Rozhodnutí NS

28 Cdo 4166/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/27/2018
Spisová značka:28 Cdo 4166/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4166.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhradní pozemek
Závaznost rozsudku
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 4 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 159a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4166/2017-633

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. Č., V., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 155/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 66/2017-565, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 66/2017-565, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. prosince 2016, č. j. 23 C 155/2012-528, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. února 2017, č. j. 23 C 155/2012-554, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 23 C 155/2012-528, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 23 C 155/2012-554, výrokem pod bodem I, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu identifikované části pozemku parc. v k. ú. U., obec P., vymezené připojeným geometrickým oddělovacím plánem č. 2892-186/2013 ze dne 4. 12. 2013 jako pozemek parc. (dále jen „předmětný pozemek“), který žalobce žádal vydat jako pozemek náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatňuje u soudu nároky více oprávněných osob (kromě žalobce jde o I. Č., J. Ř., M. Š. a E. B.), a to na základě uzavřené dohody o sdružení nároků, jež naplňuje znaky smlouvy příkazní. Žalobce uplatnil nároky na náhradní pozemky vycházející z negativních rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, a ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, jimiž bylo určeno, že žalobce a osoby s ním sdružené nejsou vlastníky pozemků v celkové hodnotě 54.505.637,35 Kč. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10, bylo pak určeno, že žalobce a osoby s ním sdružené nejsou vlastníky dalších pozemků v hodnotě celkem 29.530.750 Kč, přičemž však dle soudu prvního stupně žalobce neučinil toto rozhodnutí předmětem řízení.

Nemovitosti, jež byly předmětem majetkové křivdy, ze které žalobce dovozuje uplatněné nároky, byly původně ve vlastnictví J. B., po němž jej dědictvím nabyly jeho tři děti ve spoluvlastnických podílech o velikosti jedné třetiny, a to A. K. (rozená B.), J. B. a J. B. Oprávněné osoby opírají své postavení o ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), resp. písm. b) zákona o půdě, kdy E. B. byla univerzální závětní dědičkou J. B. a Š. F. (právní předchůdce M. Š.), spolu s F. Č. (právním předchůdcem žalobce Z. Č., I. Č. a J. Ř.), byli závětními dědici A. K. Dědici J. B., zemřelého dne 21. 10. 1980, byli jeho sourozenci A. K. a J. B. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k majetku odejmutému J. B. nejsou žalobce a osoby s ním sdružené oprávněnými osobami podle zákona o půdě, neboť k němu nejsou (ani jejich právní předchůdci nebyli) v příbuzenském poměru podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) až e) zákona o půdě. Nároky z rozhodnutí uplatněných žalobcem je proto třeba krátit v rozsahu jedné třetiny odpovídajícím podílu původně oprávněného J. B. na nevydaném majetku, jenž byl předmětem těchto rozhodnutí. Výše nároku uplatněného žalobcem tak činí 36.337.091,56 Kč, přičemž mu již byly vydány pozemky v celkové hodnotě 49.127.721 Kč. Restituční nárok žalobce a osob s ním sdružených je proto již přečerpán a další náhradní pozemky jim podle soudu prvního stupně vydat nelze.

Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 20 Co 66/2017-565, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud přijal závěr soudu prvního stupně, že žalobce a s ním sdružené osoby nejsou oprávněnými osobami ve vztahu k majetku odebranému J. B., pročež považoval za správné, že uplatňovaný restituční nárok je hodnotově nižší o jednu třetinu. K námitce žalobce, že předmětem sporu učinil i nároky na poskytnutí náhradních pozemků podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10 (dále též jen „rozhodnutí PÚ 498/10“), odvolací soud konstatoval, že se dané rozhodnutí týká majetku, jehož výlučným vlastníkem byl J. B. a který, byl-li mu odňat, nemohli jeho sourozenci zdědit a později odkázat svým závětním dědicům, pročež z uvedeného rozhodnutí nemohly žalobci a osobám s ním sdruženým vzniknout žádné nároky. Uvedl přitom, že negativní rozhodnutí pozemkového úřadu (o tom, že se pozemky nevydávají) nebrání posouzení nároku na vydání náhradních pozemků jinak, než je tomu v odůvodnění takového rozhodnutí. Odvolací soud odmítl i argumentaci žalobce, že výše jeho nároku byla obsažena již ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2012, č. j. 23 C 182/2010-290, uváděje, že kvantifikace nároku je obsažena toliko v textu dohody, k níž byl nahrazen souhlas žalovaného, nikoliv v rozhodnutí závazném ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Naproti tomu zjištění o hodnotě náhradních pozemků žalobci již vydaných, jež bylo učiněno v předchozích řízeních o nahrazení projevu vůle, je podle odvolacího soudu závazné ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.; řešením této otázky, jde-li o hodnotu již poskytnutých náhradních pozemků, je soud vázán a nemůže je v tomto řízení přezkoumávat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud neřešených, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje v prvé řadě otázku, zda je pro soud ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. závazný údaj o výši restitučního nároku uvedený v textu dohody, k jejímuž uzavření soud nahradil projev vůle, kdy současně vyjmenovává řadu rozhodnutí, v nichž byla takto výše jeho nároku stanovena právě částkou 84.036.387,35 Kč, od níž se soudy v projednávané věci (dle dovolatele nesprávně) odchýlily. V uvedeném směru pak dovolatel zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že hodnota převedených náhradních pozemků tak, jak byla zjištěna v řízení o nahrazení projevu vůle, je pro soudy v dalších řízeních závazná ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř., kdy poukazuje i na to, že hodnota převáděných pozemků obvykle není uvedena v textu dohody, nýbrž toliko v odůvodnění rozhodnutí. Dále namítá porušení principu neúplné apelace odvolacím soudem spočívající v tom, že soud přihlédl ke skutečnostem uplatněným žalovaným teprve v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. Touto skutečností mělo být tvrzení žalované při jednání u odvolacího soudu dne 25. 5. 2017, že z rozhodnutí PÚ 498/10 žalobci žádný nárok nevznikl. Dovolatel připomíná, že rozhodnutí PÚ 498/10 je rozhodnutím pravomocným, a proto i z něj, stejně jako z ostatních rozhodnutí pozemkového úřadu, musí soudy vycházet a chtějí-li posoudit nárok žalobce jinak, musejí k tomu vést patřičné dokazování a přijaté závěry odůvodnit. Dovolatel brojí i proti způsobu oceňování náhradních pozemků, zastávaje názor, že ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě se nemůže vztahovat na oceňování pozemků, k jejichž převodu dochází na základě nahrazení projevu vůle žalované, neboť z jeho výslovného znění plyne, že se týká pouze převodů na základě veřejných nabídek pozemkového úřadu. V této souvislosti dovolatel uvádí, že náhradní pozemky nemohou být oceňovány jako pozemky stavební toliko na základě územního plánu, jehož pouhá existence nepostačuje Státnímu pozemkovému úřadu k ocenění původních nevydaných pozemků jako stavebních. Nadto dovolatel poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 11a bylo do zákona o půdě vloženo teprve zákonem č. 131/2006 Sb. a nelze připustit, aby byly oprávněným osobám náhrady v letech 1992 až 2006 poskytovány podle jiných pravidel než od roku 2007, neboť by tím vznikla nerovnost mezi dvěma skupina oprávněných osob. Konečně dovolatel namítá, že J. B. nebyl nikdy zákonným způsobem zbaven svého majetku, čili jej dědictvím nabyli jeho sourozenci, jejichž dědici (a tedy osobami oprávněnými k restituci dotčeného majetku) jsou žalobce a osoby s ním sdružené. Podle dovolatele není pochyb o tom, že ani v době nesvobody nemohl být občan Československé socialistické republiky zbaven svého vlastnického práva mimo tehdejší právní režim. Závěrem dovolatel vznáší námitky i vůči postupu Státního pozemkového úřadu, pokládaje jeho postup a rozhodování za porušující ústavně zaručená práva oprávněných účastníků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Uvádí, že na hodnotu nároku uvedenou v dohodě o převodu náhradních pozemků, k níž byl nahrazen projev její vůle, nelze nahlížet jako na autoritativní určení výše závazku soudem ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř., ale nanejvýš jako na uznání závazku žalovanou. Aniž by se vyslovovala k otázce, zda ocenění pozemků v řízení, v němž byl nahrazen projev vůle žalované k jejich převodu jako pozemků náhradních, je předběžnou otázkou nebo věcí rozsouzenou, ztotožňuje se soudy obou stupňů v tom, že z tohoto ocenění je třeba vycházet. Neopodstatněnou je podle žalované i námitka o porušení principu neúplné apelace, neboť sám žalobce se ve svém odvolání dovolával označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (PÚ 498/10), přičemž odvolací soud z odůvodnění tohoto rozhodnutí zjistil, že jde o rozhodnutí vztahující se k majetku J. B., k němuž nemá žalobce a osoby s ním sdružené žádné nároky. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkou, že by se pro oceňování pozemků převáděných mimo veřejnou nabídku v řízení o nahrazení projevu vůle nemělo aplikovat ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, a konečně zpochybňuje i tvrzení dovolatele, že J. B. nikdy nebyl zákonem stanoveným způsobem zbaven svého majetku, argumentujíc, že proces odnímání majetku probíhal mnohdy i pouhou okupací, aniž by došlo k formálně správnému odnětí vlastnického práva. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, event. zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka závaznosti ocenění náhradního pozemku v řízení o nahrazení projevu vůle pro další řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je dílem opodstatněné.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 4 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 (odstavec 1). Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel (odstavec 2).

Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

Podle ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.

Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).  

Předně, namítá-li dovolatel, že údaj o hodnotě restitučního nároku uvedený v dohodě o převodu náhradních pozemků, k níž byl soudem nahrazen projev vůle a jež je proto součástí výroku rozhodnutí, je věcí rozsouzenou ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř., pročež jsou i touto výší nároku soudy v dalších řízeních vázány, opomíjí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice – Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez významu je proto formální znění petitu obsahující text smlouvy o převodu pozemků, neboť materiálně jde o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k v rozhodnutí identifikovaným  pozemkům.

Předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků je pak podle ustálené rozhodovací praxe kromě liknavosti, svévole či diskriminace ze strany Státního pozemkového úřadu, resp. dříve Pozemkového fondu ČR (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), aktivního přístupu osoby oprávněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015), vhodnosti požadovaných pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016), též ekvivalentnost nároku žalobce a ceny požadovaného pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).

V řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou tak pro úspěch žaloby rozhodující, mimo jiné, otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků), které soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Tyto otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku (pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).

V posuzované věci, v níž je předmětem řízení nárok na poskytnutí jiného vhodného (náhradního) pozemku, nedojdou uplatnění ani závěry z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti; řízení o plnění tvoří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení v případech, kdy řešení přijaté ve sporu o splnění povinnosti vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi účastníky. O takovou situaci – jde-li o otázku existence nároku žalobce a jeho výše – v posuzované věci nejde.

Proto se zde prosadí ta rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), a to navzdory tomu, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku (pozemků) technicky součástí výroku rozhodnutí, jímž je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován.

Je tedy v tomto sporu (řízení) bez významu, že v některých dovolatelem odkazovaných rozhodnutích soudy dříve vycházely z toho, že restituční nárok žalobce (či dalších osob s ním sdružených) činí celkem 84.036.387,35 Kč (aniž by soudy zohlednily, že ve vztahu k majetku odejmutému J. B. žalobce a osoby s ním sdružené nejsou oprávněnými osobami).

Na výše uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem odkazovaná rozhodovací praxe (25 Cdo 5/2000, 21 Cdo 906/2000, 21 Cdo 1577/2007 a I. ÚS 111/1996), jež se vyslovuje v obecné rovině k překážce věci rozsouzené a činí tak za skutkových okolností zcela odlišných od okolností projednávané věci (a kdy žalobce pomíjí, že výše jeho nároku nebyla nikdy předmětem řízení a nebylo o ní autoritativně rozhodováno výrokem soudního rozhodnutí, nýbrž byla toliko otázkou předběžnou).

