námitky, o něž je opřeno i nyní podané dovolání, neshledal v procesních postupech soudu prvního stupně žádné nedostatky, neboť jeho skutkové i právní závěry považoval za správné a ztotožnil se i s tím, jak své závěry ve shodě s § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění rozsudku vyložil (strany 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu).
                                     
                                23. Nejvyšší soud z uvedeného hlediska vady v přezkoumávaném rozhodnutí jehož se domáhal obviněný neshledal, protože dokazování bylo provedeno v rozsahu a způsobem, který koresponduje s podmínkami a zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pro stručnost je možné jen odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 5 až 23 rozvedl, které důkazy provedl, jaká zjištění z nich vyplynula i to, jak je vzájemně hodnotil, jak správně posoudil i odvolací soud. Lze jen připomenout, že důkazy, které soudy braly do úvahy, tvořily logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68 (uveřejněné pod č. 38/1968-IV. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                  24. S ohledem na to, že Nejvyšší soud, který z rozsahu podaného dovolání soustředěnému pouze proti výroku pod bodem 1) dospěl k závěru, že tam uvedená skutková zjištění jsou správná, mohl na jejich podkladě posuzovat správnost právních závěrů soudů nižších stupňů, jež obviněný výhradami proti použité právní kvalifikaci napadal.
                                  V. K použité právní kvalifikaci

                                  25. Obviněný v dovolání vytýkal vady v nesprávnosti použité právní kvalifikace jen k bodu 1) a brojil u zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku proti naplnění znaku zneužití závislosti ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku, a zpochybňoval i správnost závěrů vztahujících se k následkům těžké újmy na zdraví podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Své výhrady nezaměřil proti znaku spáchání tohoto činu na dítěti ve smyslu ustanovení § 186 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž dítětem se podle § 126 tr. zákoníku rozumí osoba mladší osmnácti let. Jen pro úplnost lze zmínit, že o této skutečnosti ani nevznikají pochybnosti, protože poškozené XXXXX*), bylo v době činu páchaném od května 2011 do července 2014 šestnáct až devatenáct let, takže většinu doby, po níž byl čin spáchán, byla mladší než osmnáct let, což je věková hranice vymezující pojem dítěte (viz srov.  § 126 tr. zákoníku).
                                                  a) Zneužití závislosti
                                    26. Výhrady obviněného směřovaly proti naplnění pojmů závislosti jako snahu základní skutkové podstaty, a proto je třeba uvést, že zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku tvoří samostatnou základní skutkovou podstatu, podle níž se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
                                      27. Podle tzv. právní věty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným v alternativě, že „přiměl jiného k pohlavnímu styku zneužívaje jeho závislosti a svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, spáchal čin na dítěti, a způsobil takovým činem těžkou újmu.“  

                                      28. Námitky, jimiž obviněný brojil proti naplnění znaků závislosti, vytýkal zejména z hmotněprávního hlediska odkazem na to, že se o závislost mezi ním a poškozenou nemohlo jednat, protože se rozhodovala sama, nebála se ho, či že se k němu chovala způsobem, z něhož mohl dovodit její zalíbení, a že si mohla vybrat jiného trenéra. K takto uváděným skutečnostem je třeba uvést, že v přezkoumávaných rozhodnutích bylo na základě výsledků provedeného dokazování zdůrazněno, že soudy vzaly za prokázané, že se obviněný uvedeného činu dopustil „… zneužívaje svého postavení lehkoatletického trenéra a učitele a s tím souvisejícího vlivu a důvěry, kterou v něj měli jako poškozená, tak její rodiče,…“. Uvedené skutkové závěry soudy dále rozvedly i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Soud prvního stupně vysvětlil na základě všech zjištění, která učinil, o jaké formy sexuálního chování se mezi obviněným a poškozenou jednalo a rozvedl, že tyto různé způsoby pohlavních aktů a styků (soulož, orální a anální pohlavní styk, masturbace, felace) se odvíjely zpočátku mezi poškozenou jako žákyní a učitelem, a posléze mezi ní jako svěřenkyní a trenérem. Znak zneužití závislosti shledával soud prvního stupně naplněným v tom, že poškozená byla v obou postaveních dítětem, které se nemohlo svobodně rozhodovat proto, že byla odkázána na obviněného ať jako na učitele, tak i trenéra, což podle judikatury považoval za obdobnou závislost, která vzniká nejen mezi žákem a učitelem, ale rovněž mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Vztah závislosti považoval za umocněný i tím, že věc se odehrála v prostředí maloměsta, což výrazně snižovalo možnost poškozené si zvolit jiného trenéra. Soud konkrétně uvedl, že obviněný „na poškozenou působil v tom směru, že pokud mu nebude po vůli, přestane ji trénovat…“. Vzhledem k tomu, že i ona měla sportovní kariéru, v níž byla úspěšná, na prvním místě, „...neviděla jinou možnost, než se obviněnému podvolit, neboť v okolí jiný odpovídající trenér nebyl..., a poškozená, jakožto ambiciózní atletka věnující sportu téměř veškerý volný čas, by se tak ocitla ve značné nejistotě, pokud by vztah s obviněným ze dne na den přerušila“ (srov. strana 25 rozsudku soudu prvního stupně).

