Rozhodnutí NS

4 Tdo 238/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:4 Tdo 238/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.238.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 211 odst. 1,4 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 86 předpisu č. 257/2016Sb.
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/17/2019
III.ÚS 1972/19
III.ÚS 1972/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 238/2019-946


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 8 To 368/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 58/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

    Odůvodnění:

    Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 T 58/2018, byl obviněný A. J. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1/] a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [jednání pod body 2/ - 9/], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

    1/ dne 16. 11. 2016 v Prostějově docílil prostřednictvím obchodní zástupkyně uzavření smlouvy o zápůjčce č. 648617792 se společností Provident Financial s.r.o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, Praha 4 a poskytnutí zápůjčky ve výši 26.000,- Kč, kterou se smluvně zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 802,- Kč a jedné poslední splátce ve výši 780,- Kč, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit a způsobit škodu do zákaznické karty, která slouží poskytovateli zápůjčky jako podklad pro posouzení bonity klienta, záměrně uvedl, že hradí splátky v měsíční výši 4.332,- Kč stejné společnosti a jiné finanční závazky nemá, ve skutečnosti však již měl na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjčky hradit částku v celkové měsíční výši nejméně 12.363,-Kč, což spolu s jeho náklady na bydlení a obživu již vysoce přesahovalo jeho čisté měsíční příjmy, budoucímu věřiteli zatajil i skutečnost, že nebude schopen dohodnuté splátky této zápůjčky řádně a dlouhodobě hradit, čímž společnosti Provident Financial s.r.o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, Praha 4 způsobil škodu nejméně 16.400,- Kč, neboť zápůjčku ve výši 26.000,- Kč převzal, použil ji pro svou vlastní potřebu, na splátkách zápůjčky pak v období od 24. 11. 2016 do 3. 8. 2017 uhradil toliko 9.600,- Kč, dále splátky nehradil,

    2/ dne 18. 11. 2016 v Prostějově docílil prostřednictvím obchodní zástupkyně uzavření smlouvy o úvěru č. 0164622 se společností EC Financial Services a.s., IČ: 24243744, se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3 a poskytnutí úvěru ve výši 15.000,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.948,- Kč, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit do žádosti o úvěr, která slouží jeho poskytovateli jako podklad pro posouzení bonity klienta, nepravdivě uvedl, že jeho měsíční mzda činí 15.000,- Kč a měsíční splátky stávajících půjček 2.000,- Kč, ve skutečnosti v té době pobíral mzdu v měsíční výši 10.000,- Kč a na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček měl hradit částku v celkové měsíční výši nejméně 15.571,- Kč, což spolu s jeho náklady na bydlení a obživu již vysoce přesahovalo jeho čisté měsíční příjmy, budoucímu věřiteli zatajil i skutečnost, že nebude schopen dohodnuté splátky tohoto úvěru všechny řádně uhradit, úvěrové prostředky ve výši 15.000,- Kč následně od společnosti EC Financial Services a.s., IČ: 24243744, se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3 převzal, použil je pro svou vlastní potřebu, na splátkách úvěru pak v období od 18. 11. 2016 do 16. 6. 2017 uhradil 15.000,- Kč, dále splátky nehradil,

    3/ dne 27. 2. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek o uzavření smlouvy o úvěru společnost Ferratum Bank p.l.c., se sídlem Tagliaferro Business Centre, Level 6, 14 High Street, Sliema SLM 1551, Malta a poskytnutí úvěru ve výši 4.500,- Kč, který si pak ještě dne 6. 3. 2017 navýšil o 1.500,- Kč a dne 9. 5. 2017 o 1.891,- Kč, první splátku měl uhradit dne 29. 3. 2017, další splátky pak ke stejnému dni následujících měsíců, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 4280415, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má hradit částku v celkové měsíční výši nejméně 17.519,- Kč, což spolu s jeho náklady na bydlení a obživu již vysoce přesahovalo jeho čisté měsíční příjmy, budoucímu věřiteli zatajil i skutečnost, že dohodnuté splátky tohoto úvěru nebude schopen řádně a dlouhodobě hradit, čímž společnosti Ferratum Bank p.l.c., se sídlem Tagliaferro Business Centre, Level 6, 14 High Street, Sliema SLM 1551, Malta způsobil škodu nejméně 3.890,- Kč, neboť úvěrové prostředky v celkové výši 7.891,- Kč, které mu byly převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu, na splátkách úvěru pak v období od 20. 4. 2017 do 5. 5. 2017 uhradil toliko 4.001,- Kč, dále splátky nehradil,

    4/ dne 7. 4. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost Everyday Finance s.r.o., IČ: 01381300, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 o poskytnutí úvěru ve výši 4.000,- Kč, který si pak ještě dne 24. 5. 2017 navýšil o 6.400,- Kč, úvěr se smluvně zavázal uhradit v měsíčních splátkách v minimální výši 300,- Kč, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 581380, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že dohodnuté splátky úvěru nebude schopen řádně a dlouhodobě hradit, čímž společnosti Everyday Finance s.r.o., IČ: 01381300, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 způsobil škodu nejméně 9.200,- Kč, neboť úvěrové prostředky v celkové výši 10.400,- Kč, které mu byly věřitelem převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu a na splátkách úvěru uhradil dne 23. 5. 2017 toliko 1.200,- Kč, dále splátky nehradil,

    5/ dne 6. 5. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost Orange finance s.r.o., IČ: 04488237, se sídlem Jinonická 732/4, Praha 5 o poskytnutí úvěru ve výši 6.000,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit spolu s poplatkem 2.211,- Kč do 28 dnů, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 890368, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že úvěr nebude schopen vůbec vrátit, čímž společnosti Orange finance s.r.o., IČ: 04488237, se sídlem Jinonická 732/4, Praha 5 způsobil škodu nejméně 6.000,- Kč, neboť úvěrové prostředky v této výši, které mu byly věřitelem převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu, úvěr následně nevrátil, a to ani částečně,

    6/ dne 9. 5. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost COOL CREDIT s.r.o., IČ: 02112621, se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 o poskytnutí úvěru ve výši 7.000,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit spolu s poplatkem 2.275,- Kč do 28 dnů, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že úvěr nebude schopen vůbec vrátit, čímž společnosti COOL CREDIT s.r.o., IČ: 02112621, se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 způsobil škodu nejméně 7.000,- Kč, neboť úvěrové prostředky v této výši, které mu byly věřitelem převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu, úvěr následně nevrátil, a to ani částečně,

    7/ dne 16. 5. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost FINSPACE s.r.o., IČ: 28088042, se sídlem Revoluční 17, Praha 1 o poskytnutí úvěru ve výši 2.000,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit spolu s poplatkem 372,- Kč do 21 dnů, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 45699, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že úvěr nebude schopen vůbec vrátit, čímž společnosti FINSPACE s.r.o., IČ: 28088042, se sídlem Revoluční 17, Praha 1 způsobil škodu nejméně 2.000,- Kč, neboť úvěrové prostředky v této výši od věřitele převzal, použil pro svou vlastní potřebu, úvěr následně nevrátil, a to ani částečně,

    8/ dne 15. 6. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost CreditKasa s.r.o., IČ: 04823541, se sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 o poskytnutí úvěru ve výši 11.300,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit spolu s poplatkem 3.164,- Kč do 14 dnů, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 0002-7972, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že úvěr nebude schopen vůbec vrátit, čímž společnosti CreditKasa s.r.o., IČ: 04823541, se sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 způsobil škodu nejméně 11.300,- Kč, neboť úvěrové prostředky v této výši, které mu byly věřitelem převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu, úvěr následně nevrátil, a to ani částečně,

