Vězení od třinácti let je nesmysl. Děti se začnou chovat protispolečensky.

Zpřísnění trestní odpovědnosti dětí nepotřebujeme, říká profesor Pavel Šámal, autor trestního zákoníku a od loňska předseda Nejvyššího soudu. Vrchol české justice už hledá i rozumný výklad nového občanského zákoníku.

* LN Dětští vrazi by mohli za své jednání odpovídat podle současných plánů v trestněprávní rovině už od 13 či 14 let. Bylo by to správné?



Je to změna, kterou Česká republika opravdu nepotřebuje. V současnosti prakticky nemáme u dětí problémy s těmito, odborně řečeno, činy jinak trestnými. Samozřejmě, v určitém rozsahu delikventní činnost dětí existuje, ale v posledních deseti letech má výrazně sestupnou tendenci. Argumentace slabšími ročníky, která se někdy objevuje, nemůže obstát. Počet provinění mladistvých a činů jinak trestných dětí mladších 15 let totiž klesá i po příslušném přepočtení. Statistiky neukazují ani to, že by rostla brutalita dětských pachatelů, což se někdy bez konkrétních čísel tvrdí. V posledních letech počet vražd spáchaných dětmi mladšími 15 let osciluje od nuly do čtyř ročně a neroste ani závažnost dalších násilných trestných činů, například loupeží nebo těžkých ublížení na zdraví. Tam by se přitom brutalita musela projevit. Onu hrozbu pro společnost spočívající v „narůstající brutalitě“, o níž se v té souvislosti mluví, jsem nikdy neviděl doloženou na konkrétních číslech. Je to velmi jednoduché říci, ale měli bychom pamatovat na nejdůležitější skutečnost, stále to jsou děti.

* LN Nedospívají ale dnes dříve, jak se někdy tvrdí?

Vůbec si to nemyslím. Sociální vyspělost dětí je nižší, než byla třeba za první republiky. Tehdy sice byla hranice trestní odpovědnosti nastavena na 14 let, ale děti tehdy dokončovaly školní docházku a poměrně často rovnou nastupovaly do pracovního procesu. Začaly se tedy o sebe starat. Dnes to takto vůbec nefunguje, hranice vstupu do běžného života se posouvá. Zaměňují se tu různé věci. Argumentuje se třeba technickými dovednosti a prací s počítačem. To je ale znak doby a každodennosti, ne vyspělosti dětí. Pokud o někom říkáme, že je trestně odpovědný, říkáme tím současně i to, že je schopen rozhodovat se samostatně a odpovědně ve všech zásadních životních situacích, a to s výjimkou těch, které vyžadují větší zkušenosti, což je například otázka volebního práva. Mám ale velké pochybnosti o tom, že dnešní děti jsou sociálně vyspělé natolik, aby byly schopny se takto samostatně rozhodovat. A dám konkrétní příklad. V této souvislosti se totiž vždy řeší i otázka sexuální zralosti. Za první republiky byla tato hranice nastavena rovněž na 14 let, dnes ale odborníci tvrdí, že v tomto věku ještě současné děti nejsou dostatečně vyspělé. Tvrdili bychom tedy, že se mohou odpovědně a plně při zvážení všech souvislostí rozhodnout spáchat trestný čin, vést sexuální život ale už ne. Přestávám tomu rozumět.

* LN Věková hranice je tedy nastavena správně na 15 letech?

Ano, podobně jako za první republiky je to spojeno s ukončením povinné školní docházky. To je základní moment, ve kterém má člověk vstupovat do života. Neříkám, že mám absolutní pravdu, ale moje zkušenost mi ukazuje, že zavírat 14leté či 13leté děti do vězení není správné. Například ve Švýcarsku je sice nižší hranice odpovědnosti, do 15 let se ale neukládají tresty odnětí svobody. V dalších státech je naopak hranice trestní odpovědnosti vyšší než v České republice, a to až 18 let. Trestní odpovědnost bývá zpravidla navázána i na to, jak se s těmito delikventními dětmi pracuje, jaké programy se vůči nim uplatňují. Tohle se ale u nás ale vůbec neřeší. Troufám si naopak tvrdit, že pokud dojde ke snížení hranice trestní odpovědnosti, povede to k přesně opačnému efektu, než který si slibují ti, co změny prosazují. Trestná činnost se spíše zvýší, než by se snížila. Nechci v tom být ale špatným prorokem.

* LN Proč by se měla zvýšit?

Dítě reaguje jinak než dospělý člověk. Když ho nepřiměřeně potrestáte, velmi často to pociťuje jako křivdu. Pokud nastolíte tento represivní přístup k dětem, to znamená, že je z hlediska jejich chápání budete trestat přehnaně, osobně se domnívám, že děti pod 15 let to nepochopí. A budou se na základě toho stavět protispolečensky. Jakmile zejména mladý člověk pociťuje, že mu společnost křivdí, nebo mu ukládá něco, co by neměla, zpravidla se u něj nastartuje právě to, co nechceme. Objevuje se syndrom křivdy a na ten často navazuje protispolečenská činnost. Už současný zákon o soudnictví ve věcech mládeže dává dostatek možností, jak zacházet s těmito dětmi – máme možnost uložit ochrannou výchovu nebo ochranné léčení. Všechno by to tedy měli zvážit odborníci a případně navrhnout úpravu těchto stávajících opatření, aby byla efektivnější. Je velmi nešťastné, že u posledního návrhu na snížení hranice trestní odpovědnosti jde o poslaneckou iniciativu, která neprošla žádným připomínkovým řízením. Podle mého názoru jde o uměle vytvořený problém, je to špatná cesta.

* LN Nový trestní zákoník, jehož jste hlavním autorem, ale přitom byl původně schválen se sníženou trestní odpovědností na 14 let. Ale provázanou s možností sexuálního života…

V původním návrhu trestního zákoníku to nebylo, dostalo se to do něj pod tlakem jistých politických kruhů. Snížení odpovědnosti tedy bylo schváleno, ale parlament ji ještě v mezidobí do nabytí účinnosti trestního zákoníku opět zvýšil na 15 let. Teď se to tedy opět navrhuje, ale mělo by se to týkat jen některých trestných činů, což opět vyvolává pochybnosti o koncepčnosti tohoto přístupu. Ptám se, je tedy konkrétní dítě schopno více posoudit, zda někoho zavraždí, a méně, jestli něco ukradne? Znovu říkám, situace v protiprávní činnosti mládeže v České republice, doložená relevantními statistickými údaji, o potřebě takovéto ochrany společnosti nevypovídají.

* LN Je to tedy populismus?

Nechci nikomu sahat do svědomí, ale jsem opravdu přesvědčen o tom, že nejde o dobrý návrh. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, podle kterého se v současnosti postupuje, je sice jistě možno dále vylepšovat, ale mělo by se o těchto věcech věcně diskutovat a k řešení přistoupit na základě odborné analýzy celé problematiky, a nikoli na základě unáhlených návrhů. Můžeme uvažovat například o tom, zda ochrannou výchovu, kterou je možné v současnosti prodloužit až do 19 let, neprodloužit u závažných činů například až do 21 let. Proč hned měnit trestní odpovědnost? Navíc zmíněný návrh počítá i s rozšířením maximálního trestního opatření u mladistvých z deseti na15 let odnětí svobody. Pro 13leté děti je to opravdu neadekvátní.

* LN Lepší cesta je tedy prevence a ohlídání problémových dětí před tím, než takovýto skutek spáchají?

Přesně tak, na této myšlence je postavený celý zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Proto nejde o to „oplatit“ dětem a mladistvým jejich skutek, jako je tomu zčásti u dospělých, jejichž vnímání postihu je jiné. U mládeže je třeba užít opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se děti mladší 15 let a mladiství nadále páchání protiprávní činnosti zdrželi. Dítě se vyvíjí a stále až do dospělosti zůstává dítětem. Prevence a účinné programy probační, terapeutické, vzdělávací a sociálního výcviku a podobně pracující s problémovými dětmi, to je daleko lepší cesta než represe.

* LN Bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková vás pověřila přípravou nového trestního řádu, její nástupce Robert Pelikán ale svěřil hlavní práce pracovní skupině vedené profesorkou Dagmar Císařovou. Funguje stále „vaše“ komise pro přípravu nového trestního řádu, které by měla pracovní skupina své návrhy předkládat?

Ano, funguje, ale od nástupu nového pana ministra se sešla jen jednou, v únoru tohoto roku. Projednala určité materiály, které byly zpracovány ještě za činnosti mé užší komise, ale nová komise je určitým způsobem přepracovala. K nim se velká komise vyjadřovala. Jaký to bude mít výsledek, nejsem zatím informován.

* LN Čeho se tyto materiály týkaly?

Základních zásad, subjektů trestního řízení a zajišťovacích úkonů. U základních zásad došlo k určitému posunu, podle mého názoru ne příliš šťastnému. Vypadly totiž některé zásady, například zásada kontradiktornosti. Některá další původně navržená řešení byla opuštěna bez bližšího zdůvodnění. Myslím, že tyto změny příliš neprospějí dalšímu osudu nového kodexu. Uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet.

* LN A pokud jde o zajištění?

Tyto změny jsou vlastně už předmětem současné novely trestního řádu, je tedy otázka, do jaké míry dojde k posunu v nové kodifikaci. Osobně si myslím, že pokud se bude pokračovat stávajícím směrem, v podstatě by postačily další novelizace a nebylo by třeba nového trestního řádu. Ale to je věc názoru, netvrdím, že musím mít pravdu. Tyto hlasy však zaznívaly i na velké komisi a uvidíme, jak se s tím ministerstvo spravedlnosti dále vypořádá.

* LN Jak vypadá vztah velké komise a pracovní skupiny? Můžete najít shodu?

Jsem optimista a věřím, že shoda se dá nalézt v každém složení. Nepředpokládám, že by pracovní skupina nerespektovala názory velké komise. V této fázi se to ale nedá přesně říci, jak se to bude dále vyvíjet. Stejně se nepředpokládá, že by se celý nový trestní řád brzy předkládal do legislativního procesu, takže je to práce spíše do budoucna. V té souvislosti považuji za nutné zdůraznit, že psaní kodexu není jednoduchá záležitost.

* LN Zmínil jste průběžné novely trestního řádu. Do trestního práva se v poslední době zasahuje často, jsou některé změny pohledem vás jako hlavního autora trestního zákoníku opravdu nekoncepční?

Hodně se diskutuje například o právě projednávaných změnách v zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob. Jde o změny týkající se jednání vedoucích pracovníků, které se přičítá právnické osobě, a možnosti vyvinění právnických osob. Řeší se, zda budou přínosné a zda jsou vůbec v souladu se zvolenou koncepcí přičitatelnosti. Otázkou je, pokud se má přistoupit k takto zásadním změnám, zda by se nemělo jít koncepčnější cestou, než jsou pozměňovací návrhy poslanců. Ukazuje se to i na tom, že Senát vrátil tuto normu zpět do Poslanecké sněmovny.

* LN Co by byla koncepčnější cesta?

Zákon je postaven na určité koncepci přičitatelnosti jednání statutárních orgánů, zástupců a dalších osob právnické osobě a změny by ji měly respektovat. Zákonodárce se samozřejmě může rozhodnout, že má být zvolen jiný způsob stanovení trestní odpovědnosti právnické osoby. Nevidím pro to ale důvod. Stávající model se myslím osvědčuje, z hlediska čísel se praxe vyvíjí dobře. Nárůst kauz, které soudy projednávají, odpovídá zkušenostem z obdobných právních úprav v zahraničí, v roce 2013 k soudům napadlo 26 věcí a vyřízeno bylo 20 případů, o rok později napadlo 121 věcí a vyřízeno jich bylo 115, v roce 2015 to bylo již 186 věcí a vyřízeno bylo 198 případů. Systém funguje, orgány činné v trestním řízení to zvládají. Zřejmě nedochází k zásadním problémům, protože za celou dobu účinnosti tohoto zákona byla podána k Nejvyššímu soudu jen čtyři dovolání, o kterých již bylo rozhodnuto. Ostatní věci tak zůstaly v právní moci u odvolacích soudů, případně už u soudů prvního stupně. Rozhodnutí jsou tak akceptována, když ani odsouzené právnické osoby nepřistupují k možnosti podat mimořádný opravný prostředek. Je tedy otázkou, proč přistupovat k těmto změnám a to ještě tímto způsobem, bez relevantní a koncepční návaznosti na to, co bylo vytvořeno a parlamentem přijato.

