Rozhodnutí NS

22 Cdo 4655/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 4655/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4655.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/14/2019
III.ÚS 910/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
10/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4655/2016-193


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních, IČO 736 30 993, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 347/9, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 230/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2016, č. j. 61 Co 140/2016-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba kostela – budova č. p. XY v katastrálním území XY (dále též jen „předmětná nemovitá věc“ nebo „předmětná nemovitost“), který je zapsán v katastru nemovitostí jako nemovitost neznámého vlastníka. Žalobkyně je právnickou osobou evidovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech a podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, v rejstříku právnických osob od 1. 1. 1994. Jejím právním předchůdcem byla Pravoslavná církev v Československu, která se měla stát vlastníkem předmětné nemovitosti v okamžiku získání církevní autokefality (samostatnosti) dne 10. 10. 1951 jako univerzální právní nástupce právnické osoby nadačního typu (fundace) s názvem „Pravoslavný chrám“ se sídlem v Mariánských Lázních, která vystupovala současně pod různými názvy jako „Ruský pravoslavný kostel“, „Ruský kostel“, aj.

Budova kostela byla postavena mezi lety 1900 a 1902 hrabětem I. J. W.-D., jenž byl od 13. 2. 1904 zapsán v pozemkové knize jako její vlastník (a vlastník pozemku, na kterém kostel stojí). Ode dne 29. 6. 1939 svědčil zápis Ruské ortodoxní diecézi ortodoxního biskupa v XY v Německu a poté byl dne 14. 2. 1952 (podle smíru ze dne 20. 10. 1949) opět do pozemkové knihy zapsán hrabě I. J. W. D.

Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. 2. 2016, č. j. 14 C 230/2014-133, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vznik a existenci tvrzeného právního předchůdce - účelového jmění vystupujícího pod různými názvy jako „Pravoslavný chrám“, „Ruský pravoslavný kostel“, „Ruský kostel“, apod., když nepředložila soudu „především zakládací listinu takového subjektu“. Taktéž neprokázala, že se stala vlastníkem předmětné nemovitosti při svém zřízení „vložením do jejího jmění“. Samotná autokefalita získaná žalobkyní dne 10. 10. 1951 nepředstavuje způsob nabytí vlastnického práva předvídaný tehdy platným zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední občanský zákoník“) a k prokázání tvrzení o vložení předmětné nemovitosti do jejího jmění nepředložila žalobkyně žádné důkazy. Předmětnou nemovitost ani nevydržela, neboť nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejím vlastníkem, když jí nesvědčil „knihovní zápis ani nedisponovala žádným nabývacím titulem“.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 61 Co 140/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.). Odkázal přitom na správná skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že žalobkyně přes poučení nepředložila „žádný právní titul, jímž by prokázala nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně svého právního předchůdce, tak legitimní přechod vlastnického práva na sebe sama“. Protože neprokázala ani existenci „účelového jmění vystupujícího pod názvem Pravoslavný chrám či Ruský pravoslavný kostel, Ruský kostel“, nemohla se stát „právním nástupcem předmětných nemovitostí při svém zřízení a to vložením do jejího jmění“. Žalobkyně především nepředložila „zakládací listinu takového subjektu“. Z dalších listin, adresovaných žalobkyni jinými subjekty, včetně státních orgánů, „nelze z hlediska posuzování právní subjektivity žalobkyně (míněno asi subjektivity tvrzeného právního předchůdce – pozn. dovolací soud) vycházet, neboť dle pozemkové knihy k předmětným nemovitostem bylo dne 13. 2. 1904 vloženo vlastnické právo pro hraběte I. J. W.-D., následně dne 29. 6. 1939 pro Ruskou ortodoxní diecézi ortodoxního biskupa v XY v Německu a následně dle smíru uzavřeného mezi Velvyslanectvím SSSR v Československu a Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze dle zákona č. 128/1946 Sb. opět na hraběte I. J. W.-D. Protože nebyla v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je žalobkyně ani vydržet. Odkázal přitom na tvrzení žalobkyně, že přestože měl hrabě I. J. W.-D. odkázat předmětnou nemovitost jejímu právnímu předchůdci, k „formálnímu přechodu vlastnického práva“ nedošlo, protože „předmětné nemovitosti byly po nástupu nacismu v Německu ještě před podáním návrhu na zápis do pozemkových knih převedeny na Ruskou ortodoxní diecézi ortodoxního biskupství pro XY a Německo společnost veřejného práva v XY“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou námitky, směřující k prokázání právní subjektivity a vůbec existence subjektu Pravoslavný chrám, jako právního předchůdce žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout, jelikož žalobkyně vychází pouze ze subjektivního přesvědčení o svém vlastnickém právu, přičemž nedoložila žádný právní titul, na základě kterého by mohla být vlastníkem předmětné nemovité věci.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně jednak neprokázala existenci svého tvrzeného právního předchůdce označovaného jako Pravoslavný chrám, Ruský pravoslavný kostel či Ruský kostel, a tedy ani domnělé právní nástupnictví po takovém subjektu, ale zároveň, že neprokázala ani „nabytí vlastnického práva k předmětné nemovité věci na straně svého právního předchůdce“. Odvolací soud přitom výslovně odkazuje na žalobní tvrzení, podle kterých vlastnické právo nebylo nikdy ve prospěch tvrzeného právního předchůdce zaknihováno.

Dovolatelka namítá celou řadu otázek. Napadá závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala existenci účelového jmění s názvem Pravoslavný chrám, protože neprokázala existenci jeho zakládací listiny. Odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce možnosti prokázat skutečnost nepřímými důkazy (v řízení předloženými), přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1899/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V souvislosti s prokazováním existence právního předchůdce odvolací soud v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu nehodnotil předložený přípis Okresního ředitelství v Karlových Varech ze dne 11. 2. 1949 jako veřejnou listinu a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci právní subjektivity Pravoslavného chrámu s odkazem na zápis vlastnického práva v pozemkové knize svědčící jinému subjektu. Za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považuje výklad ustanovení § 431 zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, jestliže odvolací soud uzavřel, že osoba, jejíž vlastnické právo nebylo do pozemkové knihy vloženo, neexistovala. Jako neřešenou považuje i otázku vzniku subjektu v rámci české pravoslavné církve podle ustanovení § 10 odst. 2 a § 26 odst. 4 zákona č. 218/1949 Sb., ve spojení s § 29 vládního nařízení č. 222/1949 Sb.

Dovolatelka tak veškeré své námitky směřuje proti závěru, že neprokázala právní subjektivitu svého právního předchůdce, tedy subjektu s názvem Pravoslavný chrám. Pouze na tomto závěru však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Ten totiž zároveň vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala, že by jejímu tvrzenému právnímu předchůdci vlastnické právo k předmětné nemovité věci svědčilo. K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně v dovolání však nic neuvádí.

Současně s tím je pak pro posouzení přípustnosti dovolání zásadní ustálený závěr judikatury, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Jelikož žalobkyně napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2018

Mgr. David Havlík
předseda senátu