Rozhodnutí NS

24 Cdo 2644/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:24 Cdo 2644/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2644.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zajištění závazku převodem práva
Dotčené předpisy:§ 1745 o. z.
§ 2040 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2644/2018-356

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně SERVICE COMPANY s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 1159/10, identifikační číslo osoby 254 49 494, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované CAMORANES s. r. o., se sídlem v Hradištku, Pod Medníkem 70, identifikační číslo osoby 274 46 719, a za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Nord Point Group s. r. o., se sídlem v Štětí, Stračenská 752, identifikační číslo osoby 048 06 034, obě zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 141/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2018, č. j. 11 Co 931/2016-325, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2018, č. j. 11 Co 931/2016-325, se ve výrocích I. písm. b) a II. zrušuje.
II. Vyjma výroku I. zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. srpna 2016, č. j. 10 C 141/2014-283, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. prosince 2017, č. j. 10 C 141/2014-313, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. srpna 2016, č. j. 10 C 141/2014-283, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. prosince 2017, č. j. 10 C 141/2014-313, výrokem I. určil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 16. ledna 2014 (dále též „smlouva o zajišťovacím převodu práva“), uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, je neplatná, výrokem II. určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V předmětné věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí s tvrzením, že byla žalovanou uvedena při podepisování smlouvy o zajišťovacím převodu práva v omyl, respektive z toho důvodu, že k 15. lednu 2014 nebyla žalovaná věřitelkou žalobkyně.

Při dokazování soud prvního stupně zjistil, že předmětem zajišťovacího převodu práva podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva byly předmětné nemovitosti. Zápis v katastru nemovitostí byl povolen s právními účinky ke dni 22. lednu 2014. Předmět převodu měl sloužit k zajištění dluhu 3.000.000 Kč s příslušenstvím a budoucího dluhu až do výše 6.000.000 Kč původního věřitele M. Ch., narozeného XY, a dluhu 1.100.000 Kč a budoucího dluhu až do výše 3.000.000 Kč původní věřitelky VELAPO a. s. Uvedené pohledávky nabyla žalovaná. M. Ch. své pohledávky za žalobkyní postoupil dne 15. ledna 2014 obchodní společnosti VERONA TRADE a. s. se sídlem v Hradištku pod Medníkem 70, přičemž uvedená obchodní společnost je dále postoupila dne 29. ledna 2014 a dne 5. února 2014 žalované.

Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době, kdy byla podepsána smlouva o zajišťovacím převodu práva, ještě žalovaná nebyl věřitelkou žalobkyně. Soud prvního stupně odkázal na § 2040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [(dále již „o. z.“) soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mylně uvedl „§ 241“, ale je zřejmé, že měl na mysli § 2040 o. z.] s tím, že z uvedeného ustanovení plyne, že zajišťovací převod může být učiněn toliko vůči existujícímu - stávajícímu věřiteli a nikoli vůči věřiteli budoucímu. Z toho nalézací soud dovodil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná, což obsáhl i do výroku I. (viz výše).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2018, č. j. 11 Co 931/2016-325, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná (výrok I.), potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, určující, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Ve vztahu ke svému výroku I. odvolací soud uvedl, že neshledal žádný důvod k tomu, aby byl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem zajišťovacího převodu, a proto otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva má povahu předběžné otázky, přičemž u takové otázky nemůže být naléhavý právní zájem na určení, pokud lze žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, což v tomto případě bylo učiněno. Proto odvolací soud změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Ve vztahu k určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně shledal, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. Konstatoval, že zajišťovací převod práva je institutem zajišťovacím, musí zde existovat jako předmět zajištění platný závazek hlavní, podle něhož je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má věřitel právo na plnění. Závazek vedlejší nemůže podle odvolacího soudu existovat bez závazku hlavního. V daném případě je smlouva o zajišťovacím převodu práva neplatná, jelikož ani v době uzavření této smlouvy, ani v době, kdy nabyla účinnosti, neexistoval závazek hlavní mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně byla dlužnicí obchodních společností VERONA TRADE a. s. a společnosti VELAPO a. s., které teprve následně postoupily své pohledávky na žalovanou. Jelikož mezi účastníky neexistoval v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva závazek hlavní, nemohl vzniknout ani závazek akcesorický.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřuje v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, „zda je možné platně uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva před tím, než se nabyvatel stane věřitelem z pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu.“ Dovolatelka poukázala rovněž na to, že dovolací soud obdobnou otázku rozhodl odlišně, a to v rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001.