Ovšem stejný závěr se pak musí uplatnit i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v předešlých řízeních, neboť i zde jde toliko o řešení otázky předběžné. I s ohledem na zevrubnost posouzení této otázky bude zajisté akceptovatelné, aby v odůvodněným případech bylo využito i ocenění pozemků z předchozích restitučních řízeních (krom výše odkazovaného usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07), nesprávný je však kategorický právní závěr odvolacího soudu, že otázka hodnoty již dříve převedených pozemků je ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. věcí rozsouzenou, jíž si soud v jiném řízení nemůže posoudit odlišně.

Z tohoto důvodu pak neobstojí právní posouzení odvolacího soudu, jenž bez dalšího mechanicky přebírá závěry z předchozích řízení a v něm vydaných rozhodnutí, v nichž soud – ovšem jako otázku předběžnou – posuzoval i hodnotu toho kterého, oprávněnými osobami požadovaného náhradního pozemku. Předčasný je pak i závěr o přečerpání nároku (zvlášť je-li v tomto řízení i otázka hodnoty již poskytnutého náhradního plnění ze strany žalované a jejího předchůdce otázkou mezi stranami spornou).    

Naproti tomu není opodstatněná námitka dovolatele, že odvolací soud v tomto řízení porušil princip neúplné apelace tím, že přihlédl k tvrzení uplatněnému žalovaným u jednání odvolacího soudu. A to již proto, že tato tvrzení (že z rozhodnutí PÚ 498/2010 žalobci a osobám s ním sdruženým nevznikl žádný nárok a že z rozhodnutí PÚ 577/09, 1690/09 a 1978/09 jim byl přiznán nárok o 1/3 vyšší), označovaná dovolatelem za novoty, byla žalovaným uplatněna již v předchozím odvolacím řízení (viz podání na čl. 107 a násl. spisu, učiněné v řízení o odvolání proti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. ledna 2014, č. j. 23 C 155/2012-60) a odvolací soud k nim přihlédl i pro absenci příslušného poučení soudem ve smyslu § 118a (viz odvolacím soudem učiněné závěry, obsažené již v důvodech předchozího kasačního usnesení ze dne 29. 1. 2015, č. j. 20 Co 311/2014-134); k tomu srov. i § 205a písm. d/ o. s. ř. I proto v případě těchto tvrzení nemůže jít o tzv. nepřípustné novoty, k nimž se v odvolacím řízení nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5312/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4983/2014), nehledě na to, že žalovanou uplatněná argumentace pohybuje se zčásti i v rovině právního posouzení.    

Poukazuje-li dovolatel na skutečnost, že tato jím označovaná rozhodnutí pozemkového úřadu jsou stále v právní moci, pročež se od jejich závěrů soud nemůže bez dalšího odchýlit, nýbrž z nich musí vycházet, připomíná dovolací soud ty závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž soud není vázán v případě negativního rozhodnutí pozemkového fondu o tom, že oprávněné osoby nejsou vlastníky označených nemovitostí, závěry o náhradě náležející oprávněným osobám, jsou-li tyto obsaženy toliko v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu a neprojevily se ve výroku rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, vydané v jiné věci těchže účastníků).

Závěr soudů obou stupňů o tom, že žalobci a osobám s ním sdruženým nevznikl žádný nárok z rozhodnutí pozemkového úřadu PÚ 498/10 a z rozhodnutí pozemkového úřadu PÚ 577/09, 1690/09 a 1978/09 jim vznikl nárok nižší o jednu třetinu, byl přitom řádně odůvodněn. Soudy v uvedeném směru uzavřely, že J. B. byl v době nesvobody jeho majetek odejmut, čili jej nemohli zdědit jeho sourozenci, přičemž oprávněnými osobami ve vztahu k němu nemohou být závětní dědici (resp. jejich potomci) sourozenců J. B., nýbrž toliko osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě, kterými žalobce a osoby s ním sdružené ve vztahu k J. B. nejsou.

Zpochybnění závěru, že majetek byl J. B. odejmut ještě za jeho života, není pak námitkou vystihující jediný přípustný dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci, zakládá-li svou námitku dovolatel i na kritice skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1742/2017). Nelze pak v tomto směru přisvědčit ani tvrzení dovolatele, že občan Československé socialistické republiky nemohl být zbaven majetku mimo právní režim tehdejších předpisů například prostou okupací, či rozhodnutími rozpornými s tehdejšími předpisy, neboť restituční předpisy (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebo § 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.) řadí mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě též převzetí věci bez právního důvodu, kdy k formálnímu přechodu vlastnického práva nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016).

Konečně, neobstojí ani odkaz dovolatele na řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 216/2005, v němž dovolací soud rozhodoval usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2460/2013, a v němž měl být podle dovolatele vysloven závěr o tom, že vlastnické právo J. B. k předmětnému majetku existovalo ještě ke dni jeho smrti dne 21. 10. 1980, neboť jde o pouhé negativní rozhodnutí o určení vlastnického práva Sportovního klubu Žižkov Praha, jímž nemohlo být nikterak závazně rozhodováno o vlastnickém právu J. B.

Na otázce, zda se při oceňování pozemků převáděných v řízení o vydání náhradních pozemků použije ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, napadené rozhodnutí nezávisí, v situaci, kdy odvolací soud (nesprávně) vycházel ze závaznosti ocenění převedených pozemků v minulých řízeních ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. Přesto sluší se k této námitce připomenout, že ustanovení § 11a zákona o půdě s účinností od 14. 4. 2006 nově reglementuje proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám; stran zpětné účinnosti tohoto ustanovení Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, vyložil, že rozhodující je datum rozhodnutí pozemkového úřadu. V projednávané věci byla všechna žalobcem uplatněná rozhodnutí pozemkového úřadu vydána již za účinnosti ustanovení § 11a zákona o půdě a i z tohoto pohledu je interpretované ustanovení na žalobcem uplatňované nároky plně aplikovatelné. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není pochyb o tom, že v řízení o bezúplatném převodu náhradních pozemků v případě, kdy pozemkový úřad rozhodl v době po 14. 4. 2006, vychází soud při určení ceny náhradních pozemků z ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě, a že cena pozemků se v takovém případě stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/2016, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). Důvod pro odchýlení se od tohoto závěru dovolací soud neshledává.

Dovolatelem prosazované řešení postrádá racionální odůvodnění, jestliže převod pozemků v restitučním řízení o nahrazení projevu vůle žalované je toliko způsobem realizace práva na převod náhradního pozemku dle ustanovení § 11a zákona o půdě v situaci, kdy žalovaná (předtím Pozemkový fond ČR) postupuje liknavě, či svévolně, čímž znemožňuje oprávněné osobě získat pozemky ve veřejné nabídce. Argumentuje-li žalobce nerovností oprávněných osob, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto do účinnosti novely začleňující ustanovení § 11a do zákona o půdě s těmi, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto poté, byla tato otázka vyřešena již výše odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, založeném zejména na imperativu zákazu pravé retroaktivity a přípustnosti retroaktivity nepravé. Právě dovolatelem navrhované řešení by pak vedlo k nerovnosti oprávněných osob, pokud by i určení hodnoty náhradního plnění (náhradních pozemků) mělo být diametrálně rozdílné a závisející na tom, zda je oprávněná osoba uspokojována zákonem zásadně předpokládaným způsobem (cestou veřejných nabídek pozemkového úřadu) či rozhodnutím soudy na podkladě podané žaloby (v případě, že postup žalované, resp. jejího předchůdce byl liknavý, svévolný či diskriminační).

Relevantní pak nejsou ani zbylé námitky dovolatele kritizující postup či předchozí rozhodování Státního pozemkového úřadu v jeho věcech (jež dovolatel označuje za rozporné s ústavním pořádkem), neb na těchto okolnostech a kladených otázkách napadené rozhodnutí soudu nezávisí (ani v tomto řízení před soudem nejde o přezkum postupu pozemkového úřadu či rozhodnutí jím vydaných, nýbrž o projednání sporu účastníků podle části třetí o. s. ř.).  

Z důvodu shora vyložených ovšem vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o otázku, zda, popř. v jakém rozsahu byl nárok žalobce a osob s ním sdružených již uspokojen vydáním náhradních pozemků, při jejímž řešení soud mechanicky vycházel z určení hodnoty pozemků z předchozích řízení, v nichž byla tato otázka posuzována jako předběžná) neobstojí.  

Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

  P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2018

                     Mgr. Petr Kraus
                     předseda senátu