    9/ dne 16. 6. 2017 z Prostějova požádal prostřednictvím webových stránek společnost Viva Credit s.r.o., IČ: 04233735, se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 o poskytnutí úvěru ve výši 2.800,- Kč, který se smluvně zavázal uhradit spolu s úrokem 1.120,- Kč do 21. 7. 2017, odesláním žádosti odsouhlasil parametry a podmínky úvěru evidovaného pod č. 6766257, přitom v úmyslu sebe neoprávněně obohatit budoucímu věřiteli záměrně zatajil, že jen na splátkách svých do té doby sjednaných úvěrů a zápůjček má měsíčně hradit částku již vysoce přesahující jeho průměrné čisté měsíční příjmy, rovněž zatajil i skutečnost, že úvěr nebude schopen v dohodnutém termínu vrátit, čímž společnosti Viva Credit s.r.o., IČ: 04233735, se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 způsobil škodu nejméně 680,- Kč, neboť úvěrové prostředky ve výši 2.800,- Kč, které mu byly věřitelem převedeny na bankovní účet č. XY, použil pro svou vlastní potřebu, na jistině úvěru následně uhradil až dne 13. 10. 2017 toliko 2.120,- Kč, a dne 2. 8. 2017 podal ke Krajskému soudu v Brně návrh na povolení oddlužení své osoby.

    Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 2 T 57/2017, v právní moci 21. 7. 2017, a dále za zločin podplacení dle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, uložil Okresní soud v Prostějově obviněnému podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně byl obviněnému Okresním soudem v Prostějově podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.

    Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 2 T 57/2017, který nabyl právní moci 21. 7. 2017, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 3 T 58/2018, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval odvolání do všech výroků předmětného rozsudku a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 8 To 368/2018, kterým z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, odsoudil obviněného za shora uvedené přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 2 T 57/2017, v právní moci 21. 7. 2017, a dále za zločin podplacení dle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Dále mu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů.

    Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 2 T 57/2017, který nabyl právní moci 21. 7. 2017, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 1 T 37/2017, v právní moci 1. 8. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    Podle § 256 tr. ř. Krajský soud v Brně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

    Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 8 To 368/2018, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. do všech výroků napadeného rozsudku, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím rozsudku soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Obviněný konkrétně ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ uvádí, že pouhé nesplacení zápůjčky není dostatečným předpokladem pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Namítá, že nebylo prokázáno, že by jednal v době uzavírání smlouvy o zápůjčce v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit, když sjednával zápůjčku pro uhrazení dřívějších dluhů a částečně svůj závazek plnil a chtěl jej splnit.

    Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, v němž bylo konstatováno, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, k povaze nepravdivých údajů. Zdůrazňuje, že v případě skutků pod body 3/ - 9/ mu na základě elektronických žádostí byly poskytnuty úvěry a poukazuje na běžnou praxi refinancování půjček a konsolidace dluhů. Snažil se pouze předejít nárůstu vysokých úroků nebo smluvních pokut za nesplacené dřívější úvěry. Nazývá závěry soudů o úmyslném jednání absurdní, neboť jinak by se úvěrového podvodu dopustili všichni v insolvenci, jež si půjčili finanční prostředky a nemohou splácet. Současně namítá, že samotná žádost o úvěr, když není dlužník schopen úvěr splácet, nemůže být sama o sobě vykládána jako úmyslné jednání s cílem spáchat úvěrový podvod. Nedostatek finančních prostředků na splácení úvěru ještě nelze chápat tak, že měl v úmyslu úvěrový podvod spáchat. Jeho jednání sice může být považováno za nerozvážné, ovšem nemůže být posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku.

    Dále upozorňuje na skutečnost, že úvěrové smlouvy sjednával z pozice spotřebitele, když spotřebitel je považován za slabší smluvní stranu, jemuž je poskytována zákonná ochrana. Posléze rozebírá podstatu slabší smluvní strany a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, když úvěrové společnosti mají povinnost si samy zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a prověřovat informace poskytnuté klienty. V opačném případě mohou být uzavřené smlouvy neplatné. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně neshledal, že by uvedl informace nepravdivé, pouze že některé zamlčel. Uvádí, že při sjednávání úvěrů na webových stránkách společnosti očekával, že úvěrové společnosti budou požadovat při rozhodnutí o úvěru podstatné informace a které si také vyžádají. Má za to, že soudy měly posoudit jím poskytnuté informace a zamlčení údajů posuzovat z hlediska jejich reálného vlivu na úvahy poskytovatele úvěru. Proto má za to, že není možné, aby spáchal úvěrový podvod, když situaci způsobily samy úvěrové společnosti, které si neověřily informace podstatné pro poskytnutí úvěru, když údaje ohledně výše jeho závazků nebyly podstatné pro poskytnutí úvěru.

    Obviněný opakovaně dále namítá, že uzavřené smlouvy jsou neplatné a odkazuje na § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť smluvní podmínky jsou v rozporu s dobrými mravy, když úvěrová sazba činí 750 % nebo 1830 % RPSN a nebyly řádně posouzeny. Tvrdí, že pro spáchání přečinu úvěrového podvodu je nutné řádné posouzení platnosti smluv (výše škody, výše závazků vůči věřitelům), přičemž soudy posoudily smlouvy jako platné a vycházely z měsíčních výdajů včetně splátek z těchto smluv, ačkoliv opakovaně neplatnost těchto smluv namítal.

    Ve vztahu k dokazování obviněný tvrdí, že soudy prováděly důkazy pouze v jeho neprospěch. Jestliže by soudy posoudily smlouvy jako neplatné, změnila by se právní kvalifikace i skutková zjištění. Nejdříve bylo nutné smlouvy posoudit z pohledu civilního práva, avšak soudy se odmítly jeho námitkami zabývat a provést jím navrhované důkazní návrhy. Podle názoru obviněného vznikl vztah z bezdůvodného obohacení a nedostal se tak do prodlení se splácením.

    Dovolatel rovněž odkazuje na § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 584/2014. Obviněný zdůrazňuje, že se jednalo o úvěry malé výše a vzhledem ke všem těmto okolnostem měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.

    Na závěr dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 8 To 368/2018 a zrušil i všechna rozhodnutí obsahově navazující. Alternativně navrhuje, aby Nejvyšší soud obviněného sám zprostil obžaloby nebo věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.

    Nejvyšší státní zástupce ke dni rozhodování o podaném dovolání nevyužil oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k věci se nevyjádřil.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

    Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněného dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dané věci obviněný namítá variantu tohoto dovolacího důvodu spočívají v tom, že v řízení předcházejícím rozsudku soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
    Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

    Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

    Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu, zejména subjektivní stránka, stejně tak i u skutkové podstaty úvěrového podvodu a zároveň že uzavřené úvěrové smlouvy nebyly posouzeny jako neplatné. Rovněž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v nedodržení zásady subsidiarity trestní represe.

    Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, byť část námitek má procesní charakter.

    Ve vztahu k námitce týkající se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný namítá, že z toho, že nesplatil předmětnou zápůjčku, nelze dovodit, že od počátku jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit, je třeba konstatovat, že byť je zvolená argumentace v podstatě velmi kusá, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zpochybňuje existenci zavinění ve formě úmyslu, které se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, byť část námitek je procesní povahy, když obviněný záměrně ignoruje skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně jeho faktické finanční situace v době uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce. Obecně je třeba uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Jinak vyjádřeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

    Obviněný byl v případě skutku pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. O přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jinak vyjádřeno v případě přečinu podvodu se úmysl pachatele jiného podvést váže k okamžiku uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce, kdy pachatel v té době jedná s úmyslem vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené době, nebo musí alespoň jednat s vědomím, že peníze ve stanovené lhůtě nebude moci vrátit. Pokud by až následně po uzavření smlouvy o zápůjčce vznikly na straně obviněného překážky, které by mu bránily splnit závazek ze smlouvy o zápůjčce a které by nemohl předpokládat v době uzavírání smlouvy, ale ani je předvídat, pak by jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. R 54/1967, R 15/1969, R 56/1994, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011). O takový případ se v dané věci nejednalo, jak bude rozvedeno dále.

    Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění přečinu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu zvolené argumentace lze přisvědčit námitce obviněného, že pouhé nesplácení zápůjčky by samo o sobě nemohlo vést k závěru, že měl v úmyslu poškozenou společnost v době uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce podvést. Přesto nelze argumentaci obviněného přisvědčit v tom směru, že by byla důvodná. Obviněný totiž zcela pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou vyjádřena v popisu skutku a ze kterých vyplývá úmysl obviněného poškozenou společnost podvést. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů nedovozují závěr o úmyslu obviněného poškozenou společnost podvést z té skutečnosti, že zápůjčku neuhradil, nýbrž z dalších skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování a následně na podkladě komplexního hodnocení provedených důkazů dospívají k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na jejich úvahy, neboť s těmito se zcela ztotožnil (viz str. 7, bod 7. rozsudku soudu prvního stupně, str. 7, bod 8. rozsudku soudu druhého stupně). Obviněný totiž úmyslně při sjednávání smlouvy o zápůjčce záměrně zatajil, že má kromě přiznaných finančních závazků ve výši 4.332 Kč i další finanční závazky, které se ve svém souhrnu blíží výši jeho měsíčního příjmu (12.363 Kč), když v zákaznické kartě svým podpisem potvrdil, že údaje jím uváděné jsou pravdivé a že slouží k posouzení ze strany poškozené společnosti toho, že je schopen zápůjčku řádně hradit. Obviněnému tedy byl znám důvod poskytnutých údajů v zákaznické kartě z jeho strany a skutečnost, že tyto jsou podstatné pro posouzení toho, zda bude smlouva o zápůjčce uzavřena či nikoliv. Přesto při sjednávání smlouvy o zápůjčce záměrně neuvedl tyto pravdivé údaje. V tomto směru také nelze pominout samotné vyjádření obviněného, že jeho měsíční příjmy již nestačily na úhradu jeho závazku a jeho životní potřeby a proto smlouvu uzavíral. Lze tedy uzavřít, že pouhé nesplácení měsíčních splátek ze smlouvy o zápůjčce není trestné z pohledu trestního práva, avšak obviněný se podvodného jednání dopustil z důvodů shora nastíněných, tedy uvedením poškozené společnosti v omyl, když záměrně nepravdivě sdělil údaje týkající se jeho finanční situace v době sjednávání smlouvy o zápůjčce a tím dosáhl toho, že s ním byla smlouva přes jeho velmi tíživou finanční situaci uzavřena. Obviněný si ovšem ke své tíživé finanční situaci musel být vědom přinejmenším toho, že peníze nebude moci ve stanovené době vrátit a byl s tím srozuměn.

    Pokud se týká námitek obviněného ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy, při čerpání úvěru. K trestnosti jednání pachatele podle tohoto ustanovení se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Jinak vyjádřeno k naplnění této skutkové podstaty postačí jen uvedení nepravdivých údajů či zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávaní úvěrové smlouvy. Trestný podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2101-2110, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016). Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikovaných skutkových podstat. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, přičemž je podstatné, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 646/2010).