* LN Zaznívá ale i kritika, že přičitatelnost je nastavena natolik přísně, že právnická osoba, například určitá obchodní společnost, nikdy úplně nemůže ohlídat, zda prostřednictvím svých lidí nepáchá určitou trestnou činnost…

Myslím si, že to tak není. Kdyby měly právnické osoby, respektive osoby za ně jednající pocit, že je k nim přistupováno příliš přísně, podávaly by dovolání. Jejich počet je i v porovnání s fyzickými osobami velmi malý.

* LN Soudy jsou ale až na vrcholu řetězce, jak to ale vypadá třeba s policií? Nekoná i někdy, kdy by konat neměla?

Samozřejmě se nemohu vyjadřovat ke konkrétním kauzám. Ale nemyslím si to. Nemám žádné takové poznatky a nemyslím si ani, že by je měli ti, co to tvrdí. Vývoj, který probíhá u nás, je naprosto srovnatelný s vývojem v zahraničí. Platí, že trestní odpovědnost právnických osob není masová záležitost, jde o „přidanou hodnotu“. Od počátku jsem říkal, už když byla úprava přijímána, že základem zůstane trestní odpovědnost fyzických osob. A trestní odpovědnost právnických osob se uplatní jen tehdy, když je opravdu třeba postihnout i konkrétní právnickou osobu, zejména pokud jde o její majetek pocházející z trestné činnosti, anebo ji zakázat určitou činnost. Odpovídá tomu i okruh trestných činů, za které jsou souzeny. Krácení daní, podvody a další trestné činy majetkové, hospodářské nebo proti životnímu prostředí. Peníze totiž často skončí právě u právnické osoby. Pokud postihnete jen tu fyzickou, nedostanete se k výnosům z trestné činnosti a nemůžete právnické osobě ani zakázat činnost, v souvislosti se kterou se trestné činnosti dopouští. Tam je tedy na místě, aby skutečně postižena byla. Praxe, včetně činnosti policie, neukazuje, že by tomu bylo jinak. Samozřejmě padají i zprošťující rozsudky a je jich poměrně poněkud více, než fyzických osob, ale to je při nové úpravě obvyklé, než se to „usadí“.

* LN Jak často bývá ukládán trest zrušení právnické osoby?

V roce 2015 došlo ke zrušení pěti právnických osob, o rok dříve šesti. Platí přitom, že šlo o subjekty, u kterých zákon předpokládá, že jejich činnost spočívá zcela nebo převážně v páchání trestné činnosti. A ukazuje se, že některé právnické osoby mají svou činnost opravdu takto nastavenou. Nejde sice o moc případů, z hlediska celkové skladby uložených trestů u právnických osob to ale není zanedbatelné. Nejčastější trest byl loni zákaz činnosti, padlo jich 24. Peněžitých trestů bylo uděleno 22, uveřejnění rozsudku patnáct.

* LN Řeší už Nejvyšší soud otázky spojené s novým občanským zákoníkem?

První případy již Nejvyšší soud řešil. Například v lednu tohoto roku jsme přijali sjednocující stanovisko k zákonu o obchodních korporacích, které by mělo vést ke sjednocení praxe soudů při zápisech údajů do obchodního rejstříku. V dubnu pak další stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia k zhlédnutí posuzovaného v řízení o jeho svéprávnosti, které provede zásadně soudce. V nejbližší době se budou zřejmě řešit věci spojené s ochranou osobnosti a také odčinění nemajetkové újmy na přirozených právech člověka. V obchodních záležitostech bylo rozhodnuto podle nového občanského zákoníku ve věci jmenování kolizního opatrovníka akciové společnosti. Objevují se také první věci z oblasti vypořádání podílového spoluvlastnictví, vlastnické žaloby, rozhodování ve věcech sousedských práv a věcných břemen.

* LN Objevují se v nové kodifikaci nějaké zásadní problémy? Její kritici varovali, že katastrofa může nastat až ve chvíli, kdy se nový občanský zákoník dostane právě před Nejvyšší soud…

Takto bych to neviděl. Judikatura Nejvyššího soudu je tu od toho, aby problémy řešila. Vidíte, že Nejvyšší soud přistupuje u složitějších problémů, které vyžadují komplexní posouzení, k sjednocujícím stanoviskům. To je správná cesta, právě stanoviska totiž mohou vedle rozhodnutí v konkrétních věcech přispět k tomu, aby byl nový občanský zákoník náležitě aplikován.

* LN Platí, že bude stále hledat rozumný výklad, jako se tomu stalo například v případě plných mocí na konci roku 2014?

Ano. Nejvyšší soud je institucí, která má zajišťovat sjednocování soudní praxe a zajišťovat výklad zákonů přístupný všem. Nejen odborné sféře, ale i občanům.

* LN Často se mluví o zahlcenosti justice. Jaká je v tomto situace na Nejvyšším soudu?

Ve všech agendách Nejvyššího soud jde o poměrně vysoká čísla, nápad nových dovolání se ročně pohybuje v řádu tisíců. Zejména od roku 2013, kdy došlo k zásadní změně úpravy dovolání, dochází k velkému nárůstu, řádově jde o stovky nových případů ročně. Chtěli bychom, aby se tento nárůst alespoň zastavil. Pokud se to nepodaří, museli bychom zvýšit počet soudců občanskoprávního a obchodního kolegia, což by také nebylo dobré. S ministerstvem spravedlnosti tak připravujeme změnu způsobu projednávání dovolání před Nejvyšším soudem v občanskoprávní a obchodní oblasti. Nejde ale o nic zásadního, jsou to dílčí změny, které snad parlament schválí.

* LN Omezí se tedy možnost dovolání?

Podle mého názoru nijak zásadně. Řeší se jen určité dílčí otázky související s přípustností dovolání proti rušícím rozhodnutím odvolacích soudů, dále ve věcech souvisejících s poplatkovými povinnostmi účastníků a jejich žádostmi o ustanovení bezplatného kvalifikovaného právního zástupce a podobné otázky, včetně šestiměsíční lhůty pro odmítnutí dovolání. Museli bychom to ale probrat bod po bodu, což teď nejde.

* LN Pokud se schválí tyto změny, budou už možnosti dovolání nastaveny správně?

Osobně bych si představoval radikálnější změnu. Tyto posuny dle mého názoru nepovedou k zásadnímu omezení počtu dovolání, která přicházejí na Nejvyšší soud a která musí řešit. Myslím si, že by se na rozhodování o dovoláních mohly více podílet odvolací soudy, to znamená krajské a vrchní soudy. Ministerstvo o tom původně uvažovalo.

* LN Tyto soudy by tedy rozhodovaly, zda je dovolání v konkrétní věci přípustné?

V určitém rozsahu ano, nakonec tomu tak bylo i v minulosti. Tvrdí se, že se tato úprava neosvědčila, pokud by ale byla dobře vyvážená, mohla by přispět k odbřemenění Nejvyššího soud. Nikoli v případech, kde Nejvyšší soud rozhoduje věcně, ale tam, kde dochází k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Tuto část agendy, zejména pokud se rozhoduje o nepřípustnosti z formálních důvodů, by mohly rozhodovat odvolací soudy.

* LN Pokud jde o organizaci Nejvyššího soudu, někdy se mluví o ustavení funkce druhého místopředsedy. Jsou to jen fámy?

Já samozřejmě nevím, jestli to jsou jen fámy, se mnou nikdo nic takového neprojednával. Těžko se k tomu mohu vyjadřovat, chtěl bych k tomu říct jen to, že oba nejvyšší soudy mají tradičně a od svého vzniku jednoho místopředsedu. Nikdy v historii, s drobnou peripetií v souvislosti s odvoláváním předchozí předsedkyně doktorky Ivy Brožové prezidentem Klausem, nedošlo k tomu, že by tu působilo více místopředsedů. Možné by to bylo, ale znamenalo by to narušení zažitého systému, který u Nejvyššího soudu funguje.

* LN Stále častěji se mluví o rušení soudní specializace, například Nejvyšší správní soud ji už zrušil, Ústavní soud zase nedávno zavedl určitou rotaci soudců. Jak v tomto aktuálně vypadá situace na Nejvyšším soudu?

Tato otázka se řeší po celé Evropě. Nejvyšší soud je v České republice do značné míry specializovaným soudem, jde o dlouhodobou tradici založenou už jeho prvním předsedou Otakarem Motejlem. Týká se to především občanskoprávního a obchodního kolegia, kde je s ohledem na šíři problematiky zejména nového občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a navazujících předpisů určitá specializace zřejmě nutná. Mluvil jste o situaci u dvou vrcholných soudů v České republice, ve světě se ale spíše specializace u soudů prohlubují. V současné době tedy nepočítáme s tím, že by se specializace na Nejvyšším soudu rušily, i když samozřejmě lze předpokládat, že i v tomto směru dojde k určitému vývoji. Specializace přispívá ke koncentrovanému řešení právních problémů a k jednotě judikatury, to je její nepochybný klad. Přitom je však třeba mít současně na paměti, že pokud by byly specializace příliš úzké, mohlo by to vést k určitému „zakonzervování“ judikatury a potlačení jejího přirozeného vývoje. Hledáme tedy optimální model, jak by měl do budoucna Nejvyšší soud fungovat. Ale to je opravdu otázka dlouhodobá, to se nedá vyřešit během jednoho nebo dvou let.

* LN Jak to vypadá se zamýšleným stěhováním Nejvyššího soud do reprezentativnější budovy?

Aktuálně to řešíme. Původní rekonstrukce sousedního domu, s níž by se měla budova Nejvyššího soudu propojit, se zastavila v roce 2007 kvůli nedostatku peněz. Nejvyšší soud nyní převedl tuto budovu na ministerstvo spravedlnosti, které je investorem plánované stavby. Předpokládá se, že se stávající budova, která je v dezolátním stavu, zboří a na jejím místě se postaví nová budova. Celá akce už je zahájena a počítáme, že v roce 2018 by mohla být nová navazující budova v ulici Bayerova dokončena. To vyřeší kapacitní problémy Nejvyššího soudu, který musí nyní využívat několik detašovaných pracovišť, což je zcela nevyhovující i z hlediska oběhu spisů. Vše by tak mělo brzy fungovat v rámci jedné budovy. Podle mého názoru to ale nemůže být definitivní řešení. Nejvyšší soud by si zasloužil reprezentativní budovu v centru Brna, podobně jako má Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud (současné sídlo Nejvyššího soud je v brněnské Burešově ulici – pozn. red.). To je koncepční požadavek, který by se měl v nejbližších letech řešit. Čekat na toto řešení ale nejde, tak jsme zvolili uvedené řešení, které vyřeší stávající bezprostřední kapacitní problémy Nejvyššího soudu, a dále jednáme s ministerstvem spravedlnosti o definitivním řešení. Musím zdůraznit, že v tomto směru je spolupráce s ministerstvem spravedlnosti velmi dobrá.

Pavel Šámal (62) * Předseda Nejvyššího soudu ČR, profesor trestního práva a předseda velké komise pro přípravu nového trestního řádu. * Je hlavním autorem současného trestního zákoníku či zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jeho učebnice a komentáře k předpisům z oblasti trestního práva patří k nejrespektovanějším na trhu akademických publikací. * Akademicky působí například na Právnické fakultě UK v Praze, kterou i sám vystudoval. Docentem byl od roku 2001, profesorem se stal o pět let později. Přednáší také na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. * Jako soudce začínal u Okresního soudu v Mostě, na vyšších soudech posléze působil i v Ústí nad Labem a v Praze. * K Nejvyššímu soudu nastoupil v roce 1993, jeho v pořadí čtvrtým předsedou se stal v roce 2015 po rezignaci Ivy Brožové. * Jeho manželka Milada Šámalová je rovněž expertkou na trestní právo a také působí jako soudkyně u Nejvyššího soudu.


Zdroj:
Lidové noviny

16. 5. 2016