Směřujme k univerzální právní zkoušce

Místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala popisuje svůj vztah k soudcovské samosprávě a Soudcovské unii a rozebírá problémy spojené se vstupem do justice, právní osvětou či emeritními soudci. Vyzývá přitom k zahájení debat o univerzální právní zkoušce. „Dokud neexistuje v naší zemi nový, moderní a principům dělby moci plně odpovídající systém správy soudnictví, který někdy ne zcela přesně označujeme jako soudcovská samospráva, nahrazuje roli této samosprávy především Soudcovská unie. Proto Unie musí být mediátorem jednání všech se všemi!”

Do Soudcovské unie jste vstoupil zhruba před dvěma lety. Z jakého důvodu?


Dospěl jsem k rozhodnutí, že smysl a význam Soudcovské unie bych měl podpořit vlastní angažovaností. Jsem přesvědčen, že dokud neexistuje v naší zemi nový, moderní a principům dělby moci plně odpovídající systém správy soudnictví, který někdy ne zcela přesně označujeme jako soudcovská samospráva, nahrazuje roli této samosprávy především Soudcovská unie. Nepopírám však, že velký vliv na mě měli někteří soudci členové Unie. Zejména její čestní prezidenti a kolega v senátě, jehož jsem na Nejvyšším soudu členem.

Plní Soudcovská unie opravdu tuto roli?
Prozatím alespoň osobním zaujetím mnoha jejích členů. Věřím však, že stále víc soudců chápe, že samosprávu – říkejme tomu tak pro zjednodušení - jim nikdo zvenčí nedá. Přesvědčit veřejnost, politickou i nepolitickou, může jen praktická zkušenost. Proto už řadu let zastávám názor, že soudcovská samospráva musí vzniknout spontánně, neformálně. Právě na základech Soudcovské unie. Bude-li veřejnost i politická reprezentace vidět, že samospráva de facto existuje, že se umí zasvěceně vyjádřit ke každé významné otázce fungování práva a spravedlnosti v tomto státě, že samospráva korektně a nezpochybnitelně reprezentuje nejstabilnější státní moc, tedy justici, potom bude pro moc výkonnou i zákonodárnou politicky neúnosné soudcovskou samosprávu nepřijmout jako zákonného představitele soudní moci.

Pohledem dovnitř justice, chystají se soudci k něčemu takovému? Jsou tam takové tendence?
Ano i ne. Nemůžete se divit, že většina soudců je unavena. Unavena narůstajícím množstvím práce. Unavena narůstajícími útoky na její nezávislost. Možná ale právě proto stále více soudců cítí nezbytnost „přeskupit síly“ a nestát stále jen s prosíkem před mocí výkonnou a zákonodárnou.

To by dodalo soudcům sebedůvěru?
Ne. Soudci nepochybně hrdí a svébytní jsou. Chtějí jen vytvořit samosprávný systém, který zajistí i v těžkých dobách nezávislost rozhodování justice. A obávám se, že nás těžké doby čekají.

Neboli soudci by si měli vzít Soudcovskou unii ještě více za svou, protože jejím prostřednictvím lze něco takového dokázat?
Ano. Soudcovská unie má ideální předpoklady být tvůrcem soudcovské samosprávy. Být mediátorem mezi již existujícími ostrůvky takové samosprávy, jako jsou například soudcovské rady na jednotlivých soudech nebo Kolegium předsedů krajských soudů. Soudcovské rady byly jako základní kámen samosprávy vloženy do zákona o soudech a soudcích už před lety bývalým předsedou Nejvyššího soudu, ministrem spravedlnosti a ombudsmanem Otakarem Motejlem. Kolegium předsedů krajských soudů vzniklo spontánně a zcela neformálně se stalo mimořádně silným představitelem soudů při vyjednávání s mocí výkonnou.

Jakým tématům by se měli sami soudci věnovat?
Vnitřním i vnějším. To je jasné. Témata organice justičního systému a jeho financování. Témata vstupu do justice, tedy kdo a za jakých okolností a podmínek se může stát soudcem. Jaká je cesta právníka od fakulty až po soudcovský talár. Jak využít potenciál emeritních soudců. Jak pomoci soudcům, kteří dlouho a tvrdě pracují, avšak do penze mají daleko. A tak dále. Tato témata pak musí být rovnocenně vyvažována tématy „nejustičními“. Soudci mají mnoho co říct veřejnosti, o právu i o přístupu k právu a ke státu. Domnívám se, že věrohodnost „politických“ a legislativních požadavků soudcovského stavu se zásadně odvíjí od jeho postoje k veřejnosti.

Tedy Soudcovská unie by mohla mít na starosti i jakousi právní osvětu?
Slovo osvěta zní hrozně. Ale ano, částečně ano. Jako prevence sporů. Soudci by měli konferencemi, přednáškami, odbornými debatami, mediálními vystoupeními, přispívat k větší pochopitelnosti a srozumitelnosti práva. Toho práva, které je dnes v hrozném stavu a den za dnem se nešťastnými legislativními kroky zhoršuje. Takovou práci by soudci měli dělat pochopitelně společně s dalšími právnickými profesemi, advokáty, notáři atp.

