Soudce se nesmí bát konkurence

Předseda Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., popisuje své záměry ohledně soudců z řad mimořádných právnických osobností, tedy nekariérních soudců, kteří by měli na Nejvyšší soud přinést v příštích letech další právní pohled. Věnuje se ale rovněž dalším tématům, například fungování obou kolegií, elektronickému spisu či důležité judikatuře. V rozhovoru, který poskytl prázdninovému dvojčíslu časopisu Soudce, se vrací také ke své pracovní cestě do Mexika.

Napříč justicí se strhla velká debata o takzvaných akademických soudcích. Mohl byste prosím ještě jednou popsat své záměry? Jak by měl tento institut vypadat a jak by měla být tato místa obsazována?



V této diskusi byli od počátku proti sobě stavěni soudci kariérní a tzv. soudci akademičtí. Přitom se to netýká pouze akademiků, ale jde také o advokáty, státní zástupce a další profese, tedy o prostupnost povolání. V České republice působí u Nejvyššího soudu v posledních letech v zásadě jen kariérní soudci. Tak tomu ale v minulosti vždy nebylo, v prvních letech existence Nejvyššího soudu byli kariérní soudci doplňováni právníky z mimosoudního prostředí. Také první předseda Nejvyššího soudu doktor Otakar Motejl, který byl především advokát a nepochybně nebyl kariérní soudce, měl představu, že by mělo jít o spojení všech přístupů k právu a že by soudcovskou obec měly obohatit i mimořádné osobnosti z mimosoudního prostředí. Mám stejný názor a myslím si, že v tomto na doktora Motejla navazuji.

Základem pro doplňování Nejvyššího soudu mají být kariérní soudci, o tom vůbec nepochybuji, a bude tomu tak i v budoucnosti, tuto soudcovskou obec by ale mělo rozšířit i několik málo mimořádných osobností z řad například advokátů či státních zástupců, tedy nikoliv jen akademiků. Tyto osobnosti mají na právo jiný pohled, mají jiné zkušenosti a v tom je jejich přínos. Mám tu výhodu, že jsem díky svým dalším činnostem mohl poznat i jiné přístupy, například z hlediska legislativy nebo akademické sféry. U soudce je podle mého názoru dobré, má-li i jiné zkušenosti a jinou praxi než jen soudcovskou.

V zahraničí je prostupnost povolání naprosto obvyklá. Na Nejvyšším soudu jsme zpracovali analýzu, podle níž jen čtyři státy v Evropské unii uplatňují striktní kariérní model a neumožňují při obsazování nejvyšších soudů vybírat soudce z mimosoudního prostředí. Soudce Nejvyššího soudu by měl být osobností s širokým rozhledem, neměl by být zaměřen jen na oblast soudnictví, ideálně by mělo jít o „renesanční osobnost“, která má nejen vynikající odborné znalosti, ale i hlubokou znalost společenského vývoje, široký rozhled a schopnost rychle vstřebávat potřebné informace. Jeho přístup k řešení problémů by měl být založen na interdisciplinárním pohledu na právní řád a schopnost chápat a aplikovat právo v celé jeho složitosti, a to včetně práva srovnávacího, unijního i mezinárodního. Vím, že všichni takoví být nemohou, ale co největší procento by mělo být takových komplexních osobností.

Nebude problémem, že tyto osobnosti nemusejí znát praktické fungování procesu?

Práce Nejvyššího soudu je oproti jiným soudům specifická, jde o rozhodování především o právních otázkách, ať už hmotněprávních či procesních. Nejde o typické souzení jako na nižších soudech, což také některým soudcům, kteří jsou na tento soud přeloženi, nevyhovuje. Jde o práci na základě spisu, v civilním řízení se rozhoduje bez jednání a také v trestním řízení jsou veřejná zasedání spíše výjimečná. Nemyslím si, že by byla zcela nezbytná praxe u okresního a krajského soudu, byť samozřejmě znalost procesních předpisů je nutná.

Většina akademických pracovníků, učitelů na vysokých školách, je zároveň advokáty či vykonává jiné povolání. V České republice v dnešní době prakticky neexistují „čistí akademici“, kteří by jen učili a s praxí vlastně nepřišli do styku. Z Pravidel také vyplývá, že praktická sféra činnosti uchazeče bude hodnocena, ani toto by tedy neměl být problém.

