Rozhodnutí NS

11 Tz 40/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:11 Tz 40/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TZ.40.2019.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Předávání osob
Dotčené předpisy:§ 406 tr. ř.
§ 198 z. m. j. s.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tz 40/2019-I-51

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 3 PP 21/2004, ve prospěch obviněného K. B., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování XY a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

I. Pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. B. v § 2 odst. 5, odst. 6, § 406 tr. ř. (ve znění zákona č. 197/2010 Sb.) a v čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu (uveřejněného pod č. 26/2003 Sb. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněné pod č. 553/1992 Sb.).

II. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, se zrušuje. Současně se zrušují také další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


    1. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, bylo rozhodnuto, že obviněný K. B. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) uložen ve výměře 8 let pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 T 15/2000-555, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, č. j. 4 To 178/2002-666, a z jehož výkonu byl jmenovaný podmíněně propuštěn na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 3 PP 21/2004, při stanovení zkušební doby v trvání 7 let.

    2. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, č. j. 3 PP 21/2004-77, výrok o výkonu zbytku trestu odnětí svobody je založen na skutečnosti, že obviněný se v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění dopustil dalšího velmi závažného trestného činu, za nějž byl odsouzen rozhodnutím cizozemského soudu, které bylo uznáno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 2 To 27/2009, k trestu odnětí svobody v trvání 10 let.

    3. Ministr spravedlnosti podal dne 7. 3. 2019 pod č. j. MSP-10/2019–ODKA–SPZ/2 podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Olomouci stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného.

    4. Ve svém opravném prostředku ministr spravedlnosti rozvedl jak obsah a důvody napadeného rozhodnutí, tak okolnosti, za nichž došlo k rozhodnutí o výkonu zbytku trestu. V daném směru bylo poukázáno na odsuzující rozsudek Okresního soudu v Malmö, Švédské království, ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. B 4238-06, jímž byl obviněný uznán vinným těžkým zločinem pašování narkotik, kterého se dopustil dne 31. 5. 2006, kdy nedovoleně dovezl do Švédska 10 kg heroinu ukrytého ve vozidle. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 10 let a trest vyhoštění z území Švédského království na dobu neurčitou. Následně švédské orgány požádaly ČR o převzetí obviněného k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na základě čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob ze dne 18. 12. 1997 (dále též jen „Dodatkový protokol“ a „Úmluva“). S tímto postupem obviněný nesouhlasil.

    5. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2008, č.j. 67 T 7/2008-109, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2009, č. j. 2 To 27/2009-126, došlo k uznání shora uvedeného švédského rozsudku a vyslovení, že bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody bez přeměny. Konec trestu byl stanoven na 31. 5. 2016.

    6. Ministr spravedlnosti na základě výše uvedeného rozvedl relevantní znění ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 406 tr. ř. účinného v době vyhlášení napadeného rozhodnutí a dále čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob. Na jejich základě pak dospěl k přesvědčení, že postupem Okresního soudu v Olomouci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Soud rozhodující o výkonu zbytku trestu odnětí svobody neprověřil, zda takovému postupu nebrání existence zákonných překážek. Taková překážka v podobě zachování zásady speciality přitom byla dána, neboť obviněný se svým předáním do ČR nesouhlasil a nevzdal se práva na uplatnění této zásady vůči své osobě.

    7. Pro shora uvedené důvody proto ministr spravedlnost navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci byl porušen zákon v jím vymezených zákonných ustanoveních trestního řádu a mezinárodní smlouvy, napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Současně navrhl podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného.

    8. Již na tomto místě lze předeslat, že k posledně uvedenému návrhu Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 rozhodl podle § 275 odst. 4 tr. ř. o přerušení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, uloženého obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 T 15/2000-555, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, č. j. 4 To 178/2002-666, o jehož vykonání bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77.

    9. V rámci veřejného zasedání konaného dne 11. 4. 2019 se s návrhem ministra spravedlnosti ztotožnili jak obviněný prostřednictvím svého obhájce, tak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž žádná ze shora uvedených procesních stran nevznesla návrhy směrem k doplnění důkazní situace.

    10. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu ministra spravedlnosti přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.

    11. V prvé řadě bylo již shora citovanými rozhodnutími potvrzeno, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77 rozhodl, že obviněný K. B. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve výměře 8 let pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 T 15/2000-555, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, č. j. 4 To 178/2002- 666, a z jehož výkonu byl jmenovaný podmíněně propuštěn na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 3 PP 21/2004, při stanovení zkušení doby v trvání 7 let. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud svůj závěr vystavěl na skutečnosti, že obviněný ve zkušební době podmíněného propuštění nevedl řádný život, neboť byl odsouzen pro závažnou drogovou trestnou činnost švédským soudem k trestu odnětí svobody v trvání 10 let.

    12. Rovněž shora uvedené rozhodnutí švédského soudu v Malmö a na něj navazující rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci potvrzují, že cizozemský rozsudek byl podle § 452 odst. 2, odst. 3 tr. ř. na území ČR uznán, za současného rozhodnutí podle § 451 odst. 3 tr. ř. o pokračování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody bez přeměny.

    13. K postupu Okresního soudu v Olomouci při rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z nějž byl obviněný dříve podmíněně propuštěn, lze konstatovat, že uvedený soud sice postupoval při hodnocení podmínek vedení řádného života na základě pravomocně uznaného cizozemského rozhodnutí, jehož účinky byly takovým postupem přeneseny do kompetence českých justičních orgánů, ovšem současně bylo namístě se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že patřičně nezohlednil veškeré podstatné okolnosti případu, zejména stran existence překážek, které může uznávací řízení vyvolat s ohledem na stěžejní princip extradičního řízení v podobě zásady speciality.

    14. Zásada speciality přitom představuje ve své obecné podobě záruku, že proti osobě vydané do druhého státu zde bude vedeno trestní řízení pouze pro čin, ohledně něhož bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání, resp. že v dožadujícím státě bude vykonán pouze trest odnětí svobody, ohledně něhož bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání. Tato zásada byla v předmětné době vymezena pro postupy předání osob mezi členskými státy EU zákonným ustanovením § 406 tr. ř., v návaznosti na znění čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzeních osob. Daným ustanovením trestního řádu tedy bylo a priori vyloučeno stíhání osoby, která byla předána z jiného členského státu, omezení či zbavení její osobní svobodu pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána. Výjimky z uplatnění zásady speciality pak zákon stanovil pod písm. a) až f) § 406 odst. 1 tr. ř.

    15. Z odůvodnění usnesení okresního soudu nikterak nevyplývá, že by se tento zaobíral otázkou, zda zásada speciality bude či nebude v daném konkrétním případě uplatněna, ač jej k tomu zavazovala již obecná ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. stanovící orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat v souladu se svými zákonnými právy a povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž soud je sám povinen doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a takto zajištěné důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

    16. Je patrné, že okresní soud shora popsané povinnosti nedostál, neboť ač své závěry o nevedení řádného života obviněným odvozoval od cizozemského rozhodnutí, jemuž byly na základě uznávacího řízení přiznány účinky v ČR, ignoroval za dané situace otázku zachování práva na uplatnění zásady speciality obviněným. Jak přitom vyplynulo ze spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 67 T 7/2008, již v rámci dotazu švédských orgánů vyslovil obviněný nesouhlas se svým předáním k výkonu trestu do ČR (č. l. 14, 17 uvedeného trestního spisu). Ostatně na tuto skutečnost následně upozornil také Nejvyšší soud, který z podnětu stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona vyslovil rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008 oprávněnost takového návrhu, kdy s ohledem na zásadu speciality konstatoval porušení zákona v čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy a v čl. 3 odst. 1, odst. 2 Dodatkového protokolu pro absenci zaobírání se vyjádřením obviněného k navrhovanému předání ze strany Vrchního soudu v Olomouci.

    17. Ačkoliv ve výsledku souhlas obviněného nepředstavoval překážku pro postup v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 452 tr. ř. účinného v době vedení uznávacího řízení, pro negativní stanovisko obviněného a absenci okolností uvedených v § 406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., musely orgány činné v trestním řízení důsledně vycházet ze situace, kdy se K. B. nevzdal uplatnění zásady speciality vůči své osobě. K jejímu zachování proto nebyl Okresní soud v Olomouci oprávněn k rozhodnutí o zbavení osobní svobody obviněného (tedy o vykonání zbytku trestu odnětí svobody) v jiném trestním řízení, vedeném pro trestný čin spáchaný před jeho předáním ze Švédska.

    18. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti ministra spravedlnosti porušení zákona v neprospěch obviněného K. B. usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 PP 21/2004-77, a to konkrétně v § 2 odst. 5, odst. 6, § 406 tr. ř. a dále čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob. Za takové situace nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit, a v návaznosti na něj tak učinit i ve vztahu ke všem dalším rozhodnutím obsahově navazujícím, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázat Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

    19. Úkolem Okresního soudu v Olomouci bude věc znovu projednat tak, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména bude vázán přezkumem podmínek zásady speciality. Pro úplnost lze připomenout, že podmíněnost jejím užitím nenaznala změn, ani po přijetí nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (zákon č. 104/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZMJS), který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil hlavu XXV. trestního řádu. Jak původní ustanovení § 406 tr. ř. v návaznosti na čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, tak stávající úprava vycházející skrze ustanovení § 313 ZMJS z podmínek zakotvených v § 198 ZMJS předpokládá nemožnost zbavení osobní osoby předávané osoby pro jiný skutek, spáchaný před předáním, než pro který předání bylo realizováno, ledaže nastanou zákonem předvídané skutečnosti.

    20. Okresní soud tedy v prvé řadě opětovně vyhodnotí okolnosti, které jsou nezbytné pro jeho rozhodnutí o výkonu zbytku uloženého trestu odnětí svobody. Pokud by dovodil skutečnost, že obviněný nevedl v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění řádný život, pak před vlastním rozhodnutím bude povinen zohlednit podmínky užití zásady speciality na osobu obviněného. Vzhledem k jeho původní proklamaci, kdy se uplatnění uvedené zásady v průběhu uznávacího řízení obviněný nevzdal, bude namístě zhodnocení, zda ve světle zákonných ustanovení § 406 tr. ř. (ve znění zákona č. 197/2010 Sb.) a čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu zůstává požadavek na zachování zásady speciality aktuální, eventuelně zda obviněný v daném směru nezměnil názor. Pokud by okresní soud i přes takové zhodnocení, popř. po doplňujícím výslechu obviněného, dospěl k závěru o trvání podmínky zásady speciality, nezbude mu než pro rozhodnutí podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas příslušných švédských orgánů.

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 11. 4. 2019


    JUDr. Antonín Draštík
    předseda senátu

    Vypracoval:
    JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.