Mohlo by to vést i k tomu, že by se lidé, kteří by byli právně vzdělanější, méně často obraceli na soudy?
Samozřejmě. I velmi vzdělaní „neprávníci“ často netuší, že cesta k právu nemusí vždy vést přes soud. Mám za zlé našemu vzdělávacímu systému, že zcela rezignoval na výuku o fungování státu. Jeden příklad za všechny. Řada mých jinak velmi vzdělaných přátel, lékařů, inženýrů, má dodnes zmatek v existenci, smyslu a účelu vrcholných soudních institucí, ba dokonce příliš nerozlišují jednotlivé státní moci a zjednodušeně mají pocit, že právo tvoří prostě právníci. Rozlišení právníků na soudce, státní zástupce, advokáty, notáře, exekutory to už je pro ně zcela „španělská vesnice“.

Rozeberme ještě další témata, která jste nastínil. Jmenování soudců se nyní často řeší. Mělo by dojít ke sjednocení pravidel?
Samozřejmě. Je nepochybně řada způsobů, jak taková pravidla vytvořit a pojmout. Za dosud nejlepší stále považuji návrh novely zákona o soudech a soudcích zpracovaný před několika lety společně představiteli nejvyšších soudů, Soudcovské unie a Ministerstva spravedlnosti.

Jaké vize máte spojeny s institutem emeritních soudců?
Soudcovská unie se tomuto tématu již v minulosti podrobně věnovala. Jedna z bývalých viceprezidentek je expertkou na toto téma. Myslím, že je třeba jen znovu, vážně a silně téma emeritních soudců „vrátit do hry“.

což se v současnosti patrně děje…
Myslím, že zatím ne dostatečně, zřetelně a viditelně.

Pojďme ještě k tématu prostupnosti právních profesí. Vaším velkým tématem je společná zkouška právních profesí…
Ano. Právě na debatách o tom, kdo a za jakých okolností by měl mít možnost stát se soudcem, se ukazují problémy praktické srovnatelnosti jednotlivých odborných zkoušek, byť je zákon staví na roveň. Stále víc se mi jeví jako rozumné, abychom směřovali k jedné univerzální atestační zkoušce pro všechny. Tedy pro soudce, státní zástupce, advokáty, notáře atd. Aby kompetence vykonávat kteroukoliv z právních profesí byla legitimizována jednou a pro všechny srovnatelnou zkouškou, o níž se nebude pochybovat.

Kdo by měl tuto zkoušku organizovat?
Je jistě řada variant. Dovedu si představit, že by zkouška mohla být organizována Ministerstvem spravedlnosti nebo Justiční akademií. Mimochodem, Justiční akademie by podle mého přesvědčení měla být „rozkročena“ i k jiným právním profesím, než k soudcům a státním zástupcům. Bylo by to ku prospěchu všem.
Je paradoxní, že mě k těmto úvahám přivedl „neprávník“ - matematik z Princetonu, který se mě bezelstně zeptal, zda v České republice funguje „právnická komora“ zastřešující všechna právnická povolání. Odpověděl jsem, že není a těžko kdy bude, že však jsou klíčová témata společná pro všechna právnická povolání, a ta by měla být důvodem k jejich daleko větší spolupráci. Společná atestační zkouška je podle mě jedním z těchto témat.

Prostupnost právnických povolání tedy podporujete?
Určitě ano.

Předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal řekl v rozhovoru pro Soudce, že by byl pro snížení věkové hranice nutné pro jmenování soudcem. Jaký máte na tuto problematiku názor?
Současný stav mi nevadí. Ale chápu, odkud tyto úvahy pramení. Stane-li se dnes někdo hned po fakultě justičním čekatelem, čeká ho opravdu dlouhá doba čekání, než se může stát soudcem. Daleko lepší by bylo, kdyby čekatel po složení justiční zkoušky „postoupil“ do funkce „justičního kandidáta“ s rozhodovacími pravomocemi někde mezi vyšším soudním úředníkem a soudcem. Mimo jiné by třeba mohl rozhodovat o nákladech řízení. Nechápu, proč čeští soudci musí tolik času věnovat výběru soudních poplatků a vyčíslování nákladů řízení. To prvé by logicky měly dělat finanční úřady, to druhé, po skončení řízení, vyšší soudní úředníci nebo právě zmínění justiční kandidáti.

Což je systém, který v současnosti prosazuje předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl…
Ano.

Mluvili jsme také o sebedůvěře soudců. Nedávno byla schválena novela, která zavádí takzvaný generátor spisů. Není to něco, co jde právě proti důvěře v soudce a tak i proti jejich sebedůvěře?
Jsem naprostým nepřítelem představy, že spravedlnosti a nezávislosti prospějeme, když přeneseme odpovědnost z lidí na stroje. Stroje lze nakonec vždy nějak oklamat a jen stěží brát k odpovědnosti. Jsem zastáncem modelu, podle něhož pravomoc, a také odpovědnost, za rozdělování jednotlivých věcí leží na předsedech soudů. S tím ovšem, že rozhodnutí předsedy o rozvrhu práce by vyžadovalo vždy nejen projednání, ale souhlas soudcovské rady daného soudu. To jsme ale vlastně opět u samosprávy.

Dotkněme se ještě Nejvyššího soudu. Jaké je jeho postavení v rámci české justice?
Stejně jako jsem říkal u Soudcovské unie, že není-li soudcovská samospráva, plní roli soudcovské samosprávy Soudcovská unie, jsem u Nejvyššího soudu přesvědčen, že i ten plní dvojjedinou roli. Kromě vrcholu soudní soustavy, který rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, představuje dnes Nejvyšší soud vrcholného představitele justice.


Zdroj:
Časopis Soudce 9/2017

15. 9. 2017