Historie NS

KAPITOLA Zřízení Nejvyššího soudu a jeho činnost do roku 1938

Nejvyšší soud byl zřízen Národním výborem československým zákonem č. 5 dne 2. listopadu 1918. Dne 4. listopadu 1918 vyšel tento zákon ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého. Rozhodovací činnost nově zřízeného Nejvyššího soudu samostatného státu Čechů a Slováků navázala v roce 1918 především na práci a organizaci Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni. Nejvyšší soud byl třetí instancí pro věci civilní a trestní, mohl také dávat podněty k vydávání nebo pozměňování zákonů.







Popiska ČR/ENG: Autentický návrh zákona 5/1918 Sb. z. a n., kterým se zřizoval Nejvyšší soud; s podpisy členů Národního výboru československého

Autentický dokument – Národním výborem československým podepsaný definitivní návrh zákona, demonstruje hektickou dobu podzimu 1918. Dočteme se z něj, že původně navrženým názvem pro Nejvyšší soud byl Nejvyšší a zrušovací soud. Členové národního výboru však název na poslední chvíli zkrátili. Ostatně, úprav bylo v původním konceptu provedeno daleko více, včetně tužkou doplněného závěrečného ustanovení § 14.



Ustanovení § 1 zákona č. 5/1918 Sb. z. a n. situovalo Nejvyšší soud do Prahy. Vláda jako historicky první sídlo Nejvyššího soudu a spolu s ním i Nejvyššího správního soudu a ministerstva spravedlnosti, vybrala budovu bývalé kadetní školy v Praze na Hradčanech. V této budově, dnes v ulici Na Valech, sídlí Ministerstvo obrany ČR.



Popiska ČR/ENG: Bývalá kadetní škola pěchoty, historicky první sídlo Nejvyššího soudu v Praze (1918 – 1919)

Budova vznikla na místě tzv. bastionu č. XV., tedy jednoho z dvaceti hradebních opevnění s věží, které ještě v 19. století chránily pražskou Malou Stranu a Hradčany. Jako kadetní škola pěchoty byla otevřena v roce 1900. Se vznikem první republiky byla však zrušena a stala se „útočištěm“ některých nově vzniklých státních orgánů a institucí. Zákonem č. 322/1919 Sb. z. a n. z června roku 1919, o zabírání budov k účelům veřejným, se opět vrátila vojenské správě, která tam od roku 1921 umístila právě vznikající Vysokou školu válečnou.

Nejvyšší soud se mezitím takřka přesně po roce od svého vzniku přestěhoval do Brna, kde zahájil svoji činnost 5. listopadu 1919. Zasloužil se o to, i přes značný nesouhlas úřadujícího prvního předsedy (presidenta) Nejvyššího soudu JUDr. Augustina Popelky, také tehdejší poslanec prof. JUDr. František Weyr, historicky první děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (později také rektor Masarykovy univerzity).


Popiska: ČR/ENG: František Weyr

JUDr. František Weyr se také podílel na dopracování a změně vládního návrhu zákona č. 216/1919 Sb. z. a n., o Nejvyšším soudu, který přijalo Národní shromáždění dne 16. dubna 1919. Tímto zákonem se měnil výše uvedený dřívější zákon č. 5/1918 Sb. z. a n. Mezi jinými se samozřejmě měnilo také ustanovení § 1 původního zákona, který nově (už jako § 1 zákona č. 216/1919 Sb. z. a n.) zněl: “Pro celý obvod československého státu zřizuje se nejvyšší soud v Brně.” Shodou okolností měl i tento zákon celkem čtrnáct ustanovení.


Varianta 2: Úvodní strana autentického návrhu zákona č. 216/1919 Sb. z. a n.


V prvních letech své existence se tedy Nejvyšší soud skládal z prvního a druhého prezidenta, sedmi senátních prezidentů. Dr. Augustin Popelka (25. 4. 1854 – 22. 5. 1938) byl prvním presidentem Nejvyššího soudu až do roku 1930, kdy odešel do výslužby. V letech 1920–1921 JUDr. Augustin Popelka krátce také ministrem spravedlnosti tehdejší úřednické vlády.

(FOTO 80AUGUSTPOPELKA) - naše foto?

Popiska ČR/ENG: Augustin Popelka, první president Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1930



Stěhování Nejvyššího soudu z Prahy do Brna provázely v roce 1919 především pragmatické důvody. V zájmu tehdejší československé justice bylo, aby u Nejvyššího soudu pracovali uznávaní soudci bývalého Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni či jiných vysokých soudů Rakousko-Uherska. Zároveň představovalo umístění Nejvyššího soudu do Brna výhody i pro slovenskou část republiky a Podkarpatskou Rus.


Popiska ČR/ENG: Historicky první brněnské sídlo Nejvyššího soudu, Justiční palác v dnešní Rooseveltově ulici (kolem roku 1920)

Historicky prvním palácem, kde tehdejší Nejvyšší soud v Brně sídlil, je dnešní budova krajského soudu v Rooseveltově ulici, dříve v ulici Na Hradbách. Tento Justiční palác se začal stavět už v roce 1906 podle architektonického návrhu Alexandera Wielemans von Monteforteho, a to na místě bývalé jezuitské koleje, která byla nedlouho předtím zbourána.


Popiska ČR/ENG: Staveniště na místě zbořené jezuitské koleje, kde byla následně roku 1908 dokončena stavba Justičního paláce v Brně (1905)

Architekt Wielemans byl považován v tehdejším Rakousku-Uhersku za specialistu na justiční paláce. Proslavil se především výstavbou Justičního paláce na Schmerlingově náměstí ve Vídni, otevřeného v roce 1881. Odpůrci této velkoryse pojaté stavby ji označovali za megalomanskou, avšak samotnému architektovi přinesla spíše většinový obdiv a další velké zakázky ze strany tehdejší rakousko-uherské justice. Alexander Wielemans von Monteforte pak projektoval mimo jiné i Justiční palác na dnešní třídě Svobody v Olomouci.


Popiska ČR/ENG: Justiční palác v Brně krátce po dostavbě (1912)

Stavba Justičního paláce v Brně byla dokončena v květnu 1908, avšak budova byla předána k užívání tehdejším soudním institucím až o rok později. Když se do Brna v roce 1919 stěhoval Nejvyšší soud, musel se o prostory v Justičním paláci dělit např. s tehdejším krajským soudem civilním či hned dvěma soudy okresními. Bylo tomu tak po celou dlouhou dobu, kdy v brněnském Justičním paláci soudci Nejvyššího soudu rozhodovali.

V prvních letech své existence Nejvyšší soud v Justičním paláci v Brně denně využíval zpravidla tři jednací síně, a to značně improvizované. Jen jediná byla pro tyto účely jako soudní síň už vybudována, druhá vznikla přestavbou části chodby, další byla doslova putovní, když se chystala vždy případ od případu v některé z právě volných kanceláří. Rozhodovalo tehdy 7 senátů, či spíše soud měl právě takový počet senátních předsedů, resp. senátních presidentů. Působilo zde 40 soudců, nazývaných tehdy „radové Nejvyššího soudu“. Senáty rozhodovaly obvykle jako pětičlenné. Neveřejná zasedání se konala, stejně jako dnes, v kancelářích předsedů senátů. Pokud se mělo sejít jedenáctičlenné plénum, doslova se v některé z kanceláří shrknuly k sobě dva stoly. Ještě početnější grémium Nejvyššího soudu si půjčovalo zasedací místnost od vrchního soudu.


Popiska ČR/ENG: Interiéry Justičního paláce v Brně, publikováno v časopise Prager Presse v roce 1927

Do brněnského Justičního paláce byl od roku 1923, kdy byl zřízen v reakci na atentát na ministra financí Aloise Rašína, umístěn i prvorepublikový Státní soud. Podle § 36 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, Státní soud rozhodoval zvlášť závažné protistátní činy, jakými byly například vyzrazení státního tajemství, prorada, pokus vraždy nebo fyzické ublížení ústavním činitelům, apod. Nejvyšší soud byl pak instancí, ke které byla přípustná dovolací stížnost proti rozsudku Státního soudu. Samostatný Státní soud fungoval v Brně až do roku 1935, kdy byl zrušen a jeho kompetence přešly s jistou úpravou na vrchní soudy.

Od roku 1930 se počet senátních prezidentů Nejvyššího soudu zvýšil na 9 a počet soudců (radů) na 48. Nejvyšší soud tehdy rovněž, stejně jako dnes, zaznamenával nárůst agendy, přičemž rozhodoval jako konečná instance ve všech trestních i občanskoprávních věcech, určoval místní příslušnost obecných soudů, rozhodoval o kárných žalobách vedených proti soudcům a řešil také odvolání proti rozhodnutím advokátních komor.

(FOTO 81FajnorVl.) - naše foto?

Popiska ČR/ENG: Vladimír Fajnor, první president Nejvyššího soudu v letech 1913 až 1939

Plénum Nejvyššího soudu mj. delegovalo také dva ze sedmi soudců Ústavního soudu a náhradníky. S Nejvyšším soudem byla úzce spojena tehdejší generální prokuratura. Generální prokurátor se svými náměstky a generálními advokáty sídlil přímo vedle kanceláří Nejvyššího soudu pronajatých v prostorách dvorního traktu Zemského domu, dnešního sídla Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Generální prokurátor však podléhal ministru spravedlnosti, který byl nejvyšším článkem struktury státních zastupitelství.



Popiska ČR/ENG: Zemský dům v Brně, kde si Nejvyšší soud pronajímal ve dvorním traktu kanceláře

Zemský dům nebyl v dobách první republiky, prakticky od začátku působení Nejvyššího soudu v Brně, jeho jediným „detašovaným pracovištěm“. Soudci se kvůli přeplněnému Justičnímu Paláci potýkali s nedostatečným zázemím pro svoji práci, a podmínky, za kterých pracovali, neodpovídaly důstojnosti Nejvyššího soudu. Ostatně, výmluvně to dokumentuje interpelace 24 poslanců vůči ministrům spravedlnosti, veřejných prací a financí ze dne 19. prosince 1929. Tato interpelace je součástí sněmovního tisku 27 PS, NS RČS 1929-1935, část č. 2. Není od věci z něj odcitovat i poněkud delší autentické pasáže:



Popiska ČR/ENG: Sněmovní tisk pod číslem 27/XI. obsahuje interpelaci poslanců ve věci zřízení důstojného sídla Nejvyššího soudu, 19. prosinec 1929

„Nevyšší soud byl přeložen do Brna v roce 1919. Místnosti byly nalezeny jednak v justičním paláci, jednak v býv. ústavu šlechtičen na rohu Kobližné a Běhounské ulice. Poněvadž v justičním paláci byl nejen vrchní soud, ale též krajský soud civilní a dva okresní soudy, dostalo se Nejvyššímu soudu jen nepatrné množství místností a zbytek musel býti hledán v býv. ústavu šlechtičen. Tato budova byla však stavěna pro účely obytné a nikoli úřední a proto místnosti zde nalezené ani osvětleným ani jinak mnoho nevyhovovaly. Když byly vyklizeny místnosti v býv. ústavu šlechtičen, najala justiční správa pro nejvyšší soud místnosti jednak v Moravské zemské pojišťovně v Brně naproti justičnímu paláci, jednak v hotelu Plzeňský dvůr. Po tomto provisoriu umístění na třech místech byly justiční správou najaty místnosti v přístavbě nového zemského domu a zde ubytován větší počet zpravodajů nejvyššího soudu a celá generální prokuratura. To jest nynější stav. V této přístavbě jest kavárna a hostinec a hudba z kavárny zaléhá až do místností úředních. Na schodech ke kavárně a k restauraci dějí se různé nepřístojnosti. Zpravodajové z této budovy musí docházeti k seděním do justičního paláce a též do knihovny a ztrácejí tak mnoho času. Spisy musí býti roznášeny do této budovy a jest potřebí zase větší počet zřízenců, k čemuž při systemisaci nebylo přihlíženo. Nedostatek místnosti trvá. I nyní částečně sedí dva zpravodajové pohromadě. Dojde-li ku rozmnožení míst v gremiu nejvyššího soudu, zhorší se ještě poměry. Tři členové sekretariátu nemají vůbec úřední místnosti a pracují v té úřadovně, která jest právě volná, poněvadž se tam nekoná sedění. Pro tři členy sekretariátu byla zřízena úřední místnost z chodby u jednací síně vrchního soudu. Psací oddělení jest většinou umístěno na chodbě v přístavbě zemského domu. Tamtéž jest nutno kolationovati („shromažďovat“ – pozn. vydavatele) veškeré opisy napsané písárnou. Též diktáty v psacím oddělení konají se na chodbě jak v přístavbě nového zemského domu, tak v justičním paláci. Při diktátu takovém nelze se vyvarovati přítomnosti neúředních osob…

… Ani první ani druhý president nejvyššího soudu nemá kromě své úřadovny nějakých jiných místností. Knihovna nejvyššího soudu byla zřízena z bývalé čekárny vrch. soudu a naprosto nevyhovuje potřebám nejvyššího soudu, který musí klásti na dokonalé zařízení knihovny co největší důraz. Doposud bylo lze jenom nastavěti do této místnosti skříně s knihami bez ladu a skladu.

Pro registraturu nemá nejvyšší soud zvláštní místností, ač jí nutně potřebuje. Registratura nejvyššího soudu obsahuje totiž po několik let spisy, kterých jest při poradách nejvyššího soudu zapotřebí; nemůže proto býti takováto živá registratura umístěna někde ve sklepě, nýbrž jest potřebí zvláštní prostorné světnice.

Práce členů nejvyššího soudu je vysoce odpovědná a duševně namáhavá a zasluhuje veškerých ohledů a usnadnění práce nejen v zájmu jejich, nýbrž také v zájmu veřejnosti. Justice musí býti správná a také podle možnosti rychlá. Vedle nedostatečného vybavení personálního jsou to lokalitní poměry, které zdržují odbavování aktů nejvyššího soudu a spoluzpůsobují, že doposud na 30% věcí rozhodovaných nejvyšším soudem čeká na vyřízení až 10 měsíců. Nelze plýtvati ani pracovní energií soudců nejvyššího soudu ani podceňovati zájem publika na rychlém vyřizování soudních věcí. Také není důstojné naší republiky, že ve svém jedenáctém roce a po 10 letech přemístění nejvyššího soudu do Brna nemá pro tuto nejvyšší soudní instanci účelné a důstojné budovy a účelných a důstojných místností, přes to, že otázka stavebního místa je rozřešena vhodným stavebním místem v Husově třídě… .“


Popiska ČR/ENG: Brněnský Palác šlechtičen pohledem z dnešního náměstí Svobody (dům s věžičkou), zmiňovaný v interpelaci poslanců (foto z přelomu 19. a 20. století)

Stavební parcela na Husově třídě v Brně, mezi Pražákovým palácem a tehdejším Uměleckoprůmyslovým muzeem, kterou město Brno pro potřeby Nejvyššího soudu nabídlo, a kde dnes stojí hotel International, byla však krátce po citované interpelaci poslanců odmítnuta tehdejším prvním presidentem Nejvyššího soudu JUDr. Vladimírem Fajnorem jako málo prostorná a tudíž nedůstojná. V roce 1931 se do popředí zájmu tehdejšího vedení Nejvyššího soudu dostal nový projekt na plánovaném tzv. Akademickém náměstí, tedy pod brněnskou Kraví Horou v okolo ulice Veveří. Zhoršující se hospodářská krize, ale i spory o konečnou podobu projektu Akademického náměstí a přesné umístění budovy Nejvyššího soudu však skončily tím, že se ani na tomto místě stavět nezačalo. Místo toho se Nejvyšší soud v Brně musel vedle sídla v Justičním paláci i nadále spoléhat především na pronajaté kancelářské prostory. Ve 30. a 40. letech minulého století šlo především o kanceláře v komplexu Paláce Morava, nazývaného podle tamního kina Kapitol, umístěného v suterénu budovy, též Palácem Kapitol. Průčelí celého velkoryse řešeného domovního bloku, zrekonstruovaného v letech 1926–1929 na dnešním Malinovského náměstí a současně v Divadelní a Benešově ulici tvořila budova Moravské zemské životní pojišťovny.



Popiska ČT/ENG: Palác Morava nedlouho po své rekonstrukci (1936)

KAPITOLA Nejvyšší soud v letech 1939 - 1989

Na právní dualismus, který trval po celé období první republiky, navázalo období II. světové války, kdy se vznikem Slovenského státu bylo v roce 1939 na slovenském území vytvořeno vlastní soudnictví. Organizace soudnictví na území Čech a Moravy se přitom formálně nezměnila, avšak vedle struktury českých soudů, která vycházela z předválečného modelu, existovalo tzv. říšskoněmecké soudnictví. To bylo na území Protektorátu Čechy a Morava přeneseno z Německa, aby sloužilo německým občanům, mezi které se pochopitelně počítali i občané německé národnosti žijící na protektorátním území. Na území Protektorátu Čechy a Morava vznikly tři soudní stupně. Vrchní zemský soud v Praze (Oberlandesgericht in Prag), Zemské soudy v Brně a Praze (Landesgericht in Brünn a Prag) a Úřední soudy (Amstgericht). Německý Zemský soud v Brně přitom sídlil rovněž v areálu Justičního paláce. Vedle toho existovaly též tzv. Sondergerichte, tedy mimořádné soudy, které rozhodovaly ve zkráceném řízení o trestech za činnost namířenou proti tehdejší okupační moci, vojenskému zřízení, politickým organizacím a členům těchto organizací. Tyto mimořádné soudy rozhodovaly bez předběžného vyšetřování, rozsudek byl vykonán okamžitě, tudíž bez práva na opravný prostředek. Sondergerichte v Brně odsoudil za dobu své existence k smrti 477 lidí.

Nejvyšší soud za II. světové války vedl JUDr. Theodor Nussbaum. Původně byl vedením soudu pověřen jako jeho druhý president (místopředseda soudu), přičemž post prvního presidenta zůstal neobsazen až do roku 1944. Tehdy byl JUDr. Theodor Nussbaum jmenován prvním presidentem. V roce 1940 spolu s JUDr. Theodorem Nussbaumem dále působilo u Nejvyššího soudu „jen“ 5 senátních prezidentů (předsedů senátů) a 23 soudních radů (soudců). Význam Nejvyššího soudu byl na okupovaném území upozaďován. Německé soudy postupně stále častěji soudily i české obyvatele.

S blížícím se koncem II. světové války došlo k největší tragédii v dějinách Nejvyššího soudu, když při anglo-americkém náletu na Brno 20. listopadu 1944 zasáhla jedna z bomb přímo protiletadlový kryt detašovaného pracoviště Nejvyššího soudu v Paláci Morava. Uvnitř krytu tenkrát zahynulo sedm soudců Nejvyššího soudu, tři soudní úřednice, dva úředníci a také 4 soudní zřízenci. Ničivý účinek bomby zapříčinila nešťastná náhoda, protože letecká puma se do bezprostřední blízkosti krytu dostala bokem, když sklouzla po stěně domu a vybuchla až v podzemí. Následkem toho se zřítil strop krytu.


Popiska ČR/ENG: Palác Morava po náletu 20. listopadu 1944



Popiska ČR/ENG: Palác Morava po náletu 20. listopadu 1944

Jména soudců a zaměstnanců Nejvyššího soudu, kteří zahynuli v protileteckém krytu při náletu na Brno 20. listopadu 1944:



František BENDA, vrchní soudní rada, * 1884
Univ. doc. Dr. Karel GERLICH, soudní rada, * 1905
Dr. Jan KOPTA, vrchní soudní rada, *1900
Vladimír MARVAN, senátní president Nejvyššího soudu, *1885
Dr. Bořivoj PEKÁREK, rada Nejvyššího soudu, * 1890
Augustin POKORNÝ, rada Nejvyššího soudu, * 1883
Dr. Bertold SOTONA, soudce, * 1909
Františka FAUSTKOVÁ, vrchní kancelářská oficiantka, * 1898
Štěpánka ŠABATOVÁ, vrchní kancelářská oficiantka, * 1895
Marie SAITZOVÁ, soudní kancelářská asistentka, * 1895
Karel MOUČKA, soudní kancelářský revident, * 1893
Antonín OŠMERA, soudní kancelářský revident, * 1891
Jan MRÁZEK, soudní podúředník, * 1901
Fridolín NAVRÁTIL, soudní podúředník, * 1890
Václav BUDÍK, soudní zřízenec, * 1903
Josef KROUPA, pomocný soudní zřízenec, * 1894

Památka těchto obětí historicky největšího a nejničivějšího náletu na Brno uctil Nejvyšší soud velkou smuteční tryznou 17. prosince 1945. Podle historických pramenů při náletu dne 20. listopadu 1944 v Brně zahynulo celkem 578 lidí, na 6000 Brňanů zůstalo bez střechy nad hlavou. Brno přitom nebylo původním cílem náletu, kterým měla být města na jihu Polska. Nad městem se ten den o tři čtvrtě na dvanáct dopoledne objevilo bezmála 150 bombardérů B-24 Liberátor a Boeing B-17, které svrhly dohromady na 2.500 bomb, některé z nich až o váze půl tuny. Šlo o kobercový nálet, který se uskutečnil za mlhavého počasí ve třech vlnách, jdoucích jen pár minut po sobě. Hlavním cílem bylo vlakové nádraží v centru a průmyslové podniky na okraji Brna, ve skutečnosti však nálet zasáhl celé město. Osudnou pro soudce a zaměstnance Nejvyššího soudu se stala druhá vlna náletu, která začala přesně v 11.48 hodin. Mezi svrženými pumami byla rovněž část bomb s časovým spínačem. Ty vybuchovaly náhodně se zpožděním, což i v následujících dnech komplikovalo záchranu v sutinách zavalených lidí.


Popiska ČR/ENG: Palác Morava po náletu 20. listopadu 1944

Tragickou událost připomíná od roku 1994 na nároží budovy pamětní deska s nápisem: „Na paměť soudců a pracovníků nejvyššího soudu v Brně, kteří zde 20. XI. 1944 zahynuli“. Autorem pamětní desky je Bedřich Čelikovský.


Popiska ČR/ENG: Pamětní deska na zdi Paláce Morava připomíná tragický nálet na Brno

Oběti tragického náletu z listopadu 1944 však nebyly jedinými soudci nebo zaměstnanci soudu padlými v průběhu II. sv. války. Vrchní soudní rada dr. Miloslav Dostal byl zabit ustupujícími Němci v Brně dne 26. dubna 1945, když na ulici vítal Rudou armádu. Při bombardování Hrotovic zemřel 8. května 1945 předseda tamního místního národního výboru a zároveň soudce Dr. František Štěpán. Nejvyšší soud vzpomíná i na soudního kancelářského asistenta Eduarda Ryšánka, zatčeného gestapem v lednu roku 1944, který zemřel 29. ledna 1946 na následky výslechů v nacistických žalářích a útrap v koncentračních táborech.

(FOTO 40Smutečnípublikace) - NS

Popiska ČR/ENG: Nejvyšší soud si oběti II. sv. války z řad soudců a zaměstnanců připomněl v roce 1945 vydáním zvláštní publikace

I po skončení II. světové války a zániku tehdejšího Slovenského státu nadále vedle sebe působily Nejvyšší soud v Bratislavě a Nejvyšší soud v Brně. V červnu roku 1945 uzavřela vláda ČSR se Slovenskou národní radou dohodu o tom, že nejvyšší soudní tribunály (Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud) budou společné pro území celé republiky. Následně bylo toto ujednání v dubnu roku 1946 pozměněno v tom duchu, že nejvyšší soudy v Brně a Bratislavě se považují, při zachování jejich dosavadní organizace a působnosti podle předpisů pro ně platných, za součást jednotného Nejvyššího soudu, který má sídlo v Brně.

Soudy se v poválečném Československu musely mj. zabývat tresty pro kolaboranty či příslušníky okupačních mocností. Za tímto účelem vznikly na základě tří dekretů prezidenta Edvarda Beneše tzv. retribuční soudy. Historie se zmiňuje o třech retribučních dekretech, a to tzv. velkém retribučním dekretu č. 16/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, dekretu č. 17/1945 Sb., ze dne 19. června 1945, O Národním soudu a o malém retribučním dekretu z 27. října 1945 č. 137/1945 Sb. Součástí tohoto retribučního zákonodárství byl rovněž ústavní dekret ze dne 27. října 1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. Na Slovensku už od 15. května 1945 platilo nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb., o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců, kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. O potrestání nejtěžších zločinů kolaborantů rozhodovaly v Praze a Bratislavě tzv. národní soudy. Činnost retribučních soudů byla ukončena už v roce 1947.



Popiska ČR/ENG: Slavnostní vazba Ústavy 9. května, uložená v Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Popiska ČR/ENG: Úvodní pasáže Ústavy 9. května

Rok 1948 s sebou přinesl Ústavu 9. května, prostřednictvím které si komunisté připravili mj. předpoklady pro budoucí systematické ovlivňování justice. Ústavu původně odmítl podepsat prezident Edvard Beneš, a proto ji podepsal až prezident Klement Gottwald. Počítala už se zapojením soudců z lidu. To následně přímo umožnil zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví, pro celé území tehdejšího Československa. Na jeho základě byl také Nejvyšší soud doplněn o potřebný počet soudců z lidu. Nejvyšší soud pak nejčastěji zasedal v senátech složených ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu na stejné rozhodovací úrovni. Laický prvek tak u většiny řízení u Nejvyššího soudu převažoval.

Počet soudců z lidu určoval předseda Nejvyššího soudu, nominovala je přitom samotná vláda, na rozdíl od soudců z lidu na nižších stupních soudní soustavy, kteří byli schvalováni krajskými nebo okresními národními výbory. V každém případě tento systém znamenal jednoznačný zásah do nezávislosti tehdejší justice.

Když se po únorových událostech roku 1948 dostali definitivně k moci komunisté, jedním z prvních jejich kroků byla snaha o sjednocení soudní soustavy. Duální systém se změnil na unitární, a to především díky zákonu o územní organizaci krajských a okresních soudů č. 320/1948 Sb. Vedle okresních soudů na prvním stupni existovaly jako střední článek justice krajské soudy, vrcholem soudní soustavy byl Nejvyšší soud. Současně došlo ke zrušení tzv. zvláštních soudů, mezi jinými například soudů pracovních, pojišťovacích, některých rozhodčích soudů a také soudů porotních. Nově byl opět zřízen nechvalně proslulý Státní soud, který svoji činnost zahájil 24. 10. 1948 v Justičním paláci v Praze na Pankráci (účinnost zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, skončila k 1. 1. 1953). Soudil v pětičlenných senátech, kde vedle předsedy, jímž byl soudce z povolání, usedli vždy dva další soudci z povolání a dva soudci z lidu. Veřejnou žalobu svěřila komunistická moc státní prokuratuře, obhajobu zde vykonávali pouze obhájci zapsáni na zvláštním seznamu, který sestavovala tehdejší ministerstva spravedlnosti a obrany. Před Státním soudem byly na její návrh projednávány zločiny klasifikované v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky, nejčastěji se sazbou odnětí svobody na deset a více let, včetně trestu smrti. Krátká historie Státního soudu je poznamenána řadou vykonstruovaných politických procesů, končících vynesením četných trestů smrti, doživotních trestů anebo vysokých trestů odnětí svobody, z nichž nejznámější byly procesy s údajnou protistátní skupinou Milady Horákové nebo tzv. protistátní skupinou bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. V souvislosti s nimi nechvalně proslul prokurátor JUDr. Josef Urválek, kterého následně komunistická moc jmenovala pro období let 1957–1963 do čela tehdejšího Nejvyššího soudu.

Proti rozsudku Státního soudu bylo možné podat opravný prostředek obdobně jako proti rozsudku krajského soudu. Proti jiným rozhodnutím Státního soudu se mohl obviněný odvolávat, jen pokud zákon opravný prostředek výslovně připouštěl. K Nejvyššímu soudu bylo možné po rozhodnutí Státním soudem podávat též mimořádné opravné prostředky jako zmateční stížnost k zachování zákona a žádost o mimořádnou obnovu řízení.

Popiska ČR/ENG: Justiční palác v Praze (1958)

Národní shromáždění republiky Československé rozhodlo v roce 1949 o stěhování Nejvyššího soudu z Brna do Justičního paláce v Praze na Pankráci, a to k 1. lednu 1950. V důvodové zprávě se tehdy psalo:

„Zákonem č. 216/1919 Sb. bylo za sídlo nejvyššího soudu stanoveno Brno. Vyhovělo se tak naléhavému požadavku centrální polohy sídla nejvyššího soudu, který dříve rozhodoval především jednak jako třetí stolice v soukromoprávních sporných a nesporných věcech, jednak jako soud zrušovací ve věcech trestních přikázaných mu trestním řádem a zákony vedlejšími.

Uvedená působnost nejvyššího soudu se však od základu změnila zákonem č. 319/48 Sb. o zlidovění soudnictví. Nejvyšší soud je v nové organisaci soudnictví povolán především k rozhodování o stížnostech pro zachování zákona, to jest pečovat o zajištění a posílení jednotnosti judikatury. Naproti tomu byla instanční příslušnost nejvyššího soudu zákonem o zlidovění soudnictví podstatně zúžena. Nyní je nejvyšší soud odvolacím soudem jen z rozsudků krajských soudů ve sporných věcech majetkového práva, v kterých jednou stranou (účastníkem) je národní podnik a ve sporech o dávky důchodového národního pojištění, dále pak z rozsudků státního soudu.

Značně zúžená instanční příslušnost nejvyššího soudu nevyžaduje již přítomnosti stran, pokud se týče jejich zástupců, v dřívějším rozsahu. V důsledku toho snížil se podstatnou měrou, pokud nezanikl vůbec, i zájem veřejnosti na centrální poloze sídla nejvyššího soudu.“

Popiska ČR/ENG: Usnesení Národního shromáždění republiky Československé o přesunu Nejvyššího soudu k 1. lednu 1950 z Brna do Prahy

Do organizace soudů v padesátých letech minulého století mj. zasáhly ústavní zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře a dále zákon č. 66/1952 Sb., o organizaci soudů.

Dřívější okresní soudy se začaly nazývat lidovými, zvláštní vojenské soudy se dělily na obvodové a vyšší vojenské soudy. Zrušil se Nejvyšší vojenský soud v Praze, přičemž jeho agenda přešla na nově vytvořené vojenské kolegium Nejvyššího soudu.

Novou organizaci soudů obsahovala také socialistická ústava z roku 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Na tu pak navázal zákon č. 40/1960, o provedení nové územní organizace soudů. Obecně se soudí, že tento zákon nepřinesl pozitivní změny, ale spíše soudní strukturu zkomplikoval. Proto byl už v roce 1964 vydán zákon nový č. 36/1964 Sb., kterým se však řídila organizace soudů také jen do roku 1968.

Dne 27. října 1968 byl tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky přijat Ústavní zákon o československé federaci. Ve Sbírce zákonů byl poté vyhlášen pod číslem 143/1968 Sb. Republika se takto transformovala na federaci, což znamenalo zřízení federativní struktury orgánů. Vedle nejvyššího soudního orgánu československé federace vznikly nejvyšší soudy obou republik.

Popiska: Justiční palác v Praze (1971)

Nejvyšší soud Československé socialistické republiky se sídlem v Praze byl pak vrcholným soudním orgánem pro celý obvod ČSSR. Znovu v něm působili už jen soudci z povolání, a to v tříčlenných anebo pětičlenných senátech. Kolegia existovala tři, občanskoprávní, trestní a vojenské.

Nejvyšší soud měl tehdy na starost rozhodování o řádných opravných prostředcích, o stížnostech pro porušení zákona a měl za úkol zaujímat stanoviska ke správnému a jednotnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů. Rozhodoval však také o uznání rozhodnutí cizozemských soudů na území tehdejší ČSSR, řešil spory o místní příslušnost a také kompetenční spory mezi vojenskými a ostatními soudy, atd.

KAPITOLA Předsedové Nejvyššího soudu v letech 1918 až 1989

(autor: JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.)

Augustin Popelka

První president Nejvyššího soudu v letech 1918 –1930

(FOTO 80AUGUSTPOPELKA)- bez popisky

Prvním prezidentem Nejvyššího soudu po vzniku samostatného československého státu se stal brněnský rodák Augustin Popelka (1854–1938), uváděn v některých pramenech též jako August Popelka.

Popelkův nástupce Vladimír Fajnor o Augustinu Popelkovi v roce 1938 napsal, že byl „vynikající představitel vlasteneckých českých úředníků, ztrativších daleko převážnou většinu svého života ve Vídni ve státních službách bývalého Rakouska, při tom však zachovavších vždy a za každých okolností v působení úředním i mimoúředním své ryzí češství“.

Augustin Popelka byl členem významné české právnické rodiny. Jeho otec Adolf Popelka byl radou Nejvyššího soudního dvora ve Vídni, jeho syn Augustin Popelka působil v letech 1918-1945 v prezidentské kanceláři.

Augustin Popelka se narodil dne 25. dubna 1854 krátce před tím, než byl jeho otec přeložen na Slovensko a do Podkarpatské Rusi. Do Brna se rodina vrátila až po Bachově pádu, respektive v roce 1861. Obdobně jako jeho otec i posléze syn vystudoval Augustin Popelka právnickou fakultu ve Vídni. Bylo to dáno zajisté i tím, že tam Popelkův otec byl v roce 1871 přeložen. I díky peripetiím z dětství a mládí tak první prezident československého Nejvyššího soudu měl konkrétní povědomí o životě a reáliích v celém prvorepublikovém Československu na jedné a o rakouském právu, převzatém zákonem č. 11/1918 Sb. z a n., o zřízení samostatného státu československého do jeho dualistického právního řádu, na druhé straně.

„Dr. Popelka byl především praktickým právníkem a třebaže vynikal vysoko nad průměr ve všech oborech práva, zachoval si až do konce zvláštní zálibu pro právo trestní a správní. Charakterisujeme-li však Dr. Popelku jako právníka především praktického, to neznamená, že by se byl kdykoliv rozpakoval ujmout se též teoretického a literárního propracování tématu, jež mu bylo zvlášť blízké a činil tak nejen v odborně právnickém, ale i širším tisku vždy s dokonalou odborností a průbojnou přesvědčivostí,“ podává se z Popelkova nekrologu v časopisu Právník z roku 1938.

Augustin Popelka se soudcem stal až ve svých čtyřiceti letech. Po doktorské promoci totiž působil v letech 1868-1883 u Finanční prokuratury v Brně. Po této sedmileté praxi splnil podmínky pro zápis do seznamu advokátů vedeného Moravskou advokátní komorou. Jako advokát vynikal především v oblasti trestní obhajoby.

Radou Správního soudu ve Vídni byl Augustin Popelka jmenován v roce 1894. Definitivně se vzdal advokacie a plně se nadále věnoval působení v justici. V rámci služebního postupu byl Augustin Popelka v roce 1912 jmenován senátním prezidentem tohoto soudu, v letech 1909-1918 redigoval sbírku jeho nálezů ve věcech správních. Roku 1899 byl navíc Poslaneckou sněmovnou Říšské rady zvolen členem Státního soudního dvoru. Vladimír Fajnor konstatoval, že Augustin Popelka „patřil k vynikajícím českým právníkům starého Rakouska, a často se vyznamenal jako houževnatý obhájce českého právního stanoviska v důležitých věcech správních, ponejvíce národohospodářského dosahu… Působil a vystupoval ve Vídni vždy jako upřímný Čech a připravoval s Dr. Pantůčkem, pozdějším budovatelem nejvyššího správního soudu v Praze, příští právní řád svého národa, jehož osvobození se všemi věrnými Čechy tak toužebně očekával“.

Prezidentem Nejvyššího soudu se Augustin Popelka stal záhy po vzniku samostatného státu. Důvodů, proč byl vybrán právě on, byla celá řada. „Jeho obsáhlým vědomostem právnickým, jakož i invenci a iniciativě lze především děkovati, že byl přechod našeho národa k samostatnému nejvyššímu soudnictví při zachování generální recepce právního řádu rakouského, i pokud se týče uherského, tak hladký a přes to pronikavě účinný.“

Stranou však nelze ponechat i další, po celou první republiku diskutovaný aspekt. Zákonem č. 216/1919 Sb. z. a n. byl Nejvyšší soud přeložen z Prahy do Brna.

„Skutečnost ta pro veškeré soudnictví státu Česko – slovenského jest převelikého dosahu, povážíme-li, že tím všechno státní občanstvo Česko – slovenské ve všech právních záležitostech v stolici nejvyšší musí se obraceti do Brna a že tím se dostává Brnu v civilní a trestní justici postavení, jaké ještě před samým převratem zaujímala privilegovaná Vídeň po staletí. Odstěhování se českého personálu nejvyšší stolice soudní z Prahy do Brna se všemi výpomocnými úřady má také nepopiratelně pro město i místní význam hospodářský, znamenající na jedné straně citelný zisk, na druhé poměrnou ztrátu. Přes to z plna srdce a bez výhrady schvalujeme tento závažný čin naší vlády, poněvadž se tím podává pádný doklad toho, že v československém státě chceme pečovati se stejnou láskou o zdar každé části a složky celého našeho státu, a daleci jsme toho, abychom sobeckým centralismem ve prospěch jediného střediska ochuzovali jeho údy a členy – jak se po staletí činilo úmyslně ve státu Rakouském na škodu československého národa a jeho území,“ napsal v Právníku v roce 1919 profesor Jiří Hoetzel.

Pro Augustina Popelku na rozdíl od řady soudců Nejvyššího soudu znamenalo toto rozhodnutí návrat do rodiště, které dobře znal. Na druhé straně to však přineslo i úkol zajištění sídla pro přesídlený Nejvyšší soud. Jakkoliv byl Augustin Popelka nepochybně vynikajícím soudcem, v oblasti provozní tak úspěšný nebyl a ještě v roce 1930, kdy odcházel do trvalé výslužby, bylo kritizováno, že Nejvyšší soud působí v nedůstojných poměrech v Zemském domě. K tomu nutno dodat, že Augustin Popelka vykonával svoji funkci mezi pětašedesátým a sedmasedmdesátým rokem svého věku a že organizační záležitost tohoto typu pro něj vcelku z pochopitelných důvodů nepatřila k profesním prioritám.

Augustin Popelka v období, kdy byl ve funkci prvého prezidenta Nejvyššího soudu, Brno na jeden rok od podzimu roku 1920 do podzimu roku 1921 opustil. V tomto období byl po pádu kabinetu Vlastimila Tusara jmenován ministrem spravedlnosti v úřednické vládě Jiřího Černého. V této souvislosti bývají zmiňovány Popelkovy vazby k Hradu, dané navíc i působením jeho syna v Kanceláři prezidenta republiky. Podle Budování státu Ferdinanda Peroutky ministr spravedlnosti Augustin Popelka nebyl „silný, nýbrž poslušný muž, citlivě zaznamenávající přání stran – avšak poslouchající v první řadě pokyny hlavy státu“. Poprvé ve své historii československý Nejvyšší soud nebyl po dobu jednoho roku přímo řízen jeho prvním prezidentem, rovněž dobový pohled na neslučitelnost funkcí v rámci dělby moci nebyl tak přísný, jako by tomu bylo dnes.

V neposlední řadě je konečně nutno zmínit publikační činnost Augustina Popelky, který se dlouhodobě věnoval především otázce jazykových práv menšin a cizinců, o čemž publikoval články především na stránkách Právníka. Jeho argumentace byla pak převzata i do judikatury Nejvyššího správního soudu.

Augustin Popelka zemřel dne 22. května 1938 v Brně.

„Dr. August Popelka zanechal po sobě jako dlouholetý nejvyšší sudí našeho státu a též jako šéf svého vysokého úřadu vzácnou památku v kruzích právnických a soudcovských zvlášť,“ napsal Vladimír Fajnor.


Vladimír Fajnor


První president Nejvyššího soudu v letech 1930–1939

(FOTO 81FajnorVl.)- bez popisky

Vladimír Fajnor (1875–1952), jak přiléhavě napsal autor monografie o presidentu Nejvyššího soudu v letech 1930-1939 Jozef Vozár, byl „osobnosť, ktorá prešla spektrom právnických povolaní. Išlo o najvšestrannejšieho právnika tej doby... Nebál sa postaviť za práva slabších, bojovať proti neprávosti. Žiť v pravde a pre spravodlivosť a bojovať za tieto ideály je ťažkou cestou, ale oplatí sa. Život a dielo V. Fajnora sú nadčasovým odkazom aj pre našu generáciu právnikov a ukazujú, aké sú dôležité skutočné osobnosti pri aplikácii práva hlavne v prechodných obdobiach štátu“.

Vladimír Fajnor se narodil 25. října 1875 v Senici.

Profesní dráha Vladimíra Fajnora byla vskutku všestranná a bohatá, její průběh lze rozdělit do tří etap, a to na úsek do jmenování presidentem Nejvyššího soudu, dobu působení ve funkci a etapu po 24. březnu 1939, kdy požádal o přeložení do trvalé výslužby.

Ve Vozárově monografii Významní slovenskí právnici – Vladimír Fajnor (Bratislava: VEDA – Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 2017) lze vysledovat z jednotlivých kapitol Fajnorovu činorodost.

Vladimír Fajnor byl před I. světovou válkou advokátem. Působil v oblasti slovenského peněžnictví a v žurnalistice. Založil Zvolenské noviny a tiskárnu. Zúčastnil se 1. sjezdu Slovenských právníků, byl činný i v evangelické církvi. V období první republiky se podílel na unifikaci práva, kromě soudnictví působil na Právnické fakultě Univerzity Komenského a v Právnické jednotě na Slovensku. Také vědecký záběr Vladimíra Fajnora byl široký. Kromě občanského práva se zabýval právními dějinami a právnickou terminologií. Vladimír Fajnor udržoval přátelské a kolegiální vztahy s řadou osobností, psal také biografie slovenských právníků – národovců, působících v období před rokem 1918. Profesní dráhu završil po II. světové válce jako zástupce ČSR při Stálém arbitrážním dvoře v Haagu.

K uvedenému přehledu lze dodat několik poznámek. Vladimír Fajnor, shodně jako jeho předchůdce Augustin Popelka, pocházel z právnické rodiny, jeho otec Štefan Fajnor byl advokátem. Sám Vladimír Fajnor rovněž vzešel z advokacie, do justice přišel až v Československu, od roku 1919 do konce roku 1930 byl presidentem Vrchního soudu v Bratislavě. Ještě před jmenováním presidentem Nejvyššího soudu byl činný i v politice, v roce 1919 krátce jako zvolenský župan, od září 1920 do září 1921 v úřednické vládě Jiřího Černého, v níž August Popelka vykonával funkci ministra spravedlnosti, Vladimír Fajnor zastával funkci ministra pro sjednocení zákonů a organizace správy. V prvé úřednické vládě Jana Syrového byl pak od 22. 9. do 4. 10. 1938 ministrem spravedlnosti, ve druhé vládě Jana Syrového od 4. 10. do 14. 10. 1938 ministrem spravedlnosti a správcem ministerstva pro sjednocení zákonů a organizace správy.

Oproti svému předchůdci byl Vladimír Fajnor aktivní i na akademické půdě jako docent a od roku 1936 profesor občanského práva na právnické fakultě University Komenského, byl velmi plodným autorem komentářů, učebnic a dalších forem odborné právnické literatury a v neposlední řadě byl spoluzakladatelem a dlouholetým starostou Jednoty právnické na Slovensku a redaktorem časopisu Právny obzor.

Nepřehlédnutelné bylo Fajnorovo působení při právnických sjezdech. Poprvé na Slovensku se konal III. sjezd právníků Československých ve dnech 11. – 14. října 1930 v Bratislavě. „Zvláštního lesku dodala tomuto sjezdu přítomnost presidenta republiky a s ní související výzdoba města. Skvělý průběh měla zejména zahajovací schůze ve Slovenském národním divadle. Předseda sjezdu president vrch. soudu Dr. Fajnor zhostil se svého úkolu přímo skvěle, učiniv projev formou i obsahem dokonalý v několika jazycích (slovensky, latinsky, francouzsky, německy a maďarsky),“ komentovala průběh zpráva v časopisu Právník.

Z uvedeného je patrné, že Vladimír Fajnor byl vnímán jako jedna z vůdčích osobností československé právnické obce, a to bez ohledu na to, v jaké profesní roli právě působil. Vladimír Fajnor přitom dokázal vždy přizpůsobit svůj zorný úhel tomu, v rámci jaké profese působil. Nebyl tedy advokátem v roli soudce, ale v čase působení v advokacii byl vynikajícím advokátem, jako soudce byl vynikajícím soudcem, byl oceňovaným universitním učitelem, s přehledem se zhostil i funkce ministerské. Oproti svému předchůdci se věnoval nejen právu a jeho aplikaci, ale též právnickým stavům a profesím, jejich problémům a profesní etice. Z této oblasti zanechal dosud aktuální rozpravu „Sudca a advokát“, v níž zanechal mimo jiné i následující výzvu:

„Sudcovia a advokáti len spojenými silami budú vstave vzbudiť záujem našich rozhodujúcich kruhov a povážlivé vady nášho justičného aparátu. Advokáti poslanci, advokáti ministri, advokáti žurnalisti, advokáti vo všetkých oboroch verejného života slobodne činní, nech výdatne použijú svojich informácií, svojich fór a svojich stykov, aby sa vec Justície a jej veľkňazov dostala do stredu záujmu, stredu poznania a stredu odpomoci. Vadná funkcia spravedlnosti, preťažovaní a prepracovaní sudcovia a nedostatočná organizácia súdov, to sú témata, ktoré treba nastoľovať tak dlho, až budú pojaté do zoznamu štátnepolitických aktualít, ich riešenie neľze odkladať.“

Vladimír Fajnor byl uveden do funkce dne 31. prosince 1930. Část právnické obce přitom očekávala, že bude jmenován dosavadní druhý president Nejvyššího soudu František Vážný, což by více odpovídalo tradičním zvyklostem."

„Dr. František Vážný, druhý president Nejvyššího soudu, obdržel při příležitosti změny v osobě prvního presidenta uznání vlády republiky československé, v němž se praví, že vláda, nemohouc z důvodů jdoucích mimo jeho osobu jej navrhnouti na místo prvního presidenta, uznává plně vynikající jeho zásluhy o Nejvyšší soud, jemuž se věnoval od jeho zřízení, a že vedena snahou zachovati Nejvyššímu soudu soudce takových vlastností a zkušeností, vyslovuje přání, aby nadále setrval na dosavadním místě a působil ve prospěch nejvyššího soudu i československého soudnictví vůbec,“ informoval zároveň v prvém čísle ročníku 1931 časopis Právník.

Vladimír Fajnor se i u Nejvyššího soudu věnoval civilní agendě. Ve funkci setrval až do německé okupace českých zemí a vzniku Slovenského štátu v březnu 1939. Jako věrný čechoslovakista se rozhodl žít v Protektorátu Čechy a Morava, Na Nejvyšší soud se po osvobození již nevrátil.

Vladimír Fajnor zemřel dne 5. ledna 1952 v Bratislavě.

Theodor Nussbaum

Druhý president pověřený vedením Nejvyššího soudu v letech 1939–1944, první president Nejvyššího soudu v období 1944–1946

(FOTO 777Nussbaum)- bez popisky

Po německé okupaci dne 15. března 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava zůstalo místo prezidenta Nejvyššího soudu po pět let neobsazeno. Nejvyšší soud řídil po tuto dobu zprvu jako služebně nejstarší senátní prezident a posléze od roku 1940 z titulu funkce druhého prezidenta Theodor Nussbaum.

K formálnímu jmenování Theodora Nussbauma (1880–1965) do čela Nejvyššího soudu došlo až rozhodnutím ze dne 27. října 1944, ke slavnostnímu uvedení do funkce mělo pak dojít dne 21. listopadu 1944. Vzhledem k tomu, že o den dříve bylo Brno silně bombardováno americkou leteckou armádou USAAF, při čemž tragicky zahynuli i členové a zaměstnanci Nejvyššího soudu, bylo podle zprávy v časopisu Právní praxe „upuštěno od širší slavnosti, odpovídající významu tohoto aktu“.

Jmenování Theodora Nussbauma bylo výrazem záměru zachovat i nadále kontinuitu rozhodování a chodu Nejvyššího soudu. Sám Theodor Nussbaum v textu připraveného projevu, který sice zůstal z uvedeného důvodu nepřednesen, zato byl v publikován v Právní praksi, zdůraznil:

„Jsem členem tohoto vysokého tribunálu 21 roků, je mi znám velký význam této instituce i vysoká úroveň odborná a mravní jeho grémia. Vážím si proto toho dvojnásob, že mi bylo svěřeno vedení tohoto tribunálu a děkuji za důvěru mně tím prokázanou.“

Theodor Nussbaum se narodil dne 29. prosince 1880 v Boskovicích. I on, shodně jako jeho předchůdci, byl synem otce, který se pohyboval v justičním prostředí. Jeho otec Antonín Nussbaum byl kancelistou c. k. okresního soudu v Boskovicích, později kancelářským ředitelem c. k. vrchního zemského soudu v Brně.

Po studiích na právnické fakultě ve Vídni byl Theodor Nussbaum krátce přidělen k rakouskému Ministerstvu spravedlnosti, poté působil do vzniku samostatného státu u soudů a státních zastupitelství na Moravě, v roce 1910 tak například u c. k. okresního soudu ve Slavkově, v roce 1913 byl pak podle zprávy v časopisu Právník jmenován c. k. státním zástupcem v Brně.

Po vzniku samostatného státu působil Teodor Nussbaum v letech 1918-1923 na Ministerstvu spravedlnosti, od roku 1923 byl radou a o deset let později senátním prezidentem Nejvyššího soudu.

Jako soudce se Theodor Nussbaum věnoval trestní agendě.

„Všichni v této právní pospolitosti nejvyššího soudu jsme si vždy toho vědomi, že spolehlivá a ustálená judikatura jeho je jedním ze stěžejních činitelů při udržení právního řádu a právní bezpečnosti toho výseku veřejného života, o němž rozhodovati v poslední stolici je zákonem povolán nejvyšší soud. Rovněž jsme si také vždy plně vědomi, že rozhodnutími soudními zasahuje se hluboko a často velmi bolestivě do nejzávažnějších občanských zájmů lidu a že nesmí judikatura zabíhati do absurdních formalistických extrémů, na něž se vztahuje rčení fiat justitia, pereat mundus,

Aby však bylo lze vyhověti těmto velikým požadavkům na soud kladeným, vyžaduje se u soudce, který u nejvyššího soudu rozhoduje v poslední instanci, nejen vynikající kvalifikace odborněprávní, nýbrž i vysoká úroveň mravní, široký rozhled a znalost života,“ napsal Theodor Nussbaum při příležitosti svého uvedení do funkce v listopadu 1944.

Jako soudce Nejvyššího soudu se Theodor Nussbaum nesoustředil pouze na rozhodování. V letech 1926-1939 zprvu sám, později spolu s radou Nejvyššího soudu Jánem Soukupem publikoval pravidelně v časopise Právny obzor, vydávaném Právnickou jednotou na Slovensku, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních.

„Jest jasně zřejmo, že nejvyšší soud není jen procesuální instancí, které v rámci podaných opravných prostředků přísluší rozhodovati konkrétní právní případ, nýbrž že jeho poslání je daleko širší, důkladnější a vznešenější, totiž hledati v rámci závazných právních norem co největší spravedlnost ve všech oborech práva, které do jeho působnosti spadají. Jeho judikáty nerozhodují jen konkrétní případy, ale jsou i vodítkem pro nižší soudy a celou právnickou veřejnost kol soudnictví seskupenou při řešení právních poměrů národní pospolitosti,“ uvědomoval si Theodor Nussbaum.

V roce 1937 se Theodoru Nussbaumovi dostalo dalšího ocenění. Za Nejvyšší soud byl vyslán jako náhradník tehdejšího druhého prezidenta Adolfa Zátureckého k Ústavnímu soudu, od roku 1939 se pak vedle svého působení v čele Nejvyššího soudu stal zároveň soudcem Ústavního soudu.

Theodor Nussbaum byl kromě toho aktivní v právnické obci, zejména v právnických jednotách, a to jak v Právnické jednotě v Čechách tak v Moravské právnické jednotě. Ta si jej v roce 1947 zvolila po Hynku Bulínovi za svého starostu.

Krátce stál Theodor Nussbaum v poválečné době i v čele Českomoravské myslivecké jednoty.

Po osvobození působil Theodor Nussbaum na Nejvyšším soudu až do roku 1948 i poté, kdy jej ve funkci nahradil Ivan Dérer. Z uvedeného je patrné, že v té době nebyl Theodor Nussbaum pro svoji činnost za okupace považován za zrádce a kolaboranta. K jeho politické perzekuci, která vyústila v nucené přestěhování z Brna do Uherského Hradiště, došlo až po únoru 1948, kdy se stal nepřijatelným pro koncept tzv. zlidovělého soudnictví. Události, které následovaly krátce po únoru 1948 jej přivedly k tomu, že se nechal předčasně penzionovat.

Theodor Nussbaum zemřel 31. října 1965 v Uherském Hradišti.

Ivan Dérer

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1946 –1948

Ivan Dérer (1884–1973), jenž stanul v čele Nejvyššího soudu v předúnorovém období, byl svým profesním zaměřením především advokát, politik a publicista. Byl po Vladimíru Fajnorovi další všestrannou osobností, v Dérerově případě by se však dalo říci, že životní etapa, v níž byl předsedou Nejvyššího sodu, měla spíše epizodní ráz.

Nutno říci, že rovněž biografie Ivana Dérera je monograficky zpracována Miroslavem Pekníkem a kolektivem v publikaci Dr. Ivan Dérer – politik, právnik a publicista (Bratislava: Ústav politických vied SAV – VEDA, Vydavateľstvo SAV, 2010), a to především s důrazem na Ivana Dérera – čechoslovakistu, ministra prvorepublikových československých vlád, sociálního demokrata, politického protivníka Zdeňka Fierlingera, politického vězně nacistického a komunistického režimu.

Ivan Dérer se narodil 2. března 1884 v Malackách do právnické rodiny. Jeho otec Jozef Dérer byl advokátem.

Advokacii se věnoval po právnických studiích v Bratislavě a Budapešti i Ivan Dérer. Jelikož novela advokátního řádu č. 40/1922 Sb. z. a n. umožňovala vykonávat souběžně úřad ministra i advokacii, byl Ivan Dérer zapsán do seznamu advokátů po celých třicet let až do roku 1939. Od mládí se však věnoval politice, v období prvé republiky byl pravidelně volen poslancem, postupně řídil Ministestvo pro správu Slovenska, Ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizace správy, Ministerstvo školství a národní osvěty a konečně v letech 1934-1938 Ministerstvo spravedlnosti.

Po březnu 1939 Ivan Dérer žil v Protektorátu Čechy a Morava, podílel se na ilegální činnosti a v srpnu 1944 byl zatčen gestapem a vězněn na Pankráci a v Terezíně.

Po osvobození byl Ivan Dérer jmenován profesorem sociologie práva na Právnické fakultě univerzity Komenského, pedagogické činnosti se zde však věnoval krátce, neboť byl dne 5. února 1946 jmenován presidentem Nejvyššího soudu. Jako poslední předúnorový prezident Nejvyššího soudu byl Ivan Dérer zároveň posledním prezidentem, který působil v brněnském sídle Nejvyššího soudu. Po celé období komunistické totality pak Nejvyšší soud sídlil v Praze.

V čele Nejvyššího soudu stál Ivan Dérer po dobu dvou a půl roku. Nelze však přehlédnout, že byl v letech 1947–1948 souběžně vysoce aktivním členem expertní Komise pro přípravu lidově demokratické ústavy.

Nejvyšší soud v poválečném období do jisté míry ztratil postavení nejvyšší soudní instituce v rámci jednotné soudní soustavy. Vedle soudů řádných působily mimořádné retribuční soudy, a to počínaje mimořádnými lidovými soudy v českých zemích a okresními lidovými soudy či místními lidovými soudy na Slovensku, a konče národními soudy zřízenými dekretem prezidenta republiky č. 157/1945 Sb. v Praze a nařízením Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR v Bratislavě.

V rámci prací na nové ústavě Ivan Dérer zastával koncept jediného Nejvyššího soudu, společného pro české země i Slovensko, Ústavního soudu s jasně vymezenými pravomocemi a vedle toho samostatnou organizaci správního soudnictví. Usiloval rovněž o sjednocení judikatury a realizaci unifikace právního řádu. Svoje představy o nové justici prezentoval i v rámci přednáškové činnosti, text jeho přednášky Soudce a nová ústava, proslovené postupně 24. března 1947 v Brně a 10. dubna 1947 v Praze vydalo pražské Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart.

Dérerovy postoje lze sledovat v celé řadě jeho publikací včetně postupně vydávaných politických pamětí Antifierlinger I. – III., pokrývajících období 1914–1949.

V době, kdy byl ministrem spravedlnosti, Ivan Dérer na Prvém oborovém sjezdu československých právníků konaném ve dne 26. – 28. září 1936 v Praze pronesl mimo jiné následující výzvu:

„Musíme byť vždy a za každých okolností právnym štátom. To znamená, že zavrhnúť musíme každý prostriedok, ktorý sa prieči myšlienke najprísnejšej legality. Poválečné zmätky v Europe nastaly poväčšině narušením tohto princípu. Nechcime, aby sa takéto zmätky udomácnily i u nás; nevydržali by sme to. Sme národ silný v kultúre a v práci, ale slabší na počte, a experimenty, ktoré neuškodia národom veľkým, mohly by sa pre nás stať osudnými. Z toho vyplýva, že sa držať musíme i druhého základného princípu nášho štátneho zriadenia, zakoreneného v ústavnej našej listine, v zákonoch a v právnej praksi. Sme menši národ, odkázaný na súčinnosť a spoluprácu všetkých svojich ľudí dobrej vôle. Sme však i kultúrny národ so značnou vzdelanosťnou úrovňou i širších más, sme pre demokraciu aj zrelí. Pán prezident republiky razil tieto dni na Slovensku znamenitú vetu: ´V demokracii sa nedejú zázraky.´ Poukázal tým na solídnosť a striezlivosť demokratického zariadenia, kde len z pracnej súčinnosti všetkých môžu povstať veľké diela. A nech mi je dovoleno, že by som túto prezidentskú vetu doplnil a rozšíril v ten smysel, dôležitý z hľadiska nás právnikov, že totiž v demokracii sa nielen nedejú zázraky, ale že nie sú v nej možné ani prekvapenia. Právna bezpečnosť, právna istota, práva občanov najlepšie sú zabezpečené v demokratickom režime, právny štát je možný len v demokracii.“

Této myšlence zůstal Ivan Dérer věrný i po únoru 1948. Poté, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička začal nezákonně zasahovat do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v červenci 1948 rezignoval na svoji funkci a požádal o penzionování. Později, v rámci obhajoby v politickém procesu, který proti němu byl veden pro neoznámení trestného činu, před Nejvyšším soudem dne 22. února 1955 prohlásil:

„Nebyl jsem vyakčněn, naopak bylo mi akčním výborem řečeno, že proti mé práci nemá námitek“.

Ivan Dérer je pak jediným presidentem Nejvyššího soudu, který byl odsouzen v politickém procesu. Za neoznámení trestného činu byl potrestán třemi a půl roky nepodmíněně, v květnu 1955 byl však na základě amnestie propuštěn. Plné soudní rehabilitace se mu dostalo až posmrtně v roce 1990.

Ivan Dérer, který se ještě angažoval v politickém dění let 1968-1969 mimo jiné jako odpůrce federalizace Československa, zemřel dne 10. května 1975 v Praze.

Igor Daxner

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1948–1953


(FOTO 777daxner)- bez popisky

Igor Daxner (1893–1960) byl prvým poúnorovým předsedou Nejvyššího soudu, působil zde v etapě, zahájené přijetím zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

Tento zákon, přijatý Národním shromážděním dne 22. prosince 1948 podle zpravodajky poslankyně, mimochodem prvé československé ženy-soudkyně Zdeňky Patschové „mění i funkce nejvyššího soudu, který bude odvolací instancí jen tam, kde v první instanci rozhodoval krajský soud. Tak tomu bude v případech, kdy jde o řešení sporů majetkových, v nichž jednou stranou je národní podnik. Zde se uplatňuje stěžejní zásada, že kolektivní majetek státu je majetek vyššího druhu než majetek soukromý a že proto má požívat větší ochrany. Kromě své funkce odvolacího soudu má však nejvyšší soud další významnou úlohu: zaručuje totiž legalitu rozhodování a zajišťuje lidově demokratické rozhodování ve všech instancích a v každém řízení. Je pokrokem proti dosavadnímu stavu, že podle nové zákonné úpravy zde bude orgán, který bude z úřední povinnosti bdít nad tím, aby se každému dostalo práva a spravedlnosti. Tímto orgánem bude generální prokuratura, která z úřední povinnosti je oprávněna vyvolati kdykoli svou stížností k nejvyššímu soudu rozhodnutí, že byl porušen zákon“. Další změnou bylo to, že „rovněž nejvyšší soud je doplněn o potřebný počet soudců z lidu a soudí v pětičlenných senátech, kde třemi jeho členy jsou soudci z lidu, tam, kde vykonává svou funkci jako odvolací soud z rozhodnutí krajských soudů jako soudů nalézacích. V případech, kde ke stížnosti generálního prokurátora rozhoduje, že byl porušen zákon, nebo kde byla podána stížnost pro zachování zákona, soudí v pětičlenných senátech za účasti tří soudců z povolání a dvou soudců laiků. Zde je zajištěna převaha odborného živlu vzhledem k tomu, že v této své funkci nejvyšší soud usměrňuje a sjednocuje po právní stránce rozhodování soudů na území celého státu“.

Úkolem předsedy Nejvyššího soudu Igora Daxnera pak bylo uvést tuto novou právní úpravu do praxe.

Igor Daxner se narodil dne 20. září 1893 v Tisovci, pocházel z právnické rodiny, jejíž členové byli ve čtyřech generacích advokáty.

Igor Daxner zahájil právnická studia později až poté, kdy se jako legionář vrátil z I. světové války. Po absolutoriu Právnické fakulty University Komenského v roce 1929 působil v justici, zprvu na Hlavnom súde v Bratislavě, posléze na Generální prokuratuře v Brně, za druhé republiky krátce na Nejvyšším soudu, v letech 1939-1943 na Nejvyššom súde v Bratislavě.

Za Slovenského štátu byl Igor Daxner aktivně činný v odbojové organizaci Justícia, v roce 1943 byl za to zbaven funkce a krátce byl i vězněn. Osobně se potom účastnil Slovenského národního povstání, v roce 1944 vstoupil do Komunistické strany Slovenska.

Jedním z dalších důvodů, proč byl předsedou Nejvyššího soudu jmenován právě Igor Daxner, bylo i jeho poválečné působení ve funkci předsedy Národného súdu v Bratislavě v letech 1945-1947. V rámci retribučního soudnictví Igor Daxner předsedal senátu, který soudil Jozefa Tisa, Ferdinanda Ďurčanského a Alexandra Macha. Není přitom bez zajímavosti, že v sedmičlenném senátě byl Igor Daxner jediným soudcem z povolání, ostatních šest soudců z lidu bylo vybráno z účastníků odboje. Jozef Tiso byl odsouzen k trestu smrti a 18. dubna 1947 popraven, Alexander Mach byl odsouzen ke třiceti rokům odnětí svobody, Ferdinand Ďurčanský, odsouzený k trestu smrti v nepřítomnosti, se popravě vyhnul včasnou emigrací.

Poté, kdy byl Národný súd zrušen, převzal jeho agendu Nejvyšší soud, Igor Daxner pak byl činný na Nejvyšším soudu právě v této agendě.

Svoje působení u Nejvyššího soudu Igor Daxner zakončil rezignací k datu dosažení důchodového věku šedesáti let dne 20. září 1953. V roce 1953 byl přitom ještě navrhován na funkci vyslance a zplnomocněnce ministra spravedlnosti v Haagu, do funkce však nebyl ustaven. Po odchodu z Nejvyššího soudu Igor Daxner externě pracoval v Ústave štátu a práva SAV v Bratislavě.

Igor Daxner zemřel dne 18. dubna 1960 v Bratislavě, což bylo, jak připomenul autor studie o právnickém rodu Daxnerů Peter Kerecman, „v deň presne trinásť rokov po poprave Jozefa Tisa“.


Josef Urválek

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1953–1963

(FOTO 777Urválek.PNG) – bez popisky

„Odhalením a zneškodněním zrádcovské bandy americko-britského imperialismu Slánského, Šlinga, Švermové, Clementise i ostatních byl nesmírně posílen a upevněn náš lidově demokratický stát, stát dělnické třídy, plnící všechny funkce diktatury proletariátu jako jedna z jejich historicky podmíněných forem,“ napsal v prvé polovině roku 1952 pro časopis Právník – Právní praxe tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Rais. Hlavním prokurátorem v procesu, který skončil 3. prosince 1952 popravou Rudolfa Slánského, Otto Šlinga a Vladimíra Clementise, byl Rudolf Urválek, který byl jako prokurátor činný rovněž v procesu s Miladou Horákovou a dalšími spoluobviněnýni.

Dne 2. října 1953 pak oficiální deník Komunistické strany Československa Rudé právo přinesl noticku, že „rozhodnutím presidenta republiky z 28. září 1953 byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu dr. Josef Urválek, bývalý krajský prokurátor v Českých Budějovicích. Nově jmenovaný předseda nejvyššího soudu dr. Josef Urválek vykonal ve čtvrtek 1. října zákonem předepsanou přísahu do rukou ministra spravedlnosti dr. Václava Škody“.

Bez nadsázky lze konstatovat, že president Antonín Zápotocký, mimochodem čtvrt roku po měnové reformě, jmenoval za zásluhy předsedou Nejvyššího soudu Josefa Urválka (1910–1979), který se výraznou měrou podílel na zločinech komunistického režimu v období stalinistických procesů.

Josef Urválek se narodil 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích.

Před jmenováním prošel Josef Urválek od roku 1935 soudní praxí a působením na státním zastupitelství a prokuratuře. Členem KSČ se stal v roce 1945.

V období předsednictví Josefa Urválka politické procesy pokračovaly namísto u Státního soudu u Nejvyššího soudu. Jedním z odsouzených, jak již bylo řečeno, byl i bývalý president Nejvyššího soudu Ivan Dérer.

Počínající politické uvolnění a kritická reflexe ve vztahu k politickým procesům 50. let 20. století učinily další setrvání Josefa Urválka v čele Nejvyššího soudu neúnosným. Možnost změny se nabízela i díky nové právní úpravě soudnictví, dané zákonem č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů.

Při 18. schůzi Národního shromáždění konané dne 6. března 1963 konstatoval předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger, že „dosavadní předseda Nejvyššího soudu dr. Josef Urválek podal Národnímu shromáždění žádost, aby ze zdravotních důvodů byl zproštěn funkce soudce a předsedy Nejvyššího soudu. Dr. Josef Urválek bude pracovat na vědecko výzkumném úseku justice“. Po stranické linii však bylo fakticky rozhodnuto o ukončení působení Josefa Urválka u Nejvyššího soudu již usnesením předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963.

Josef Urválek pak působil jako vedoucí Vědeckovýzkumného ústavu kriminalistiky Generální prokuratury ČSSR, zemřel v roce 1979.

Josef Litera

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1963–1968


(FOTO 777Litera) – bez popisky

Josef Litera (1918–1978) byl prvním předsedou Nejvyššího soudu, zvoleným Národním shromážděním, v jeho případě podle zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů. Tento zákon v intencích Ústavy Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. v ustanovení § 43 odst. 1 stanovil, že „soudci Nejvyššího soudu jsou voleni Národním shromážděním; ze zvolených soudců z povolání Nejvyššího soudu zvolí Národní shromáždění předsedu Nejvyššího soudu a jeho náměstky“.

K volbě Josefa Litery došlo na 18. schůzi Národního shromáždění konané dne 6. března 1963, jediný kandidát Josef Litera byl zvolen zároveň soudcem Nejvyššího soudu a jeho předsedou jednomyslně.

Josef Litera se narodil 1. května 1918 v Budiměřicích.

Přímo před volbou působil Josef Litera po deset let jako náměstek ministra spravedlnosti, a podle slov předsedy Národního shromáždění Zdeňka Firlingera „má potřebné schopnosti pro funkci předsedy Nejvyššího soudu“. Poslanci měli k dispozici i charakteristiku Josefa Litery, který byl původně vyučeným strojním zámečníkem a právnické vzdělání umožňující vstup do praxe získal formálně na jednoroční Právnické škole pracující v letech 1948-1949. Následně byl dva roky prokurátorem v Náchodě, od roku 1951 působil na Ministerstvu spravedlnosti. I v jeho případě sehrála v kariéře roli výrazná aktivita ve stranických orgánech KSČ, včetně působení v právní komisi Ústředního výboru KSČ.

Josef Litera byl předsedou Nejvyššího soudu v období, kdy pokračovala amnestie odsouzených v politických procesech, probíhaly rekodifikace významných hmotněprávních i procesních předpisů.

V rezignačním dopise o důvodech žádosti o uvolnění z funkce napsal:

„Od roku 1953 jsem zastával funkci l. náměstka ministra spravedlnosti a v roce 1963 jsem byl zvolen do nynější funkce. l když jsem se osobně nepodílel na projednávání tzv. politických procesů ani jiných protistátních trestných činů, je nesporné, že musím nést svůj podíl odpovědnosti za deformace, které se v minulých létech projevily v porušování socialistické zákonnosti v činnosti soudů. Na tom nic nemění skutečnost, že za poslední léta bylo v rozhodovací činnosti justičních orgánů dosaženo celé řady pozitivních výsledků. Je rovněž všeobecně známo, že můj zdravotní stav je zejména v poslední době značně nepříznivý, takže bych mohl stěží zajišťovat plnění náročných úkolů v úsilí za upevňováni socialistické zákonnosti a při likvidaci nezákonných rozsudků z minulých let“.

Národní shromáždění žádosti Josefa Litery vyhovělo na své 22. schůzi konané 18. dubna 1968.

Otomar Boček

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1968 –1970


(FOTO 777Boček) – bez popisky

Otomar Boček (1926–1993) byl předsedou Nejvyššího soudu v období pražského jara a za okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. S ohledem na svoje politické postoje v tomto období byl pak pro výkon této funkce v normalizaci zcela nepřijatelný.

Otomar Boček, jehož křestní jméno v pramenech nese i podobu Ottomar, se narodil 11. ledna 1926 v Deštné.

Na rozdíl od svého předchůdce Josefa Litery Otomar Boček řádně vystudoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právní praxi absolvoval na prokuratuře a posléze jako soudní čekatel u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde se však od roku 1953 stal advokátem a členem Advokátní poradny. Na VII. plenární schůzi Ústředí advokátních poraden konané ve dnech 9. – 10. října 1958 byl zvolen předsedou Ústředí.

O tom, jak se politické názory Otomara Bočka postupně vyvíjely, svědčí četné informace v advokátském časopise Zprávy advokacie o dění v advokacii za Bočkova předsednictví. Ještě na semináři pořádaném Ústředím československé advokacie tak hovořil o tom, že „advokacie stojí před úkolem vypořádat se s posledními pozůstatky buržoasní, liberalistické advokacie, které se uchovaly – a úporně se snaží ještě někde udržet – v oblasti pojetí funkce advokacie, obsahu a metod práce, ač již byly vytvořeny příznivé kádrové, organizační a ekonomické podmínky pro jejich překonání a jejich likvidaci a před úkolem shrnout zkušenosti z deseti let výstavby nové advokacie, vyřešit některé sporné otázky, které vyvstaly při dokončování této výstavby“, na I. konferenci československé advokacie konané ve dnech 19. – 20. listopadu 1963 v rámci přednesu Zprávy o činnosti Ústředí československé advokacie poprvé kriticky hodnotil politické procesy a roli obhajoby v těchto procesech.

O rok později Otomar Boček přešel do justice, zprvu na Krajský soud v Českých Budějovicích, v září 1964 byl Národním shromážděním zvolen za soudce Nejvyššího soudu, kde pak působil jako předseda trestního senátu. Rozhodoval v řadě rehabilitačních věcí, mimo jiné při soudní rehabilitaci Rudolfa Slánského a Rudolfa Baráka.

Předsedou Nejvyššího soudu byl Otomar Boček zvolen na 22. schůzi Národního shromáždění konané dne 18. dubna 1968.

Krátce nato v článku 20 let zlidovělého soudnictví. Čas zamyšlení Otomar Boček v časopise Socialistická zákonnost napsal o poúnorové justici:

„Celá oblast etiky soudce byla zúžena do několika kategorických imperativů – jednej tak, jak to odpovídá zájmům strany a jako derivát této maximy – dbej, abys svým jednáním nepohoršil své okolí. Přitom soudce neměl zkoumat, co je nebo není zájmem strany. O tom byl velice přesně poučován příslušnými orgány, ministerstvem spravedlnosti (a v některých případech i vedením strany) počínaje a okresním tajemníkem konče. Socialistická zákonnost zde měla svou funkci, ale v mnohém směru byla pouze zevní podobou těchto procesů. Takto byl soudce i v oblasti etiky vmanévrován a vklouben do celého systému. Tím bylo z něho mnoho lidského natolik abstrahováno, že výkon spravedlnosti chápal zcela neosobně a dnešní jeho kritiku chápe zase jako křivdu. Je samozřejmé, že některý soudce se stal nositelem systému, množitelem, jiný byl pouze vykonavatelem a některý poctivě usiloval se v tomto systému vyrovnat se svým svědomím a vystoupil až na jeho okraj. Kdo však překročil onu pohyblivou hráz systému, dostával se do osobně velmi nepříjemných konfliktů. Zdůrazňuji, že v letech 1949-1954, byl tento systém velmi úzký a pro trestního soudce nepřekročitelný. V určité, značně zmírněné podobě však existoval až do poslední doby. Tím se sice vytvořil prostor pro skutečnou etiku soudce, s níž je skutečná justice nerozlučně spjata, ale prostor značně rozdílný, např. v kriminálních deliktech značně širší než v protistátních věcech anebo ve věcech, které sice byly zevně stíhány jako kriminální delikt, ale ve skutečnosti měly zcela jiný obsah (např. demonstrace k 1. máji).

Otomar Boček však nezůstal jenom u textů v odborném časopise. Dne 28. dubna 1968, tedy pouhých deset dnů po volbě předsedou Nejvyššího soudu, vystoupil v Československé televizi spolu s členem předsednictva Ústředního výboru KSČ Zdeňkem Mlynářem v diskusním pořadu Kde je záruka? o politických procesech a deformaci justice v 50. letech 20. století.

Jako člen Ústředního výboru KSČ se Otomar Boček zapojil i do politického dění. Není pak divu, že z politických důvodů nemohl ve funkci zůstat. Návrh na jeho odvolání z funkce přednesl na 8. schůzi Federálního shromáždění poslanec a člen Ústředního výboru Národní fronty Rudolf Rejhon s následujícím odůvodněním:

„V souvislosti s prohlubujícím se procesem konsolidace ve společnosti a celkovou situací u Nejvyššího soudu ČSSR se ukázalo, že je zapotřebí odvolat z funkcí i dosavadního předsedu Nejvyššího soudu ČSSR dr. Otomara Bočka. Jmenovaný se v roce 1968 velmi politicky angažoval. Své názory a stanoviska publikoval v denním tisku, v různých časopisech a v tisku odborném. Tato jeho publikační činnost objektivně přispěla k dezorientaci soudů, k útokům pravice na soudnictví a státní orgány a k prohloubení krize u Nejvyššího soudu ČSSR a soudů vůbec. Dr. Otomar Boček byl zvolen delegátem XIV. sjezdu KSČ. Zúčastnil se tzv. vysočanského sjezdu, kde ve zdramatizované formě přednesl své zážitky z předsednictva vlády z 20. srpna 1968. Podobně vystupoval i na poradách a schůzích na půdě Nejvyššího soudu. Jako předseda Nejvyššího soudu nevystupoval dostatečně důrazně proti nositelům pravicově oportunistických názorů u Nejvyššího soudu, zvláště v kádrových opatřeních na pracovišti. Nese plnou odpovědnost za to, že nebyla prakticky uplatňována sjednocovací a usměrňovací činnost Nejvyššího soudu formou usnesení jeho plén, opatřeními jeho presidia nebo stanovisky kolegií. Je to tím závažnější, že v době útoků pravicově oportunistických a protisocialistických sil zvenčí i v počátcích pravicově oportunistického působení uvnitř justice docházelo k rozkolísání praxe, takže potřeba jejího usměrňování a sjednocování byla tím naléhavější. Tato nezbytná potřeba se projevila zejména po účinnosti zákona o soudní rehabilitaci, zvláště poté, když rozhodovací činnost rehabilitačních senátů krajských soudů se octla v rozporu s preambulí zákona o soudní rehabilitaci.“

Dne 27. května 1970 tak byl Otomar Boček jednomyslně odvolán z funkce předsedy a soudce Nejvyššího soudu.

Před listopadem 1989 Otomar Boček působil v Ústavu státu a práva ČSAV, po 1. červenci 1990 se vrátil k advokacii. Kromě toho působil až do své smrti i jako jednatel nakladatelství AXIÓMA, s. r. o.

Otomar Boček zemřel dne 26. února 1993 v Praze.

Vojtěch Přichystal

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1970–1972


(FOTO 777Přichystal) bez popisky

Počátky normalizace na Nejvyšším soudu jsou spojovány s předsedou Vojtěchem Přichystalem (1909–1972).

Vojtěch Přichystal byl na základě dodatečného návrhu Ústředního výboru Národní Fronty ČSSR zvolen soudcem z povolání a posléze jednomyslně i předsedou Nejvyššího soudu na téže schůzi Sněmovny lidu Federálního shromáždění konané dne 27. května 1970, při níž byl odvolán z funkce jeho předchůdce Ottomar Boček a z Nejvyššího soudu byli dále odvoláni soudci Otakar Adamec, Milena Hoferová, Július Lehotský, František Paldus, Josea Šilínek a Lubomír Veleta.

V dobovém kontextu není bez zajímavosti, že Vojtěch Přichystal byl zvolen předsedou Nejvyššího soudu poté, kdy dosáhl důchodového věku šedesáti let. To, že byl mezi kandidáty na soudce Nejvyššího soudu zařazen až dodatečně, nasvědčuje tomu, jak pečlivě a obezřetně byl vybírán politicky zcela spolehlivý budoucí předseda Nejvyššího soudu.

Vojtěch Přichystal se narodil 27. listopadu 1909 ve Vanovicích.

Při pohledu na průběh profesní kariéry Vojtěcha Přichystala lze konstatovat, že patřil k absolventům Právnické fakulty Univerzity Karlovy z období prvé republiky, že jako právní praktikant, auskultant a začínající soudce působil do roku 1938 u několika okresních soudů na Slovensku, od roku 1939 pak přešel do Brna, kde byl soudcem okresního a posléze krajského soudu až do roku 1961, kdy byl povolán na Ministerstvo spravedlnosti. Tam působil především v oblasti legislativy.

Vojtěch Přichystal byl svým odborným zaměřením trestní soudce, patřil k těm, které převzal komunistický režim do tzv. lidového soudnictví.

Členem Komunistické strany Československa se Vojtěch Přichystal stal v roce 1948, během pražského jara patřil v KSČ ke konzervativnímu křídlu. Výběr kandidátů na soudce a předsedu Nejvyššího soudu ostatně prezentoval Sněmovně lidu její poslanec a člen předsednictva Národní fronty Rudolf Rejhon následující charakteristikou:

„Při této příležitosti si dovoluji podtrhnout myšlenku, která byla sledována při jednání o návrhu ve vedoucích orgánech Národní fronty, a to, aby u navrhovaných kandidátů bylo dosaženo optimálního souladu odborných a politických kvalit navrhovaných soudců z hlediska potřeb socialistického soudnictví. Předsednictvo ústředního výboru Národní fronty ČSSR při projednávání návrhu na volby soudců posoudilo také politické postoje navrhovaných kandidátů v letech 1968 a 1969. Konstatovalo, že kandidáti, které vám předkládá ke zvolení, mají předpoklady, aby jak Nejvyšší soud, tak vojenské soudy splnily své základní úkoly. Zejména jde o ochranu socialistického státu, jeho společenského zřízení a vztahů ke světové socialistické soustavě, o ochranu práv zákonem chráněných zájmů občanů, státních, společenských a hospodářských organizací a o ochranu bojeschopnosti ozbrojených sil a ozbrojených sborů.“

Ve funkci předsedy Nejvyššího soudu Vojtěch Přichystal předložil zprávu a návrh posléze přijatého Usnesení pléna Nejvyššího soudu k úkolům soudů (státních notářství) po XIV. sjezdu KSČ z 2. října 1971. V tomto dokumentu bylo konstatováno, že „sjezd ocenil konsolidačné úsilí mocenských státních orgánů, armády, bezpečnosti, prokuratury a soudů“. Usnesení přináší celou řadu úkolů soudnictví včetně upevňování principu vedoucí úlohy KSČ. Pro úsek trestního soudnictví se v ní uvádí mimo jiné:

„Je třeba skoncovat se zbytky neangažovaného přístupu a liberalistickými tendencemi při posuzování některých druhů trestné činnosti, s tendencemi, jimiž se po řadu let nebezpečně oslabovala a někdy přímo pomíjela ochrana důležitých zájmů socialistické společnosti. Týká se to zejména činů narušujících zájmy státu, socialistického státního a společenského zřízení, internacionální vztahy, socialistickou ekonomiku, autoritu a ochranu státních orgánů a veřejných činitelů vůbec, jakož i veřejný pořádek.“

Vojtěch Přichystal zemřel v průběhu funkčního období předsedy Nejvyššího soudu v roce 1972 v Praze. Jeho památku uctili poslanci Federálního shromáždění na schůzi konané dne 31. října 1972.

Josef Ondřej

Předseda Nejvyššího soudu v letech 1972–1990


(FOTO 777Ondřej) bez popisky

Poslední předlistopadový předseda Nejvyššího soudu Josef Ondřej (1924–2006) byl nejdéle sloužícím předsedou československého Nejvyššího soudu. Ve funkci působil po většinu období normalizace od roku 1972, rezignoval až po listopadu 1989 v roce 1990, jeho nástupcem se stal Otakar Motejl.

Josef Ondřej se narodil dne 2. března 1924.

Původním povoláním malíř a natěrač Josef Ondřej zahájil právnickou dráhu zkráceným studiem na Právnické fakultě UK, kam byl přijat jako absolvent jednoročního dělnického kurzu. Jako člen KSČ, do níž vstoupil v dubnu 1948, se aktivně angažoval ve stranických funkcích zprvu na fakultě, kde krátce působil jako vyučující marxismu-leninismu, později i v justici a na Ministerstvu spravedlnosti, kde střídavě působil. Období pražského jara jej zastihlo ve funkci předsedy Krajského soudu v Ostravě, po okupaci byl v letech 1969-1970 náměstkem ministra spravedlnosti Jana Němce. Byl i předsedou řídící komise ÚV KSČ pro prověrky pracovníků Nejvyššího soudu ČSR a ČSSR.

Na 7. schůzí České národní rady konané dne 16. dubna 1970 byl Josef Ondřej zvolen prvním předsedou Nejvyššího soudu České socialistické republiky, tedy jednoho ze dvou republikových nejvyšších soudů v rámci tehdejší federativní struktury justice. Již na 12. schůzi České národní rady konané dne 7. července 1971 v rámci Zprávy Nejvyššího soudu České socialistické republiky o stavu socialistické zákonnosti Josef Ondřej mimo jiné zdůraznil, že „zvláště významná a citlivá je oblast ukládání trestů a v ní je mimořádně důležité ukládání trestů za trestné činy, které vyvěrají z událostí let 1968 a 1969. Z tohoto hlediska daný stav společenského vývoje vyžadoval, aby soudy zaměřily pozornost na důslednou ochranu socialistického státu a společenského zřízení v ČSSR a jejích přátelských a spojeneckých vztahů k ostatním zemím světové socialistické soustavy, především vztahů k SSSR. Potřeba energického postihu trestných činů proti republice bývá někdy paralyzována tvrzením o nebezpečí návratu deformací padesátých let. K tomu je třeba otevřeně říci, že nejde o to, zneužívat trestního zákona k postihu lidí, kteří se trestné činnosti nedopustili. Nejde o vymýšlení uměle zkonstruovaných obvinění, ale o to, aby skutečnost byla nazývána pravým jménem, aby byl dán průchod spravedlnosti tam, kde trestná činnost proti republice byla spáchána. I trestný čin proti republice je protispolečenským činem, jsou-li jím naplněny znaky příslušného ustanovení trestního zákona. Proto i takovým činům je nutno učinit přítrž a pachatele postihnout zákonným trestem. Je nutno skoncovat s praxí, která ještě v nedávné minulosti spatřovala v trestné činnosti politického charakteru málem projev vlastenectví. Postih trestných činů, narušujících základní politické hodnoty naší socialistické společnosti, je nezadatelným právem státu a povinností jeho mocenskopolitických orgánů vůči vládnoucí dělnické třídě“.

Za svoje postoje byl Josef Ondřej v roce 1972 po úmrtí Vojtěcha Přichystala zvolen federálním shromážděním předsedou Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky, opakovaně pak byl zvolen v roce 1982. Mandát soudců byl tehdy jen desetiletý a po tomto období bylo vždy třeba jej obhajovat. Z návrhu Národní fronty na opakované zvolení Josefa Ondřeje předsedou Nejvyššího soudu ze dne 28. října 1982 se podává, že „po celé dosavadní volební období věnuje své politické, odborné a teoretické znalosti, mnohaleté zkušenosti z řídící práce v justici a své organizační schopnosti zajišťování důsledného dodržování socialistické zákonnosti v činnosti československých soudů v podmínkách československé federace. Dbá přitom o úzkou spolupráci s nejvyššími soudy republika republikovými ministerstvy spravedlnosti. Neustálou pozornost věnuje vytváření a zdokonalování celkové koncepce činnosti Nejvyššího soudu ČSSR. Nekompromisně dbá o prosazování vedoucí úlohy Komunistické strany Československa v práci československých soudů. O otázkách zabezpečování ochrany práv a zákonem chráněných zájmů občanů a socialistických organizací pravidelně informuje poslance Federálního shromáždění ČSSR“.

Josef Ondřej, jemuž byl v roce 1974 udělen Řád práce, o deset let pozdě Řád Vítězného února, obdržel i další stranická a státní vyznamenání. Josef Ondřej byl rovněž členem Ústředního výboru KSČ, kromě toho od roku 1970 byl předsedou Jednoty československých právníků a předsedou Mezinárodního sdružení demokratických právníků.

Odborným zaměřením byl Josef Ondřej civilista, jeho publikační činnost zejména na stránkách časopisu Socialistické zákonnost, v jehož redakční radě za normalizace působil, však byla zaměřena především na ideologicky pojaté příspěvky z oblasti soudnictví a Nejvyššího soudu.

Josef Ondřej na funkci předsedy Nejvyššího soudu rezignoval a byl Federálním shromážděním zproštěn jejího výkonu na jeho 22. schůzi konané dne 23. ledna 1990. Jako důvod uvedl Josef Ondřej odchod do důchodu.


KAPITOLA Nejvyšší soud po roce 1989

Novodobá polistopadová historie Nejvyššího soudu se odvíjí především od ledna 1990, kdy se jeho předsedou stal JUDr. Otakar Motejl. Soudcem Nejvyššího soudu byl již v letech 1968 až 1970, avšak s nástupem normalizace musel tehdy brzy ze soudu odejít.

(FOTO 191Motejl)

Popiska ČR/ENG: Otakar Motejl

K 1. lednu 1993 se rozpadl společný stát Čechů a Slováků a spolu s tím zanikla i federální struktura soudnictví. Nejvyšší soud jako nástupce federálního Nejvyššího soudu ČSFR se v průběhu roku 1993 opět vrátil z Prahy do Brna. Jeho stěhování na Moravu však nebylo přímým důsledkem rozpadu federace. Hovořilo se o něm, a dokonce i hlasovalo v poslanecké sněmovně, už v roce 1991. Velmi významnou politickou sílu tehdy představovaly hlasy moravských poslanců, usilujících o zdůraznění významu Moravy a Slezska. Nebylo proto překvapením, že návrh na přesun federálního Nejvyššího soudu z Prahy do Brna předložila v červenci roku 1991 na 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů parlamentu poslankyně HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko) MUDr. Marta Nazari-Buřivalová. Někteří poslanci se tehdy domnívali, že podpořit takový návrh znamená podniknout další kroky k udržení společného státu se Slováky, kteří si stále více stěžovali na pragocentrismus. O posílení důležitosti svého města usilovalo rovněž také samotné vedení Brna, které opakovaně zdůrazňovalo ochotu bezúplatně pro potřeby Nejvyššího soudu poskytnout některou z městských budov. V Brně se už připravovalo zřízení Ústavního soudu, proč tedy na půdě poslanecké sněmovny nenavrhnout, také přesun Nejvyššího soudu do města, kde dříve tři desítky let působil? Návrh poslankyně Marty Nazari-Buřivalové ale tehdy ještě nezískal mezi poslanci potřebnou podporu.

Popiska ČR/ENG: Autentický těsnopisný záznam návrhu poslankyně Marty Nazari – Buřivalové, předneseného na 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Parlamentu ČSFR 16. července 1991

Brno jako sídlo vrcholného orgánu obecné justice se však zhruba rok a půl po zmíněném hlasování poslanců definitivně objevilo v rámci ustanovení § 33 odst. 1 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb. Tento zákon měnil a doplňoval tehdejší zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. Účinnosti nabyl od 1. 1. 1993. Ustanovení § 1 odst. 2 vyjmenovávalo jednotlivé soudní instance takto: „Soudy České republiky jsou: Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), vrchní soudy; krajské soudy; vyšší vojenské soudy; okresní soudy a vojenské obvodové soudy; v době branné pohotovosti státu též vyšší polní soudy a nižší polní soudy“. Tato novela označila Nejvyšší soud v Brně za faktického nástupce původního Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky, nástupcem republikového Nejvyššího soudu z předešlých let se pak stal Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci, jehož vznik novela zákona o soudech a soudcích teprve předpokládala. Automaticky podle stejného klíče k jednotlivým soudům přecházeli od původních soudů československé federace i jejich soudci a zaměstnanci. Bylo to něco výjimečného, neboť většinou se při rozpadu federace formovaly nové instituce České republiky z původních republikových orgánů, úřady federální se tzv. rozpustily.

Popiska ČR/ENG: Vládní návrh zákona č. 335/1991 Sb., úvodní ustanovení

Brněnský magistrát slíbil svůj předchozí slib a daroval pro potřeby Nejvyššího soudu bezúplatně jednu ze svých budov, původní Všeobecný pensijní ústav v Burešově ulici, kde sídlí Nejvyšší soud dodnes. Smlouvu o bezúplatném převodu současného sídla Nejvyššího soudu z majetku města do vlastnictví Ministerstva spravedlnosti ČR tehdy za Brno podepsal primátor Ing. Jiří Horák.

(FOTO 51Darovacísmlouva) - NS

Popiska ČR/ENG: Úvodní listy darovací smlouvy, kterou město Brno darovalo ministerstvu spravedlnosti budovu Nejvyššího soudu

Přesunutí Nejvyššího soudu po desítkách let zpět do Brna nebylo v evropském kontextu nic mimořádného. V řadě zemí jsou nejvyšší soudní instituce umístěny mimo hlavní města a sídla vlády či parlamentu. Traduje se, že jsou takto lépe chráněny před politickými vlivy, respektive snahou politiků o zasahování do soudní nezávislosti.

Jednotlivá kolegia Nejvyššího soudu, tehdy oficiálně nazývaného Nejvyšší soud České republiky, se z Prahy začala stěhovat na Moravu až v srpnu 1993, budova v Brně se krátce před tím pro potřeby soudu ještě rekonstruovala. Slavnostního otevření se zúčastnili 10. září 1993 tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák a místopředseda vlády Jan Kalvoda.

(3X FOTO – použít nejlépe všechny 52MotejlNovák, 53KalvodaNovák, 54MotejlNovákŠuman) - NS

Popisky ČR/ENG: Slavnostní otevření budovy Nejvyššího soudu ČR v Brně předseda Nejvyššího soudu ČR Otakar Motejl a ministr spravedlnosti Jiří Novák

Slavnostní otevření budovy Nejvyššího soudu ČR; zleva Hana Pazderová, vedoucí personálního oddělení soudu, ministr spravedlnosti Jiří Novák a místopředseda vlády Jan Kalvoda

Slavnostní otevření budovy Nejvyššího soudu ČR; zleva ministr spravedlnosti Jiří Novák, předseda Nejvyššího soudu ČR Otakar Motejl, poslanec PS PČR Vladimír Šuman

Původně se do Brna stěhovalo 13 soudců Nejvyššího soudu. Čtyři z trestního kolegia, 4 z obchodního kolegia, 5 soudců z kolegia občanskoprávního. Dřívější vojenské kolegium zaniklo koncem roku 1993 v souvislosti se zrušením vojenského soudnictví. Ještě v září, konkrétně 21. září 1993, navštívil nové sídlo Nejvyššího soudu v Brně poprvé také prezident Václav Havel. Celkem sem zavítal ve své funkci třikrát.

(5X FOTO z návštěv Václava Havla 58VHOM, 55VHA, 56VHavel, 57VáclavH, 59VHJSPV) - NS

Popiska ČR/ENG: Václav Havel, primátor Brna Jiří Horák, předseda Nejvyššího soudu ČR Otakar Motejl (září 1993)

Popiska ČR/ENG: Podpis Václava Havla v pamětní knize (září 1993)

Popiska ČR/ENG: Václav Havel a Dagmar Havlová (prosinec 2001)

Popiska ČR/ENG: Václav Havel a předsedové senátů civilního kolegia Nejvyššího soudu Jiří Spáčil a Petr Vojtek (prosinec 2001)

Na počátku své existence Nejvyšší soud České republiky v Brně disponoval pouze pravomocemi, které převzal od Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky, a tak převážnou část rozhodovací agendy, která dnes náleží Nejvyššímu soudu, vykonával Vrchní soud v Praze. S účinností od roku 1994 rozhodoval Nejvyšší soud na svém trestním úseku o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, dále rozhodoval spory o příslušnost mezi soudy, o odnětí a přikázání věci, o návrhu na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci a o stížnosti proti rozhodnutí soudů o prodloužení vazby. Ve věcech právního styku s cizinou příslušela Nejvyššímu soudu ČR agenda přezkumu rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny, rozhodování o povolení průvozu pro účely řízení v cizině a rozhodování o uznání cizozemských trestních rozhodnutí. Až s účinností od 1. září 1995 bylo do výlučné působnosti Nejvyššího soudu ČR zařazeno rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v trestních věcech. Do 31. srpna 1995 rozhodoval pouze o stížnostech pro porušení zákona proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, po tomto datu o všech stížnostech pro porušení zákona.

V civilních věcech byla do výlučné působnosti Nejvyššího soudu ČR zařazena agenda dovolání s účinností od 1. ledna 1996. Od vzniku samostatné České republiky rozhodoval Nejvyšší soud ČR na svém civilním úseku původně jen o dovoláních proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, od roku 1996 projednává tento mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím krajských soudů a vrchních soudů V Praze a Olomouci. Teprve s touto změnou se stal Nejvyšší soud ČR vrcholem soudní soustavy, jak to předpokládá Ústava České republiky v hlavě čtvrté.

S rozšířením kompetencí Nejvyššího soudu ČR na konci roku 1995 a začátku roku 1996 došlo k výraznému navýšení počtu soudců, protože tyto legislativní změny znamenaly mnohonásobný nárůst nápadu věcí civilních i trestních. V roce 1996 tak pracovalo u Nejvyššího soudu v Brně už 20 soudců občanskoprávního kolegia, sedm soudců obchodního kolegia a 22 soudců v rámci kolegia trestního.

(FOTO 60Skupinovéfoto98) - NS

Popiska ČR/ENG: Fotografie soudců Nejvyššího soudu při slavnostní rozlučce s Otakarem Motejlem

V červenci 1998 odešel z vedení Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl, přesně 22. července 1998 jej ve funkci nahradila JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. Otakar Motejl se v srpnu 1998 ujal vedení ministerstva spravedlnosti.

(Foto 61EWOM) - NS

Popiska ČR/ENG: Symbolické předání nejen kytice růží, ale i funkce předsedy Nejvyššího soudu ČR, Otakar Motejl a Eliška Wagnerová (červenec 1998)

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. mj. jako první přivedla k Nejvyššímu soudu asistenty soudců, kteří od roku 2000 výrazně pomáhají soudcům při jejich rozhodovací činnosti. Původně začali asistenti působit na civilním úseku soudu, avšak brzy jich bylo stále více potřeba i na úseku trestním. K dalšímu výraznému rozšíření rozhodovací agendy trestního kolegia Nejvyššího soudu, a tím i nárůstu nápadu, totiž došlo s účinností od 1. ledna 2002, kdy bylo zavedeno do trestního řádu dovolání jako další mimořádný opravný prostředek ve věcech trestních.

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. byla předsedkyní Nejvyššího soudu do 20. března 2002, kdy se stala místopředsedkyní Ústavního soudu ČR. Předsedkyní Nejvyššího soudu pak byla jmenována JUDr. Iva Brožová, která tuto funkci zastávala až do ledna 2015, kdy prezident Miloš Zeman jmenoval předsedou Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D.

(FOTO 174BrožováWagnerováHrad) - NS

Popiska ČR/ENG: Jmenování JUDr. Elišky Wagnerové místopředsedkyní Ústavního soudu a současné jmenovvání JUDr. Ivy Brožové předsedkyní Nejvyššího soudu, Pražský hrad 20. března 2002

Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky oficiálně označován jako Nejvyšší soud České republiky, od té doby vystupuje už pouze pod názvem Nejvyšší soud.