Tedy když to shrnu, nejde o akademiky, ale o prostupnost právnických profesí a o mimořádné respektované osobnosti s širokým rozhledem, které jsou schopny aplikovat nejen české přístupy, ale i evropskou legislativu a judikaturu a tak dále.

Bouře, která se kolem tohoto strhla, tedy podle vás přišla kvůli nepochopení vašeho záměru v jeho celistvosti?

Nechci hodnotit, co za tím bylo. Jde mi o to, aby na Nejvyšší soud přišli jen ti nejlepší, a to i z mimosoudního prostředí. Zákon s tím nejen počítá, ale dokonce to i předpokládá. Každý by měl dodržovat zákon a soudci tím více. Co vedlo konkrétní osoby k tomu, že se vyjadřovaly tak negativně, opravdu nevím, ať už to bylo nepochopení, nebo nějaký záměr, to si musí vyřešit sami. Pokud jde o stanovisko Soudcovské unie, je třeba vidět skutečnost, že je složena jen z kariérních soudců, a proto hájí jejich zájmy. Přitom je pochopitelné, že jde také o otázku konkurence. Někteří kariérní soudci se touží dostat k Nejvyššímu soudu a mohou v tom pociťovat ohrožení, že se jim to kvůli širšímu výběru kandidátů nemusí podařit. To je normální, v lidských přístupech je toto vždy obsaženo. Podotýkám ale, že sám jsem soudce, který prošel všemi články soudní soustavy, byť jsem absolvoval i akademickou kariéru. Má-li být soudce nejlepší z nejlepších, nesmí se bát konkurence a musí přesvědčit ty, co ho vybírají, že je skutečně ten pravý. Pak nebude mít žádný problém. Pokud se někdo konkurence a výběrového řízení bojí, ať na Nejvyšší soud raději nechodí.

A ještě jeden argument na podporu mého záměru. Na Nejvyšším soudu jde vždy o rozhodování v senátu, nikdy nerozhoduje samosoudce, v kolegiu i na plénu se hlasuje, takže nekariérní soudce vždy bude mít okolo sebe i kariérní soudce. Když si vezmete, že Nejvyšší soud je v současné době z hlediska systemizovaných míst obsazen a dále kolik soudců bude v nejbližších letech odcházet, přičemž základem bude vždy doplňování z nižších soudů, nemůže se během mého působení stát, že by nekariérních soudců bylo nějaké výrazné množství.

Je pravda, že v zahraničí je pro advokáty mnohdy vyvrcholením kariéry stát se soudcem na vysoké instanci. Stejně je to běžné u českého Ústavního nebo Nejvyššího správního soudu...

Nejvyšší soud nemůže být výjimkou. Jsem naprosto přesvědčen, že jiný pohled na řešení právních problémů je v diskusích důležitý a užitečný. Ostatně názory z fakult, České advokátní komory či státního zastupitelství a dalších institucí se na kolegiích zvažují už dnes.

Diskuse se vede i o konkrétních jménech, v řadě zdrojů se objevují tito lidé: Filip Melzer, Petr Tégl, Milan Hulmák, Petr Lavický. Jsou tato jména pravdivá? Proč jde právě o tyto lidi?

Žádná jména nebudu komentovat. Ale je třeba dodat, že pokud máte popsaný záměr, musíte věc sondovat. Když jsem o něm hovořil s panem ministrem spravedlnosti, jména padala. Bavili jsme se jen o tom, kdo by eventuálně přicházel v úvahu. Některé jména padla z jeho strany, některá z mé strany. Nešlo ani o to, kdo by se měl stát nakonec soudcem Nejvyššího soudu, ale kdo by měl vůbec vstoupit do tohoto procesu a stát se uchazečem o tuto funkci.

Až bude proces nastartován, jména samozřejmě sdělíme. Je ale zbytečné to řešit předem, když žádný proces obsazování soudcovských míst u Nejvyššího soudu nekariérními soudci zatím zahájen nebyl, a to ani prvotní. Mluvit o jménech je za této situace podle mého názoru předčasné. Chci ale ubezpečit jak odbornou, tak laickou veřejnost a také Soudcovskou unii, že se o zahájení procesu u konkrétní osoby včas dozví a bude mít možnost se k tomu vyjádřit.

