Budova Nejvyššího soudu

Současná budova Nejvyššího soudu v Burešově ulici v Brně, ve které působí od roku 1993, byla původně vystavěna jako reprezentativní sídlo brněnské pobočky Všeobecného pensijního ústavu. Zbudována byla v letech 1931 až 1932 na místě bývalé Brandtovy továrny podle projektu prof. ing. arch. Emila Králíka (21. 2. 1880 – 26. 6. 1946).



Vybraný pozemek pro stavbu budovy Všeobecného pensijního ústavu uzavíral blok mezi Botanickou, Burešovou a Bayerovou ulicí, který měl zároveň vytvořit čelo náměstí - prostoru před právě dokončeným Masarykovým studentským domovem od architekta Bohuslava Fuchse. K účasti byli přímo vyzváni přední pražští a brněnští architekti, mimo jiné z Prahy Otakar Novotný a z Brna Emil Králík a Bohuslav Fuchs. Všeobecný pensijní ústav v té době již rozhodl o návrhu svého hlavního sídla v Praze na Žižkově, dnešního ústředí Českomoravských odborových svazů, který byl svěřen mladým architektům Josefu Havlíčkovi a Karlu Honzíkovi. Ti, inspirováni Le Corbusierem, navrhli desetipatrový palác na volném křížovém půdoryse jako první případ opuštění blokové zástavby, který se měl v Československu opravdu realizovat. Bohuslav Fuchs proto, s nadějí, že se mu podaří vytvořit – společně s Masarykovým studentským domovem – velký a architektonicky jednotný prostorový celek náměstí, proto navrhl budovu v „hřebínkovém“ systému se třemi křídly, užšími stranami orientovanými do prostoru náměstí, které byly propojeny nižším průběžným křídlem lemujícím Burešovu ulici do výše piano nobile. Tento radikální koncept však u poroty nenašel porozumění. Ta nakonec doporučila k provedení návrh zakladatelské osobnosti brněnské architektonické školy, profesora Emila Králíka.

Vrstevník kubistické generace Josefa Gočára, hlavní architekt areálu Výstaviště a spoluzakladatel a předseda Skupiny výtvarných umělců i brněnského Klubu architektů, byl skutečným grandseugnierem zdejší architektonické komunity. Po školení na České vysoké škole technické v Praze, kde asistoval na Ústavu ornamentálního kreslení profesoru Janu Koulovi, vykonal praxi ve vídeňské kanceláři pro divadelní architekturu Fellner a Helmer, s níž navrhl podobu secesního divadla v Mladé Boleslavi (1906-07), působil také v ateliéru Osvalda Polívky a Antonína Balšánka na projektu pražského Obecního domu, než byl z Prahy povolán do Brna jako profesor průmyslové školy stavitelské, kde působil v letech 1907-1910 a kde k jeho žákům patřil mimo jiné Jindřich Kumpošt.



Poté navrhl půvabný Smetanův dům v Luhačovicích a obě vily bratří Františka a Josefa Kovaříkových v Prostějově v elegantním pozdně secesním stylu. Z nich vyniká zvláště vila Františka Kovaříka s klasicizujícím cour d´honneurem, lemovaným rizality s lodžiemi v horním patře a velkorysým prostorovým plánem obytné haly. V Prostějově také úzce spolupracoval s uměleckoprůmyslovou dílnou Vulkania, jejímž byl uměleckým ředitelem. Pozornost vzbudil také jeho návrh z první soutěže na české Národní divadlo na ulici Veveří v Brně. Po první světové válce, kdy společně s Karlem Hugo Kepkou založil odbor architektury brněnské České vysoké školy technické, v jejímž čele stál dvakrát jako děkan (1923 až 1924, 1933 až 1934), vyzkoušel i tzv. národní sloh – rondokubismus, když zařídil dnes už neexistující obchodní parter na severním nároží České a Jakubské ulice v Brně a určitý klasicizující monumentalismus v náhrobku rodiny Nedělníkovy v Prostějově (1923) a obytném domě na Kotlářské ulici (1923), než dospěl k osobité formě noblesního, mírně klasicizujícího funkcionalismu. V tomto duchu pak navrhl nástupní prostor Výstaviště a výstavní divadlo nebo budovu Československé tabákové režie.



Mnoho energie věnoval také plánování budov pro Českou vysokou školu technickou na Akademickém náměstí v Brně, které zůstaly jen na papíře, ale i úkolům v průmyslové architektuře pro brněnskou plynárnu. Byl také vynikajícím kreslířem a své skicy a akvarely z mnoha studijních cest po Evropě a severní Africe vystavil ještě během války v Praze i v Brně. Jako profesor vychoval řadu předních architektů předválečné generace brněnské školy, zejména Josefa Kranze, Bedřicha Rozehnala a Mojmíra Kyselku staršího. Ovlivnil je nejen příkladem svého díla, v němž se harmonicky snoubí klasické architektonické principy a modernitou, ale i svou osobností gentlemana s ušlechtilým společenským vystupováním a osobním půvabem. Za války byl internován do koncentračního tábora ve Svatobořicích a na následky tohoto pobytu předčasně zemřel v Praze 26. června 1946.




Jeho nejvýznamnější stavby z meziválečného období jsou výstavní divadlo a právě budova bývalého Všeobecného pensijního ústavu. Jejich společným charakteristickým rysem je spojení klasických postupů s elementy funkcionalistické architektury. V případě výstavního divadla je to symetrický přehledný vstup se symetrickou prosklenou plochou průčelí v kontrastu s „avantgardním“ elementem původně otevřeného vřetenového schodiště z horní terasy kavárny. Příznačná je také Králíkova péče o ušlechtilý detail, připomínající styl art-deco.



Na rozdíl od Bohuslava Fuchse, představitele mladší, radikálnější funkcionalistické generace, koncipoval Emil Králík budovu Všeobecného pensijního ústavu jako klidné, vyrovnané čelo, mírně se svažujícího prostoru náměstí před Masarykovým studentským domovem s lehce zalomenými křídly do obou bočních ulic, v nichž byly umístěny byty. Původní šestipodlažní budova je architektonicky formulována tak, že čtyři horní podlaží jsou zarámovány římsou, čímž je propůjčen celému objemu horizontální charakter. Ten podporují také rytmicky členěné okenní pásy s dubovými okny ve všech podlažích. Dvojpodlažní odlehčený sokl je symetricky přerušen velkorysým proskleným vstupem, provedeným v detailu v bílém bronzu.

Prosklená vstupní stěna vytváří přirozený přechod mezi exteriérem a interiérem velkorysé vstupní haly, obložené mramorovými deskami a akcentované po obou stranách nástupních schodišťových stupňů monumentálními osvětlovacími tělesy, která dodávají prostoru neobyčejnou eleganci. Nad vyrovnávacími schodišťovými stupni následuje horní část vestibulu, z níž se z podesty nastupuje k hlavnímu schodišti v ose vstupu.

Schodiště je prosvětleno ze dvora přes celou výšku budovy. Horní část vestibulu s nástupem do schodiště a výtahu vytváří centrum dispozice a zde kříží vstupní osu hlavní chodba. Ta je oddělená od vestibulu na obou stranách skleněnými stěnami, prochází přes celou délku budovy a je zakončena na obou koncích vedlejšími schodišti. Tato přehledná dispozice umožnila účelnou funkční organizaci ve všech podlažích. Původně byly úřadovny Všeobecného penzijního ústavu rozděleny na dvě skupiny, na českou a německou, se samostatným vedením. Rozdělení bylo provedeno v horizontálním směru v poměru 2 : 1. Ve čtyřech prvních podlažích byly umístěny české úřadovny s prezidiem a zasedací síní, v posledních dvou podlažích sídlila úřadovna německá. Byty v obou bočních křídlech byly zamýšleny také jako rezerva pro eventuální rozšíření úřadoven. K tomu také došlo při pozdějším změněném využití objektu.



Stavba je vynikajícím příkladem architektonického umění profesora Emila Králíka. Oproti radikálním avantgardním postojům Bohuslava Fuchse představuje protipól, klidnou harmonickou architektonickou koncepci s velkorysým symetrickým rozvrhem a přehlednou, flexibilní dispozicí s noblesními detaily a neokázalou architekturou, vhodně zapadající do urbanistické struktury města. Jeho neobyčejně kultivovaný a jemný architektonický jazyk představuje originální vrstvu brněnského meziválečného stavebního umění.“

Po II. světové válce se v budově původní brněnské pobočky Všeobecného pensijního ústavu vystřídalo několik institucí. V roce 1958 se objekt stal chráněnou nemovitou kulturní památkou. Od 60. let 20. století zde sídlil sekretariát Krajského výboru KSČ, pro jehož potřeby byla provedena v roce 1986 podle projektu ing. arch. Milana Steinhausera necitlivá nadstavba mansardového patra, podstatně měnící vzhled do té doby šestipodlažní stavby. Právě v této nadstavbě se dnes nachází ubytovna pro soudce, kteří do Brna dojíždějí z celé republiky.



Spolu s mansardami byl v roce 1986 do nádvoří vestavěn také dvorní trakt se stupňovitě uspořádaným sálem. Sál je přepažen ve své zadní části příčkou, za kterou se nachází knihovna Nejvyššího soudu.

Začátkem 90. let 20. století se v objektu na krátký čas usídlil Rektorát a Ústav výpočetní techniky Masarykovy univerzity, část budovy využívalo i Vysoké učení technické a Janáčkova akademie múzických umění. Přesně 10. září 1993 byl objekt slavnostně předán do užívání Nejvyššímu soudu. Spolu s akademiky z Masarykovy univerzity, jejíž fakulta informatiky užívala horní patra budovy až do roku 1996, se proto musel Nejvyšší soud o svoji současnou budovu zprvu dělit.

Až dodneška si budova stále uchovává typické funkcionalistické prvky, které vynikají řadou originálních detailů.


Přibližně od roku 2000, v souvislosti se zvyšujícím se nápadem nových věcí, s rostoucím počtem soudců a především dalších zaměstnanců soudu, Nejvyšší soud usiloval o rozšíření kapacity svého sídla. Ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti tehdy soud koupil zchátralý nájemní dům v sousedství a připravil projekt, který počítal s demolicí tohoto domu a výstavbou nové administrativní budovy, jenž prodlouží pravé křídlo stávajícího sídla soudu. Projekt, původně připravený pro rok 2005, se však nerealizoval.



Až teprve v roce 2015, s nástupem předsedy Nejvyššího soudu prof. Pavla Šámala, byl po dohodě s tehdejším ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem, projekt oživen. Nejvyšší soud nemohl tak náročnou stavbu financovat z vlastního rozpočtu a tak se budova bývalého nájemního domu převedla na Ministerstvo spravedlnosti, a to se stalo investorem nové stavby.

Aby byly veškeré přípravné práce co nejrychlejší, neuvažovalo se o výraznějším pozměnění a přepracování projektu. Zčásti se projektová dokumentace uzpůsobila aktuálním potřebám soudu a projektanti studia Arch.Design reagovali na nové trendy ve stavebnictví, materiály a technologie. Aby se dodržely závazky dané památkářům, zůstal prakticky nezměněn schválený původní vzhled vnějšího pláště budovy. Už v roce 2005 k němu projektanti přistupovali se zadáním citlivě navázat na památkově chráněnou funkcionalistickou budovu z 30. let 20. století. Příjemným překvapením bylo, že i přes zdražení stavebních prací, energií a materiálů, ke kterému mezi lety 2005-2015 došlo, se vítěz výběrového řízení na zhotovitele, stavební firma Zlínstav, zavázala projekt realizovat výrazně levněji, než na kolik byly vypočítány náklady v roce 2005.

Před samotným zahájením stavebních prací a také v jejich úvodu, došlo ke komplikacím. Původní odhadovaný termín dokončení stavby 31. srpna 2018 musel být pozměněn. Předtím, než začala stavební firma Zlínstav rozebírat původní činžovní dům, bylo třeba zajistit plošnou deratizaci, která je legislativou vyžadována i těsně před demolicí. Překvapením byla informace o nevybuchlé letecké pumě z II. světové války, která byla v minulosti objevená v sousedství. Hovořilo se o tom, že by se v okolí mohly nacházet další, proto byl nutný také původně neplánovaný pyrotechnický průzkum. Vodohospodáři požadovali vyměnit v okolí stavby několik desítek metrů starého vodovodního potrubí, aby pod tíhou stavebních strojů nepraskal vodovod a lidé v Bayerově ulici nebyli odkázáni na cisterny, což se bohužel jednou stalo. Původní dům byl s ohledem na hustou zástavbu okolo rozebírán ručně a až několik pater nad zemí mohla pomoci těžká technika. Všechny tyto komplikace vedly k prodloužení stavebních prací.

Dne 1. října 2019 bylo nově vybudované křídlo budovy Nejvyššího soudu slavnostně otevřeno předsedou Nejvyššího soudu prof. Pavlem Šámalem a ministryní spravedlnosti Marií Benešovou.



V současné době složí nová budova více než 140 zaměstnancům zejména jako kanceláře pro práci asistentů, kteří sídlí v pěti nadzemních podlažích. Dříve byly kanceláře asistentů nejen v původní budově, ale také na detašovaných pracovištích, kde se asistenti tísnili ve velkém počtu anebo se o pracovní stoly přímo dělili. V nových 57 kancelářích jsou asistenti umístěni maximálně po pěti.

Důstojné a odpovídající zázemí dostala knihovna Nejvyššího soudu, která v památkově chráněné budově vznikla v roce 1993 provizorně přepažením velkého jednacího sálu sádrokartonovými deskami. Všechny knihy se však do takto vytvořené knihovny nevešly a musely být umístěny na třech různých místech. Nyní budou knihy umístěny pohromadě v přízemí nově vybudovaného křídla. Kancelář zde mají obě knihovnice Nejvyššího soudu.

V prvním podzemním podlaží se nachází archiv, kde bude moci Nejvyšší soud uchovávat archiválie.

Nejvyšší soud získal také nový víceúčelový sál, který je sice menší, ale po většinu času bude sloužit jako druhá jednací síň, vedle níž je pro soudce umístěna poradní místnost. Přilehlá terasa byla projektována jako oddychová zóna.

Soudcům a zaměstnancům je v novém křídle k dispozici 20 parkovacích míst, v druhém a třetím podzemním podlaží, která doplní místa na ulici a ve dvorním traktu. V budově jsou také dvě bezbariérová parkovací místa.

V nejvyšším patře se nachází 7 moderních klimatizovaných ubytoven pro soudce a soudce stážisty, kteří dojíždějí k Nejvyššímu soudu pracovat z celé republiky. Rozšířila se tak stávající možnost ubytování soudců na ubytovně v mansardovém patře původní budovy a také v pronajatých bytech ve městě Brně.