Věznice plní nevykonané podmínky

Pro pachatele může být lepší, když jej soud pošle na krátkou dobu do vězení, míní Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu

* LN České věznice jsou dlouhodobě přeplněné a potýkáme se s velmi vysokou recidivou. Je pravda, že soudci posílají do vězení příliš mnoho lidí?

Ještě v devadesátých letech soudci, když se rozhodovali při uznání viny trestným činem, zda za něj uloží vězení, nebo nějaký alternativní trest, udělovali ve zhruba třetině případů nepodmíněný trest odnětí svobody. Statistiky ukazují, že v posledních letech soudci pošlou rovnou do vězení jen asi deset až 16 procent odsouzených – v roce 2013 to bylo jen 8,5 procenta, jenže počet vězňů neklesá. Věznice nám totiž plní lidé, kteří nesplní některý z alternativních trestů, a ten se jim přemění v nepodmíněný trest odnětí svobody. Svou roli sehrálo i to, že při přípravách nového trestního zákoníku byl vedle větší diferenciace trestního postihu jednoznačný „politický“ požadavek, aby byla přísněji postihována recidiva, a to zejména u majetkových trestných činů. Ty jsou v Česku oproti jiným zemím atypicky časté, tvoří asi 70 procent kriminality. Hlavní problém vedle snížení počtu odklonů vidím zejména v tom, že místo domácího vězení, obecně prospěšných prací nebo peněžitých trestů začal být nadužíván podmíněný trest odnětí svobody. Na jedné straně je to pochopitelné, neboť pro soud je to nejsnazší, neboť se jen dohlíží nad řádným životem odsouzeného ve zkušební době, a to ještě často prostřednictvím probační služby. Jenže když odsouzený nesplní podmínky, tak se podmíněný trest přemění na nepodmíněný. V mezidobí navíc tito lidé často páchají další trestnou činnost. Nakonec dostanou dohromady po přeměnách alternativních trestů třeba čtyři roky nepodmíněně, zatímco původně by dostali třeba jen sedm měsíců.

* LN Máte dojem, že se podmíněný trest používá i tam, kde to není namístě?

Třeba soudci v Německu podmínku ukládají daleko méně často než u nás. Tam se ukládají častěji peněžité tresty, v asi 80 procentech případů, a navíc většinou se vykonají. U nás je podmínek 70 procent a značná část se z toho přemění na nepodmíněné tresty. Tlak na ukládání alternativních trestů je pochopitelný, ale je třeba se zaměřit na to, aby se ukládal takový trest, který odsouzený dokáže vykonat. Aby to nebyl jen alibismus, kdy dotyčný skončí stejně ve vězení, jen o něco později. Proto jsme se nyní s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem zaměřili na peněžité tresty a budeme se snažit zajistit i jejich větší vykonatelnost.

* LN Vy říkáte, že by pro odsouzené bylo paradoxně lepší, kdyby šli rovnou do vězení, než aby jim byla dána šance vykonat alternativní trest?

Obecně to jistě neplatí, ale u určitých odsouzených tomu tak opravdu je. Protože když dostanou alternativní trest, který z nějakého důvodu nevykonají, tak nakonec ve vězení mohou strávit mnohem déle, než kdyby tam šli rovnou. Při přípravách trestního zákoníku jsme zvažovali i možnost krátkodobého „šokového“ trestu odnětí svobody. Podle zahraničních zkušeností krátkodobé uvěznění, třeba na 14 dní, u určitého typu pachatelů postačí, aby je to odvrátilo od další kriminální kariéry. Šok z vězeňského prostředí způsobí, že se tam už nikdy nechce vrátit. Dlouhodobé tresty naopak vedou k tomu, že se člověk přizpůsobí vězeňské komunitě. Tento koncept byl nakonec odmítnut s tím, že by to zatížilo vězeňskou službu. Asi na to nejsme připraveni.

* LN Jak tedy docílit toho, aby lidé odsouzení k alternativním trestům nakonec nekončili ve vězení?

Nelze jít cestou, že budeme nižší soudy z „pozice síly“ nebo nadřízenosti poučovat, že to dělají špatně. Napřed musíme zjistit, kde jsou problémy a případně určité zábrany, proč v posledních letech klesá počet ukládaných peněžitých trestů. Musíme soudům vytvořit podmínky, aby peněžitý trest mohly ukládat. Musejí mít dostatek informací o majetkových poměrech pachatele. Tento majetek by v ideálním případě měl být také zajištěn, aby se jej pachatel během trestního řízení nestihl zbavit. Především je třeba apelovat na to, aby státní zástupce již v přípravném řízení ve spolupráci s policií zajišťoval potřebné podklady, aby si je soud, který je na konci trestního procesu, nemusel opatřovat obtížně sám. Podobné je to s domácím vězením. Má obrovský potenciál, ale jelikož se stále nepovedlo zprovoznit systém elektronického monitoringu, tak se tento trest soudci zdráhají ukládat, protože pochybují o jeho efektivitě.

* LN Lidové noviny v prosinci informovaly o výzkumu Jakuba Drápala, který ze soudních statistik zjistil, že jednotlivé okresní soudy v Česku se velmi liší v tom, v jakém procentu případů pachatele identického trestného činu pošlou do vězení. Například za neplacení výživného je to v rozmezí jednoho až 15 procent. Co s tím lze dělat?

Podívejte, když jsme si dělali přehled o ukládání peněžitých trestů, tak se různí nejen údaje u jednotlivých soudů, ale dokonce u jednoho jediného soudu se mezi jednotlivými roky liší několikanásobně! To ukazuje, že statistiky mohou být velmi zavádějící. Ukazují jen absolutní číslo a nikoli jednotlivé případy, které se za ním schovávají. Je zkrátka možné, že soudci daný rok dostali na stůl dostatek vhodných případů, v rámci nichž bylo možno uložit peněžitý trest. A v jiných letech jich bylo výrazně méně. Je to dáno tím, že ukládání trestů je v Česku založeno, stejně jako v celé kontinentální Evropě, vedle zásad zákonnosti a přiměřenosti na principu individualizace a humánnosti trestní sankce, jakož i zásadách personality trestů a jednoty prevence a represe. Jinými slovy, trest se pachateli „šije na míru“ a soudce musí zohlednit všechna kritéria stanovená trestním zákoníkem. Roli hraje povaha a závažnost trestného činu, osoba a poměry pachatele, možnosti jeho nápravy a tak dále. Těch pravidel je v trestním zákoníku mnoho. Je jasné, že z povahy věci musejí rozdíly mezi jednotlivými okresy vyjít. Asi by neměly být tak velké, ale bez zkoumání konkrétních okolností z obsahu spisů nelze říct, proč se to děje. Určitě ve všech případech nebyl trest uložen správně, ale také ne ve všech případech špatně. Každý soudce je jiná osobnost, liší se v úsudku při rozhodování v konkrétních věcech, které se navíc odlišují. Těžko tedy odpovědět na otázku, co s tím dělat. Je to nesmírně složitá otázka. Nelíbí se mi ale hledání vazeb na anglosaský systém, kde se zavedla konkrétní vodítka pro rozhodování soudů, určité „matematické sazebníky“ trestů, takzvané sentencing guidelines. To je ale úplně jiný systém ukládání trestů. U nás na zásadě individualizace trestu lpí i Ústavní soud. Loni třeba pokáral trestní soud, že fungoval jako „účetní“, a to jen při porovnávání jednotlivých druhů trestů z hlediska přísnosti, což je daleko jednodušší.

* LN Nakolik se v systému opravných prostředků řeší výroky o trestu?

Uložení trestu je primárně věcí soudu prvního stupně, možnost trest změnit má odvolací soud. Nejvyšší soud je zákonem při rozhodování o trestu v rámci dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona podstatně omezen. Proto sjednocovat rozhodovací praxi v trestání vlastně moc nemůžeme. My totiž rozhodujeme jen na základě spisu, obviněného zpravidla vůbec nevidíme. Navíc, i když někdy rozhodneme, že trest byl v daném případě uložen v rozporu se zákonem, tak náš verdikt nemůže fungovat jako vodítko v jiných věcech. Každý případ je totiž zcela jiný – individuální, s jinými pachateli v jiné životní situaci. Nejde o právní názor, nýbrž o posouzení přiměřenosti trestu v konkrétním případě. Nejvyšší soud tedy může v podstatě sjednocovat praxi pouze tak, že zpracuje průzkum či analýzu rozhodování soudů. Také můžeme pomáhat se školením soudců v Justiční akademii.

* LN Zaujala mě informace, že u nás je atypicky více majetkové kriminality než jinde. Dá se říct, že Češi kradou více než jiné národy?

Byť to není potěšující, určitě je možno říci, že procento majetkových trestných činů je u nás velké. Chápu to jako určité dědictví komunistické totality, v rámci níž byl nastolen rovnostářský systém s různými typy vlastnictví a pak v devadesátých letech najednou někteří začali bohatnout. V posledních desetiletích si většina lidí myslí, že kdo něco má, tak to asi někde ukradl, byť to určitě tak zcela není. A proto se leckdo nezdráhá si něco přisvojit… Tato neúcta k cizímu majetku je u nás velmi patrná. Je to velký problém, který lze jen obtížně odstranit. Ale to není úkol pro trestní právo! Česká země je bohužel nastavena tak, že hluboké společenské problémy se řeší často neadekvátně trestním právem. To je podle mého názoru špatně. Soud jen pachatele postihne, případně ho uvězní, ale to neodstraní vlastní problém.

* LN Přeceňuje se generální prevence trestního práva?

Myslím že ano. Ona má význam, ale rozhodně nefunguje tak, jak si lidé představují. Když nastane jakýkoli problém ve společnosti, neřeší se z hlediska jeho podstaty, ale hned se volá po novelizaci trestního zákoníku, přidávání nových trestných činů, zvyšování sazeb, snižování hranice trestní odpovědnosti… Přehnaná represe žádný smysl nemá, jak ukazují zahraniční výzkumy. Naopak vede k takzvanému zvlčení společnosti. Objevuje se to i v esejistice, Albert Camus napsal, že nejvíce se kradlo v dobách, kdy se za krádež popravovalo a sekaly se ruce. Na veřejných popravách zlodějů se čile kradlo z kapes přihlížejících.

Pavel Šámal (63)
* Od ledna 2015 je předsedou Nejvyššího soudu ČR. Členem jeho trestního kolegia je už od roku 1993.

* V roce 1977 absolvoval pražskou právnickou fakultu, poté nastoupil do severočeské justice, soudil na Okresním soudu v Mostě nebo Krajském soudu v Ústí nad Labem.


* Kromě soudcovské kariéry je rovněž uznávaným akademikem v oboru trestního práva. V roce 2006 byl jmenován profesorem. Učí na pražské a bratislavské právnické fakultě, školí pro českou i slovenskou justiční akademii.


Zdroj:
Lidové noviny

23. 1. 2016