Zelená kniha justice není „trucpodnik“

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal popisuje, proč kývl na nabídku stát se hlavou obecné části české justice, i změny, které na brněnském soudu plánuje. Proč nekomentoval změny v policii a měly by se podle něj zrušit okresní soudy?

* Pane profesore, k rozhovoru pro Právního rádce se scházíme poprvé od doby, kdy vás prezident Miloš Zeman jmenoval předsedou Nejvyššího soudu. Do této doby jste nebyl nikdy v žádné justiční funkci…

Pro mě to byla obrovská změna, život se mi převrátil z hlediska toho, kam jsem směřoval. Nikdy jsem žádné funkce nevykonával a celou dobu jsem se jim úspěšně vyhýbal. Orientoval jsem se na odborné otázky trestního práva, akademickou dráhu, publikační činnost, legislativu… To se dostalo na vedlejší kolej a věnuji se především Nejvyššímu soudu. A chci se mu věnovat.

* Dá se vůbec odmítnout nabídka vést Nejvyšší soud? Nedotáhnete tak svoje vize o trestním právu…


Vize o trestním právu, a to včetně nového trestního řádu, se dají dotáhnout do zdárného konce i z této funkce.

* Přesto je to jiné…

Ano, moje pozice je zcela jiná. Neznamená to ale absolutní ústup. Nejvyšší soud je připomínkové místo a měl by nepochybně hrát velkou roli v tom, jak bude trestní řád formován. Nejvyšší soud vykládá zákony, má největší zkušenostmi s vadami v trestním procesu a ví, co je třeba zlepšit. Moje role se změnila v tom, že výkon funkce předsedy Nejvyššího soudu vyžaduje celého člověka. Problém je tedy v tom, že nemám na ostatní aktivity dostatek času. Je to otázka řízení Nejvyššího soudu, jeho prezentace, zlepšování jeho pověsti a činnosti.

* Vytížený jste byl i před převzetím vedení Nejvyššího soudu. Jedete na maximum?

Dokážu si zorganizovat práci tak, abych dokázal zrealizovat to, co považuji za důležité.

* Řada justičních funkcionářů tvrdí, že s tím jde ruku v ruce to, že se vzdalují právu a běžné rozhodovací činnosti. Řeší jen organizační věci. Neobáváte se ztráty kontaktu s trestním právem?

Nemyslím si to. Vždy jsem měl velmi široký záběr. Neztrácím kontakt s vývojem trestního práva, to nehodlám dopustit. Ponechal jsem si rozhodování ve velkém senátu, jsem jeho předsedou a jsem členem senátu 5 Tdo i evidenčního senátu. Nejsem předseda, který jezdí jen na recepce. Mimo organizační záležitosti, které zabírají mimořádné penzum pracovní doby, si vždy najdu čas i na rozhodovací činnost. Nechci být předsedou, který nebude rozhodovat. To dodržuji.

* V českých podmínkách jsme nezažili mnoho výměn na postu předsedy Nejvyššího soudu. S vaší osobou nás znovu tak trochu překvapilo, že se to děje neveřejně.

Způsob jmenování je dán ústavou. Samozřejmě se mohou vést diskuse o tom, zda je dobrý, nebo ne. Myslím si, že je to v současném ústavním pořádku jediná možnost. Nemáme Nejvyšší radu soudnictví, která by měla na starosti personální otázky. Přitom praxe jmenování ukazuje, že je skutečně třeba najít osobu nebo orgán, který bude nejvyšší soudní funkcionáře navrhovat, pokud Ústava svěřuje jmenování předsedy Nejvyššího soudu a podobně např. předsedy Ústavního soudu prezidentovi republiky. Pokud radu nemáme, je jediná osoba, která to může vše učinit - prezident republiky. Diskuse by se tak neměly odehrávat o tom, jak to probíhá dnes, ale jak by to mělo probíhat v budoucnu.

* Tudíž by se způsob jmenování neměl tolik řešit?

Veřejná diskuse trochu ztrácí smysl. V současném systému je to rozhodnutí spojené s výkonem funkce prezidenta a ten jen využívá svou výlučnou ústavní pravomoc. Stejně jako já využívám svou zákonnou pravomoc ve vztahu k předsedům kolegií Nejvyššího soud. Samozřejmě, nechám si poradit, a proto jsem projednával možné kandidáty na funkci předsedy kolegia se všemi soudci Nejvyššího soudu a s dalšími osobami, kterým důvěřuji. Ale nakonec po zvážení všech v úvahu přicházejících kandidátů na předsedy obou kolegií, jejich odborných a morálních kvalit, jsem po vyjádření soudcovské rady jmenoval předsedou trestního kolegia Františka Púryho a předsedou občanskoprávního a obchodního kolegia Vladimíra Kůrku. Kdyby se o tom vedla veřejná diskuse, neovlivnilo by mě to. Veřejná diskuse má totiž směřovat k výběru, který má mít stanovený proces. Ne k jednorázovému jmenování, výkonu pravomoci konkrétní osoby, která jedná na základě svého oprávnění vyplývajícího z Ústavy či zákona. Pokud se neobjeví v průběhu popsaného procesu výběru nic difamujícího či jinak zpochybňujícího odborné a morální kvality vybrané osoby, nemůže to vlastní rozhodnutí změnit.

* Kdy jste se vlastně stal - sám pro sebe – předsedou Nejvyššího soudu? Kde je ten bod?

Ten proces je známý. Když mě oslovila bývalá předsedkyně Iva Brožová, zda bych nechtěl být jejím nástupcem, neobyčejně mě to překvapilo. To říkám na rovinu. Byl to pro mě šok. Nečekal jsem to proto, že jsem se plánovitě vyhýbal funkcím, nechtěl jsem je a dával jsem to najevo. Nikdy jsem navíc nepatřil do skupiny jejích příznivců ani jsem ji nějak zásadně nepodporoval. Vážím si jí za některé věci, třeba za to, jakou prokázala statečnost ve sporu s prezidentem Klausem. I za odborné věci zejména při využívání nálezů Ústavního soudu. Z hlediska manažerských schopností, zastupování Nejvyššího soudu navenek a vystupování v jednotlivých kauzách to nebylo to, co by Nejvyšší soud podle mého názoru vždy potřeboval. Nechci se vyjadřovat tvrdě, vím, že to je složité a každý člověk je k něčemu disponován. Je to součást osobnosti člověka. I já mám nedostatky a přednosti. Abych se vrátil k vaší otázce, po oslovení přišlo období, kdy jsem zvažoval, jestli mám dopustit změnu svého života. To pro mě bylo neuvěřitelně složité. Předsedou jsem se tak stal skutečně až jmenováním. Po důkladných rozhovorech s lidmi, kterým důvěřuji. Ověřoval jsem si, jestli tuto funkci podle nich mohu vykonávat dobře. Byla to pro mě velmi náročná situace, nikdy jsem nic podobného nedělal.

* Kdo z vašeho justičního okolí vám nejvíce doporučoval funkci vzít? A kdo vás od toho zrazoval?

Nechci je prozrazovat, protože by to vyvolalo diskuse, kdo se na čem podílel a kdo panu prezidentovi něco sdělil… Je to moje soukromá záležitost.

* Na co jste se jich ale ptal? Jestli se víc uplatníte jako předseda soudu, nebo šéf komise pro nový trestní řád?

Na to jsem se neptal, protože ten posun jsem si musel vyřešit sám. Zajímalo mě, jestli podle nich budu schopen zajišťovat organizační záležitosti. Co vlastně znamená správa Nejvyššího soudu a co obnáší. Nakonec jsem si řekl, že to je výzva, kterou dostanete jednou za život. A já mám rád výzvy.

* Bylo těžké vědomí toho, že se už nebudete moci věnovat změnám v trestním právu?

Velkou roli hrálo, jestli budu schopen nadále dělat to, co mám rád. Stejně tak pedagogická kariéra, kterou jsem musel omezit. Zrazovaly mě i rodinné záležitosti. Přijetí takové funkce je velký zásah do způsobu života, který máte. Na druhou stranu se mi nabízelo pomoci Nejvyššímu soudu. To pro mě bylo rozhodující. Ne fakt, že jsem se stal předsedou soudu. Pro mě to je opravdu práce na tom, abych se pokusil se zlepšit fungování Nejvyššího soudu, zkrátit délku řízení, snížit počet věcí starších dvou let, vylepšit prezentování judikatury vůči odborné i laické veřejnosti, změnit prezentaci Nejvyššího soudu vůči veřejnosti a tak dále. Prostě jsem si řekl, že bych to měl zkusit.

* Kdy jste si formoval názory na to, jak by měla justice fungovat? Před svým jmenováním jste se k tomu spíše nevyjadřoval.

Abyste pochopil, proč jsem se k tomu dříve příliš nevyjadřoval, je třeba zdůraznit, že to bylo dáno mým zaměřením na trestní právo. Věnoval jsem se naplno rozhodování konkrétních kauz u Nejvyššího soudu, dále legislativě a pedagogické práci. V těchto oblastech jsem se myslím vyjadřoval velmi často.

* Dobře, ale jsou soudci, kteří se naplno věnují své oblasti práva, a přesto se vyjadřují rádi.

Člověk se má zaměřit na určité z jeho hlediska rozhodující problémy a vyjadřovat se k tomu, čemu opravdu rozumí. Například když jsem se začal věnovat trestnímu zákoníku, věnoval jsem se hlavně jemu, a to včetně rozhovorů a vyjádření k němu se vztahujících. To je důvod, že se mi práce zpravidla podaří dotáhnout do konce. Pro mě se stane vizí, ke které směřuji. Úspěch záleží na tom, jaké úsilí tomu dáte. Není to jen o odborné erudici, ale zejména o pracovitosti. V tom spočívá princip úspěchu. Dnes jsou lidé zpravidla příliš rozptýlení a nesoustředí se na jednu či dvě nejdůležitější věci. Musíte si stanovit, co je v daném okamžiku vaše absolutní priorita a co je naopak méně důležité. S tímto přístupem potom zpravidla dokážete přesvědčit lidi kolem sebe o tom, že se snažíte vyřešit konkrétní problém odpovídajícím způsobem a že to dokážete.

* Jste tvrdohlavý?

Lidi to na to svalují. Že to je zarputilost. Není to tak, protože s těmito slovy je v češtině spojený postup „hlava nehlava“. Takhle to není. Musíte hodně a někdy i daleko víc, než byste chtěl, poslouchat různé názory na řešení konkrétního problému. Přestože mě většina lidí popisuje jako do určité míry autoritativního, dokážu poslouchat jiné názory. I když to tak na první pohled možná vždy nevypadá. Pro příklad, v trestním zákoníku se v průběhu jeho přípravy a schvalování změnila spousta dílčích otázek. Reflektovali jsme to, co říká odborná veřejnost a připomínková místa. Vstřebali jsme to, přetavili do takové podoby, aby to zapadlo do komplexu všech jeho ustanovení, a šli dál. A o tom to je.

* Jaká témata na Nejvyšším soudu aktuálně řešíte? Není justice přes léto zpomalená?

V současné době toho řešíme velmi mnoho. Je volnější čas z hlediska vnějších záležitostí, a tak řešíme vnitřní záležitosti. Připravili jsme podstatnou změnu rozvrhu práce Nejvyššího soudu, která platí od prvního září. Rozvrh práce jsme přizpůsobili tomu, jakým způsobem přistupuje k řešení zákonného soudce Ústavní soud. Ve spolupráci se slovenským Nejvyšším soudem pak připravujeme programy, díky kterým bychom čerpali prostředky z Evropské unie. Na základě toho by u nás mělo dojít k velkému obnovení počítačů a dalších elektronických prostředků. Každý soudce by měl mít počítač i nový notebook. Připravujeme velkou mezinárodní konferenci v rámci českého předsednictví Radě Evropy. Chystáme ve spolupráci s nakladatelstvím Wolters Kluwer elektronickou verzi Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Výběru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a mnoho dalších věcí.

* Má vaše změna rozvrhu práce co do činění s brněnským krajským soudem?

Ne. Připravujeme ji od začátku roku.

* Proč jste odmítli návrh ministerstva spravedlnosti na elektronický generátor? U vás se s ním ani nepočítalo…

Nejvyšší soud má rozdělen nápad na specializované agendy. Působení elektronického generátoru by tam bylo obtížné. I když by se nás bezprostředně nedotkl, myslíme si, že není vhodný ani pro nižší soudy. Systém, který je u nich zaveden, je dostatečný pro to, aby byl náležitě určen zákonný soudce. Odpovídá v zásadě i judikatuře Ústavního soudu.

* Ministerstvo tedy aktuálně další změny neplánuje?

Nevím, co zamýšlí ministerstvo, na to se musíte zeptat pana ministra. Předsedové soudů, včetně krajských a okresních, vyjádřili jasný názor, že v současné době by zavedení elektronického generátoru situaci spíše zhoršilo. Vedlo by k rozkolísání celé praxe. V tak citlivé oblasti, jako je přidělování věcí do senátů a soudcům, proto zavedení generátoru není v současné době podle mého názoru vhodné. Jen by to přilévalo oleje do ohně.

* V nedávné době se řešilo, že je až příliš vysoký počet dovolání. Pomohou vaše organizační změny?

Na občanskoprávním a obchodním kolegiu dochází k setrvalému trendu nárůstu. Počet dovolání nemůžeme ovlivnit vůbec. Jediný způsob bylo připravit ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti novelu občanského soudního řádu, která povede ke snížení nápadu.

* To jste již učinili…

V tomto směru mohu ministerstvo spravedlnosti pochválit, protože nám vyšlo vstříc. Připravila se novela, která je v současné době v legislativním procesu. Mělo by dojít k omezení možnosti dovolání v takových věcech, kde Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítá nebo se řeší otázky, které je možné později řešit v rámci dovolání ve věci. Naší snahou je, aby se změny nedotkly rozsahu projednávání věcí tam, kde Nejvyšší soud rozhoduje věcně.

* Proč vlastně došlo k tak velkému nárůstu dovolání?

Protože Ústavní soud v roce 2013 zrušil právní úpravu dovolání a nová zákonná úprava byla nastavena velmi široce. My bychom chtěli, aby byla úprava přípustnosti dovolání a souvisejících otázek v budoucnosti koncepčně vyřešena. V současné době je to menší změna, která kopíruje to, jakým způsobem je dovolání v civilních věcech nastaveno. Mám představu, že by mohla být změna v budoucnu v rámci rekodifkačních snah podstatně rozsáhlejší a koncepčně jiná. Jistě víte, že je ustavena komise ministerstva spravedlnosti k řešení nové kodifkace občanského soudního řádu a ta by se i těmito otázkami měla odpovědně zabývat.

* Hovořil jste s Romanem Fialou, místopředsedou vašeho soudu, o tom, zda se práce v komisi posunuly?

Je to podobné jako u trestního řádu. Základní komise, která byla ustavena za ministryně Válkové, zůstala. Vede ji stále doktor Fiala. Zároveň vznikla pracovní skupina, která má zpracovávat vlastní návrh občanského soudního řádu. V ní jsou i soudci Nejvyššího soudu a já předpokládám, že zájmy Nejvyššího soudu zejména z hlediska omezení nápadu dovolání budou v práci komise promítnuty. Tato otázka je pro Nejvyšší soud zásadní. Množství dovolání podávaných k Nejvyššímu soudu je v současné době na hranici toho, co můžeme vyřizovat bez toho, aby se navyšoval počet soudců.

* Zároveň se o navýšení počtu snažíte.

V minulém roce jsme výrazně navýšili počet asistentů, ale nestačí to, neboť množství dovolání velmi rychle stoupá. Po ministerstvu spravedlnosti žádáme navýšení o dva soudce na občanskoprávní a obchodní kolegium. Přístup resortu je vstřícný.

* Ministerstvo je vstřícné, i pokud jde o debaty související s budovou nejvyššího soudu. Jak postupujete?

Již jsme na ministerstvo převedli obytný dům ve vedlejší ulici. Budova se zbourá a místo toho bude zcela nové zázemí, kde bude knihovna, jednací síň i podzemní garáže, ale zejména velké množství kanceláří určených přednostně pro asistenty a další personál. Věřím, že se to podaří.

* Jaký máte názor na debaty o zázemí pražského městského soudu?

K tomu jsem se dosud příliš nevyjadřoval. Zcela nutná je potřeba nové budovy Krajského soudu v Ústí nad Labem, který by podle mého názoru měl dostat přednost před Prahou. Situace je tam dlouhodobě špatná.

* A pokud jde o Prahu, líbil by se vám velký justiční palác?

Nejsem přítelem velkých staveb, kde se soustřeďují soudy více obvodů a více stupňů. I když je Praha specifcká, výstavba velkých objektů není pro soudnictví to nejlepší. Je to ale věc názoru, dopodrobna pražskou situaci neznám. Doufám jen, že bude ministerstvo spolupracovat se soudy, kterých se to týká. Zájmy ministerstva i soudů jsou shodné. A jsou shodné i se zájmy veřejnosti. Myslím si, že by se všechny tyto problémy měly řešit řešit racionálně a s chladnou hlavou a neměly by se do toho vnášet emoce.

* Když hovoříte o emocích, jsou témata, kde se vám nedaří se jim vyhnout. Třeba jako je Nejvyšší rada soudnictví. Snažili jste se zkraje letošního roku svá vyjádření exponovat?

To si nemyslím. Cítili jsme, že určití politici nemají, na rozdíl od pana ministra, k této myšlence odpor. Že jsou schopni se o ní věcně a bez nálepkování bavit. To se skutečně stalo a setkali jsme se na různých úrovních s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že by mohli této myšlence pomoci.

* Například?

Na úrovni předsedy vlády, předsedy Senátu, šéfů ústavně-právních výborů obou komor parlamentu. V současné době, s ohledem na to, jaký je volební cyklus, debaty trochu zvolnily. Uvědomujeme si, že do konce tohoto volebního období Nejvyšší rada soudnictví už zřejmě nebude. Předpokládáme, že se k tomu po volbách vrátíme bez toho, abychom prosazovali „jediný“ model Nejvyšší rady soudnictví za každou cenu, ale abychom o modelu správy justice, jejíž součástí by funkční Nejvyšší rada soudnictví jistě měla být, věcně a opět bez zbytečných emocí diskutovali.

* Letos v dubnu jste v rozhovoru pro E15 ale řekl, že spolu s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou „jste přesvědčeni, že dříve či později soudcovskou samosprávu prosadíte“.

Nemyslím si, že to je věc prosazování…

* Takže jistotu, že si ji prosadíte, nemáte?

Jsem přesvědčen o tom, že je v budoucnu třeba řešit správu soudnictví a že součástí její správy má být Nejvyšší rada soudnictví. To, že se vyjadřuji o tom, že to tak nakonec dopadne, není o našem prosazování, ale o potřebě společnosti. Je to obdobné jako to, že dřív nebo později budeme mít nový občanský soudní řád i trestní řád. Společnost to potřebuje, a proto k tomu podle mého názoru dojde.

* Je možné, že je politická reprezentace lehce v rozpacích z toho, jak jednotní jste ohledně správy soudnictví spolu s ostatními předsedy nejvyšších soudů v zemi. Změní se to s novým předsedou Ústavního soudu?

Nemyslím si, že by se situace obměnou lidí změnila. Jak sleduji vývoj ve vztahu k jednotlivým osobám, které se k tomu vyjadřují, k zásadnímu zvratu nedojde. Tato myšlenka má v justici obecnou podporu. Svědčí o tom i vyjádření Soudcovské unie a dalších představitelů soudů. K posunu samozřejmě dojít může, ale od této myšlenky se podle mého názoru neupustí.

* Takže nepředpokládáte, že by mohl být v čele Ústavního soudu někdo, kdo bude proti…

To ne. V nálezech současného, tzv. třetího Ústavního soudu, žádnou změnu nevidím. Opravdu jsem přesvědčen o tom, že to není myšlenka tří předsedů nejvyšších soudů. My jsme jen představitelé justice a reflektujeme její potřeby. Snažíme se je předávat dalším mocím ve státě, a proto by to nemělo být chápáno osobně. Je to potřeba společnosti i soudů. Většina lidí si začíná uvědomovat, že soudy judikují o rozhodujících otázkách, kam se společnost bude ubírat. V zahraničí je to jinak, západní demokracie jsou mnohem dál v chápání role soudů. V tomto směru se v České republice zatím udělalo málo.

* Není to úkol pro vás?

Nemůže to být úkol jen soudů. Ty jsou tu od rozhodování a prezentace jejich zájmů nepatří k základním úkolům. Politici musí vysvětlovat, jaká je role soudů. Musí si uvědomit, že společnost bude taková, jaká bude justice. Soudy společnost do značné míry formují. Kultivace justice a vytváření podmínek pro její řádné fungování jsou základy demokratické společnosti.

* Neobáváte se, že se opět před volbami vynoří téma dohod o platech?

