Rozhodnutí NS

3 Tdo 1493/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:3 Tdo 1493/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1493.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 58 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1493/2018-31


USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 12/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 17 T 12/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1. jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň- město ze dne 19. 6. 2013, který téhož dne nabyl právní moci, dne 16. 6. 2017 v době od 5:39 do 5:45 hodin uprchl z nestřeženého pracoviště NPMV 28/28a ve společnosti Praktik systém, s. r. o., Pod Vinicí 81, Stráž pod Ralskem, a poté se pohyboval na nezjištěných místech po Stráži pod Ralskem až do cca 9:00 hodin, kdy byl zadržen vězeňskou službou Věznice Stráž pod Ralskem,
2. dne 16. 6. 2017 v době od 6:12 do 6:34 hodin ve S. p. R. na pobočce benzinové čerpací stanice K. P. při placení a požadavku rozměnění finanční hotovosti, vytáhl sprej nezjištěné značky a obsluze čerpací stanice poškozenému J. W., který otevíral pokladnu, řekl: „ Toto je přepadení,“ a když poškozený na tato slova nereagoval, začal stříkat sprej přes zapálený zapalovač, který držel v druhé ruce, směrem k poškozenému, přičemž plameny směřovaly na hlavu poškozeného, a když poškozený začal utíkat, pronásledoval jej do kuchyňky, ve které se chtěl poškozený schovat, vnikl za ním, bránil mu zavřít dveře kuchyňky, znovu použil proti poškozenému, který před ním stále utíkal, zapálený sprej, kterým mu způsobil popáleniny prvního stupně hlavy a krku, a poté, kdy se poškozenému podařilo utéci, vnikl za otevřenou pokladnu, ze které odcizil finanční hotovost ve výši 13.795 Kč, 11 dálničních kuponů v hodnotě 6.310 Kč, a dále se před budovou benzínové čerpací stanice snažil napadnout další osobu, obsluhu čerpací stanice poškozeného V. K. snažícího se telefonem volat policii, kterého chtěl zapálit sprejem, křičel, ať mu dají klíče od auta, načež poškozený při útoku upadl na zem, čímž si způsobil drobné odřeniny na loktech a kolenech a dále se zapáleným sprejem začal pronásledovat brigádníka benzínové čerpací stanice K. P. K. F., narozeného XY, na kterého křičel: „Klíče od auta“, a „Dědku, to ti stojí za život?“, čímž poškozenému J. W., narozenému XY, způsobil popáleninu prvního stupně a poranění levé paže, poškozenému V. K., narozenému XY, způsobil drobné odřeniny na loktech a kolenech a poškozené společnosti L. H., IČO XY, způsobil škodu na odcizení ve výši 20.105 Kč,
3. dne 16. 6. 2017 v 6:35 hodin ve S. p. R. na pobočce benzínové čerpací stanice K. P. ve S. p. R. přiběhl k vozidlu Škoda Octavia combi, registrační značky XY, majitele P. D., narozeného XY, které řídil poškozený P. R., narozený XY, vzal za kliku dveří vozidla, dveře otevřel se slovy: „Dej sem auto, zmrde,“ se začal s poškozeným P. R., který se snažil dveře vozidla zavřít a uzamknout, přetahovat, vytáhl na něho z kapsy sprej, kterým mu v okamžiku, kdy se poškozený snažil z vozidla utéct postříkal levou část obličeje a následně, když se poškozenému podařilo opustit vozidlo, zjistil, že ve vozidle nezůstaly v zapalování klíče, a odešel směrem k obci Stráž pod Ralskem.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. H., IČO XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 3.195 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518 škodu ve výši 5.509 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. H., IČO XY, se sídlem XY, XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 17 T 12/2018, podali odvolání do výroku o vině a trestu obviněný a státní zástupce.

Obviněný však vzal své odvolání přípisem ze dne 10. 5. 2018 zpět, což vzal Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením podle § 250 odst. 4 tr. ř. dne 11. 5. 2018 na vědomí.

O podaném odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, a to tak, že odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 293-294), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný uvádí skutečnosti ze svého odvolání s vědomím, že jej vzal neuváženě zpět, když má za to, že bez nich by si Nejvyšší soud nemohl učinit názor na jeho osobu a skutek, za nějž byl odsouzen. Upozorňuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebyly provedeny jím navržené důkazy. Soud prvního stupně vycházel z nedostatečných důkazů a skutečností, rozsudek je neúplný a nepřezkoumatelný. Veškeré informace uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou nepravdivé a citelně obviněného poškozují do budoucna, kdy by např. hodlal podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nebo když by měl být vůbec někdy za něco opět stíhán.

Obviněný neměl v úmyslu ani jednomu z poškozených ublížit, chtěl se domoci slušnou formou možnosti dostat se do České Lípy a následně do Prahy a spáchaný skutek tak byl exces. Věznice si byla dobře vědoma, že obviněný je osobou kriminálně narušenou a měla na něj takto nazírat a nezařazovat jej na nestřežené pracoviště do společnosti Praktik, čímž sama věznice jej v podstatě k danému skutku dovedla. Obviněný zasílal všem poškozeným návrh na dohodu a omluvil se jim, což považuje za určitou satisfakci a projev jeho lítosti, kterou však soudy bagatelizuje. Dále se obviněný zabývá „pohnutkou“ k činu, kterou spatřuje v blíže neurčeném jednání komise bez přizvání jeho osoby, aby se k dané věci vyjádřil, jelikož jinak by nebylo uloženo opatření (bez bližšího určení), které bylo přijato, navíc v době kdy mohl být postaven před orgány státu a mohlo mu být zajištěno dodržení práva na spravedlivý proces. V následujících pasážích pak obviněný rozvádí a přibližuje tuto argumentaci, když uvádí, že komise měla ohledně duševního selhání obviněného dne 13. 4. 2017 rozhodnout o vyřazení obviněného z pracoviště Praktik, když jeho emoční výbuch byl jasným varovným signálem. Další „pohnutkou“ pak byl zdravotní stav obviněného, avšak soud neprovedl obviněným navržené důkazy k prokázání této skutečnosti a tím i k prokázání, že na jeho straně nebyl dán ani nepřímý úmysl. Soud měl zdravotní stav obviněného a s tím související pochybení věznice při zařazení obviněného na pracoviště ve společnosti Praktik pečlivěji zvažovat.

Obviněný má za to, že mělo být přistoupeno k aplikaci § 58 tr. zákoníku a podstatně snížit trest pod hranici dolní sazby za trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Obviněný měl ve věznici kladné hodnocení. Soud měl přihlédnout k tomu, že navštěvoval výchovné pracovníky a měl v úmyslu podat návrh na podmíněné propuštění a pokud by tak učinil, tak by nemohl uložit tak vysoký trest.

Obviněný namítá, že neměl v úmyslu dopustit se předmětného trestného činu, ale dopustil se jej až v zoufalství způsobeném zdravotním stavem. Již skutečnost, že byl 18x trestán jej vedla k podání žádosti pro podmíněné propuštění, což vylučuje existenci přímého úmyslu spáchat projednávaný trestný čin. Dále připomíná, že byl 10x kázeňsky odměněn.

Došlo k pochybení ze strany lékaře, když nereflektoval zdravotní problémy obviněného (svrab, úraz ohrožující obviněného ztrátou zraku, omrzliny na rukou). Stejně tak uvádí, že došlo k zneužití pravomoci úřední osoby, čímž byl poškozený nucen dopustit se v „afektovém a zkratkovitém jednání“ předmětného skutku.

Obviněný navrhuje, aby jako součást dovolání byl použit i přípis ze dne 24. 11. 2017 adresovaný Okresnímu státnímu zastupitelství v České Lípě.

Obviněný se ohrazuje proti tomu, aby soud prvního stupně kladl k tíži i následnou operaci karpálního tunelu poškozeného J. W., když tato proběhla před samotným skutkem. Stejně tak svědek uvádí, že se jednalo o sprej zn. HET a nikoliv Santé, přičemž toto je okolnost liberalizující, jelikož účinky spreje užitého obviněným nemohou vyvolat závažné poruchy zdraví. Stejně tak není pravdou, že by poškozeného K. obviněný povalil na zem, jelikož tento spadl sám.

Obviněný pak spatřuje rozpory v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když uvádí, že soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o osobu silně kriminálně narušenou, na kterou je třeba působit určeným trestem, ale na druhou stranu konstatoval jeho zlepšení. Stejně tak vidí důkaz pochybení věznice v tom, že soud uložil takhle vysoký trest, což svědčí o tom, že věznice jej neměla zařazovat na pracoviště společnosti Praktik, jelikož je osobou silně kriminálně narušenou.

Ve vztahu k náhradě škody nesouhlasí s částkou ve výši 26.185 Kč, jelikož tato byl nižší a navrhuje proto valorizaci tohoto výroku.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 31 To 161/2018, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1102/2018.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a připomněl základní východiska pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že obviněný v podstatném rozsahu opakuje svoji obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, se kterou se tento soud vypořádal. Tvrzené zdravotní problémy a jeho nesouhlas s pracovním zařazením nemohou ospravedlnit závadné jednání obviněného a nemají význam pro naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu loupeže.

Ve vztahu k subjektivní stránce státní zástupce uvádí, že obviněný věděl, že ohrožuje zájem chráněný zákona a toto učinit chtěl. Je nerozhodné, kdy tento úmysl pojal, zda s předstihem, nebo až poté, co se nepodařilo zajistit si odvoz do České Lípy. Státní zástupce pak upozorňuje, že obviněný patrně zaměňuje pojmy pohnutka a úmysl. V případě obviněného, který za účelem majetkového prospěchu v podobě peněz, cenin a motorového vozidla, které by mohl použít k útěku, napadl během několika málo minut hned několik poškozených, nelze uvažovat o nepřímém úmyslu nebo dokonce nedbalosti.

Námitky obviněného směřující do skutkových zjištění soudu stran pohybu po S. p. R., poškození zdraví poškozeného W. vedoucí k operaci karpálního tunelu, typu spreje použitého k útoku, jsou také nesprávné. K tomu státní zástupce uvádí, že ani pro svalení individuální odpovědnosti na postupy jiných osob (věznice, lékaře, zaměstnavatele) není po právní stránce místo.

Námitky obviněného s výjimkou námitky vůči naplnění subjektivní stránky trestného činu v podobě přímého úmyslu jsou námitkami nepodřaditelnými pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Stejně tak námitka neúplného dokazování spočívající v neprovedení lékařských zpráv o zdravotním stavu obviněného. K ní však státní zástupce připomíná základní zásady provádění a hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž uzavírá, že tyto zprávy nebyly pro dané řízení relevantní.

K námitce neuplatnění moderace uloženého trestu podle § 58 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že ačkoliv to obviněný v dovolání nespecifikoval, lze usuzovat, že požaduje mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce konstatuje, že samotné nepoužití mimořádného snížení trestu nezakládá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomíná pak obecná východiska pro užití možnosti mimořádného snížení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. U obviněného nelze hovořit o souhrnu polehčujících okolností, které se běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost daného činu, právě naopak – obviněný užil násilného útoku na více poškozených, a to po předchozí trestní minulosti za obdobná jednání, tedy jde o speciální recidivu. Obviněný taktéž argumentuje obecnými okolnostmi, které nemají charakter mimořádných polehčujících okolností.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný následně zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce, v níž polemizuje s jednotlivými tvrzeními Nejvyššího státního zastupitelství a fakticky opakuje svoji argumentaci z dovolání.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Ačkoliv odvolací soud rozhodoval o odvolání státního zástupce, a nikoliv o odvolání obviněného, je přesto dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., když i podle odborné literatury není rozhodující, kdo vyvolal rozhodnutí soudu druhého stupně, takže dovolání může podat např. obviněný i tehdy, když sám nepodal odvolání, ale učinil tak v jeho neprospěch státní zástupce (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3141). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména nutnost operace karpálního tunelu u poškozeného J. W., značka použitého spreje, způsobení pádu poškozeného K., nesprávně určená částka způsobené škody, když z důkazů vyplývá částka nižší) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména že se obviněný pohyboval po S. p. R., ačkoliv šel rovnou na benzinovou stanici, celý popis skutku uvedeného pod bodem 2 a 3 skutkové věty, nedostatečné zhodnocení pohnutky obviněného vyplývající z jeho zdravotního stavu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, omluvný dopis poškozeným je nutno hodnotit jako polehčující okolnost, když jim tímto byla dána jistá satisfakce, zprávy z věznice o jeho chování měly být vyhodnoceny taktéž v jeho prospěch) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že nikdy neměl v úmyslu poškozeným ublížit, celý incident je důsledkem pochybení vězeňské služby a lékaře, kteří nezohlednili při pracovním zařazení jeho zdravotní stav a předešlý emoční výbuch, obviněný nechtěl čin spáchat, pouze se slušně snažil domoci odvozu do České Lípy a toto učinil až v zoufalství).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný vznesl námitku neprovedení důkazu prokazující jeho zdravotní stav, přičemž s těmito návrhy se však již vypořádal soud prvního stupně (str. 7-8 rozsudku), a to způsobem, kterému nelze ničeho vytknout. Takto uplatněná námitka je tedy, jak je obecně uvedeno shora nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.

Námitka nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslného jednání by byla námitkou teoreticky podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že obviněný se dovolává absence úmyslu až na základě vlastních skutkových zjištění vyplývajících z vlastního hodnocení důkazů a procesu dokazování obecně. Obviněný má za to, že soudy měly provést důkazy o jeho zdravotním stavu, přihlédnout k postoji vězeňské služby k jeho předchozím žádostem o změnu pracovního zařazení a na základě těchto důkazů pak měly dospět k jiné právní kvalifikaci (bez bližšího uvedení). Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního ani druhého stupně a tato nijak revidovat. Soudy na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a takto zjištěný skutek zcela správně kvalifikovaly. O tom, že obviněný věděl, co činí a toto i chtěl nelze pochybovat a právní závěr o spáchání přisouzených trestných činů v úmyslu přímém tak není pochyb. Ani tuto námitku proto nelze považovat za právně relevantní.

Stejně tak si nelze nepovšimnout i toho, že si obviněný fakticky protiřečí, když odmítá pravdivost popisu skutku uvedeného ve skutkové větě rozsudku a následně přiznává, že tento čin spáchal v zoufalství nad svou situací. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že žádná z obviněným vznesených námitek není, ani v případě, že by se jednalo o námitky přípustné, způsobilá jakkoliv ospravedlnit jednání obviněného či jej mírněji kvalifikovat. V tomto se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, který na str. 9 svého rozsudku uvedl, že je naprosto nepřijatelné, aby se obžalovaný domáhal přeřazení na jiné pracoviště tak krajními prostředky, jako je útěk z pracoviště a loupežné přepadení benzinové čerpací stanice, neboť i při domáhání se svých práv musí jedinec šetřit práv ostatních lidí, na což obžalovaný při přepadení benzinové čerpací stanice zjevně ani nepomyslel. Za naprosto nepřijatelné považuje Nejvyšší soud snahu obviněného zbavit se vlastní odpovědnosti odkazem na ze svého pohledu „nefér postup“ věznice a vinit ji tak ze svého vlastního protiprávního jednání.

Návrhem obviněného na „použití“ jeho návrhu zaslaného státnímu zástupci Nejvyšší soud konstatuje, že tento je zcela nepřípadný, když je sám o sobě označen jako návrh na trestní oznámení a nelze tak považovat za řádnou dovolací námitku.

Co se pak týče námitky, jejímž prostřednictvím se obžalovaný domáhá aplikace § 58 tr. zákoníku a tím mimořádné snížení trestu, uvádí Nejvyšší soud, že takováto námitka fakticky směřuje do výměry a přiměřenosti trestu, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Jak již avizoval i státní zástupce, lze předpokládat, ačkoliv tak obviněný explicitně neučinil, že obviněný měl na mysli mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když jiné varianty nepřicházejí v úvahu ani v teoretické rovině. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že se jedná o postup fakultativní, použitelný v případě, pokud soud dospěje při úvahách o výši trestu k tomu názoru, že jsou zde natolik mimořádné okolnosti, které takovéto snížení ospravedlňují. Nestačí tedy pouze nesouhlas obviněného s vyhodnocením polehčujících okolností. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil veškeré své úvahy, na jejichž základě dospěl k výroku o trestu, přičemž si nelze nepovšimnout, že u obviněného byly naopak splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu podle § 59 tr. zákoníku, k čemuž však soud prvního stupně nepřistoupil, když veškeré tyto okolnosti promítl do výše trestu v rámci zákonné trestní sazby (str. 10 rozsudku).

Ačkoliv námitky obviněného stran úrazu poškozeného J. W., značky spreje a pádu poškozeného V. K. jsou nepřípustné, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud k nim uvádí toliko to, že jsou nadto i zcela nepravdivé a nepřípadné. Obviněnému nebyla kladena za vinu žádná přímá souvislost mezi napadením poškozeného a jeho operací ani to, že by poškozeného V. K. shodil. Stejně tak soud prvního stupně odůvodnil proč je značka použitého spreje nerozhodná, jelikož vzal v úvahu skutečně vzniklou újmu na zdraví a nikoliv hypotetickou (str. 8 rozsudku).

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 12. 2018


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu