Rozhodnutí NS

22 Cdo 1646/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2002
Spisová značka:22 Cdo 1646/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1646.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§ 159 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 328/02
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 1646/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně obce Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému státnímu podniku L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 204/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, čj. 21 Co 110/2000-44, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 1999, čj. 5 C 204/99-27, určil, že žalobce „je vlastníkem nemovitostí, a to parcel původního pozemkového katastru č. 360 - lesní pozemek o výměře 116841 m2 v kat. území O. u Z. a dále parcel dle pozemkového katastru č. 85/2 - lesní pozemek o výměře 11271 m2 a č. 102/1 - lesní pozemek o výměře 1539 m2 v kat. území Š.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně prokázala na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí veden žalovaný, a žalobkyně tvrdí, že vlastnicí je ona. Vlastnické právo k těmto nemovitostem přešlo na žalobkyni na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, uzavřené mezi prodávajícím K. S. a kupující obcí Š. V pozemkové knize nebyl nedopatřením proveden zápis vlastnictví podle zmíněné trhové smlouvy, ačkoliv A. S., jako kolizní opatrovnice v té době nezletilého syna K., udělila do protokolu u Okresního soudu v Mirovicích 21. 9. 1946 se smlouvou souhlas a jmenovaný soud ji usnesením z 30. 9. 1946, čj. Nc I 481/37-871, schválil. Soud prvního stupně konstatoval, že přestože byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. září 1999, čj. 5 C 184/99-49, ve věci stejných účastníků řízení, zamítnuta žaloba obce Š. ohledně určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, nebyla tím založena překážka věci rozhodnuté, neboť v obou věcech bylo žalováno na základě naprosto odlišných právních titulů. Ve věci pod sp. zn. 5 C 184/99 se žalovaná domáhala svého práva podle zákona č. 172/1991 Sb., zatímco pod sp. zn. 5 C 204/99 se svého práva domáhá s odkazem na právní režim založený občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. dubna 2000, čj. 21 Co 1107/2000-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že předcházející řízení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 184/99, které bylo skončeno rozsudkem z 14. 10. 1999, který nabyl 8. 10. 1999 právní moci, se týkalo stejného předmětu řízení, tj. určení vlastnictví k týmž nemovitostem a stejných účastníků. Překážka věci rozsouzené podle § 159 odst. 3 OSŘ brání tomu, aby věc byla znovu projednána.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci bylo již pravomocně rozhodnuto a existuje překážka věci rozsouzené. Ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 184/99 se sice jednalo o spor týchž účastníků o vlastnické právo k těmže parcelám a v žalobě byl navrhován stejný výrok rozsudku, ale v každé z těchto věcí bylo žalováno z jiného právního titulu. V první věci byla žaloba opřena o zákon č. 172/1991 Sb., o majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů, v druhém případě se žalobkyně domáhala svého práva na základě občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. O tento důvod opřel svůj rozsudek i soud prvního stupně. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17, zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) OSŘ , že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V dané věci jde o to posoudit, zda nárok žalobce, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. září 1999, čj. 5 C 184/99-49, je totožný s nárokem, uplatněným žalobcem v ve věci sp. zn. 5 C 204/99 téhož soudu.

Podle § 159 odst. 3 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Totožnost řízení je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, publikovaný v Soudních rozhledech 3/2000, viz též Vážný 9626).

Povinností žalobce ve sporném řízení je i vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 OSŘ), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod. – navíc zde jde o právní kvalifikaci, která je již nadbytečná), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Právní kvalifikace těchto tvrzení je věcí soudu a žalobce ji nemusí uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti.



Právním důvodem žaloby je třeba rozumět tvrzený hmotněprávní nárok, který lze ovšem identifikovat jen na základě skutkových tvrzení uplatněných žalobcem. „Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, Soudní judikatura 11/1999).

Žalobce podal dne 26. 8. 1999 u Okresního soudu v Kutné Hoře proti žalovanému návrh na určení vlastnického práva k lesním pozemkům uvedeným shora; návrh byl projednán pod sp. zn. 5 C 184/99 a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že k těmto pozemkům uplatnila fyzická osoba neúspěšně restituční nárok. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci). Zbývající text žaloby obsahuje jen právní posouzení věci; mimo jiné se zde uvádí, že „předmětné pozemky patřily do historického majetku obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb“.

Dne 24. 9. 1999 pak podal žalobce tentýž návrh u stejného soudu proti stejnému žalovanému. Uvedl, že pozemky nabyl na základě trhové smlouvy z 24. 1. 1939, a že do znárodnění k těmto pozemkům vykonávala obec vlastnické právo. Žalobce byl až do roku 1999 zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, nyní je takto zapsán žalovaný, který jeho právo popírá, neboť nedošlo ke vkladu práva do pozemkových knih (intabulaci).

Je zjevné, že i skutková tvrzení vznesená v obou žalobách jsou totožná. Z obou žalob se podává, že žalobce opírá tvrzené právo o koupi sporných pozemků a o jejich následné znárodnění a pozdější restituci. Obě žaloby pak umožňovaly, aby soud prohlásil, pokud by byly shledány k tomu potřebné předpoklady, pozemky za vlastnictví žalobce buď na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, anebo, pokud by snad vyšlo najevo, že žalobce se stal na základě zmíněné kupní smlouvy jejich vlastníkem a k jejich pozdějšímu přechodu na stát nedošlo, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Je tedy zřejmé, že v obou zmíněných věcech byl uplatněn stejný procesní nárok a že šlo o totožná řízení. Proto odvolací soud nepochybil, když řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil.

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné. Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu