Soudce Fiala o migraci: Jeden stát nemůže mít dvojí právo

Budeme žít nadále v právním státě, kde platí stejná pravidla pro všechny? Nebo zavládne dvojí právo a stát, jak ho známe, s jeho tradičními principy, může přestat existovat? Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala klade v souvislosti s migrační vlnou znepokojivé otázky a dodává: „Debaty o etických souvislostech nám problém vyřešit nepomohou.“




Jako právník a soudce často upozorňujete na to, že si evropská společnost hoví ve svých „pseudoproblémech“ a neřeší podstatné věci. Můžete to upřesnit?

Je nám dobře v těch problémech, které jsou v zásadě milé, protože jsou srozumitelné a řešitelné. Nejsou ale tak důležité jako otázky, které před nás staví současné události.

A to jsou jaké otázky?

Do Evropy přichází obrovský počet lidí, kteří si s sebou přinášejí i své právo, které je jiné než to naše. Není ale možné, aby na území jednoho státu vedle sebe fungovala dvě práva, to by bylo popření principů, na kterých evropské státy dosud fungovaly. Stát je suverénem, jen pokud na jeho území platí pouze jedna pravidla pro všechny. Když není schopen garantovat své právo, tak nefunguje. Spravedlnost je daná, jen když měříme všem stejným metrem.

Co tedy navrhujete?

Jak už jsem řekl, pokud nechceme rezignovat na právní stát, jak ho známe, nemůže na území jednoho státu platit dvojí právo. Ale pokud bychom se shodli, že tady dvě práva platit budou, musíme současně říct, jak to bude fungovat a co to je za stát – jestli to tedy vůbec stát ještě je. Moderní evropské státy vznikly na určitých základních principech, které jsou vtěleny do jejich ústav a do listiny základních práv a svobod. Ty se pak promítají do základních kodexů a větví se do dalších zákonů. Jestliže popřeme tyto základní kameny, pak se musíme zamyslet nad tím, co uděláme s ústavou, co s listinou… A tak dále.

Jak by se podle vás k této nové situaci měly postavit ústavní soudy?

Budou se tím muset zabývat mezi prvními a bude to pro ně zcela nový a obtížný úkol – vzhledem k tomu, že ochranu lidských práv držely doposud na velmi vysoké úrovni. Teď budou muset vybalancovat mnoho otázek morálních a právních, protože když někomu nějaké právo přiznáte, už mu ho nikdy nemůžete vzít, jedině jej rozšířit.

Novými pravidly se tedy musí zabývat hlavně právníci a politici. Kde konkrétně a čím navrhujete začít?

Zejména exekutiva musí řešit a modelovat tyto nové ekonomické a právní situace. Nemusí to být definitivní řešení, mohlo by být variantní, ale mělo by to být vymyšlené dlouho dopředu. Pokud se u nás najednou ocitnou desítky tisíc lidí, kteří tudy nebudou jen procházet, musíme být schopni říct, jak se náš stát zachová: jak bude probíhat azylové řízení, které orgány ho budou dělat, jak dlouho to potrvá… Je potřeba si také říct, jak budeme řešit občanskoprávní problémy těchto lidí. Co když se třeba budou chtít rozvést? Kdo a podle jakého práva je bude rozvádět? Některé okolní státy už konkrétní případy mají, v Německu například přiznali dávky sociálního zabezpečení všem manželkám jednoho muže. Přitom polygamie je tam stejně jako u nás trestný čin.

Mohlo by dojít k takovému rozhodnutí i u nás?

Nevím. Ale když stát na jedné straně říká, že polygamie je trestný čin, a přesto přizná dávky všem třem manželkám, tak současně říká, že polygamii vlastně toleruje. Potom je ale na zvážení, jestli nemá být současně s tím navrženo zrušení polygamie v trestním zákoníku.

Zažily už státy moderní Evropy něco jako druhé právo?

Asi pro to nenajdeme příměr z historie, můžeme si však vybavit řadu situací, kdy jsme měli pocit, že svět, který jsme považovali za stabilní, se ocitl v takovém ohrožení, až to vypadalo na jeho konec. A přesto se to zatím vždy nějak podařilo vyřešit. Ono se to musí podařit i teď: ti, kteří mají peníze a investují, nebudou chtít podnikat v nejisté oblasti, potřebují fungující hospodářství. Jejich logickou reakcí by tedy mohlo být přesunout sebe a své zájmy jinam.

Takže exodus, který nyní míří k nám, může pokračovat tím, že úplně jiní lidé budou odcházet odtud? To je dost alarmující scénář.

Nevěřím na jednoduchá řešení. Nejdřív si musíme říct, jak budeme v novém prostředí žít, jak budeme organizovat a zachovávat spravedlnost a také chod ekonomiky. Teprve potom se můžeme zabývat subtilnějšími otázkami, včetně etických. A je nutné pokusit se přesně pojmenovat, co se to vůbec v Evropě děje. Těm, kdo sem přicházejí, přisuzujeme střídavě dobré a špatné úmysly, přitom ani jedno nemáme přesně definované a žijeme v dohadech.

Etické otázky jsou podle vás vedlejší?

Jsou nejsložitější. Problém, který už nastal, přitom vyřešit nepomohou. Co se týče střetávání různých kultur a civilizací, měli bychom být velmi opatrní. Jsou prastaré kultury, mnohem starší než naše evropská, které mají v etických otázkách jiná východiska a jiná řešení. A rozhodně bych neměl chuť je poučovat, jak to mají správně dělat, když to dělají třeba tisíce let po svém.

Není právě tady prostor pro filozofy?

Samozřejmě můžeme cítit, že něco je úplně špatně a jinak, než si představujeme. A právě tím by se zatím měli zabývat filozofové, nikoli politici a právníci. Jakmile totiž začne exekutiva v prvé řadě řešit to, co ještě je etické a co už nikoliv, rozšíří se účinnost práva do prostoru, kde se dostává do neřešitelných problémů. Ano, právo sice pojmenovává, co je spravedlivé, ale spravedlivé řešení je něco jiného než etika, tam už jsme na hraně náboženských otázek. A my nemáme hledat to, co nás rozděluje, ale to, v čem jsme schopni se protnout.

Vaše maminka je učitelka matematiky, otec dirigent, váš dědeček byl tenorista v opeře. Jak jste se ocitl na právech?

Během střední školy se mi asi jako každému líbilo leccos a zajímaly mě různé humanitní obory. Měl jsem také velkou slabost pro výtvarné umění. Zjistil jsem ale, že dostat se na některé obory je téměř nemožné, tak jsem se touto spíše vylučovací metodou dobral k právu. Doma to tenkrát nadšení nevzbudilo, rodiče práva považovali za velmi propojená s tehdejším politickým režimem. Ale byli vždycky tolerantní, takže mě nezrazovali.

Jste expert na dědické právo. Proč jste si vybral tuto specializaci?

Když jsem v roce 1993 nastoupil na odvolací soud, nabídl mi tehdejší náměstek předsedy krajského soudu místo v senátu, který se specializoval na dědické a další notářské věci. Když jsem dědické právo začal dělat, zjistil jsem, že mě zajímá víc než většina jiných právních disciplín, protože je o kontinuitě lidských životů. A na rozdíl od mnoha jiných méně podléhalo politickým vlivům.

Proč komunisti zrovna do dědického práva moc nesahali?

Chtěli, ale potom jim došlo, že dědické právo se dotýká každého, i jich samotných. A chtěli, aby také jejich děti dědily…

Nedávno se otevřela debata o rušení některých soudů. Nejdříve byla řeč o vrchních soudech, pak o okresních. K čemu by taková reorganizace byla dobrá?

Podle mě bychom spíš než na rušení měli začít pracovat na specializaci soudů nebo jejich částí. Tak, aby to vedlo k větší odbornosti, a tedy ke kvalitnějšímu rozhodování. Jako první by měly vzniknout soudy pro pracovněprávní agendu a rodinněprávní agendu.

Proč se podle vás to téma vůbec ocitlo na stole?

Mám pocit, že vždycky, když tak nějak docházejí témata, znovu se objeví tohle. Okresní soudy jsou základní článek justice, který je lidem nejblíž. Působí na nich soudci, kteří dělají svoji práci dobře. Otázka tedy je, zda účelem není udělat z okresních soudců krajské soudce jen proto, aby bylo možné je překládat v rámci celého kraje proti jejich vůli. Pokud by to tak bylo, měli bychom nahlas říci, že nejde o reorganizaci, ale o rušení jednoho z atributů soudcovské nezávislosti.

Máme nový občanský zákoník, ale zastaralý a složitý civilní proces. Vy ho dlouhodobě kritizujete a jako předseda rekodifikační komise jste měl za úkol připravit nový. Pověřili vás tím postupně už čtyři ministři, ale žádný nevydržel ve funkci déle než dva roky. Je časté střídání šéfů rezortu pro justici problém?

Jako soudce, tedy v době, než jsem se stal místopředsedou Nejvyššího soudu, mě střídání ministrů vůbec nezajímalo…

Teď máte ale přece jen ještě trochu jinou roli.

Z hlediska justičně-manažerské pozice je to nepříjemná komplikace a obecně to znesnadňuje řízení státu na všech frontách, nejen v justici. Jsem ale přesvědčen, že na rozhodování soudců nemá politický stav a střídání ministrů žádný vliv. Ano, mění se zákony, ale soudci jsou uvážliví a konzervativní, takže jsou zvyklí zákony vykládat tak, aby kontinuita práva a spravedlnosti zůstala zachována.


Článek naleznete zde:
http://reportermagazin.cz/soudce-fiala-jeden-stat-nemuze-mit-dvoji-pravo/


29. 9. 2016