Anketa: Jak zacházet s „precedenty“ v evropském právu?

Přestože české ani evropské (kontinentální) právo není postaveno na systému precedenčních rozhodnutí, musí se soudci stále častěji vypořádávat s otázkou, zda se v právě rozhodovaném případu mohou řídit pouze vlastní interpretací práva, nebo k dané věci existuje verdikt jiného soudu, který musí vzít v úvahu, resp. rozhodnout analogicky.

Týká se to především rozsudků a dalších závazných stanovisek Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora rady Evropy, ale rovněž sjednocující činnosti vrcholných soudů národních. Zdánlivě zcela jasný proces má přitom jedno podstatné úskalí, a tím je právě otázka jednoznačné analogičnosti.

Pro tu totiž neexistují zcela jednoznačná objektivní kritéria, takže rozhodnutí, zda se příslušným kvaziprecedentem řídit, či ne, zůstává v rukou jednotlivých soudců. Jak tento subjektivní moment může či nemůže nějak zásadně ovlivnit sjednocování evropského práva se Česká justice zeptala justičních špiček na nedávné mezinárodní konferenci „Závaznost soudních rozhodnutí“, uspořádané v Brně
Nejvyšším soudem ČR v rámci půlročního českého předsednictví ve Výboru ministrů Rady Evropy.

Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu
Žádnou právní otázku nelze oddělit od skutkového stavu. Takže základem je zjištěním skutkového stavu, na což právě Soudní dvůr EU velmi dbá ve své judikatuře a toto činí předtím, než rozhodne o interpretaci evropského práva.

Ale i v
 českém právním prostředí bychom měli vždy zvažovat, zda skutkový základ je totožný či podobný natolik, aby bylo možné právní otázku vztáhnout i na ten konkrétní další případ. Myslím si ovšem, že v tom problém obvykle není, vidím ho spíš v tom, že existuje určité pnutí mezi jednotlivými soudy. Jak mezi evropskými a národními, tak i mezi vrcholnými a nižšími soudy národními – ústavními a nejvyššími a soudy vrchními, krajskými a okresními v ČR.

Jedním z nepsaných cílů brněnské konference bylo právě toto odstranit, vysvětlovali jsme si svá stanoviska a hledali tu správnou cestu pro občany. Protože hledání spravedlnosti pro konkrétní lidi v konkrétních případech je tou nejdůležitější otázkou z hlediska soudního rozhodnutí.

Smysl fungování judikatury z hlediska prospektivní role, tedy ovlivňování budoucích rozhodnutí tkví v tom, že obdobné případy by měly být rozhodovány stejně – jde o princip předvídatelnost a spravedlivého rozhodování. To byl myslím i hlavní přínos konference, kde od zástupců soudů všech stupňů zazněla shoda, že soudnictví musí být službou společnosti, nikoliv nějakým vrchnostenským rozhodováním nad jednotlivými účastníky sporu, případně obžalovanými.

Irena Pelikánová, členka Tribunálu Soudního dvora EU
Tohle je naprosto zásadní bod, vlastně klíč. Když má soud rozhodnout o tom, jestli se bude řídit jiným rozhodnutím, musí především srovnat skutkový stav, jestli posuzovaný případ odpovídá tomu případně aplikovanému dřívějšímu rozhodnutí. To ale zdaleka nestačí –  navíc musí posoudit, zda stejná je i právní otázka případu a rovněž zcela detailně analyzovat ono rozhodnutí, které má být aplikováno Musí totiž přesně vědět, co vlastně je v tom rozhodnutí řečeno a na co se vztahuje: je-li v něm řečeno „vztahuje se jen na tento úzký problém“, který byl řešen původním rozhodnutím, nebo jde o obecnější konstatování. Soudce tedy musí vzít v úvahu celý kontext věci a je to skutečně nejnáročnější část celé intelektuální složky tvorby jeho finálního výroku, který má případně aplikovat precedenční, resp. kvaziprecedenční rozhodnutí.

Nezanedbatelná je ovšem i otázka psychologie soudce, konkrétně jak otevřeně i sám vůči sobě k té záležitosti přistupuje – jestli náhodou nemá už předem v hlavě to, že dané rozhodnutí chce, či naopak nechce aplikovat. Ve druhém případě totiž může, byť třeba jen podvědomě, cíleně hledat drobné rozdíly mezi těmi situacemi, a to se může snadno povést, protože zcela identické situace se takřka nevyskytují. Čili to je skutečně neobyčejně komplikované, ale není možné dát nějaký algoritmus, kde bychom zaručili, že vždycky ten soud se bude chovat tak, jak má.

Koen Lenaerts, předseda Soudního dvora Evropské unie
Je to skvělá otázka, odpověděl bych podobně, jako předřečníci. To je vlastně obecný cíl a ideální stav, aby stejné případy byly taky stejně rozhodnuty – pokud určitý dřívější případ byl předmětem určitého rozhodnutí, v rámci rovného zacházení a rovného přístupu je třeba, aby i následný případ, který má dostatečnou míru podobnosti nebo identity, byl rozhodnut stejně. Opak by totiž znamenal nerovné postavení před zákonem, a tedy zjevnou nespravedlnost.

Soudní dvůr EU se snaží z tohoto důvodu, aby zejména pokud jde o žádosti o předběžnou otázku, byla tato rozhodnutí identicky vykonatelná ve všech 28 členských státech. Proto pokud český soud podá do Lucemburku žádost o předběžnou otázku, mělo by se mu dostat stejné odpovědi, jako kdyby ji podal belgický, francouzský nebo maďarský soud. Je tedy třeba najít ten správný precedens. Znovu musím zdůraznit, že jde skutečně o rovnost před zákonem, která se týká nejen států Evropské unie, ale především jejich občanů, a proto je to velmi důležitý zřetel i z hlediska předvídatelnosti práva a právní jistoty. Někdy se tvrdí, že to slouží jakémusi konzervatismu práva, ale pro nás je to důležité z hlediska rovného zacházení, rovnosti před zákonem, nediskriminace.

Článek naleznete zde:
http://www.ceska-justice.cz/2017/08/anketa-zachazet-precedenty-evropskem-pravu/



18. 8. 2017