Hrozí nám odklad spravedlnosti, kritizuje chystané změny místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala

Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala se stejně jako naprostá většina jeho kolegů z Nejvyššího soudu staví proti návrhům ministerstva spravedlnosti na změny v rozhodování soudů v civilních sporech. „Možnost obrátit se na Nejvyšší soud dovoláním je v návrhu vystavěna velmi zastarale. Materiál přichází s nápady, které se už v minulosti ukázaly jako nepraktické, neosvědčily se a byly změněny, protože byly nefunkční,” říká v rozhovoru pro INFO.CZ.

Ministerstvo spravedlnosti nedávno představilo své hlavní záměry pro přípravu nových pravidel pro rozhodování soudů v civilních sporech. Stále jste předsedou velké komise pro rekodifikaci civilního procesu, ale na vlastních pracích na nové úpravě už se na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti nepodílíte. Přípravy byly svěřeny malé skupině vedené Petrem Lavickým. Co na tyto novinky říkáte?



Návrh věcného záměru části rekodifikace civilního procesu jsem nedávno oficiálně obdržel – jako předseda ministrem zřízené velké rekodifikační komise – od náměstka ministra spravedlnosti. Text jsem postoupil členům komise a poskytl jim čas na prostudování a formulaci jejich stanovisek. Z pozice předsedy dané komise je tedy předčasné jakékoli hodnocení.

Jako soudce a místopředseda Nejvyššího soudu však zcela sdílím závěry, ke kterým prakticky jednotně dospělo jeho Občanskoprávní a obchodní kolegium v prosinci loňského roku, pouze jeden soudce byl proti a jeden se zdržel hlasování. Tedy, že navrhovaná koncepce dovolacího řízení je myšlenkově zastaralá a její praktická nefunkčnost byla v praxi soudů spolehlivě prokázána již v minulosti. Navíc změna povahy dovolání z mimořádného opravného prostředku v opravný prostředek řádný by bezdůvodně zpomalila a ztížila průběh civilních soudních řízení.

Protože by v takovém případě hrozil odklad spravedlnosti?

Nepochybně! Zatímco nyní Nejvyšší soud jen v několika málo procentech případů rozhodne o odkladu vykonatelnosti nebo právní moci rozhodnutí, a ve všech ostatních věcech lze právo realizovat, podle nové koncepce by se odklad právní moci i vykonatelnosti týkal všech případů, kdy by bylo dovolání podáno. A to i tehdy, kdy je dovolání následně odmítáno jako nepřípustné. Takových případů jsou přitom přibližně dvě třetiny. Cesta k realizaci práva by se tak zásadně a nesmyslně prodloužila!

Navíc koncepce dovolání jako řádného opravného prostředku by logicky znamenala i veřejné ústní projednávání případů. Což představuje nejen významné prodloužení dovolacích řízení, ale také v současnosti neřešitelný technický problém, kterým je nedostatek jednacích síní v i tak velmi stísněné budově Nejvyššího soudu.

Návrh se týká jen části věcí, které projednávají soudy, nedopadl by například na dědictví, exekuce či insolvence. Je to problém?

Ano. Považuji za nemožné, aby právní úprava dovolání byla formulována odlišně pro sporné řízení, jak to činí věcný záměr, a odlišně pro všechny ostatní typy soudních řízení. Moderní civilní proces by se měl přestat úzkostně držet procesualistických koncepcí 19. století a měl by reagovat na aktuální realitu společenských vztahů i hmotného práva.

Jsem současně přesvědčen, že procesní právo v 21. století musí nejen formulovat „nalézání práva“, jak to činí věcný záměr, ale kontinuálně a provázaně s tím musí vyřešit i otázky rychlé a efektivní vynutitelnosti soudních rozhodnutí v exekučním řízení.

Změny v civilním procesu by ale tímto návrhem neměly skončit. Ministerstvo spravedlnosti plánuje například úpravu hromadných žalob nebo nový exekuční řád. Potřebujeme tyto zákony?

Nad smysluplností a účelností hromadných žalob v našem právním prostředí stále váhám. Mám obavu, aby spousty lidí nebyly „vehnány“ do soudních řízení, ač o to vlastně ani nestojí.
Apriorně však nevylučuji jakékoli dílčí novelizace civilního procesu. Stále víc se totiž obávám, že jsme „prošvihli“ správnou chvíli pro velké procesní rekodifikační dílo. Chvíli, jejíž patos i étos by umožnil překlenout sváry a bolesti provázející tak zásadní změnu našeho právního řádu.

Jak v současnosti přistupuje česká společnost k justici a k soudcům? Mohu-li parafrázovat některé vaše dřívější výroky, varujete před tím, že i v České republice mohou nastat podobné útoky na nezávislost soudní moci, jaké sledujeme například v Polsku.

Aby byla justice nezávislá a realizovala důvěryhodnou spravedlnost, musí být opřena o důsledné respektování dělby moci ve státě. Bude-li respektována dělba moci tak, jak je naší Ústavou nastavena, nemáme se čeho bát. Tam, kde se ručička vychýlí na stranu některé z mocí, je velmi ohrožena nezávislost těch ostatních. Jak se ukázalo právě na polském případě, Evropská unie nemá dostatek možností a sil, aby s rozkolísáním rovnováhy mezi státními mocemi cokoli udělala. Což je bohužel pro výkonnou moc kteréhokoli evropského státu dokladem, že pokud se rozhodne kyvadlo moci vychýlit a uzurpovat si moci více, než ji náleží, že se ze strany Evropské unie nic nestane.

Začíná být tato rovnováha narušena i v České republice?

Myslím, že ne. Chci věřit, že i úprava přijímání lidí do justice podzákonným předpisem je pouhým dočasným excesem, ne pravidlem vychylujícím kyvadlo moci.

Způsob výběru nových soudců je nyní skutečně řešen vyhláškou, ale i podle programového prohlášení první vlády Andreje Babiše (ANO), která je nyní v demisi, by měla být celá věc upravena zákonem. Jak hodnotíte celou tuto situaci?

Pravidla pro výběr soudců rozhodně musí být upravena zákonem. Byl bych velmi rád, kdyby takový zákon byl vytvořen společně mocí výkonnou a soudní, tedy ministerstvem spravedlnosti a soudci. Východiskem mohou být texty ministerské vyhlášky, alternativní materiál zpracovaný předsedy krajských soudů a dlouhá léta precizované podklady Soudcovské unie.

Na rozdíl od řady v současnosti prezentovaných postojů jsem přesvědčen, že klíčem k objektivnímu a poctivému výběru soudců a justičních čekatelů není centralizace výběrových řízení. Centralizace v justici vždy „zavání“ snazší ovlivnitelností a ohrožením nezávislosti. Jsem pro stanovení jednotných celostátních pravidel výběru, ale realizovaných na úrovni krajských soudů.

V souvislosti s Nejvyšším soudem se zejména loni řešila otázka akademických soudců. Měli by podle vás vstupovat na nejvyšší příčky soudnictví lidé z jiných právních povolání?

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že by justice měla být logicky a těsně provázána s právnickými fakultami. Stejně tak, jako jsou nemocnice propojeny s lékařskými fakultami. Bylo by jistě absurdní, aby studenty učil chirurgii někdo, kdo nikdy neoperoval! Proto je správné, když soudci přednášejí na právnických fakultách a někteří z nich se stali i docenty či profesory. Zrovna tak si dovedu představit, že se některý významný a praxe znalý akademik stane soudcem.

Loni jste kandidoval na prezidenta Soudcovské unie, ale neuspěl jste. Jak tuto událost zhruba po pěti měsících hodnotíte?

Stále stejně. Jsem moc rád, že jsem do toho šel. Udělal bych to znovu. Jsem přesvědčen, že to prospělo jak Soudcovské unii, tak i mně. Navíc, nikdy jsem s prezidentkou Unie Danielou Zemanovou neměl tak dobré vztahy jako dnes.

Panuje podle vás v soudcovském stavu jednota? Mají soudci obavu z ohrožení své nezávislosti?

Na to je třeba se dívat ze dvou úhlů. Jedním je samotné soudcovské rozhodování, druhým vše ostatní. Rozhodování soudců musí být předvídatelné, tedy jednotné v obdobných skutkových situacích. Jednotnost rozhodování je v tomto smyslu atributem spravedlnosti. Ve všech ostatních věcech však názorová jednota soudců není nezbytná. Proto nepochybně ani pocit ohrožení nebo neohrožení soudcovské nezávislosti není jednotlivými soudci vnímán stejně. Domnívám se, že většina soudců dnes ohrožení nepociťuje. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně.


Rozhovor naleznete zde:
http://www.info.cz/pravo/hrozi-nam-odklad-spravedlnosti-kritizuje-chystane-zmeny-mistopredseda-nejvyssiho-soudu-roman-fiala-24914.html

28. 2. 2018