    Obviněný především namítá, že nezamlčel při sjednávání úvěrových smluv podstatné údaje, když pouze některé údaje neuvedl a tyto podle jeho názoru neměly vliv na uzavření předmětných úvěrových smluv. Obviněný tedy zpochybňuje naplnění znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že při sjednávaní úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje. Takto formulované námitky se týkají hmotněprávního posouzení skutku a naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že obviněný měl při sjednávání úvěrové smlouvy jednak uvádět nepravdivé údaje, jednak podstatné údaje zamlčet. Jinak vyjádřeno obviněný měl naplnit dvě varianty tohoto ustanovení, byť pro aplikaci zvolené skutkové podstaty postačila jen jedna z nich. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že uvedení nepravdivých údajů spočívalo v tom, že obviněný nesdělil pravdu o svých příjmech (skutek 2/), a zamlčení podstatných údajů v tom, že zamlčel výši svých splátek v předmětné době, které byl již povinen hradit a které spolu s náklady na jeho obživu přesahovaly výši jeho měsíčního příjmu (skutky 2/ - 9/). Obecně lze připustit, že nikoliv každé uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy či zamlčení určitého údaje je pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné a má za následek naplnění všech znaků přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017-I., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017). Jinak vyjádřeno, údaje, které obviněný při sjednávaní úvěrové smlouvy nepravdivě uvede, musí být pro uzavření úvěrové smlouvy podstatné, jinak by nebyla naplněna skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění všech objektivních znaků této skutkové podstaty. Stejný závěr se vztahuje k zamlčení podstatných údajů. Za nepravdivý údaj, který je podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, je třeba považovat takový údaj, který představuje jeden z rozhodujících údajů pro uzavření úvěrové smlouvy, byť se nemusí jednat o údaj jediný. Za takový údaj je třeba považovat nepochybně údaj o výši příjmu žadatele o úvěr, když se jedná o jeden z rozhodujících údajů pro posouzení bonity klienta, když tento údaj spolu s dalšími podstatnými údaji (např. výše zadlužení klienta) má rozhodující význam pro rozhodnutí o uzavření či neuzavření úvěrové smlouvy. Za zamlčení podstatných údajů je třeba považovat nepochybně údaje o celkové finanční situaci obviněného v době podávání žádosti o úvěr, zejména výši jeho úvěrů a zápůjček, které má již v době podávání žádosti hradit, když právě celková výše v té době již povinných splátek nepochybně ovlivní rozhodnutí úvěrové společnosti o tom, zda úvěr bude poskytnut či nikoliv a pokud ano, v jaké výši (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). Uvedený údaj se totiž vztahuje k schopnosti hradit případně poskytnutý úvěr do budoucna, takže se jedná o podstatný údaj pro uzavření úvěrové smlouvy. Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že obviněný v době uzavírání úvěrových smluv zatajil skutečnost, že výše jeho splátek, které v té době byl povinen hradit z předchozích smluv, přesahuje výši jeho měsíčního příjmu. Jedná se nepochybně o tak podstatný údaj, jehož znalost úvěrovými společnostmi by měla za následek, že by k uzavření žádné úvěrové smlouvy nemohlo dojít. Lze proto uzavřít, že uplatněné námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.


    K argumentaci obviněného spočívající v tom, že úvěrové společnosti si samy neověřily údaje, které jim poskytl v rámci procesu sjednávání předmětných úvěrových smluv, a tím porušily své povinnosti, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze uvést, že samotná skutečnost, že by snad úvěrová společnost nepostupovala při uzavírání úvěrové smlouvy s patřičnou obezřetností by sama o sobě nevylučovala trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016). Z pohledu námitek obviněného je možno konstatovat, že tento namítá, že úvěrové společnosti porušily ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (zrušen k 1. 12. 2016) a ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, podle kterého jsou úvěrové společnosti povinny před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Podle odst. 2 § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, úvěrové společnosti při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzují zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrové společnosti má za následek neplatnost smlouvy o úvěru (ke skutku 2/ se vztahuje § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ke skutkům 3/ - 9/ § 87 zákona č. 257/2016 Sb.). Z uvedených ustanovení skutečně vyplývá povinnost úvěrových společností jako poskytovatelů úvěrů ověřit si schopnost žadatelů hradit poskytnutý úvěr, když ovšem mohou vycházet z informací žadatelů, což zákon dokonce výslovně připouští, když také mohou nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žadatele. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele tedy úvěrové společnosti vycházejí jak z informací dodaných žadatelem, tak z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výslovně předpokládá, že úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů. Jinak vyjádřeno, za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.

