Rozhodnutí NS

30 Cdo 712/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 712/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.712.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dovolání
Dědické řízení
Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 712/2017-196


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, a b) A. P., narozené XY, umístěné v Ústavu sociální péče XY, zastoupené opatrovnicí B. O., bytem XY, právně zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 780 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 157/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 35 Co 258/2016-155, takto:

    Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 35 Co 258/2016-155, v rozsahu výroků III a IV, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalobkyně b), proti výroku I napadeného rozsudku, odmítá.


    Odůvodnění:

    I. Dosavadní průběh řízení


    1. Žalobci (dále též „dovolatelé“) se žalobou domáhali zaplacení zadostiučinění ve výši 390 417 Kč pro každého z nich za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 D 1292/92, jehož se účastnili, přičemž žalovaná v rámci předběžného projednání již z tohoto důvodu každému z nich přiznala zadostiučinění ve výši 109 583 Kč. Řízení trvalo 25 let a 2 měsíce.

    2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 31 C 157/2014-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 276 817 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení a žalobkyni b) částku 390 417 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení (výrok I), stran požadavku žalobce a) na zaplacení částky 113 600 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 10. 6. 2013 do zaplacení a stran požadavku žalobců na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 667 234 Kč za dny 10. 6. 2013 a 11. 6. 2013 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit každému žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7 800 Kč (výrok III).

    3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně b) (výrok I), zastavil odvolací řízení o odvolání žalované ve vztahu k žalobkyni b) co do částky 109 583 Kč s příslušenstvím (výrok II) [žalobkyně b) vzala podané odvolání zcela zpět, žalovaná vzala zpět odvolání částečně ve vztahu k žalobkyni b) co do částky 109 583 Kč s příslušenstvím], ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) co do částky 169 650 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobkyni b) co do částky 280 834 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba zamítá, a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) potvrdil (výrok III). Odvolací soud současně uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 800 Kč (výrok IV).

    4. Podle odůvodnění rozsudku se odvolací soud zcela neztotožnil s právním posouzením, k němuž dospěl soud prvního stupně, když shledal žalobu důvodnou pouze co do částky 11 250 Kč pro každého ze žalobců, a s ohledem na rozsah odvolání žalované do vyhovujícího výroku ve věci samé, vyhověl zcela odvolání žalované a podle § 220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, jak je uvedeno v jeho výroku III. Odvolání žalobce neshledal odvolací soud důvodným, a proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a) jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

    5. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů a vyvodil z nich správné skutkové závěry. Neztotožnil se však s právním posouzením nároku žalobců. Odvolací soud souhlasil se stanovením základní částky odškodnění na 20 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky náleží uvedená částka snížená na polovinu a za dva měsíce pak poměrná částka 3 333 Kč. Dále shledal, že vypočtený základ je na místě snížit o 40 % s přihlédnutím ke složitosti řízení, k tomu, že řízení probíhalo na více stupních, a to opakovaně, a s přihlédnutím k rozsahu vypořádávaného majetku. Dále shledal důvod i pro snížení základního ohodnocení o dalších 40 % při posuzování významu řízení pro žalobce. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nepřiměřeného délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když čistá hodnota dědictví byla přibližně ve výši 29 000 Kč a po rozdělení připadla na jednoho dědice částka 9 560,55 Kč. Dovolací soud dále snížil základní částku o 15 % za podíl žalobců na délce řízení z důvodů uvedených soudem prvního stupně. Ten mělo na straně žalobce a) představovat podávání nedůvodných opravných prostředků, změna procesních stanovisek či neschopnost prokázat svá skutková tvrzení. Odvolací soud seznal, že předmětné snížení základní částky je třeba přičíst i k tíži žalobkyně, neboť ona se i na délce řízení podílela, souhlasila s postupem žalobce a podporovala ho i svými procesními úkony, neboť z dědického spisu je zřejmé, že oba žalobci se snažili získat dědictví v co nejvyšším rozsahu, proto tvrdili skutečnosti, které měly navýšit aktiva dědictví a snížit jeho pasiva, přičemž v zásadě žádná svá tvrzení neprokázali. Konečně odvolací soud základní částku navýšil o 20 % za postup soudu (notáře), neboť bylo zjevné, že s ohledem na délku řízení ne vždy tyto subjekty postupovaly průběžně bez zjevných průtahů.


