Dvojí právo ohrožuje naši civilizaci

Roman FIALA
V moderním státě platí zásada, že na všechny lidi na jeho území se vztahuje jedno právo. A ta se nyní, s ohledem na miliony muslimů a uprchlíků, začíná v Evropě prolamovat. „My právníci o tom zatím málo přemýšlíme a málo na to reagujeme,“ říká místopředseda Nejvyššího soudu České republiky Roman Fiala.

Zákony jsou podle místopředsedy Nejvyššího soudu České republiky Romana Fialy stále nepřehlednější a dovolání se spravedlnosti komplikovanější a zdlouhavější. A tak je nutná náprava.

Navíc se evropské právní zvyklosti založené na jednotných pravidlech pro všechny s růstem vlivu muslimské populace a přílivem uprchlíků dostávají pod tlak, protože odlišná kultura přináší své vlastní normy a zvyklosti. Avšak starý kontinent, stojící na křesťanských a antických základech, nemá kam ustupovat, říká Fiala.

* Evropské právo je od osvícenství založeno na tom, že platí pro všechny stejně. Teď se zdá, že se tato zásada s ohledem na migraci a miliony lidí z islámského světa prolamuje.

To se nejen zdá, tak tomu opravdu je. My právníci o tom zatím málo přemýšlíme a málo na to reagujeme. To, že platí jedno právo pro veškeré obyvatelstvo na daném území, je základ pro fungování státu a jeden ze základů jeho suverenity. Nechci strašit, ale jde o něco, čím by se měli jak právníci, tak politici a další odborníci podrobněji zabývat. Můžeme si pomoct matematikou: když najdeme jediný důkaz opaku, tak se zpochybní a zvrátí i celá teorie. Stejně tak to platí pro právo. Pokud se jedinkrát zpochybní, že platí pro všechny stejně, že existuje pouze jedno a nikdo nemá výjimku, tak si každý začne klást otázku, proč pro někoho taková výjimka je a pro jiného ne.

* Narážíte tím na dětské nevěsty v Německu? U sousedů jich úřady evidují 1500 a asi 300 z nich není ani 14 let.

To jsou jistě vhodné příklady. Jestliže trestní zákoník států Evropské unie obsahuje ustanovení, že bigamie či polygamie je trestným činem, je těžko představitelné, že pro někoho bude platit trestnost takového chování a jiný by naopak v takovém svazku žil, nebyl nijak trestán, a ještě by požíval všech dalších výhod od státu. S tím se bude muset každý evropský stát vypořádat. Dovolím si připomenout slova pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové z přednášky, na níž jsme oba vystoupili. Zeptal jsem se, jak to vidí trestní právníci. Protože pokud by i u nás byly nezletilé nevěsty, jde o trestný čin. Jde o pohlavní styk s osobou mladší 15 let. Státní zástupkyně paní Bradáčová řekla, že když trestní zákoník obsahuje takové ustanovení, tak by státní zástupci toto chování trestali bez ohledu na to, o koho půjde. To je určitá proklamace, na druhou stranu, když v okolních státech nejde o jednotlivé záležitosti, ale stovky případů, už to není exces, ale společenský jev, který se řešit musí. Jde o střet právních a civilizačních kultur, se kterým se musíme vypořádat. Na evropské úrovni a na úrovni demokracie, kterou jsme tu vždy měli.

* Jak to řeší jinde v Evropě?

Podle mých informací se to zatím zásadně neřeší. Původně tyto svazky rozdělovali a děti, které jsou v roli manželek, dávali do samostatných zařízení v utečeneckých táborech. Ale v důsledku těžkostí, které takový postup vyvolal, svazky zletilých mužů a nezletilých žen znovu spojovali.

* Je potřeba se tím zabývat i u nás? Muslimů tu je málo.

Ano. Právě proto, že vidíme, jaké v okolních státech mají problémy s vysokým počtem migrantů a musí je řešit za pochodu. Bylo by lepší, abychom se tím zabývali už teď, dokud nejde o konkrétní kauzy. A nejsme pod ohromným psychologickým tlakem, který je s těmito osudy a tragédiemi spojen. Nyní se na vše můžeme seriózně připravit, například patřičnou úpravou právních norem.
Dojde-li k přeskupování, ať dobrovolnému či nedobrovolnému, tisíců či desetitisíců uprchlíků potulujících se po Evropě, tak si přece nemůžeme myslet, že k nám nepřijdou. Všichni odborníci by se měli zajímat, co se v Evropě i u nás děje, co se dít může a jak na to reagovat.

* Jak vámi zmíněný střet může dopadnout?

Nakonec v civilizačních střetech vyhrává ta kultura, která bere vážně hodnoty, na nichž stojí, hluboce se s nimi ztotožňuje a je ochotna je bránit. A jestli dojde ke střetu různých civilizací, když použiji termín Samuela Huntingtona, autora slavné knihy, tak my Evropané máme velké rezervy. Naše spjatost s vlastní historií a naším civilizačním prostředím je oslabena. Dlouho jsme byli zvyklí, že náš život je v materiálním smyslu jednoduchý a pohodlný, a po desetiletí jsme se tak málo setkávali s jakýmikoliv problémy, že si už nevážíme kultury, z níž jsme vzešli.


* Takže podle vás by Evropané ustupovat neměli?

Evropané civilizační střety dosud vždycky vyhráli a jde o tisíciletou historii. Zda to zvládnou i teď, je ovšem otázka.

* Ve Francii od ideologa Nové pravice Alaina de Benoista padly návrhy, aby se země rozdělila do enkláv, které se budou řídit svými právními systémy.

Jenomže moderní státy vznikly na tom, že všechna ghetta byla zrušena. Byla považována za něco nedobrého a neslučitelného s jejich fungováním. To vyžadovalo - vracím se k myšlence státní suverenity - několik základních věcí. Včetně toho, že platí stejná pravidla pro všechny. My se k tomu u nás můžeme vyjadřovat akademicky a preventivně. Francie má situaci daleko složitější. Co se tam v následujících letech může odehrát, načrtl v knize Podvolení spisovatel Michel Houellebecq. Jde o mimořádně znepokojivou vizi.

* Myslíte si tedy, že Evropa rezignovala na tradiční hodnoty?

Připomínám politováníhodnou záležitost z dob kdysi připravované evropské ústavy (která nebyla schválena, pozn. redakce). V ní mělo být napsáno něco v tom smyslu, že Evropa mimo jiné stojí na křesťanských základech. Což z návrhu vypadlo. Proboha. Na jakých jiných základech než křesťanských, antických a eventuálně hebrejských by měla stát? Stačí se rozhlédnout po městech, obcích i po krajině, ve které žijeme. Většina kulturních, architektonických, malířských a sochařských památek je spojena s naší historií, převážně s křesťanstvím. Člověk nemusí sám být křesťan, ale jednoduše si uvědomuje, že tu takové kořeny jsou.
A není důvod se za ně stydět. Třeba už není nutné se jich úplně držet, ale rozhodně je dobré je znát a vycházet z nich. Možná to ale neříkám dostatečně zřetelně: mně je blízké to, co lidi spojuje, nikoliv to, co je rozděluje. Na druhou stranu si myslím, že abychom mohli pravdivě a důstojně na něčem takovém pracovat, musíme se dívat pravdě do očí a nestrkat hlavu do písku. Když ji tam strkat budeme, tak nakonec ani nerozpoznáme, co je dobré a co naopak špatné.

* Takže migrace ve vás vyvolává obavy?

Naši debatu jsme začali tím, že se najednou zpochybňuje otázka fungování moderních států, pokud jde o státní suverenitu a jedno právo. Nestačí říci, že se jedno právo štěpí na několik různých. Je potřeba klást si otázku, co vzniká nového. A měli bychom udělat základní revizi, co vlastně jsou z pohledu ústavního a lidskoprávního ta skutečně základní práva, která bereme jako nepřekročitelná. A řekneme-li, že základním kamenem je jedno právo na jednom území, potom musíme věci řešit jinak, než když připustíme, že tu může být více právních systémů.

* A ze základních práv by nakonec mohlo něco vypadnout?

Ohrožena je především právě zmiňovaná rovnost a ta je principem, na němž stojí evropské státy. Pokud se dramaticky rozevřou nůžky sociálních rozdílů a pro všechny nebude platit jedno právo, tak to znamená, že stát rezignoval na výkon své suverénní moci a není ochoten poskytnout lidem v různých situacích rovnocenné postavení. Někomu bude dáno více a jinému méně práv. To by bylo otřesením, ne-li začátkem konce demokratické civilizace. Pokud bude za jedno chování někdo odsouzen za trestný čin a někdo ne, protože se bude hájit svým, třeba náboženským, přesvědčením, tak to zakládá ohromný problém.

* Nedávno jste napsal článek „Je právo hradbou naděje, nebo bažinou zklamání?“. Co jste tím myslel?

Problémem fungování evropského i našeho práva je jeho ohromný rozsah. Stále širší okruh vztahů je normován, ač v minulosti byly postaveny na běžných vztazích slušnosti. Navíc zákonů nejen přibývá, ale neustále se mění. Základní předpoklad dobrého práva, jeho neměnnost, je tak popírán. Alarmující jsou i dlouhé lhůty v řízeních u soudů a jiných úřadů. Občas se snažím zdůrazňovat, že česká justice, která tu nemá moc dobrou pověst, není podle statistik tak pomalá. V Evropě jsme v rychlosti vyřizování občanskoprávních a obchodních kauz na druhém místě za Rakouskem. Avšak systémy se stále komplikují, trochu populisticky se přidávají nové a nové přezkumné stupně. Na jedné straně to působí líbivě, současně to znamená, že se cesta ke spravedlnosti prodlužuje. Když je soudní systém schopen dávat rozhodnutí až po řadě let, tak to přece ztrácí smysl. Spravedlnost je nejen o věcné správnosti, ale i o přiměřené rychlosti.

* Problém je i byrokratizace.

Ze své zkušenosti mohu říci, že jen menší část času věnuje soudce vyšších soudů zjišťování, zda rozhodnutí soudů nižších bylo správné. Daleko více ho musí vynaložit na sepsání argumentů, proč jejich rozhodnutí potvrzuje nebo ruší. Poměr je tak 20:80. Jinou komplikací je, že k vrcholným soudním instancím po celé Evropě, i těm mezinárodním, přichází ohromné množství věcí, aniž ty by o nich mohly rozhodovat. Chod spravedlnosti by urychlilo, kdyby se řeklo, která rozhodnutí je třeba zdůvodňovat rozsáhle, která stručněji a která vůbec. Evropský soud pro lidská práva už před lety přistoupil k tomu, že u podání, která mu zjevně nepatří, jen nižší úředníci sestavují dopisy, kde stojí „touto otázkou se zabývat nebudeme a už nám nepište“. V určité chvíli se stane, že systém je sice demokratický a otevřený, ale přestává fungovat.

* Už to nastalo?

Blížíme se k okamžiku, kdy rozsudky nepadnou v rozumné lhůtě a budeme ponoření do problémů, které snad ani neexistují. Nechtěl bych ale vypadat jako šiřitel poplašných zpráv a říkat, že se u nás spravedlnosti nedá dosáhnout. Nejvyšší soud, i když se s novým občanským zákoníkem potýká s větší zátěží, vydává v trestních kauzách rozhodnutí v řádu týdnů a v některých civilních kauzách do 10 až 12 měsíců. Když to trvá déle, má to objektivní důvody, například překážky spojené s probíhajícím insolvenčním řízením. Takže zatím není stav vrcholných soudních orgánů takový, aby se mohlo hovořit o kolapsu.

* Soudy se ale dokonce zajímají o maturity...

Justice skutečně dospěla k názoru, že je u soudu možné přezkoumávat maturitní zkoušku. Mně se zdá dost zvláštní, že soudci budou prověřovat znalosti matematiky nebo že neúspěšný student konzervatoře u soudu předvede absolventský koncert. Do takových věcí soud jít nemá.

* Ale jde.

Přirozená evoluce a sebereflexe samotné justice snad tyto excesy překoná. Pokud k tomu nedojde, čeká nás neradostný život. Jiným příkladem se stala situace, kdy se starostové bojí rozhodovat o investicích. To vypovídá o tom, že právní normy a právní řád jsou strašně složité a nesrozumitelné. Starostové ani po radách právníků, které bývají často protichůdné, nemohou rozhodnout, aniž by se báli, že je za rok nebo za dva někdo začne stíhat. Druhá věc, také velmi vážná, je, že my i celá Evropa tvrdíme, že v centru zájmu je jednotlivec. A v okamžiku, kdy se člověk ocitne ve veřejné funkci, tak apriorně předpokládáme, že je to lump. A chce se nechat zkorumpovat či hodlá něco ukrást. Věříme různým komisím a procedurám, které na mě působí jako méně věrohodné. Vždy je lépe, když víme, že za významným rozhodnutím stojí jeden člověk. Když si vzpomenu, jaké se v naší zemi kdysi stavěly krásné justiční paláce. A vycházely docela levně, za monarchie tu byl jednotný model, který se jen přizpůsoboval místním podmínkám. Pokud však dnes předsedové okresních a krajských soudů mají na starosti stavbu nových budov, žijí v hrůze z toho, aby nedošlo k pochybení při výběrových řízeních. Na to, zda se taková budova stane dalším skvostem jejich města, ani nepomyslí.

* Chod společnosti je oproti minulosti složitý natolik, že rovněž právo bývá složité. Ekonom Pavel Kohout v této souvislosti řekl, že Evropa i Amerika jsou v podstatě vyřízené.

Tím byste udělal radost profesoru Miroslavu Bártovi, egyptologovi, který se zabývá civilizačními otázkami. Podle něj bylo ve starém Egyptě a pak ještě mnohokrát později typické, že když se společnost vyvinula do takové složitosti, že už nebyla schopna pořádně fungovat, přerostlo to v radikální zjednodušení. Proto také do starého Říma nakonec přišli barbaři.

* Pracuje se v Evropě na nějakém rozumném zjednodušení?

Myslím že ne, stále se domníváme, že ještě není tak zle.

* Co právníci? Mají o pročištění svého systému zájem?

Je pravda, že právníkům nepřehledný stav přináší práci a výdělky. Já nejsem v tržním prostředí, pro soudce to znamená, teď vulgarizuji, více práce za stejné peníze. Byli by raději, kdyby mohli kauzy rychle řešit a co nejvíce pomohli lidem k dosažení smíru. U soudů prvního stupně bývalo charakteristické, a dodnes to v některých zemích přežívá, že většina soudů končila smírně. Asi 80 až 90 procent případů před 100 lety končilo tím, že se dohodli. Pokud přicházíte k soudu apriorně s tím, že rozhodne špatně a budete se odvolávat, je to problém. Když lidé třeba ve starém Římě přicházeli k prétorovi, ale i jinde později k soudci, tak mu důvěřovali a respektovali ho. Důvěřovali si rovněž daleko víc mezi sebou. V minulosti mělo mnoho smluvních ujednání ústní podobu a nikdo takové smlouvy nezpochybňoval. Nedodržet je byla velká ostuda. S nadsázkou dodávám, že byla doba, kdy se bankrotáři s ostudou věšeli na půdě svého domu. Dneska je bankrot legitimní součást podnikání.

* Přesto asi platí, že pokud by někdo měl připravit reformu právního systému, tak na právníky moc spoléhat nelze.

I mezi právníky je mnoho lidí, kteří mají představu, jak to udělat. Jak u norem stanovujících práva a povinnosti, tak u těch o způsobech, jak se práv domáhat. Máme i vzory, jak by se to dalo dělat. Relativně nedávno přijali zcela novou úpravu občanského práva hmotného v Nizozemsku a tam šli úplně jinou cestou - schválili daleko stručnější a jednodušší zákon, který mnohem flexibilněji reaguje na život společnosti. Jsou tedy možnosti, jak to udělat, a jsou experti, kteří by se na tom chtěli podílet.

* Když se to jednou nepovede, nezačnou se lidé ozbrojovat a brát právo do vlastních rukou?

Lidé právu věří tam, kde vidí, že se stát postará, aby se dodržovalo. K tomu se neustále v našem rozhovoru vracíme. Na Divokém západě to hlavní nakonec spočívalo na koltech. Nebyla tam jiná autorita, která by dodržování zákonů vynutila, šerif na to třeba neměl peníze ani organizační možnosti. Lidé pak skutečně brali spravedlnost do vlastních rukou. Většině se to ale nelíbilo, a tak je také teď v USA právo garantováno státem. Takže vracet se k něčemu podobnému by bylo cestou proti proudu řeky. A dokladem, že státu přestáváme věřit.

Roman Fiala (51)
Vystudoval práva v Brně, kde také později nastoupil u městského a krajského soudu. Od roku 2002 pracuje na Nejvyšším soudu České republiky a v roce 2011 byl jmenován jeho místopředsedou. Podílel se na rekodifikaci českého civilního práva, přispívá pravidelně do odborných časopisů a externě vyučuje. Je ženatý a má dospělého syna. Ve volném čase rád běhá a jezdí na kole. Současně má blízko k hudbě - jeho otec byl operní tenorista. Mezi jeho záliby patří i antická literatura.


Zdroj:
Ekonom

2. 3. 2017