                                      29. Odvolací soud k obdobným námitkám obviněného zaměřeným proti znaku závislosti uvedl, že poškozená nebyla schopna při prvních nepříjemných kontaktech jednoduše obviněného odmítnout nejen jako muže, ale následně i jako trenéra, jak dovodil ze znaleckých posudků, a že jejich vzájemný vztah byl naprosto nerovnocenný jak po stránce věkové (39 let věkového rozdílu), tak po stránce mentální, komunikace a vůbec vztahy mezi obviněným a poškozenou jako trenérem a svěřenkyní byly vlivem obviněného značně nestandardní (viz strana 7 rozsudku odvolacího soudu).
                                        30. Mimo tyto závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud ke znaku „zneužití závislosti“ u § 186 odst. 2 tr. zákoníku považuje za nutné uvést, že pro závěr o jeho existenci je provedené dokazování postačující, protože byl objasněn způsobem (jak bylo zmíněno v bodě IV. tohoto rozsudku). Soudy uvedený pojem v potřebné míře zkoumaly především po právní stránce a posuzovaly ho z hlediska povahy vztahu mezi obviněným a poškozenou a intenzitou sexuální aktivity trvající více jak tři roky, kdy se poškozená z dívky přeměňovala v ženu, což měnilo i její vztah k okolí i lidem a samozřejmě i k obviněnému. Rovněž je třeba poukázat na mimořádnost této vzájemné vazby, která se utvářela ještě v době, kdy poškozená byla žačkou základní školy a obviněný byl jejím učitelem, později trenérem, jehož svěřenkyní poškozená byla jedenáct let, přibližně od roku 2003 do roku 2014, a po celou tuto dobu si obviněný u ní budoval jak respekt, tak i autoritu, která byla násobena i tím, že se postupně u poškozené dostavovaly sportovní úspěchy, po nichž toužila, a žila v přesvědčení, že s nikým jiným než s obviněným jich nebude schopna dosahovat.
                                          31. Na základě takto intenzivního vztahu byla poškozená na obviněném „závislá“, o čemž se zmiňovala ve svých výpovědích, nebo je popisovaly její spolužačky či sportovní kolegyně nebo kamarádky. Lze pro úplnost a stručnost jen poukázat na svědecké výpovědi během u hlavního líčení, zejména poškozené (č. l. 1295 až 1307), matky poškozené I. V. (č. l. 1210 až 1215), YYYYY*) (č. l. 1215 až 1219) a dalších.
                                            32. Na základě těchto okolností je dostatečně objasněno naplnění znaku „zneužití závislosti“ oběti pachatelem trestného činu podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, neboť zneužití v této věci představuje stav, v němž se poškozená nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1096/2008 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2009 Sb. rozh. tr.)]. Oběť se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než osmnáct let [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 11. 6. 1952, sp. zn. 4 Tk 142/52 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1953)]. Závislost obětí, na rozdíl od její bezbrannosti, je stav, v němž se oběť sice nemůže úplně svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, není však vůči němu bezbranná a má - pokud nejde o patologickou závislost - stále určitý prostor k svobodnému rozhodování. Stačí i faktický poměr závislosti. Stav závislosti může záležet např. v psychické závislosti poškozené osoby vytvořené v důsledku jejího ovlivnění pachatelem tvrzením, že je léčitel, který jediný je schopen vyléčit nevyléčitelnou chorobu, kterou poškozená osoba trpí, a to i za pomoci pohlavního styku. [srov. rozsudek Vrchního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2014)] (R 18/2014).
                                              33. Z uvedeného je zřejmé, že závislost předpokládá stav, kdy osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. U poškozené šlo o vztah vázanosti oběti na pachateli, která má sice možnost volby se sama rozhodnout z jeho vlivu se vymanit, ale z existujících důvodů, především těch, na nichž je takový vztah budován, má obavu, že pokud se dostane z vlivu a moci pachatele, dojde újmy, jíž tato oběť odmítá podstoupit. Je třeba zdůraznit, že závislost oběti na pachateli je subjektivním vnitřním pojítkem oběti k pachateli, a proto obecné názory, zda se podle úvah jiných objektivně mohla z takového vlivu vymanit, zde nejsou zcela namístě. Toto platí i ohledně námitky obviněného, že poškozená mohla kdykoliv s tréninkem skončit. Nepochybně z obecného pohledu s ním souhlasit lze, protože poškozená se mohla rozhodnout a vztah s ním ukončit, ale tento krok i přesto, že sexuální úkony obviněného pociťovala jako příkoří a nebyly jí příjemné, byla ochotná tyto jeho praktiky snášet právě vzhledem uvedené existující závislosti („…při nucených sexuálních praktikách oddělovala tělesné pocity od psychického prožívání“, viz č. l. 656), a byla to schopna s ohledem na svůj věk a úroveň rozumové a mravní vyspělosti posoudit [viz závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou, č. l. 652 až 659; konkrétně např. „intelektové schopnosti poškozené se nacházejí v pásmu populačního nadprůměru… její myšlení je přiměřeně zralé, samostatné a divergentní…“ (č. l. 652), „její vnímání a hodnocení reality je dostatečně objektivní a v zásadě kritické…“ (č. l. 655)]. Právě proto, že měla vnitřní nedůvěru v jinou osobu, která by jí trénovala, protože byla vázána svým okolím, i proto, že byla celé dlouhé období na obviněného zvyklá, sama přivykla jeho metodám a podrobila se jeho vlivu, takové rozhodnutí neučinila. Zejména i tato okolnost nasvědčuje tomu, jak silně byla na obviněném závislá. To dokazují výsledky celého provedeného dokazování, a lze připomenout např. výpověď matky poškozené, svědkyně I. V. (č. l. 1210 až 1215). V té souvislosti hrála roli i atmosféra v lehkoatletickém oddílu, který byl na malém městě, obviněný byl považován za schopného trenéra úspěšné sportovkyně, a poškozená se domnívala, že za něj není v jejím okolí dostatečná náhrada. Chovala k němu respekt a vnímala ho jako autoritu, pod jejíž tíží se jeho sexuálním návrhům podřizovala [přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. T 976)].
                                                34. Pokud jde o druhý znak § 186 odst. 2 tr. zákoníku vymezený jako zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, jenž byl podle právní věty výroku o vině rovněž soudy shledán naplněným, obviněný v dovolání výslovně výhrady proti němu nevznášel. Soud prvního stupně jeho existenci považoval za prokázanou s odůvodněním, že „… obviněný díky svému postavení u poškozené vzbuzoval důvěru a působil na ni svou autoritou, což pro vztah trenér a jeho svěřenec je typické…“. K tomuto znaku je třeba pouze zmínit, že Nejvyšší soud v jeho uplatnění vady nezjistil. Správnost závěru o tom, že se jednalo o zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti plyne z povahy vztahu mezi obviněným, jenž byl zejména trenérem, a je nepochybné, že na poškozenou působil svou autoritou založenou na svých trenérských schopnostech (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1856 a násl.). Význam postavení obviněného pro poškozenou byl podmíněn i tím, že byl nejprve jejím učitelem, a později jeho autorita se přerodila na osobu, která jí zajišťovala dobré úspěchy ve sportu, k nimž ji dovedl. Tento vztah byl jak faktický, tak i právní, o čemž svědčí např. výpověď svědka L. K. na č. l. 484 až 490, nebo dohoda o vzájemné spolupráci mezi obviněným a poškozenou ze dne 30. 9. 2013, viz č. l. 1088 až 1089 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1296/2013).