Ve vztahu k právnímu institutu zajišťovacího převodu práva dovolatelka argumentovala s tím, že podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení tohoto institutu je označení zajišťovaného dluhu, respektive právní titul, na základě kterého má vzniknout. Podle dovolatelky není nutné, aby takový dluh již existoval či aby v okamžiku vzniku smlouvy o zajišťovacím převodu byl oprávněný z této smlouvy již věřitelem. Taková smlouva je platná i tehdy, jestliže zajišťovaný dluh ani nevznikne. O to víc má být taková smlouva platná v situaci, kdy dluh již existuje, ale oprávněný ze zajišťovacího převodu se věřitelem má teprve stát. S odkazem na výše vymezený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, dovolatelka uvedla, že neexistuje-li dluh, který má být zajištěn jistotou, není to důvodem neplatnosti smlouvy o zajištění, akorát zajištění nevznikne.

Dále dovolatelka zdůraznila, že u zajišťovacího převodu je jeho akcesorická povaha potlačena, jelikož věřiteli k zajištění jeho pohledávky slouží jeho vlastní věc. Vlastnické právo k převáděné věci existovalo již před vznikem principiálního dluhu a jeho vznik předchází vzniku zajišťovaného dluhu. Vlastnické právo jako takové má samostatný, nezávislý charakter, pouze může vzniknout povinnost vlastníka vlastnické právo převést na dlužníka. Není přitom rozhodující, zda zajišťovaný dluh vznikl po uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dovoláním napadený rozsudek popírá základní zásadu soukromého práva, podle které si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně, přičemž zákon žádné ustanovení o tom, že by bylo zakázáno nabýt pohledávku odpovídající zajištěnému dluhu po uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neobsahuje.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se zamítá žaloba, a aby zavázal žalobkyni povinnosti nahradit dovolatelce náklady řízení před soudy všech stupňů.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání předně uvedla, že dovolatelka ve svém dovolání neuvedla důvod dovolání, pročež je dovolání nepřezkoumatelné. Podle žalobkyně je smlouva o zajišťovacím převodu práva akcesorické povahy, proto musí v době jejího uzavření existovat závazek hlavní. V této souvislosti odkázala na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva však toto ujednání neobsahuje. Tato smlouva je podle žalobkyně absolutně neplatná i z toho důvodu, že naplňuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované je - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné.

Předně je třeba reagovat na námitku žalobkyně, že žalovaná v dovolání nevymezila řádně dovolací důvod. Z úvodní části podaného dovolání (čl. I.) je však zřejmé, že žalovaná dovolací důvod seznatelně vymezila již tím, že: „rozhodnutí odvolacího soudu spočívají (zjevně míněno: spočívá) na nesprávném právním posouzení věci“, a to v řešení otázky, „zda je možné platně uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva před tím, než se nabyvatel stane věřitelem z pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu.“

Jestliže § 241a odst. 3 o. s. ř. stanoví, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, pak s přihlédnutím k dalšímu obsahu podaného dovolání (čl. II.), v němž žalovaná blíže rozvedla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, je zřejmé, že předmětná námitka žalobkyně v jejím vyjádření, vztahující se k dovolacímu důvodu, není důvodná.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).

Z čl. I. podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka poukazuje hned na dvě varianty předpokladů přípustnosti dovolání. Podle dovolatelky totiž shora vymezená právní otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, (1.) „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a (2.) „zároveň je obdobná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Jakkoliv dovolacímu soudu neuniklo, že u druhé varianty dovolatelka poukazuje na rozdílnou judikaturu dovolacího soudu nikoli téže, nýbrž „obdobné právní otázky“, čímž s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 957/2001, se zmíněná (obdobná) právní otázka vztahuje k reglementaci spojené se zástavním právem, přesto v dovolání vymezuje dvě varianty předpokladů přípustnosti svého dovolání.

Posledně uvedená okolnost ovšem v daných poměrech nezpůsobuje vadu podaného dovolání, jelikož zmíněnou druhou variantu předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka vztahuje k „obdobné (právní) otázce“, pročež je tedy třeba vycházet z toho, že dovolatelka právně relevantním způsobem vymezila i předpoklad přípustnosti svého dovolání, tj. že právní otázka - „zda je možné platně uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva před tím, než se nabyvatel stane věřitelem z pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu“ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Právní otázkou, k níž se vztahuje dovolací argumentace k uplatněnému dovolacímu důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání, je, zda lze de lege lata (tj. v poměrech nové civilní úpravy) platně uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva před tím, než se nabyvatel stane věřitelem z pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu.

V posuzované věci soud prvního stupně a odvolací soud zjistily (a ani není účastnicemi rozporováno), že žalovaná se stala vlastnicí pohledávek, jež měly být zajištěny prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem po uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Otázka tak míří na možnost uzavřít v takové situaci smlouvu o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

Dovolací soud konstatuje, že skutkový stav, z nějž odvolací soud, respektive oba soudy při rozhodování vycházely (tj. jak byl vyložen v odůvodnění písemných vyhotoveních jejich rozsudků) neumožňoval přistoupit k danému (shora již zreferovanému) právně kvalifikačnímu závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť nebyla vyjasněna esenciální otázka, zda předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva byla vůbec ve smyslu § 1745 o. z. uzavřena, když teprve v případě pozitivního závěru by bylo možné zabývat se otázkou její případné (ne)platnosti.

Předně z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že prvoinstanční soud z předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu učinil rozporná zjištění, uzavřel-li jednak, že: a) „ji uzavřeli účastnici dne 15. 01. 2014“, a následně zase vycházel ze závěru, že: b) „tato smlouva byla podepsána dne 16. 1. 2014“, ačkoliv z této smlouvy - ve shodě s dílčím závěrem soudu prvního stupně ad b) - vyplývá, že dne 15. ledna 2014 tuto listinu za nyní žalující společnost podepsal její jednatel M. Š., kdežto až dne 16. ledna 2014 stejnou listinu za nyní žalovanou společnost podepsal její jednatel Z. L.

Z uvedeného je zřejmé, že zcela jistě tak smlouva nemohla být uzavřena dne 15. ledna 2014, jak uzavřel soud prvního stupně, ale ani (oběma účastnicemi) „podepsána“ (rovněž) 15. ledna 2014, jak uzavřel odvolací soud (viz bod 2 odůvodnění jeho rozsudku).

Oba soudy tak nevěnovaly patřičnou pozornost otázce uzavření této smlouvy, tj. zda v daném případě byly naplněny podmínky předvídané v § 1731 a násl. o. z., respektive která ze smluvních stran byla v postavení navrhovatelky a která zase v postavení osoby, jíž byla taková nabídka určena, a především za jakých podmínek, respektive kdy došlo k přijetí nabídky, měla-li být smlouva uzavřena mezi nepřítomnými účastníky (srov. § 1740 a násl. ve vztahu k § 560, § 561 o. z.). Již sama tato okolnost zakládá důvod ke kasaci obou rozhodnutí, neboť dovolacímu soudu přirozeně nenáleží připomenuté právně významné okolnosti verifikovat a na podkladě těchto zjištění pak přistupovat k právně kvalifikačnímu posouzení věci, tedy zjednávat nápravu na skutkovém poli a věc po právní stránce posuzovat za (možná) zcela jiné skutkové konstelace.

Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, je povinností dovolací soudu přihlédnout i k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).

Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

Z obsahu procesního spisu je zřejmé, že dovolatelka ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně svou právní argumentaci, že: „není-li věřitel ještě věřitelem ze zajišťovaného dluhu, nebo neexistuje-li dluh, který má být zajištěn jistotou, není to důvodem neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva...“, podepírala odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, přičemž již v řízení před soudem prvního stupně argumentovala také tím, že: „I na základě analogie s nejbližším podobným věcně právním zajišťovacím institutem zástavním právem lze dovodit, že může být zajištěn i dluh vzniklý v budoucnu, když dle ustanovení § 13 a 11 (zjevně míněn § 1311 odst. 1 o. z.), aniž by na tuto její právně významnou argumentaci alespoň odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku reagoval.

Takový postup ovšem výslovně koliduje s připomenutou nálezovou judikaturou Ústavního soudu a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Přitom nejde pouze o formální vypořádání se s uplatněnou právní argumentací daného účastníka řízení, nýbrž v prvé řadě jde o to, aby si rozhodující soud při zvažování interpretačních a aplikačních hledisek dané skutkové konstelace jím posuzovaného případu uvědomil dosah a právní význam účastníkem sledovaného právního náhledu na věc, a aby pak - vystaven takové argumentační a judikatorní konfrontaci ze strany předmětného účastníka řízení - smysluplně vybudoval a zákonu odpovídajícím způsobem též v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil právní posouzení věci na zjištěný skutkový stav.

Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci.

Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčeném zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Jako obiterm dictum dovolací soud k právnímu institutu zajišťovacího převodu práva podle dosavadní úpravy uvádí následující.

Zajišťovací převod práva byl považován za jeden z druhů zajištění závazků. Typicky v důsledku zajištění hlavního vztahu vznikal vztah další - vedlejší občanskoprávní vztah zajišťovací. Takový vedlejší zajišťovací vztah měl obecně povahu akcesorickou >1< a subsidiární. Akcesoritu dosavadní teorie dělila na akcesoritu existenční a funkční, přičemž existenční akcesorita spočívala v tom, že vedlejší závazek je existenčně závislý na závazku hlavním (ač jeho existence nemusela zcela kopírovat existenci závazku hlavního). Funkční akcesorita byla určena podmíněností obsahu akcesorického závazku obsahem závazku hlavního, tj. vždy musela směřovat k plnění zajišťovací, uhrazovací či obdobné funkce. Subsidiarita vyjadřovala právo a povinnost věřitele, respektive oprávněného ze zajištění, uspokojit se ze zdrojů, které poskytuje zajištění, teprve tehdy, pokud dlužník nesplní svůj závazek (srov. např. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 219-221).

Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k právní materii zajištění závazku prostřednictvím zástavního práva vyplývalo, že k platnosti zástavní smlouvy nebylo nutno, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala. Bylo mj. judikováno, že: „Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níže závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, na který odkazuje i dovolatelka; obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 577/2004).

Dosavadní rozhodovací praxe dále zaujímala právní názor, že akcesorická povaha zástavního práva znamená, že zástavní právo jako takové platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, pokud platně vznikla také pohledávka, jež má být zajištěna. Nevznikne-li taková pohledávka, pak to ovšem „není důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a, i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne.“ (viz již zmíněný rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 957/2001).

Jakkoliv výše uvedené závěry se vztahují k dosavadní právní úpravě zajištění závazku prostřednictvím zástavního práva, bude třeba je - pakliže bude vyřešena otázka uzavření předmětné smlouvy (viz poznámky shora) - v dalším řízení zohlednit i pro poměry nynější úpravy zajišťovacího převodu vlastnického práva (§ 2040 až 2044 o. z.), a to rovněž i s ohledem na argument dovolatelky, jež mj. odkazovala i na nynější § 1311 odst. 1 větu druhou o. z. stanovící, že zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu.

Bude nezbytné tedy důsledně posoudit, zda stejně jako u právního institutu zástavního práva, může být také u zajišťovacího převodu práva akcesorický právní vztah (zajišťovací převod práva) sjednán ještě před vznikem hlavního právního vztahu (vzniku či nabytí pohledávky), a zda v takovém případě je či není právně účinný ještě před vznikem hlavního právního vztahu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Akcesorita se nevztahuje k existenci vlastnického práva, to zcela jistě mohlo existovat i před vznikem hlavního vztahu. Vztahuje se ke smluvní (zajišťovací) dispozici s předmětem, který má sloužit jako zajištění.