    II. Dovolání

    6. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích III a IV napadl žalobce a) a ve výroku I a výroku III v části, ve které byl co do částky 280 834 Kč s příslušenstvím změněn prvoinstanční rozsudek tak, že se žaloba zamítá, jej napadla žalobkyně b), oba zastoupeni advokáty, včasnými dovoláními.

    7. Žalobce a) [dále také jako „dovolatel a)“] ve svém podání uvedl, že spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva – posouzení kritérií pro odškodnění dle § 31a odst. 3 OdpŠk, zejména kritéria významu dědického řízení pro jednoho z dědiců, kritéria podílu soudu, resp. notáře na délce dědického řízení a kritéria podílu žalobce a) na délce řízení. Žalobce a) má za to, že ve vztahu k dědickému řízení, zvláště dědickému řízení trvajícímu po dobu 25 let, nebyla tato otázka vyřešena, a to také ve vztahu k významným změnám cenové hladiny od doby úmrtí zůstavitele do doby skončení dědického řízení a rozhodování o odškodnění nemajetkové újmy.

    8. Dovolatel a) měl za to, že soudy nesprávně posoudily složitost řízení, když toto skutkově ani právně dle jeho názoru nebylo obtížné, ale řízení bylo zatíženo procesními vadami ze strany soudu, resp. notáře a jeho spolupracovníků (přičemž dovolatel řadu těchto vad ve svém podání popisuje), a i z toho důvodu docházelo k posuzování věci opakovaně odvolacím soudem. Dovolatel a) podával opravné prostředky, které mu umožňovaly právní předpisy, a tyto ve vztahu k rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly v řadě případů úspěšné a rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušována odvolacím soudem i z čistě procesních pochybení. Složitost řízení ani nemohla být dána rozsahem majetku náležejícího do dědictví, když zejména ve vztahu k nemovitým věcem následkem řady pochybení soudu prvního stupně byly některé nemovitosti z dědického řízení vyňaty a navráceny byly až na základě rozhodnutí v jiném občanskoprávním řízení. Dovolatel a) tedy nesouhlasil, že na základě kritéria složitosti řízení byla základní částka odškodnění snížena o 40 %.

    9. Poukázal také na skutečnost, že se několikrát v dědickém řízení domáhal nařízení jednání ve snaze ukončit dědické řízení co nejdříve, ne vždy mu však bylo vyhověno a na jeho stížnosti odpovězeno. Dovolatel a) potvrdil, že se účastníci dědického řízení nebyli schopni domluvit mezi sebou, což však dle něj nelze přičítat k tíži žalobců a nemůže to být ani důvodem k tomu, aby řízení trvalo 25 let. Dovolatel a) proto nesouhlasil se snížením základní částky odškodnění o 15 %.

    10. Dále dovolatel a) uvedl, že na délce dědického řízení měl významný podíl postup soudů, resp. notářky a jejích pracovníků, kdy se notářka neúčastnila jednání osobně, ale jejím jménem jednaly koncipientky či kandidátka. V řízení došlo k řadě procesních pochybení, přičemž ke stejnému závěru dospěly i soudy, když na několika případech uvedly, že soud (soudní komisařka) nepostupoval v řízení vždy plynule a koncentrovaně. Dovolatel a) tak nesouhlasil s navýšením základního odškodnění na základě kritéria postupu soudů pouze o 20 %.

    11. Dovolatel a) měl konečně za to, že předmětem dědického řízení není finanční plnění, a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze strany odvolacího soudu a žalované není přiléhavý. Hodnota dědictví byla určena k datu smrti zůstavitele, tj. ke dni 28. 4. 1990, v době skončení dědického řízení a řízení o odškodnění se však ceny a náklady řízení pohybovaly v naprosto jiné cenové hladině. Nepřiměřená délka řízení měla za následek i negativní dopady na předmět dědického řízení, kdy mělo dojít ke ztrátě několika obrazů a hodinek a škodě způsobené neoprávněným užíváním a zdevastováním pozemků v předmětu dědictví třetí stranou. Pronájmem nemovitostí, které byly v průběhu dědického řízení nezákonně dočasně vyňaty z předmětu dědického řízení, vznikla žalobcům škoda, neboť související příjmy čerpali jiní pozůstalí. Žalobce tak nesouhlasil se snížením základní částky na základě kritéria významu řízení pro poškozené o 40 %.

    12. Dovolatel a) proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalované uloží povinnost zaplatit žalobci i částku 283 250 Kč s příslušenstvím a současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Případně navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    13. Podle žalobkyně b) [dále také jako „dovolatelka b)“] se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Stanovisko“).

    14. Odvolací soud měl v rozporu se Stanoviskem snížit základní částku pro odškodnění o 75 % (o 40 % z důvodu složitosti, 40 % z důvodu významu řízení, 15 % z důvodu jednání žalobkyně; zvýšil o 20 % z důvodu postupu soudu v řízení), nadto mělo být toto snížení nespravedlivé, a v jeho důsledku nedošlo ke kompenzaci vzniklé újmy.

    15. Snížení základní částky odškodnění o 40 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2001 (na který poukázala i žalovaná), podle kterého je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, je dle dovolatelky a) nesprávné, neboť v posuzovaném případě se jedná o specifický případ, a to s ohledem na liknavý přístup soudů a notáře v předmětném řízení a době trvání řízení o délce 25 let a 2 měsíce. Soudy měly brát do úvahy konkrétní okolnosti případu, přičemž není možné hodnotit význam řízení jenom zpětně s ohledem na výsledek řízení, tj. čistou hodnotu dědictví. Tato částka nebyla před zahájením řízení známá, samotnému soudu trvalo 25 let, než se k ní „dopracoval“, přičemž když žalobkyně do řízení vstupovala, tak se v něm rozhodovalo o dědictví, jehož součástí byly i nemovitosti, a na počátku ani během řízení nemohla vědět, jaká bude čistá hodnota dědictví a jak řízení skončí. Při hodnocení významu odvolací soud vycházel pouze z čisté hodnoty dědictví, zatímco při hodnocení složitosti řízení bral do úvahy rozsah vypořádávaného majetku. Hodnocení jednotlivých kritérií tak dovolatelka b) označila jako účelové s cílem přiznat co nejnižší částku.

    16. Při posuzování jednání soudních orgánů odvolací soud připustil, že jejich jednání v řízení nebylo vždy bezproblémové a podílely se na délce řízení. Z tohoto důvodu zvýšil základní částku odškodnění o 20 %, soud prvního stupně ze stejného důvodu zvýšil základní částku odškodnění až o 25 %. Odvolací soud však ve svém rozsudku nevysvětlil, proč přistoupil ke zvýšení základní částky odškodnění o menší procentuální část. Žalobkyně se proto při posouzení tohoto kritéria ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně.

    17. K otázce posouzení složitosti věci dovolatelka b) uznala, že řízení nebylo možné zařadit k jednoduchým řízením, ale není možné mluvit o řízení tak složitém, aby musela být základní částka odškodnění snížena o 40 %, když složitost řízení byla způsobena částečně i liknavým postupem soudů, který se navíc v některých případech vyznačoval i chybnou aplikací práva.

    18. Rozporným mělo být i snížení základní částky odškodnění o 15 % z důvodu podílu žalobců na řízení s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně b) se na délce řízení významněji nepodílela a v návaznosti na to nesnížil základní částku odškodnění. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se dovolatelka b) na délce řízení významněji podílela, měl tento závěr odůvodnit. Dovolatelka b) se přitom na délce řízení nikterak nepodílela, protože v řízení byla zastoupena opatrovnicí, která se naopak snažila dovést řízení k rychlému a spravedlivému konci pro žalobkyni.

    19. Dovolatelka b) konečně uvedla, že odvolací soud nedodržel povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, která je jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces a rozhodnutí odvolacího soudu je zmatečné, jelikož si výrok a odůvodnění odporují a ani jedna ze stran není z rozhodnutí schopna zjistit, jak vysoké odškodnění soud ve skutečnosti přiznal [dovolatel a) poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010]. Výrok napadeného rozsudku je dle dovolatelky b) v rozporu s odůvodněním rozsudku, kdy za a) z výroku plyne, že žalobkyně má nárok na odškodnění ve výši 219 166 Kč (2 x 109 583 Kč), zatímco ze samotného odůvodnění plyne, že žalobkyně by měla mít nárok již jenom na částku 11 250 Kč s tím, že dobrovolně vyplacená částka 109 583 Kč nebyla předmětem sporu (stran 9 napadeného rozsudku), za b) odvolací soud neodůvodnil řádně, proč by dle něj měl případ žalobkyně být výjimečným případem odůvodňujícím snížení základní částky až o 75 % a za c) odvolací soud neodůvodnil, jak se žalobkyně podílela na délce řízení.

    20. Dovolatelka b) proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


    III. Formální náležitosti dovolání

    21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

    22. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností.


    IV. Přípustnost dovolání

    23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    25. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4. o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

    26. Dovolání žalobkyně b) v rozsahu, v jakém je napadán výrok I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení o odvolání žalobkyně b) zastaveno, trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat, přitom nebyla žalobkyní b) v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

    27. K zbývajícím dovolacím námitkám Nejvyšší soud nejprve připomíná svoji konstantní rozhodovací praxi, podle které stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

    28. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak nemůže založit nesouhlas dovolatelů s posouzením kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk], a se stanovenou procentuální modifikací základní částky, pokud současně v této části představují podaná dovolání pouhou skutkovou a právní polemiku s důvody napadeného rozhodnutí, aniž by v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. obsahovala vymezení předpokladů přípustnosti a dovolacího důvodu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).

    29. K výhradě žalobkyně, že odvolací soud v rozporu s judikaturou snížil základní částku odškodnění o 75 %, dovolací soud uvádí, že ze Stanoviska, a to jeho části VI, vyplývá, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť, a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011].

    30. Dovolání obou žalobců je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zdali lze v rámci posouzení kritéria významu předmětu dědického řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] vycházet z výsledku tohoto řízení, a to konkrétně čisté hodnoty dědictví, a dovolání žalobkyně b) je též přípustné pro řešení otázky, zdali lze v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] v jeho neprospěch přihlížet k uplatňování opravných prostředků, jakož i ke skutečnosti, že v průběhu řízení na podporu svých nároků tvrdil skutečnosti, které se mu nepodařilo prokázat. Uvedené otázky přitom odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

        V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

      31. Dovolání jsou důvodná.

      32. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

      33. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

      34. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.

      35. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63]. Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26). Odškodnění žalobců musí být totiž zásadně stejné bez ohledu na to, zda byli nakonec v řízení úspěšní nebo zda v něm byli neúspěšní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

      36. Odvolací soud při své úvaze o výši zadostiučinění nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, byť z něho citované závěry týkající se limitace horní hranice zadostiučinění nemohl důsledně použít, a to při vázanosti napadeným rozsahem rozsudku soudu prvního stupně ze strany žalované, nicméně i tak je jeho aplikace označeného rozhodnutí na nyní projednávanou věc nesprávná.

      37. Citované rozhodnutí reagovalo na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.

      38. Jinými slovy lze shrnout, že obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 25 let), a už jenom proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 žádný důvod (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017).

      39. Nadto je postup odvolacího soudu nesprávný i z důvodu, že toliko v poměrech konkursního řízení, potažmo obdobného použití tohoto pravidla v rámci likvidace dědictví, ve vztahu k přihlášeným věřitelům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že co do výše peněžitého nároku na zadostiučinění je určující částka, jaké se věřiteli v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).

      40. Mimo konkursní poměry ovšem platí, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy i pro stanovení případného odškodnění zásadně významný, nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015).

      41. Z uvedeného vyplývá, že vyšel-li odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (dědice) podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z čisté hodnoty dědictví připadající na jednotlivé dědice, a to bez ohledu na to, jaká aktiva a pasiva dědictví (tedy předmět řízení i ve smyslu odvolacím soudem odkazovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), a v jaké hodnotě, byla v průběhu dědického řízení, příp. v souvisejících sporech mezi dědici či s třetími osobami, projednávána, zohlednil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu konečný výsledek řízení, aniž by současně na podkladě konkrétních skutkových zjištění učinil závěr, že žalobcům byl výsledek řízení již od počátku (nebo alespoň od určitého okamžiku) znám a tudíž o jeho výsledku již nemohli být v nejistotě. Jeho právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného je tak nesprávné.

      42. Chování poškozeného je podle Stanoviska [část IV písm. b)] subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

      43. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci.

      44. Pokud tedy odvolací soud v případě žalobkyně b) přikročil ke snížení zadostiučinění z důvodu chování poškozeného, které mělo spočívat v tom, že souhlasila s postupem žalobce a), který podle soudu prvního stupně podával nedůvodné opravné prostředky, měnil procesní stanoviska či nebyl schopen prokázat svá tvrzení, je zřejmé, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k tíži žalobkyně b) jako poškozené zohlednil využívání procesních práv daných právním řádem, aniž k tomu současně odkázal na konkrétní skutková zjištění [není zřejmé ani jaké konkrétní úkony žalobkyně b), resp. za ni vystupujícího procesního zástupce, má odvolací soud na mysli], na základě kterých by bylo možno učinit závěr obstrukčním chování, které by se nadto na celkové délce řízení podílelo v poměru odpovídajícím uplatněnému procentuálnímu snížení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Posouzení uvedeného kritéria odvolacím soudem je tak minimálně neúplné a tudíž rovněž nesprávné.

      45. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

      46. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“

      47. Uvedeným požadavkům, které se obdobně vztahují i na odvolací řízení, napadený rozsudek nevyhovuje, pokud z jeho odůvodnění nevyplývá, jakým konkrétním způsobem se v celkové délce řízení odrazilo projednání věci na více stupních, v kontextu skutkových zjištění o opakovaném vracení spisu bez věcného vyřízení opravného prostředku, či „rozsah vypořádávaného majetku“, a to obojí zejména v souvislosti s judikatorním požadavkem, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Rovněž tak uvedeným požadavkům neodpovídají již shora uvedené nedostatky týkající se posouzení kritéria chování poškozeného.


      VI. Závěr

      48. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení kritérií jednání žalobkyně b) a významu předmětu řízení pro poškozené neúplné, a tedy nesprávné, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu co do výroku III a navazujícího výroku IV o náhradě nákladů řízení zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsahu napadeného výroku I rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud dovolání žalobkyně b) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.

      49. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a to při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě potřeby si opatří odpovídající skutková zjištění. Při úvaze o výši zadostiučinění pak bude, jak již bylo opakovaně připomenuto, respektovat, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). V odůvodnění nového rozhodnutí se odvolací soud vypořádá se všemi relevantními námitkami účastníků, a to i těmi, které nebyly tímto rozhodnutím reflektovány, a své úvahy o přiznané formě a výši zadostiučinění neopomene řádně zdůvodnit, k čemuž uvede i korespondující skutková zjištění.

      50. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

      51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

      Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


      V Brně dne 27. 2. 2019




      JUDr. Pavel Simon
      předseda senátu