    Jinak vyjádřeno, byť Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou povinné samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne, tak je třeba vždy minimálně zvažovat, jaké informace je nutno požadovat a do jaké hloubky je nutné je prověřovat za situace, kdy obviněný žádal vždy o úvěry v malých částkách, neboť zvýšená opatrnost úvěrových společností by měla být zejména u poskytování úvěrů v řádech mnohem vyšších, především u desetitisícových, statisícových a milionových úvěrů. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod. - blíže viz § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), takže lze mít za to, že zjistily údaje potřebné k ověření schopnosti obviněného hradit půjčky. V tomto směru také nelze pominout, že obviněný, jak již bylo konstatováno, požadoval na úvěrech velmi nízké částky, když nejnižší částka požadovaného úvěru činila 2.000 Kč a nejvyšší požadovaný úvěr činil částku 15.000 Kč, takže míra prověřování schopnosti obviněného hradit splátky úvěrů ze strany úvěrových společností odpovídala výši těchto požadovaných úvěrů. Zde je také třeba podotknout, že obviněný v uvedeném období skutečně pracoval, což v žádostech tvrdil, měl určitý příjem, nebyla proti němu vedena žádná exekuce, když navíc v případě požadovaného nejvyššího úvěru 15.000 Kč si úvěrová společnost vyžádala pracovní smlouvu a výplatnice za poslední tři měsíce (obviněný ovšem předložil výplatnice z předchozího období, ačkoliv v té době již pracoval u jiného zaměstnavatele a jeho příjem byl výrazně nižší). Nelze také pominout, že některé úvěrové společnosti měly s obviněným příznivé zkušenosti z minula, když úvěry, které si u nich pořídil, řádně uhradil (viz společnost CreditKasa s. r. o.). Navíc je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal. Následná částečná úhrada sjednaných úvěrů nemá vliv na posouzení viny obviněného, když obviněný vzhledem k tomu, že z jeho strany se jednalo o tzv. vytloukání „klínu klínem“ jednal, jak již bylo uzavřeno přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť smlouvy uzavíral s vědomím, že je nebude řádně plnit, neboť nedisponoval dostatečnými finančními prostředky ke splácení všech uzavřených úvěrů a podstatné informace důležité pro sjednání úvěru zamlčel.

    K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku spatřují jen ve skutečnosti, že neměl dostatečné finanční příjmy na úhradu poskytnutých úvěrů, je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje úmysl spáchat předmětný přečin. Ve skutečnosti ovšem obviněný vyjadřuje jen nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný záměrně při sjednávání úvěrových smluv zatajil skutečnosti týkající se výše jeho příjmu, ale zejména skutečnost, jaké jsou jeho celkové povinné výdaje ke dni uzavírání úvěrových smluv, že jeho příjmy jsou nižší než jeho měsíční výdaje na splátky předchozích úvěrů a nákladů na živobytí. Přesto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou úmyslu obviněného spáchat přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku zabývaly a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich odůvodnění odkazuje (viz str. 8, bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, str. 7, bod 8. rozsudku soudu druhého stupně).

    Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně neplatnosti smluv je nutné uvést, že tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, konkrétně podle občanského zákoníku. Z pohledu této zvolené námitky je ovšem třeba uvést, že platnost úvěrových smluv na posouzení viny obviněného nemá žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1482/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1446/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 tdo 895/2014, přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006). K posouzení platnosti smluv a výše plnění je nezbytné se obrátit v rámci soukromoprávního řízení na příslušný soud, aby posoudil zákonnost uzavíraných smluv z pohledu ne/platnosti smluvního vztahu. Pro trestněprávní řízení a uznání viny obviněného je důležité, že obviněný uzavíral jak smlouvu o zápůjčce, tak i úvěrové smlouvy, s úmyslem obohatit se, když věděl, že nebude schopen řádně a včas své závazky splácet a úvěrovým společnostem zatajil rozhodné skutečnosti o svých skutečných příjmech a výdajích vyplývajících z nákladů na bydlení, obživu, výživné a splátek z předchozích uzavřených úvěrových smluv, kdy v souhrnu výdaje převyšovaly výrazně jeho měsíční příjmy, což mělo za následek, že reálně nebyl schopen úvěry řádně hradit. Jinak řečeno, obviněný cíleně zneužil institut smlouvy o úvěru k páchání trestné činnosti. Nadto je vhodné dodat, že i kdyby čistě teoreticky byly úvěrové smlouvy z důvodu nepřiměřené výše RPSN ve smlouvách neplatné, tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ustálená judikatura je názoru, že neplatnost ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 12/2012. Bez ohledu na tento naznačený závěr je třeba uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že to byl právě obviněný, který od počátku sjednávání úvěrových smluv záměrně vyvolal u poškozených úvěrových společností omyl spočívající v tom, že hodlá uzavřít předmětné úvěrové smlouvy, a tyto splnit, když zároveň při jejich sjednávání záměrně uváděl nepravdivé údaje a podstatné skutečnosti jim zatajil, čímž docílil uzavření předmětných úvěrových smluv, ačkoliv si byl již v době jejich sjednávání vědom skutečnosti, že ujednání smluv o úvěru nedodrží a ani nemůže dodržet. Za takové situace je nepochybné, že úmysl obviněného od počátku směřoval k naplnění znaku trestněprávního jednání spočívajícího ve spáchání úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku a skutečnost, že sjednávané smlouvy o úvěry by byly neplatné, nemůže mít vliv na trestní odpovědnost pachatele za uvedený přečin. Navíc je třeba uvést, že již samotné uvedení nepravdivého údaje či zatajení podstatného údaje postačí k naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, bez ohledu na skutečnost, zda došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Nadto je třeba uvést, že pro stanovení výše škody jako znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 bylo vycházeno jen z výše poskytnutého úvěru, nikoliv z dalších poplatků s tímto úvěrem souvisejícím (např. penále, úroky, apod.).

    Pokud obviněný dále namítá, že soud hodnotil a provedl jen důkazy v jeho neprospěch, jedná se o procesní námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přes naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že s tímto tvrzením nemůže souhlasit. Soudy nižších stupňů totiž poustupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy a na základě provedeného dokazování zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy obhajoby (viz str. 6-7, bod 6.), rozsudku soudu prvního stupně), stejně tak soud druhého stupně (str. 6-7 bod 6. rozsudku soudu druhého stupně), když neprovedení těchto důkazů odůvodnily jejich nadbytečností (zejména se jednalo o svědecké výpovědi obchodních zástupců úvěrových společností). Současně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, kdy vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály. Jak již uvedl soud druhého stupně ve svém odůvodnění rozhodnutí, dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost. Meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná.

    Jinak řečeno, soud prvního i druhého stupně své skutkové závěry opírá o komplexní hodnocení všech provedených důkazů, tyto nehodnotí izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožňuje, když tento soud velmi podrobně odůvodňuje, jaké skutečnosti z provedených důkazů vyplývají. Odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05 je nepřípadný, když v této věci byla řešena odlišná situace spočívající v tom, že pachatel sice uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje, ovšem předmětný úvěr byl schopen řádně splácet a také splatil. Rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 je neodpovídající, když v předmětné věci se jednalo o situaci, kdy potřebnou míru obezřetnosti nedodržela banka, která disponovala odpovídajícím aparátem pro řádné a dostatečné prověření schopnosti pachatele hradit poskytnuté smlouvy o půjčce, když se jednalo o milionové půjčky. Jedná se o zcela jinou situaci než v dané věci.

    Jak již bylo naznačeno, argumentace subsidiaritou trestní represe je rovněž podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný namítá, že se jednalo o spotřebitelské úvěry a v takovém případě měl být vyzván k doplnění údajů, dále že úvěrové smlouvy byly uzavírány s extrémně vysokými úroky a ve většině případů sjednaný úvěr nepřevyšoval výši 10 000 Kč. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

    Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

    Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že již dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

    V dané věci považuje Nejvyšší soud ještě za nutné zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když se jednalo o spotřebitelské úvěry v řádech tisíců a desetitisíců českých korun. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). V tomto směru je třeba uvést, že jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin. Obviněný vždy, a tedy opakovaně, zatajoval údaje a uváděl údaje nepravdivé, důležité pro posouzení bonity žadatele, celkem tedy v nejméně 9 případech postupoval v rozporu se zákonem i dobrými mravy. Ze strany obviněného se tedy jednalo o cílené protiprávní jednání. Současně nelze pominout výši způsobené škody. S ohledem na uvedené závěry lze považovat argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.

    Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno převážně z důvodů, které odpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 20. 3. 2019


    JUDr. Jiří Pácal
    předseda senátu



    Vypracovala:
    JUDr. Marta Ondrušová