                                                35. K subjektivní stránce u obou rozvedených znaků je třeba uvést, že obviněný věděl, že mezi ním a poškozenou je popsaný objektivní vztah odkázanosti, byl si vědom i svého zásadního vlivu na poškozenou a její důvěry v něj, a tohoto svého postavení i závislosti zneužil k dosažení vlastního cíle a ve svůj osobní prospěch. Protože šlo u obviněného o záměrné a chtěné jednání, dopustil se jej v úmyslu přímém, o nějž se jedná podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které zcela správně usuzovaly na přímý úmysl.
                                                  36. Z takto uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným trestným činem sexuálního nátlaku v jeho základní skutkové podstatě podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku.
                                                    b) K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku

                                                    37. Podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Soudy obou stupňů v projednávané věci shledaly, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil i tuto zvlášť přitěžující okolnost, protože u poškozené byla prokázána posttraumatická stresová porucha, která naplňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz strana 25 rozsudku soudu prvního stupně, strana 7 rozsudku odvolacího soudu). Soudy tento závěr učinily bez toho, aby se v potřebné míře podmínkami, kdy lze uvedenou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby použít, zabývaly, a to se zřetelem na skutečnost, že obviněný byl v základní skutkové podstatě uznán trestným činem podle § 189 odstavce 2 tr. zákoníku.  
                                                    38. Nejvyšší soud k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší sazby podle § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, dospěl na rozdíl od soudů obou stupňů k závěru o jejím nesprávném užití, a to i přesto, že ve věci bylo prokázáno, že u poškozené vznikla těžká újma na zdraví a že tento těžký následek je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Podle závěrů znaleckých posudků vypracovaných znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michaelou Málkovou (č. l. 596 až 627) a znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie Mgr. Lenkou Čermákovou (č. l. 628 až 660) není pochyb o tom, že poškozená vlivem trestné činnosti obviněného utrpěla  posttraumatickou poruchu, která s ohledem na její závažné projevy a intenzitu (rozvoj posttraumatické stresové poruchy projevující se např. poruchami spánku, depresemi, sebepoškozováním, sebevražednými myšlenkami, aj.) splňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
                                                     
                                                    39. Pokud však jde o vyšší trestní sazbu vyjádřenou v § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, tu na základě jazykového výkladu ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku aplikovat nelze, protože takový právní závěr dikce tohoto kvalifikačního odstavce, když v něm není výslovný odkaz na odstavec 2, neumožňuje, neboť na základě principu doslovného výkladu nesmí být při jeho užívání dáván jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti. Jestliže je při systematickém výkladu „při interpretaci jakéhokoliv textu třeba přihlížet ke kontextu, do něhož je interpretovaná část textu zasazena, … a nejde o vnější členění práva, nýbrž o vnitřní souvislosti právních myšlenek, o odvozování jedné od druhé, o zdůvodnění jedné druhou, o jednotu účelu a o hodnotová hlediska (srov. WINTER, J. Metody a zásady interpretace práva. Auditorium, edice Studie. Praha. 2013 strany 49, 59, 60), je vhodné zdůraznit, že v písmenu a) § 186 odst. 5 tr. zákoníku, kde jde o zvlášť přitěžující okolnost činu na dítěti mladším patnácti let, je doslovně uvedeno „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1“. Zde je odkaz jen na první odstavec zcela výslovný. Pod písmenem b) již takto výslovný odkaz není, ale spojkou nebo (oddělenou čárkou), aby byla vyjádřena další samostatná okolnost, je uveden přímý odkaz na podmínky v písmenu a) formulací „způsobí-li takovým činem“ těžkou újmu na zdraví.
                                                      41. Není vyloučeno se při výkladu posuzované právní normy držet "litery" (tj. metody jazykového, logického a systematického výkladu), a to za použití interpretačního pravidla "argumentum ad absurdum", které se neuplatňuje samostatně, ale sekundárně, pokud na základě dvou argumentů se dospělo k různým výsledkům. Ačkoliv závěr učiněný logicky, konkrétně by byl ve svých důsledcích zjevně nesprávným, je tak nutné ho odmítnout (Gerloch, A. Teorie práva. 1. vydání. Dobrá voda, 2002, s. 88), je třeba se přiklonit i k výkladu v "duchu zákona", neboť smyslem interpretace v oblasti práva není toliko zjištění smyslu ustanovení zákonů, ale pokud možno zajištění v zásadě jednotného postupu soudů a jiných orgánů aplikujících právní normy, což je důležitým atributem ústavnosti a legality. Byť jde o metodu výkladu, která se připouští jen zřídka, neboť je založena na použití obecných právních zásad a na rozumném uvážení, vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k situaci, kdy text zákona může vést k nelogickým a iracionálním závěrům, je při interpretaci takového právního předpisu soud povinen namísto doslovného výkladu zvolit interpretaci konformní s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy [srov. Osina, P. Právní principy a interpretace práva. In: Gerloch, A., Maršálek, P. (ed.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult ČR. I. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 89].
                                                        42. Posoudíme-li vykládané ustanovení i z hlediska teleologického výkladu, jímž „se rozumí výklad orientující se na účel právní normy v zákoně vyjádřené, případně na účel právní úpravy, jejíž součástí interpretovaná norma je … a při němž jde o odstraňování sémantických nejasností“ (srov. Winter, J. Metody a zásady interpretace práva. Auditorium, edice Studie. Praha. 2013 str. 123, 127), je ze smyslu uvedeného ustanovení § 186 tr. zákoníku nutné dovodit, že okolnosti vyjádřené v odstavci 5 § 186 tr. zákoníku nelze vázat k základní skutkové podstatě podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, na kterou jakýkoliv odkaz v tomto odstavci 5 chybí, ale jen k základní skutkové podstatě uvedené v odstavci 1, protože z hlediska účelu tohoto zákona i jeho smyslu plyne, že zákonodárce jednotlivé základní skutkové podstaty u vymezení okolností podmiňujících vyšší trestní sazbu odlišoval a konkrétně na ně odkazoval. To vychází mimo jiné i ze zvláštní konstrukce § 186 tr. zákoníku, který obsahuje v odstavcích 1 a 2 tři samostatné základní skutkové podstaty. První skutková podstata je vymezena v alinea 1 v odstavci 1 a chrání každého před tím, aby byl násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donucen k pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo k jinému srovnatelnému chování. Druhá skutková podstata rovněž v odstavci 1 v alinea 2 postihuje toho, kdo k takovému chování přiměje jiného, zneužívaje jeho bezbrannosti. Třetí samostatná skutková podstata v odstavci 2 sankcionuje pachatele, který, zneužívaje závislosti jiného nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování. U všech uvedených skutkových podstat není postihováno stejné jednání, ale liší se ve své povaze a účinku pro oběť. Skutková podstata odstavce 1 v alinea první postihuje jednání, které spočívá v tom, že pachatel jiného donutí násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, kdežto podle odstavce 1 alinea 2 a u skutkové podstaty uvedené v odstavci 2 jednání pachatele spočívá v tom, že jiného přiměje. Zatímco v odstavci 1 u obou skutkových podstat (v alinea 1 i alinea 2) je postihováno jednání každého pachatele bez ohledu na to, jaký má vztah k oběti nebo oběť k němu, u odstavce 2 (třetí skutkové podstaty) se požaduje, aby pachatel zneužíval závislosti oběti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu vůči oběti. Je zde tedy podmínkou, aby oběť na pachateli byla závislá, s ohledem na postavení k němu mu důvěřovala nebo byla pod jeho vlivem, což u prvních dvou skutkových podstat v odstavci 1 vymezeno není, neboť ani bezbrannost, již obviněný zneužije v případě alinea 2 (druhé skutkové podstaty), není vyjádřením vztahu oběti k pachateli nebo naopak, ale jde o její psychický nebo fyzický stav na vztahu k pachateli nezávislý (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, strana 1852 až 1853, 1857).
                                                          43. V té souvislosti je vhodné zmínit i strukturu uvedeného ustanovení, z níž je zřejmé, že zákonodárce okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u každého vyššího odstavce konkretizoval zvlášť. U odstavce 3 výslovně uvedl u alternativ v bodě a) a b) „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2“. U odstavce 4 u písmene a) „čin uvedený v odstavci 1 se zbraní“, u písmene b) „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2“ a u písmene c) užívá dikci „spáchá-li takový čin“. V odstavci 6, který má jen jednu okolnost spočívající ve způsobení smrti, používá dikci „způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2“. Z uvedeného lze usuzovat na to, že logikou zákonodárce, který vcelku důsledně rozlišoval mezi jednotlivými základními skutkovými podstatami a k nim se vážícími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, bylo, aby u každé základní skutkové podstaty stanovil předně ty okolnosti podmiňující použití vyšší sazby, které u konkrétního odstavce užil.
                                                            44. Nejvyšší soud připomíná, že obdobný výklad zaujal již ve své dřívější rozhodovací praxi, a lze poukázat na rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, kde uvedl, že „nelze akceptovat použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jelikož z konstrukce zvlášť přitěžujících okolností uvedených v odstavci 5 § 186 tr. zákoníku vyplývá, že se vztahují toliko k základní skutkové podstatě uvedené v § 186 odst. 1 tr. zákoníku“.
                                                              45. Tento názor koresponduje i s částí odborné literatury, kde se mimo jiné uvádí, že u okolnosti spočívající v těžké újmě v odstavci 5 písm. b) § 186 tr. zákoníku, že „tato okolnost je zvlášť přitěžující toliko k činu spáchanému podle odstavce 1“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1857). Obdobně jej vyjádřili autoři v KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha  : C. H. Beck, 2009, strana 113, tak, že uvedli „Ještě vyšší trestní sazba je stanovena v případě spáchání činu uvedeného v § 186 odst. 1 tr. zákoníku na dítěti mladším patnácti let nebo v případě způsobení takovým činem těžké újmy na zdraví“. K těmto odborným závěrům je vhodné doplnit, že jde o výklad zákona, který je pro obviněného příznivější (viz přiměřeně srov. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, věta za středníkem).
                                                              VI. Závěr

                                                                     47. Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nesprávně posoudily čin obviněného jemu za vinu kladený v bodě I. jako zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, protože s ohledem na shora uvedené úvahy a závěry vycházející zejména z dikce odstavce 5 písm. b) tr. zákoníku nesprávně podle tohoto ustanovení posoudily, ač pro jeho aplikaci v textu uvedeného ustanovení nebyly dostatečné právní podklady.

                                                              48. Z tohoto důvodu, když jiné výhrady obviněného nebyly akceptovány jako důvodné, a s ohledem na ně vady v přezkoumávaných rozhodnutích nebyly v dovolacím řízení zjištěny, Nejvyšší soud poté, co shledal námitky dovolatele důvodnými jen ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za účelem opětovného rozhodnutí o vině obviněného věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, z důvodů jak byly  výše ve vztahu k nesprávnému užití odstavce 5 písm. b) § 186 tr. zákoníku shledány.

                                                              49. V novém řízení bude na Vrchním soudu, aby pouze se zřetelem na shora vyslovené výhrady ohledně skutku pod bodem 1) ve vztahu k trestnému činu podle § 186 tr. zákoníku o vině obviněného znovu rozhodl, v souladu s výše popsanými výhradami ohledně kvalifikačního znaku podle odstavce 5 písm. b) tr. ustanovení § 186 tr. zákoníku, který již na čin obviněného nebude aplikovat. I kdyby s ohledem na skutečný vznik těžké újmy podle § 122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku u posttraumatické reakce vniklé u poškozené na čin, jenž jí obviněný způsobil, bylo v obecném měřítku možné zvažovat posouzení dalšího trestného jednání, byť z nedbalosti např. podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, bude třeba tuto další jinou v úvahu o přicházející právní kvalifikaci hodnotit z hlediska zásady zákazu reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. a respektovat, že nelze rozhodnout k tíži obviněného.
                                                                Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný                 prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                V Brně dne 20. 9. 2017
                                                                   
                                                                      JUDr. Milada Šámalová       předsedkyně senátu


                                                                *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.