Rozhodnutí NS

28 Cdo 165/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 165/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.165.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 3 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 165/2019-187


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, identifikační číslo osoby (IČO): 00569623, se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za vedlejší účasti městské části Praha – Čakovice, IČO: 00231291, se sídlem v Praze 9, náměstí 25. března 121, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 241/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 20 Co 189/2018-156, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 20 Co 189/2018-156, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 8 C 241/2015-119, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XYv katastrálním území XY (dále též jako „předmětný pozemek“ či jen „pozemek“) je druhá žalovaná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a o poplatkové povinnosti prvního žalovaného a vedlejší účastnice (výrok IV).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, církevní právnická osoba, uplatnil nárok na vydání nemovitých věcí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně předmětného pozemku, jenž je historickým církevním majetkem a žalobci (jeho předchůdci) byl odňat bez náhrady „v důsledku revize první pozemkové reformy a zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)“, podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 3. 1948, č. j. 26626/48IX/R31. K předmětnému pozemku je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní (resp. triplicitní) vlastnictví, ve prospěch žalobce, prvního žalovaného a druhé žalované, přičemž řízení u pozemkového úřadu bylo přerušeno do vyjasnění vlastnických poměrů. První žalovaný byl jako vlastník pozemku zapsán s odkazem na prohlášení starosty obce (městské části Praha – Čakovice) ze dne 18. 5. 1998 a nabytí věci podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Podmínky pro tento přechod, dovozovaný z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle závěru soudu prvního stupně nebyly naplněny (obec, resp. příslušná městská část s předmětnými pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona fakticky nehospodařila) a vlastnické právo první žalovaný nemohl nabýt ani později vydržením (pro nedostatek dobré víry, potažmo oprávněné držby). Vlastníkem pozemku je tak druhá žalovaná – Česká republika, která pozemek, jenž byl původně církevním vlastnictvím, nabyla shora popsaným postupem, tj. odnětím bez náhrady církevní právnické osobě. S ohledem na majetkový zájem církve v restitučním řízení soud prvního stupně dovodil i naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a jeho věcnou legitimaci k podání určovací žaloby, jíž posoudil jako žalobu na určení práva podle § 80 občanského soudního řádu.

K odvolání prvního žalovaného a odvolání vedlejšího účastníka na straně žalovaných Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 20 Co 189/2018-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod body I a IV, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé a o poplatkové povinnosti označených účastníků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výrocích II a III o nákladech řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Také odvolací soud vycházel z názoru, že podaná žaloba nenaplňuje podmínky žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jelikož nesměřuje ke zpochybnění platnosti převodu vlastnického práva pro rozpor s tam uvedenými blokačními ustanoveními, tedy s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), či ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 Sb. (dále jen „zákon o půdě“). S ohledem na majetkový zájem žalobce na vydání předmětného pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. v rámci již iniciovaného restitučního řízení, v němž je řešena otázka, je-li pozemek ve vlastnictví povinné osoby, odvolací soud přisvědčil i těm závěrům soudu prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva státu ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, neboť požadovaným určením „dojde k posílení jeho právního postavení ve správním řízení“. Nedůvodnými odvolací soud shledal i námitky odvolatelů kritizující posouzení, že nebyly splněny podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle zákona č. 172/1991 Sb., včetně odvolacím soudem přijatého závěru o rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení. Soudu prvního stupně pak přisvědčil i v otázce absence dobré víry, potažmo nemožnosti nabytí vlastnického práva vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání první žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (dovolatelem vymezených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje závěr, že žalobce má na požadovaném určení práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, je-li existence naléhavého právního zájmu spatřována ve vyřešení otázky, jež má být řešena v již dříve zahájeném řízení o vydání věci. Přitom dovolatel namítá, že naléhavý první zájem na určení vlastnického práva druhé žalované mohl by být dán toliko tehdy, pokud by bylo prokázáno, že předmětný pozemek bude žalobci vydán, tedy že jsou pro jeho vydání splněny veškeré podmínky podle zákona č. 428/2012 Sb.; takové závěry však odvolací soud nečiní a v tomto směru ani žalobce všechny relevantní skutečnosti netvrdil. Dovolatel má za to, že k podání určovací žaloby není žalobce ani aktivně věcně legitimován, neboť i podle ustálené rozhodovací praxe může být legitimace církevní právnické osoby k podání žaloby na určení vlastnického práva státu založena toliko za podmínek uvedených v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jehož smyslem bylo právě překlenutí dosud konstatované absence věcné legitimace církevních právnických osob k podávání určovacích žalob; podmínky stanovené tímto ustanovením však podle názoru dovolatele nebyly naplněny, neboť v souzené věci žalobce zpochybňuje přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., tedy nikoliv převody učiněné v rozporu s blokačními ustanoveními § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo § 29 zákona o půdě, na něž ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. dopadá. I podle ustálené soudní praxe tzv. blokační ustanovení chránící původní církevní majetek nikterak nebránila přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb. Konečně dovolatel napadá i ten závěr odvolacího soudu, že nebyly prokázány skutečnosti o přechodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví, namítaje, že soud nesprávně rozložil důkazní břemeno mezi účastníky řízení a učinil tak nesprávný závěr, že relevantní skutečnosti v tomto směru nebyly prokázány, byť k nim dovolatel odkazoval i na čestné prohlášení starosty obce, jehož pravdivost nebyla vyvrácena. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu (při současné změně rozsudku soudu prvního stupně) změněn tak, že se žaloba zamítá, event. aby dovolací soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník na straně žalovaných se připojil k námitkám dovolatele a jím učiněnému dovolacímu návrhu na zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (prvním žalovaným, účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem vyžadované povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (otázka legitimace církevní právnické osoby k podání žaloby o určení vlastnického práva v případě, kdy nebyly splněny podmínky přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí stanovené zákonem č. 172/1991 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné z důvodů dále uvedených.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci žalobce (církevní subjekt) – žalobou podanou po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. – požaduje určení vlastnického práva státu k nemovitostem, opíraje uplatněný požadavek o majetkový zájem na vydání nárokovaného pozemku, jenž je současně předmětem u pozemkového úřadu již vedeného řízení o vydání zemědělských nemovitostí (jež je přerušeno) a k němuž je do katastru nemovitostí zapsáno duplicitní (triplicitní) vlastnictví; přitom žalobce tvrdí, že je nositelem restitučního nároku na vydání věci (dle zákona č. 428/2012 Sb.) a že předmětný pozemek je ve vlastnictví státu (druhé žalované), nikoliv ve vlastnictví obce (prvního žalovaného), která sice nabytí vlastnického práva (jeho přechod ze státu) pro sebe dovozuje ze zákona č. 172/1991 Sb., avšak podmínky pro tento přechod nemá žalobce za naplněné.

Zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a registrovaným náboženským společnostem, je upraveno zákonem č. 428/2012 Sb. (srov. též předmět jeho úpravy a jeho základní účel, vyjádřený i v ustanovení § 1 tohoto zákona), jenž patří k restitučním předpisům, které jsou svou povahou předpisy zvláštní (leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení (ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali); k tomu přiměřeně srov. např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., či obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016, vydaný již v poměrech zákona č. 428/2012 Sb.).

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může oprávněná osoba podat u soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Podle § 4 zákona č. 428/2012 Sb. povinnou osobou je a) Pozemkový fond České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnost vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017) na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb.

Jinými slovy, oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. jsou legitimovány k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rovněž v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Uvedený názor vychází z logického předpokladu, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., zůstaly ve vlastnictví státu a takový majetek, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů (pozitivních i negativních) mohl by být předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srov. i vymezení povinných osob podle § 4 zákona č. 428/2012 Sb.).

Prezentované závěry nejsou nikterak v rozporu ani s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž se odkazuje i v podaném dovolání a jíž Nejvyšší soud aproboval majetkoprávní převody či přechody učiněné v souladu s příslušnými ustanovením tehdy platných právních předpisů, včetně zákona č. 172/1991 Sb. (byly-li podmínky pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce vskutku splněny); viz např. rozsudek ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017.

Žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přitom není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 80 o. s. ř.), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014).

Uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů (coby leges specialis), zde v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (včetně eventuelní žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby podle § 18 odst. 1 cit. zákona) v zásadě nepřekáží ani duplicita zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016; obdobně z oblasti jiných restitučních předpisů např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015).

Z výše uvedeného je zřejmé, že neobstojí právní posouzení věci, při němž odvolací soud dovozuje předpoklady přípustnosti žaloby o určení vlastnického práva státu, podané církevní právnickou osobou s ohledem na její majetkový zájem na vydání majetku (předmětného pozemku) podle zákona č. 428/2012 Sb., z obecných předpisů (z ustanovení § 80 občanského soudního řádu, zkoumaje pak naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení), aniž by se však – i s ohledem na relevantní ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jehož aplikaci nesprávně vyloučil – zabýval tím, zda je žalobce k podání žaloby o určení vlastnického práva státu vskutku legitimován, tedy zda je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. [tedy krom toho, že jde o původní majetek církve (§ 2 zákona č. 428/2012 Sb.) a že je žalobce zahrnut do výčtu osob podle § 3 zákona (jde o právnickou osobu zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve podle § 3 písm. b/), zda je naplněna i podmínka majetkové křivdy v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 cit. zákona]. Ačkoliv i v tomto směru zejména soud prvního stupně jisté závěry již činí (aniž by však jím učiněná zjištění o utrpěné majetkové křivdě s určitostí také právně kvalifikoval a podřadil některému z restitučních titulů vypočtených v § 5 zákona a zasadil majetkovou křivdu do rozhodného období, tj. do období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; srov. § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), ani tyto závěry pak odvolací soud – patrně i v důsledku nesprávného právního posouzení o povaze podané žaloby a jí uplatňovaného nároku – již patřičně neprověřil.

Naproti tomu relevantní v dané fázi řízení, i se zřetelem k rozsahu dovolacího přezkumu (ten je možný nikoliv pro vady skutkových zjištění, nýbrž toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nejsou námitky dovolatele, jež se pohybují v rovině soudy učiněných skutkových zjištění a upínají se k těm závěrům odvolacího soudu, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti (zejm. fakticita hospodaření) k přechodu předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (skutečnosti o přechodu pozemku podle jiných ustanovení aplikovaného předpisu žalovaní ani netvrdí).

K samotné otázce rozložení důkazního břemene v daném typu sporu lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, nebo rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018), s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává názor, že každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či jeho usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2361/2015, a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016, dále viz též Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31 a 38, případně Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 144–145). V kontextu přechodu majetku na obce dle zákona
č. 172/1991 Sb. pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Žalující církevní právnická osoba pak nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke skutečnostem zakládajícím její oprávnění podat návrh ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tedy zejména ke skutečnostem týkajícím se jejího statusu coby oprávněné osoby (§ 3), včetně skutečností o povaze majetku jako původního majetku církve (§ 2) a naplnění majetkové křivdy v rozhodném období (§ 1, § 5).


Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a že odpověď na otázky přípustnosti žaloby a legitimace k jejímu podání je třeba hledat toliko v obecných předpisech, tedy zejména v ustanovení § 80 občanského soudního řádu, v jehož důsledku se odvolací soud nezabýval dalšími naznačenými okolnosti podmiňující důvodnost takové žaloby, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž naplněn.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně všech výroků závislých na napadeném rozhodnutí ve věci samé (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu