Lidé přestávají právu věřit

U příležitosti aktuálních změn nového občanského zákoníku jsme požádali o rozhovor místopředsedu Nejvyššího soudu Romana Fialu.

Místopředseda Nejvyššího soudu se vrací k důležitému rozhodnutí o formě plných mocí a rozebírá i další pravidla občanského zákoníku, která mohou mít dopad na banky a finanční sektor. Například jde i o pravidla spojená s dědictvím nebo se vznikem společného jmění manželů.



Nový občanský zákoník, základní kámen veškerého soukromého práva, se nedávno poprvé výrazněji novelizoval. O jak zásadní právní předpis jde?

Novela občanského zákoníku je významná svou existencí, ale zdaleka ne už tak svým obsahem. Jde jen o několik málo ustanovení, která bez vzájemné souvislosti upravují nebo napravují některé problémy. Jedním z nich je například otázka pravidelného zkoumání svéprávnosti osob, které mělo být v tříletých lhůtách a nyní bude v pětiletých intervalech, což je pro justici zásadní z hlediska realizovatelnosti takového požadavku. Žádoucí by byla ale daleko větší novelizace, se kterou konečně počítali už sami tvůrci nového kodexu, s tím, že měla být provedena v době legisvakance.

Nebylo by to tedy něco, co by zpochybňoval systém či smysl zákona. Musím však současně přiznat, že můj postoj je zde rozpolcený. Obecně zastávám názor, že se na kodexy, jako je občanský nebo trestní zákoník, má sahat jednou za mnoho let, a pokud jsou přijaty, nemají se hned novelizovat. Vzhledem k době a okolnostem, za nichž byl nový občanský zákoník přijat, a vzhledem k tomu, že již sami tvůrci předpokládali, že se měnit bude, je ale asi správné, že se tu a tam poopraví.

Novela se týká i pravidel plných mocí. O nich rozhodl již Nejvyšší soud a šlo o jeden z prvních judikátů k novému občanskému zákoníku. Navazuje novela na tento postoj?

V rozhodnutí o plných mocech jsme řekli, že jdeme na samou hranu zákona. Že tím nechceme popírat zákon, ale snažíme se dát impulz zákonodárci, aby textovou neobratnost napravil. Zákon jsme vyložili tak, že úmyslem zákonodárce bylo jen ověřit, zda se jedná o osobu zmocnitele, nikoli vytvářet nesmyslný požadavek notářského zápisu plné moci, který by byl proti zdravému rozumu. Zákonodárce náš impulz akceptoval a text zákona změnil.

Jaké další důležité změny přináší tato novela z pohledu finančních institucí?

Jde zejména o úpravu svěřeneckých fondů, které mají logický dopad do oblasti finančnictví. Dále se ale této oblasti dotkne připravovaná změna zákona o obchodních korporacích. Protože tam, kde se jedná o korporace, jedná se o peníze, a kde se jedná o peníze, tam se jedná o banky.

Finančních institucí se může dotknout rovněž dědické právo, na které se specializujete. Jaká je situace po zhruba třech letech účinnosti nové úpravy?

V praxi se postupně ukazuje, které novinky se používat budou a které ne. Velká očekávání byla spojována třeba s novým institutem dědických smluv. Ukázalo se však, že nepraktičnost právní úpravy, neumožňující uzavřít takovou smlouvu o celém zůstavitelově majetku a negarantující neměnnost smluvního ujednání, lidi odrazuje a raději i nadále píší běžné závěti. Mimořádně žádoucí by také bylo přehodnotit stávající odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele celým majetkem a návrat k původní konstrukci limitace hodnotou nabytého dědictví. To vše se dnes dosahuje jen za použití složité procedury, tzv. výhrady soupisu zůstavitelova majetku. Současná právní úprava jen výrazně komplikuje i jinak banální dědictví, zvyšuje náklady dědiců a zdržuje.

První novela občanského zákoníku se týká rovněž společného jmění manželů. Platí stále váš názor, že by lidé před uzavřením sňatku měli jít k notáři, který by je poučil?

Je to trochu složitější. Občanské právo je charakteristické dobrovolností své úpravy a rovností jeho subjektů. Je tedy nepochopitelné, proč vznik společného jmění manželů je při vstupu do manželství podle zákona povinný (vznikne bez vůle účastníků ze zákona), proč se snoubenci nemohou dobrovolně rozhodnout, v jakém majetkovém režimu spolu budou žít. Anebo obráceně, pokud stát trvá na povinnosti takového spoluvlastnického vztahu, proč není respektována rovnost všech před zákonem a společné jmění se týká jen manželů, a nikoli také lidí žijících v jiných podobných formálních či neformálních svazcích.

Pokud se budeme bavit o zákonodárství a regulaci obecně, tento stav také dlouhodobě kritizujete. Z jakého důvodu?

Stále narůstá počet zákonů a jiných předpisů, které upravují i ty oblasti lidského konání, jež není třeba upravovat právem. Tím se ale relativizuje vztah občanů k právu a jen se dále zpochybňuje jejich víra v rozumnost práva. Obdobný důsledek má stálé měnění předpisů. Každý student právnické fakulty ví, že jedním ze znaků kvality práva je dlouhodobost jeho působení. Většina občanů není právníky, ale přesto vědí, že se mají dluhy platit, že je možné napsat závěť anebo že se nemá vraždit. Ne proto, že studovali občanský nebo trestní zákoník, ale proto, že to prostě vědí, je to součástí jejich právního vědomí. A když se předpisy stále mění, nikdo si to takto osvojit nemůže.

Situace se stále zhoršuje? Nebo jaký má vývoj?

Situace se stále zhoršuje, právo a jeho tvorba se bohužel staly standardním nástrojem politického boje, takže i ty nejvýznamnější kodexy jsou dnes předmětem politických půtek, a ne výrazem konsensu napříč stranami ve prospěch obyvatelstva. To vede k tomu, že lidé právu přestávají věřit a začínají hledat cestu svémocného vydobytí práva. Proto je základním nástrojem fungování demokratického státu, jeho zpochybňování je návratem do dob Divokého západu, kdy právo měl ten nejsilnější, nikoli ten, kdo měl pravdu. Něco takového bychom si rozhodně neměli přát.

Co bychom mohli udělat, aby se tato situace zlepšila?

Není to problém jen naší země, je to problém celoevropský. Vyžadovalo by to dramatickou změnu přístupu k právu, k jeho tvorbě, k jeho aplikaci i interpretaci, to se mi ale zatím nejeví jako nadějné. Součástí toho všeho je i stále opakovaná výtka příliš dlouhých „dodacích lhůt“ soudů. Myslím, že k několikanásobnému zrychlení rozhodování všech soudů v Evropě by vedlo zásadní omezení rozsahu odůvodňování soudních verdiktů. Většinu času dnes soudci věnují ne samotnému rozhodování, ale psaní rozsáhlých zdůvodňovacích elaborátů. Jsem přitom přesvědčen, že lidé potřebují a chtějí rozhodnutí, ne slohové práce. Koneckonců i Evropský soud ve Štrasburku už několik let odmítá tisíce neopodstatněných podání neformálními stručnými dopisy.


Roman Fiala
Od roku 1987 pracoval na Městském soudu v Brně a v roce 1989 se stal jeho soudcem. V roce 1993 nastoupil jako soudce na Krajský soud v Brně a v letech 2001-2002 byl jeho místopředsedou. Od roku 2002 do současnosti je soudcem Nejvyššího soudu v Brně. V roce 2003 byl jmenován předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V roce 2003 byl v rámci Nejvyššího soudu jmenován soudcem zvláštního senátu pro řízení v kompetenčních sporech. Přednáší pro soudce a notáře. Externě vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně, katedře občanského práva. Je členem redakční rady časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva a členem redakční rady časopisu Ad Notam.


Zdroj:
Bankovnictví

21. 2. 2017