Až do konce roku 2002 rozhodovali soudci Nejvyššího soudu rovněž v agendě správního soudnictví, když na základě opravných prostředků projednávali zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, rozhodovali také v kárných řízeních se soudci. Po zřízení Nejvyššího správního soudu k 1. lednu 2003 zůstalo rozhodování ve správních věcech Nejvyššímu soudu jen v omezené míře, a to ve věcech upravených v páté části občanského soudního řádu podle § 244 až § 250l.

K 1. listopadu 2004 byla na trestním úseku agenda rozhodování o uznání cizozemských trestních rozhodnutí přesunuta z Nejvyššího soudu na krajské soudy, oproti tomu, v souvislosti se zavedením institutu předávání mezi členskými státy Evropské unie, začal nově Nejvyšší soud řešit agendu rozhodování o povolení průvozu pro účely předání. Od 1. července 2004 rozhoduje Nejvyšší soud rovněž o návrzích na určení lhůty k procesnímu úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Popiska ČR/ENG: Místopředseda Nejvyššího soudu v letech 1993 až 2010 Pavel Kučera

Vedle rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud v době po roce 1989 samozřejmě intenzivně věnoval také sjednocování judikatury, jeho soudci se podíleli na připomínkování návrhů nových zákonů, někteří z nich nové zákonné normy přímo spoluvytvářeli. V době, kdy předsedala soudu JUDr. Iva Brožová, vstoupila dne 1. května 2004 České republika do Evropské unie. Bylo proto potřeba postupně začít studovat judikaturu členských států unie, vrcholných soudních institucí EU a aplikovat ji nejen u Nejvyššího soudu, ale rovněž s ní seznamovat soudy napříč celou českou soudní soustavou. Proto vzniklo u Nejvyššího soudu zahraniční oddělení, dnes nazývané oddělením analytiky a srovnávacího práva EU.

KAPITOLA Předsedové a předsedkyně Nejvyššího soudu po roce 1989

(FOTO 50OtakarMotejl) - NS

bez popisky

JUDr. Otakar Motejl

Předseda Nejvyššího soudu ČSSR (ČSFR) v letech 19901992, předseda Nejvyššího soudu v letech 19931998

JUDr. Otakar Motejl (*1932 Praha – †2010 Brno) ukončil v roce 1956 studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiu působil jako advokát, a to nejprve na Slovensku, později v Kladně a Praze. Už od počátků své advokátní praxe obhajoval lidi pronásledované komunistickým režimem, například rodiny, které odmítaly na vesnici vložit své majetky do družstev. V roce 1966 nastoupil krátce do zaměstnání v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti ČSR, odkud ale po dvou letech odešel zpět do advokacie. V souvislosti s uvolněním politického napětí na konci šedesátých let minulého století se stal v roce 1968 soudcem Nejvyššího soudu. A to i přesto, že odmítl vstoupit do KSČ. S příchodem normalizace byl však nucen v roce 1970 z tehdejšího federálního Nejvyššího soudu ČSSR odejít. Následovala další etapa působení JUDr. Otakara Motejla v advokacii. Protože obhajoval mnohé zástupce českého disentu, mezi jinými například novináře Jiřího Rumla, Vladimíra Škutinu, Svatopluka Karáska, Jiřinu Šiklovou nebo členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe stal se nepohodlným pro tehdejší vládnoucí režim. Soustavně proto musel odolávat tlakům, aby z advokacie odešel. Tyto tlaky ustál. Při demonstraci na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 rozvážel svým osobním vozem raněné demonstranty do pražských nemocnic. Následně se v prosinci roku 1989 stal jedním z členů vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí ze 17. listopadu.

V lednu 1990 byl JUDr. Otakar Motejl nejprve zvolen předsedou Nejvyššího soudu ČSSR, od 1. ledna 1993 se stal také předsedou nově zřízeného Nejvyššího soudu České republiky. Právě JUDr. Otakar Motejl se výrazně zasloužil o hladký průběh transformace původního federálního Nejvyššího soudu ČSFR na Nejvyšší soud České republiky.

V roce 1998 JUDr. Otakar Motejl na post předsedy Nejvyššího soudu rezignoval, nedlouho po tom byl jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě premiéra Miloše Zemana. Ve funkci se mj. zasloužil o vznik zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, přičemž po svém odchodu z ministerstva se v prosinci 2000 právě on stal historicky prvním ombudsmanem v České republice. V roce 2006 JUDr. Otakara Motejla Poslanecká sněmovna PČR ve funkci potvrdila i na další šestileté období.

JUDr. Otakar Motejl byl za své dlouholeté úsilí o prosazování práva a spravedlnosti oceněn v roce 1991 Cenou za lidská práva, kterou uděluje významným osobnostem americká vláda. Byl také nositelem francouzského Řádu čestné legie s hodností komandér, jenž převzal v roce 2000. Jako právník získal v roce 2006 titul Právník roku v kategorii občanských a lidských práv, o tři roky později byl uveden do Právnické síně slávy. Je rovněž držitelem zlaté a stříbrné medaile Antonína Randy, kterou od roku 1992 uděluje Jednota českých právníků.

(FOTO 43EliškaWagnerová)

bez popisky

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.

Předsedkyně Nejvyššího soudu v letech 1998–2002

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. (*1948 v Kladně) ukončila v roce 1974 studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Začínala jako podniková právnička, později vykonávala advokátní praxi. V roce 1982 emigrovala do tehdejší Spolkové republiky Německo, kde pracovala mj. jako novinářka v Rádiu Svobodná Evropa, poté krátce žila také v Kanadě.


V roce 1993 se JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. vrátila do České republiky a stala se asistentkou předsedy Ústavního soudu. V roce 1996 získala titul Ph.D. na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor politologie. Soudcovskou praxi začala poprvé vykonávat u občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jehož soudkyní byla jmenována v roce 1996. Od července roku 1998 do března roku 2002 byla JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. předsedkyní Nejvyššího soudu. Zde se zasloužila o to, že u Nejvyššího soudu začali v roce 2000 pracovat první asistenti soudců. Pomáhala přitom prosadit uzákonění této pracovní pozice v zákoně o soudech a soudcích. Dne 20. března 2002 ji prezident republiky Václav Havel jmenoval do funkce místopředsedkyně Ústavního soudu. Desetileté působení JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D. u Ústavního soudu je spojeno s mnoha zásadními judikáty, přičemž jako soudkyně zpravodajka je známa především nálezy, které korigovaly či přímo rušily některá diskutabilní politická vládní rozhodnutí. Mezi nimi vyniká především nález Ústavního soudu z března roku 2011, kterým Ústavní soud zrušil zákon, zjednodušeně nazvaný „balíček sociálních škrtů“, kterým tehdejší vláda premiéra Petra Nečase (ODS) hodlala v době ekonomické krize ušetřit miliardy korun na podpoře nezaměstnaných, rodin s dětmi nebo na nemocenských dávkách. Vláda podle soudců Ústavního soudu tehdy nesprávně využila k prosazení zákona stavu legislativní nouze, přičemž tehdejší vládní strany (ODS, Věci veřejné a TOP 09) porušily práva politické opozice. Často je zmiňován také nález Ústavního soudu z roku 2006, kterým tento soud zrušil nařízení vlády, jež regulovalo výrobu cukru. Senát, kde byla zpravodajkou Eliška Wagnerová, konstatoval, že vláda takto nepatřičně zasáhla do oblasti řízené normami Evropské unie. Historicky tak Ústavní soud dal právu Evropské unie možnost ovlivňovat právní předpisy v České republice.
Po skončení funkčního období u Ústavního soudu se JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. rozhodla angažovat v politice. Uspěla v podzimních senátních volbách v roce 2012 ve volebním obvodu Brno – město, kde kandidovala jako nestranička za Stranu zelených. Senátorkou se stala pro příštích 6 let.

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. získala v roce 2009 stříbrnou medaili Antonína Randy, je rovněž nositelkou titulu Právník roku 2012 v oboru občanská a lidská práva a právo ústavní. Od roku 2002 do roku 2010 působila jako náhradní členka Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy pro otázky ústavního práva.

(FOTO 98Brozova)

bez popisky

JUDr. Iva Brožová

Předsedkyně Nejvyššího soudu v letech 20022015

JUDr. Iva Brožová (*1951 v Brně) ukončila v roce 1974 studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde promovala magna cum laude a stala se justiční čekatelkou Krajského soudu v Brně. V roce 1975 získala titul doktorky práv, přičemž v letech 1975 až 1990 byla soudkyní Městského soudu v Brně. Vzhledem k tomu, že odmítla vstoupit do KSČ a byla dcerou letce, který za války bojoval v RAF, byla jí u tohoto soudu po většinu času svěřována méně významná administrativní agenda, např. z oblasti pojišťovnictví. V roce 1990 se stala soudkyní Krajského soudu v Brně a zároveň poradkyní Ústavního soudu ČSFR. V červenci roku 1993 byla jmenována soudkyní Ústavního soudu a v této funkci působila až do prosince 1999. Od roku 2000 byla soudkyní Nejvyššího soudu a předsedkyní jeho občanskoprávního kolegia. Předsedkyní Nejvyššího soudu se stala JUDr. Iva Brožová v březnu roku 2002. V novodobé historii soudu je JUDr. Iva Brožová jeho nejdéle působící předsedkyní, když tuto instituci vedla až do ledna roku 2015, kdy rezignovala. Poté působila u Nejvyššího soudu jako soudkyně občanskoprávního a obchodního kolegia ještě do 30. dubna 2015.


Působení JUDr. Ivy Brožové v čele Nejvyššího soudu je úzce spjato s bojem za soudcovskou nezávislost. Když byla v únoru roku 2006 tehdejším prezidentem republiky Václavem Klausem z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána s odkazem na tehdy platná ustanovení zákona o soudech a soudcích, který dával možnost těm, kdo jmenují předsedy a místopředsedy soudů, je také odvolat, JUDr. Iva Brožová podala proti postupu prezidenta republiky Ústavní stížnost. Ústavní soud jí vyhověl, příslušnou pasáž zákona o soudech a soudcích zrušil jako protiústavní a následně zrušil i prezidentovo odvolání JUDr. Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Znovu dal Ústavní soud JUDr. Ivě Brožové ve sporu s prezidentem Václavem Klausem za pravdu v případě jejího nesouhlasu s jmenováním JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatoval, že JUDr. Jaroslav Bureš se nemohl stát místopředsedou Nejvyššího soudu, protože místopředsedou Nejvyššího soudu může prezident republiky jmenovat pouze soudce, který byl k tomuto soudu řádně přidělen. Přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bylo však protiústavní, protože k tomuto přidělení si ministerstvo spravedlnosti nevyžádalo souhlas předsedkyně soudu JUDr. Ivy Brožové.
JUDr. Iva Brožová čelila rovněž kárné žalobě, kterou na ni podal pro údajné zatajení čtyřicetimilionové pokuty od finančního úřadu ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Kárný senát však konstatoval, že nešlo ze strany předsedkyně Nejvyššího soudu o kárné provinění, neboť bylo navrhováno za administrativní pochybení, nedodržení závěrečného vyhodnocení stavebních investic Nejvyššího soudu z let 2003 a 2004, což nemá s výkonem soudní moci nic společného.
Právě za opakované prosazování nezávislosti justice obdržela JUDr. Iva Brožová v roce 2013 stříbrnou medaili Antonína Randy. V roce 2016 byla pak za mimořádný celoživotní přínos českému právu uvedena do Právnické síně slávy.


Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Předseda Nejvyššího soudu od ledna 2015

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. (*1953 v Náchodě) absolvoval v roce 1977 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1979 byl soudcem Okresního soudu v Mostě, v roce 1980 získal na Právnické fakultě Univerzity Karlovy titul doktora práv. Soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem se stal v roce 1982, v roce 1991 začal působit jako soudce republikového (v rámci tehdejší federální struktury nejvyšších soudů) Nejvyššího soudu České republiky, který se později transformoval na Vrchní soud v Praze. Soudcem a předsedou senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. od roku 1993. Titul Ph.D. mu udělila Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně v roce 1999, po dalších dvou letech následovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně habilitace, obor trestní právo. V roce 2006 byl jmenován profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pro obor trestní právo, kriminologie a kriminalistika. Dne 1. ledna 2011 se prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. ujal funkce předsedy velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, od 22. ledna 2015 je předsedou Nejvyššího soudu.



Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. se dlouhodobě se věnoval a věnuje legislativní činnosti, především je znám jako hlavní autor nového trestního zákoníku z roku 2009. Pracoval dále mj. na přípravě Zákona o soudnictví ve věcech mládeže, Zákona o probační a mediační službě, spoluvytvářel tzv. velkou novelu trestního řádu z roku 2001. Aktuálně je předsedou tzv. velké komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu rekodifikace trestního řádu.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je profesorem trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zároveň je členem vědeckých rad Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a také Právnické fakulty Univerzity Komenského Bratislava. Působí rovněž jako lektor Justiční akademie v Kroměříži a Justiční akademie Slovenské republiky v Pezinku.

Dále je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. členem Asociace právníků na ochranu finančních zájmů Evropské unie, individuálním členem AIDP (Association Internationale De Droit Pénal), členem redakčních rad několika odborných a vědeckých časopisů, např. Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, Právní rozhledy, Trestněprávní revue, Soudní rozhledy, Bulletin advokacie, atd.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je od roku 2007 držitelem stříbrné medaile Antonína Randy, která mu byla udělena jako ocenění za významný přínos právní teorii a praxi v oboru trestního práva, mj. za jeho dlouhodobé působení v komisích Ministerstva spravedlnosti pracujících na legislativě v oblasti trestního práva. Současně tím byla oceněna také dlouhodobá spolupráce s Jednotou českých právníků. V následujícím roce 2008 byl prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. oceněn v kategorii Trestní právo titulem Právník roku.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je autorem nebo spoluautorem více než 250 odborných publikací. Je např. vedoucím kolektivu autorů komentářů k novému trestnímu zákoníku (C.H.Beck), komentářů k trestnímu řádu (C.H.Beck), dále rovněž vedoucím kolektivu autorů komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (C.H.Beck) a další komentářové literatury. Další publikační činnost: Opravné prostředky v trestním řízení (C.H.Beck), Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému (SEVT, 2. vydání Codex), Podnikání a ekonomická kriminalita (vedoucí kolektivu autorů, C.H.Beck), Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře (spoluautor)… a další.