Představili jsme dokument „Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu“, který jsme projednali na shromáždění soudců 24. května 2017. Žádný ze soudců neřekl, že nesouhlasí s tím, aby na Nejvyšší soud mimořádné osobnosti z mimosoudní oblasti přišly. Názory se lišily v tom, jaké předpoklady by měl takový člověk splňovat či jakým způsobem by měl proces probíhat. Chtěl bych také zdůraznit, že tato pravidla se netýkají jen kandidátů z jiných právnických profesí, ale rovněž kariérních soudců.

Počítají tato pravidla i s podnikovými právníky? V dokumentu nejsou, myslím, ve výčtu profesí výslovně zmíněni...

Jsou tam v obecné formulaci, neboť dokument počítá s mimořádnými právnickými osobnostmi. Je tam ale rovněž problém se zkouškou. Před tím, než může někdo do procesu vstoupit, musí mít odbornou justiční zkoušku, za níž se považuje advokátní zkouška, justiční zkouška právního čekatele, notářská nebo exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu po dobu dvou let. Na pravidla můžeme odkázat, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Jak byly vypořádány připomínky k těmto pravidlům?

Říkalo se, že jsem žádné připomínky ze shromáždění neakceptoval, což není pravda. Akceptoval jsem ty připomínky, které se daly zapracovat a obohatily Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu. Nikoli už ale ty, které by zavazovaly jiné soudy nebo by byly v rozporu se zákonem, popřípadě by nepřispěly k jejich zlepšení. Pravidla jsou zpracována předsedou Nejvyššího soudu a upravují proces výběru kandidátů u Nejvyššího soudu. Připomínky byly několika druhů. Ty, které se týkaly konkrétních předpokladů u kandidáta na soudce Nejvyššího soudu a postupu, jak mají být u něj tyto předpoklady zjištěny, a byly zásadní, jsem v zásadě všechny akceptoval. Vedle uvozující formulace šlo například o připomínku týkající se nezávislosti soudců na politické soutěži a politických subjektech, což pravidla velmi obohatilo, nebo způsobu ověření erudice dané osoby z hlediska rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vedle upřesnění vystoupení před kolegiem Nejvyššího soudu se Pravidla rozšířila i o pasáž, že předseda soudu může kandidátovi umožnit působit u Nejvyššího soudu jako poradce kolegia nebo po dohodě s příslušným soudcem jako asistent v některém senátě. Dále šlo o poměrně velké množství dalších spíše drobnějších připomínek.

Naopak jsem neakceptoval připomínky typu, že by se uchazeč o místo na Nejvyšším soudu stal soudcem okresního soudu a bezprostředně by zamířil na Nejvyšší soud na stáž. Teprve, pokud by se zde osvědčil, byl by přeložen na Nejvyšší soud. To není možné. Mimoto, že tyto připomínky byly kritizovány zase jinými soudci Nejvyššího soudu, mohou tato pravidla zavazovat pouze Nejvyšší soud, neboť jde o interní předpis. Nemohu přece zavazovat určitého předsedu okresního soudu a nutit ho, aby si na svůj soud a systemizované místo vzal kandidáta na soudce Nejvyššího soudu, který by mu tam jen zabíral místo a nevykonával by žádnou rozhodovací činnost. Aby vnitřní pravidla zavazovala i jiné soudy či jiného funkcionáře, by podle mého názoru bylo také v rozporu se zákonem.

Nepřijal jsem ani návrh, aby o přijetí Pravidel rozhodovalo plénum Nejvyššího soudu. Vysvětlil jsem soudcům, že personální politika je správní činnost, a ne rozhodovací činnost. Podle zákona o soudech a soudcích státní správu soudů vykonává ministr spravedlnosti, a to i na Nejvyšším soudu, ale prostřednictvím jeho předsedy. Plénum o tom nemůže rozhodovat, protože za to nenese žádnou odpovědnost. Za doplňování počtu soudců Nejvyššího soudu a jejich konkrétní výběr nese odpovědnost předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti, nikoliv soudci Nejvyššího soudu, byť se samozřejmě v nemalé míře na tomto výběru podílejí. Soudci mohou samozřejmě podávat podněty k zahájení procesu výběru kandidáta na funkci soudce Nejvyššího soudu. Příslušné senáty, kolegium a soudcovská rada se k výběru vyjadřují, ale ve smyslu zákona nemohou rozhodovat o přeložení nebo přidělení soudce, anebo „zablokovat“ něčí přístup na Nejvyšší soud, neboť jde o věc potřeby Nejvyššího soudu. Z těchto důvodů jsem nemohl ani akceptovat připomínku, že by soudce mohl přijít jen se souhlasem specializovaného senátu, k němuž by měl být následně přidělen. Senáty i jednotliví soudci mají samozřejmě právo se k tomu vyjádřit, ale nemohou mít definitivní rozhodovací pravomoc.

Personální otázky jsou záležitostí vedení a v konečném důsledku předsedy Nejvyššího soudu. My se samozřejmě snažíme a budeme se i do budoucna snažit doplňovat kolegia o nové soudce tak, abychom nevyvolávali zbytečné konflikty. Nemáme žádný zájem na tom, aby byli soudci nespokojeni, právě naopak. Není to ale možné postavit takto kategoricky. Vyjadřovat se samozřejmě mohou, k tomu dochází i dnes, ale rozhodovací pravomoc musí zůstat v rukou předsedy a v konečné fázi, pokud jde o příchod nového soudce, v rukou ministra spravedlnosti. To jsou myslím jasné věci, které jsem při shromáždění vysvětlil. Vyvolávat třenice je tak zbytečné, měli bychom se soustředit na práci, počkat na konkrétní kandidáty a na to, jak to bude potom vypadat při výběru konkrétní osoby. Vždy se snažím jednat transparentně, ale odmítám postupovat pod jakýmkoli tlakem.

Existuje časový harmonogram, kdy by měl tento proces výběru začít? Kdy by měli přijít k Nejvyššímu soudu první soudci z mimosoudního prostředí?

Harmonogram neexistuje, opravdu je to závislé na vytipování konkrétní vhodné osoby a zároveň i na potřebách Nejvyššího soudu. Ten se začne v nejbližších letech obměňovat, to je pravda, ale zároveň má systemizovaná místa. Nyní má díky rozhodnutí ministra spravedlnosti dokonce více soudců než systemizovaných míst, v dnešní době tak nemáme žádné volné místo a žádného soudce z tohoto hlediska přijmout nemůžeme. I proto mě tak překvapilo vyústění některých příspěvků v diskusi až do hysterické polohy, že doufají, že nebudu žádného nekariérního soudce jmenovat až do přijetí Pravidel. Přitom ze zákona vyplývá, že já sám žádného takového soudce jmenovat nemohu, a navíc jde o otázku budoucích měsíců či spíše let.

Letos tedy k ničemu nedojde?

Netvrdím, že u někoho nezkusíme zahájit proces výběru. Ale vlastní proces jmenování s největší pravděpodobností letos nebude, nemáme volná místa a muselo by se projednat s ministrem spravedlnosti, zda podá příslušný návrh. V nejbližších měsících tedy rozhodně nedojde k žádnému jmenování a přidělení nekariérního soudce k Nejvyššímu soudu.

Do toho představil ministr spravedlnosti své představy o výběru nových soudců. Co na ně říkáte? Otázka výběru soudců se v současnosti ostatně intenzivně řeší i v rámci stavu. Je z vašeho pohledu problematické, že neexistují jednotná pravidla výběru?

Největší problém je, že se má tento záměr zrealizovat prostřednictvím instrukce ministra a novelizace vyhlášky o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů. Osobně mi nejvíce vadí, že nejde o zákonnou úpravu. Pokud by šlo o návrh zákona, umožnilo by to širší debatu o těchto zásadních otázkách i mimo justici. K podobnému pokusu došlu už zákonem o soudech a soudcích v roce 2002, poté Ústavní soud většinu těchto ustanovení zrušil a od té doby nebyla tato situace vyřešena. Teď je konec volebního období a pak ministr má jistě pravdu, když říká, že teď parlament takovýto zákon určitě nepřijme, ale tato podstatná problematika měla být řešena včas, bylo na to celé volební období. Připadá mi ale nelogické, že se v současné době začne řešit takováto zásadní problematika touto formou a s nebývalou rychlostí, když nová úprava má být účinná již od 1. září tohoto roku.

Na druhé straně, pokud jde o základní myšlenku centrální registrace kandidátů, či centrální nastavení kritérií a předpokladů, za kterých má soudce přijít do soudní soustavy, s tím souhlasím. Myslím si, že by soudci měli mít jednoznačné a rovné předpoklady dané pro celý stát. Nemělo by to být tak, že by na jednom krajském soudu byl požadován určitý stupeň znalostí a dovedností a na jiných soudech by to bylo jinak. Takový přístup není dobrý, byť v konečném důsledku by to v zásadě měla srovnat odborná justiční zkouška. Soudce může v rámci soustavy přecházet, nemůže to tak být jen krajský soudce, jde o soudce pro celou republiku. Principiálně proti tomu tedy nejsem. Pan ministr to zřejmě po vypořádání zásadních připomínek takto upraví instrukcí a novelou vyhlášky, ale vedle zásadní nevhodnosti tohoto způsobu řešení je tu nebezpečí, že přijde nový ministr a ten to zase změní. A to je špatně, soudnictví potřebuje stabilitu, jednoznačná pravidla, transparentnost přístupu, aby se do justice dostávali jen ti nejlepší kandidáti, a to nejen po stránce odborné, ale také po stránce morální, etické a podobně. Je tu tedy tento problém, my jsme ho panu ministrovi sdělili, on řekl, že nás chápe, ale že to tak stejně udělá.

Samozřejmě nebudu tento proces sabotovat, připomínky mu k tomu dáme, ale tuto zásadní výhradu mám a myslím si, že i když se to učiní nyní takto, stejně se výhledově musí pracovat na tom, aby to bylo v zákoně. V této souvislosti považuji za nutné podotknout, že se při řešení této problematiky opětovně ukazuje, jak nám chybí orgán typu Nejvyšší rady soudnictví.

Vraťme se k Nejvyššímu soudu. Obě kolegia mají stále ještě poměrně nové předsedy. Jak se Vaším pohledem osvědčují?

Z mého pohledu se osvědčují, neboť spolupráce s nimi je velmi dobrá. Uvnitř soudu to byla nepochybně dobrá volba a myslím si, že nikdo ze zdejších soudců o tom nepochybuje. Žádnou zásadní výhradu, až na drobné připomínky, které jsou ale vždy, jsem k jejich práci neslyšel.

Je správný dojem, že je nyní náročnější práce občanskoprávního a obchodního kolegia vzhledem k rekodifikaci soukromého práva, nebo jde o omyl?

Aplikace soukromého práva z hlediska řešení nových právních problémů je výrazné zatížení občanskoprávního a obchodního kolegia. Nemyslím si ale, že by to z hlediska kolegií bylo nějak nevyvážené. Trestní zákoník není také zase až tak starý a určitě není všechno vyřešeno, v právní praxi se vyskytují problémy neustále, život ve společnosti se velmi rychle mění, a to má dopady i v právní oblasti. Navíc civilní problematika se, byť zprostředkovaně, objevuje i v rozhodování trestních senátů. Můžu poukázat například na rozhodnutí senátu č. 8 o trestnosti šikanózních návrhů na zahájení insolvenčního řízení nebo na rozhodnutí trestních senátů o nemajetkové újmě. Je to velmi spojené, nový občanský zákoník ovlivňuje i rozhodování v trestních věcech. Žádné kolegium rozhodně nepovyšuji, snažím se k oběma přistupovat stejně.

Civilní kolegium má ale problém se svou zatížeností, nápad roste a v současnosti již dosahuje na celém Nejvyšším soudu deseti tisíc věcí za rok, z toho dovolání v civilních věcech v roce 2016 bylo 6065, což je na hranici vyřizovacích možností, a proto také v určitém, byť v zatím nevelkém rozsahu, vzrostl počet nedodělků, a to přesto, že bylo vyřízeno historicky nejvíce civilních dovolání – 5971. Zatím se toto číslo pohybuje do sta věcí ročně. Nejde ale o dobrý vývoj. Ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti jsme proto zapracovali návrh novely občanského soudního řádu, která omezuje přípustnost civilního dovolání tak, aby sice na jedné straně byla zachována možnost oprávněné osoby se dovolat v podstatných věcech, ale aby se na druhé straně zatížení Nejvyššího soudu snížilo, zejména pokud jde o rozhodování o procesních záležitostech. Jde například o nepřípustnost dovolání do ustanovení zástupce, do kasačních rozhodnutí a podobně. to by se nemělo zásadně dotknout práv účastníků. Tuto novelu by snad měl Parlament ještě do konce volebního období projednat.

Za poslední rok nám podstatně stoupl nápad nových dovolání také v trestních věcech, a to o deset procent na 1804. Uvidíme, zda jde jen o mimořádný výkyv, nebo o novou tendenci.

Jak na Nejvyšším soudu pokračuje elektronizace? Může vám třeba právě s nedodělky v civilním kolegiu pomoci?

Myslím, že v případě elektronického spisu půjde ještě o záležitost několika let. Snažíme se na to připravit, a proto jsme navštívili Zemský soud v německém Landshutu, u kterého využívají elektronický spis už od roku 2015, a snažili se zde načerpat jejich zkušenosti. Ty využíváme při jednání s Ministerstvem spravedlnosti, kterému jsme i nabídli, že bychom chtěli být při zavádění elektronického spisu pilotním soudem. Ministerstvo to akceptovalo, předpokládám tedy, že se na vývoji elektronického spisu budeme bezprostředně podílet. Tento trend je potřeba podporovat, ale je nutné se zaměřit i na to, aby měl elektronický spis co nejméně nevýhod a byl uživatelsky přívětivý, a aby neskončil například jako datové schránky, které přinášejí mnoho problémů. V tomto směru mohu odkázat na stanovisko, které jsme přijali na začátku roku.

Elektronický je i nový časopis Nejvyššího soudu AEQUITAS. Nebude to bránit jeho distribuci?

Elektronizace médií probíhá také u veřejných sdělovacích prostředků, je to vidět u všech klasických novin i časopisů. Také Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek již vydáváme v elektronické podobě a chystáme další úpravy pro mobilní telefony. Nový časopis AEQUITAS, u kterého chceme, aby vypadal tak, jak vypadá, tedy se zaměřením na aktuality s množstvím fotografií, je v elektronické podobě levný, tištěný by však stál neúměrně více, což by zatížilo náš rozpočet. Smyslem časopisu, který by měl vycházet jednou za čtvrt roku, je polidštit pohled na Nejvyšší soud a jeho soudce. Chceme ukázat, že soudci jsou také lidé a že žijí i společenských životem. Někdy se říká, že by soudci měli být odosobněni, ale nemyslím si, že by to bylo dobře. Samozřejmě musí jít o profesionály zachovávající nezávislost a nestrannost při rozhodování, musí dodržovat morální a etická pravidla i v osobním životě, ale nemohou žít mimo současnou společnost se všemi jejími klady a zápory.

V prvním čísle je reportáž o vaší cestě do Mexika. Jak obecně vypadají vaše zahraniční cesty a spolupráce se zahraničními kolegy?

V mezinárodní spolupráci jsme velmi aktivní. V říjnu k nám přijede předsedkyně německého Nejvyššího soudu, naopak my bychom měli navštívit rakouský Nejvyšší soud. Jednáme o návštěvě španělského předsedy, příští rok by měl přijet předseda mexického Nejvyššího soudu. Osobně se zúčastňuji i zasedání Sítě předsedů Nejvyšších soudů, což je mezinárodní organizace jejich předsedů, která řeší problémy na evropské úrovni, mnoha mezinárodních konferencí i dalších akcí. Vesměs jde především o pracovní záležitosti.

Mexiko je vzdálená země. Nakolik se liší trestní právo a justice oproti České republice?

V dnešní době globalizace se všechny systémy přibližují, samozřejmě ale existuje základní rozdíl mezi anglosaským a kontinentálním systémem. Díky činnosti Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie se ale tyto systémy neustále sbližují, protože obecné zásady a principy jsou společné. To se projevuje i v Mexiku, kde přešli k adversárnímu procesu spíše amerického typu. Veřejná jednání probíhají za účasti stran, dříve to bylo zejména na podkladě spisu. Při návštěvách soudů jsem byl velmi překvapen jejich vybavením, a to zejména pokud jde o jednací síně. U nás panuje představa, že Mexiko je chudá země. Možná je to do určité míry pravda, ale ve vztahu k justici to neplatí. V Mexiko City jsme navštívili „justiční městečko“, kde je soustředěno asi devět budov, ve kterých jsou nejen soudy, ale třeba i forenzní ústav pro trestní věci nebo justiční akademie. Jednací síně jsou všechny ozvučeny, vše se nahrává, mluvený text se převádí přímo do písemného protokolu a tímto způsobem se vyhotovují i rozhodnutí.

Jak to v současné době vypadá s přístavbou budovy Nejvyššího soudu?

Už jako řadový soudce jsem pociťoval, že stávající budova potřebám Nejvyššího soudu nestačí. Krátce po jmenování předsedou jsem se tedy mimo jiné zaměřil i na to, aby sousedící budova v Bayerově ulici, která byla již po mnoho let v majetku Nejvyššího soudu, byla přestavěna tak, aby mohla sloužit plně jeho potřebám. Podle schváleného projektu bude tato budova zbořena a novostavba bude přímo napojena na hlavní budovu Nejvyššího soudu tak, aby prostor byl maximálně využit, nebyla zde zbytečná schodiště či výtahy. V tomto směru se budou využívat ty v hlavní budově. Celou plochu tak využijeme pro kanceláře a pro zázemí. Mělo by to vyřešit stávající potřebu a ještě bychom měli mít určitou rezervu. Z hlediska doby výstavby již proběhlo výběrové řízení a v první polovině června jsem již podepsal společně s Ministerstvem spravedlnosti smlouvu s dodavatelem. Investorem je Ministerstvo spravedlnosti. V červenci by se měla stávající budova v Bayerově ulici začít bourat a následně by se měla začít stavět nová. Podle smlouvy by měla být hotova po čtrnácti měsících od zahájení stavby, tedy 31. srpna 2018. Toto je myslím dobrý základ, neboť považuji za naprosto nezbytné, aby soudci i další zaměstnanci měli k práci důstojné prostředí.

Stále ale mám představu, že Nejvyšší soud by měl sídlit v důstojné soudní budově, podobně jako je tomu v zahraničí. Má to velký význam, vhodná budova totiž působí na lidi i z hlediska významu instituce. Z tohoto hlediska současná budova příliš nevyhovuje, byť je památkové chráněná, ale původně jde o funkcionalistickou stavbu Všeobecného penzijního ústavu z roku 1932.

Pojďme ale ještě k vaší odborné specializaci. Jaké trestněprávní judikáty Nejvyššího soudu z poslední doby považujete za nejzásadnější?

Rozhodovací činnost je základem Nejvyššího soudu a nejvýznamnější rozhodnutí jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Významná rozhodnutí se v posledním roce týkala například trestní odpovědnosti právnické osoby, kde jsme řešili zejména otázky přičitatelnosti trestného činu a zavinění, či trestného činu podvodu a způsobení škody na cizím majetku v případě společného jmění manželů. V trestní oblasti jsme vydali také důležité stanovisko, které se týká ochranné výchovy uložené dítěti mladšímu patnácti let za čin jinak trestný a postupu jakým ji lze přeměnit v ústavní výchovu.

Upozornil bych také na několik stanovisek občanskoprávního a obchodního kolegia, která se týkala například zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti nebo některých otázek zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku. Rozhodnutí padla například i o nemajetkové újmě vedlejšího účastníka, o škodě způsobené zvláště chráněnými živočichy, o ztrátě radosti z dovolené a její kompenzaci nebo o minimálním započitatelném příjmu z podnikání a o náhradě za ztrátu na výdělku. Významné rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, které se týkalo problematiky „péče řádného hospodáře“ jednatele společnosti s ručením omezeným, bylo dokonce oceněno jako nejvýznamnější judikát roku 2016 na XXV. Karlovarských právnických dnech. Toto ocenění mě velmi potěšilo, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu ho získalo již podruhé v řadě, v minulém roce to bylo trestní rozhodnutí o trestnosti šikanózních insolvenčních návrhů, což svědčí o dobré rozhodovací úrovni našeho soudu.

Pokud jde o další důležitá rozhodnutí, můžu odkázat na již vydanou Ročenku Nejvyššího soudu 2016, která je dostupná v elektronické podobě a v tištěné podobě byla již rozeslána na soudy a další významné instituce.

Stále jste předsedou velké komise pro rekodifikaci trestního řádu. Vlastní práce ale byly svěřeny skupině profesorky Dagmar Císařové. Posouvá se nějak toto téma?

Na Ministerstvu spravedlnosti možná něco probíhá, ale poslední zasedání velké rekodifikační komise, které předsedám, se uskutečnilo na začátku loňského roku. Žádné další zasedání ministerstvo nesvolalo a do konce volebního období už zřejmě nesvolá. V tomto volebním období už myslím žádný výstup nebude. Mám zprávy, že se něco připravuje, ale co je obsahem připravovaného návrhu nevím. V současné době to zřejmě usnulo.


Zdroj:
Soudce 7 – 8/2017 roč. XIX

23. 8. 2017