Podle mého názoru to je uzavřená záležitost i vzhledem k poslednímu nálezu Ústavního soudu. V zásadě nikdo v současné době dohody nezpochybňuje a naprostá většina soudců je přijala a uvědomila si své postavení ve společnosti a také svou odpovědnost. Velmi to oceňuji. Samozřejmě je zde několik desítek soudců, kteří v tom chtějí stále pokračovat a nikdo jim v tom nemůže zabránit. Na základě jednotlivců by ale neměla být posuzována justice jako celek.

* Vrátím se ještě ke správě justice. Nedávno se hovořilo o tom, že by se mohly zrušit okresní soudy…

Je to nafouklá bublina. Otázku okresních soudů jsem otevřel po svém příchodu do funkce. Hovořilo se tehdy o zrušení vrchních soudů, což se mi nelíbilo. Nemyslím si, že zrušení vrchních soudů je koncepční řešení situace v justici. Základ je u soudů prvního stupně, kde se rozhoduje většina kauz a kde většina kauz také končí. Neotevřel jsem tu otázku s tím, že by se měly okresní soudy rušit. Naopak bychom se měli zabývat tím, jak má být soustava celkově nastavena. Stále trvám na tom, že jestliže chceme dělat reformu justice z hlediska soustavy soudů, musíme začít u okresních soudů. Jsou nastaveny tak, jak mají být? Na základě potřebných analýz se nejprve zabývejme tím, zda soudy prvního stupně jsou v současné době vyvážené a plní ve všech směrech svou roli, anebo zda je třeba je reorganizovat z hlediska potřeb společnosti. Třeba budeme jen redukovat počet okresních soudů. V souvislosti s tím se otevřela otázka, jestli by nešlo jít cestou soustředění soudů prvního stupně na úroveň krajů. Je to samozřejmě jedna z možností. Osobně si nemyslím, že by to mělo být vyloženě čtrnáct soudů, ale určitá redukce soudů by měla být, abychom vytvořili funkční soustavu soudů. Odpovědně se nad tím ale musí zamyslet především politici. My jsme na tuto otázku upozornili, ale řešení má v rukou parlament.

* Což nebyl případ návrhu na zrušení vrchních soudů…

Ano. Bez jakékoliv analýzy či hodnocení se prostě prohlásilo, že se mají zrušit. Nikdo se tím věcně, tedy zda je soudnictví a společnost potřebuje, nezabýval. Není možno si říct, že jsme udělali v roce 1993 chybu a nyní ji jen napravujeme. Vždyť nevíme, zda to chyba byla. Je to problematické i v oblasti vytváření koncepcí. V České republice se zpravidla v takovýchto koncepčních otázkách nepostupuje cestou nezávislých analýz, jak je obvyklé v zahraničí, ale rozhoduje se „od stolu“…

* Vzniká například tzv. Bílá kniha justice.

To by samozřejmě byla dobrá věc, kdyby vycházela z analýz. Pokud se na ni ale podíváte, žádné analýzy k ní připojeny nejsou. Je to zase rozhodování „od stolu“. Někdo, a nebyl to asi pan ministr, se zamyslel a řekl, jak má justice vypadat. To je něco úplně jiného než posouzení koncepčních otázek v širším okruhu lidí, kteří o tom něco ví. Proto jsme začali psát takzvanou Zelenou knihu justice.

* To ale ministerstvo neneslo příliš dobře.

To je špatně. Když se do ní podíváte, je tam pokus o analýzu. Netvrdím, že je adekvátní a dostatečně široká. Nemám na to lidi. Chci tím jen ukázat, že se to dá dělat jinak.

* Není to přece jen trochu natruc ministerstvu? Za to, že s vámi resort nemluví?

Není to žádný „trucpodnik“. Ministerstvo s námi navíc komunikuje, Bílou knihu nám předkládá a my se k ní vyjadřujeme.

* Tak o co jde?

Je to o přístupu. Pan ministr tvrdí, že kdybychom stále sepisovali analýzy, Bílou knihu bychom nikdy nevytvořili. Tak to není. Práce ministerstva spravedlnosti totiž není práce jednoho ministra. Má probíhat kontinuálně a ministři mají přicházet a práce ovlivňovat, posouvat, ale ne je rušit a začínat od nuly. Základ má být stabilní a trvalý. Tak pracuje např. německé ministerstvo spravedlnosti, kterého se pan ministr často dovolává.

* Myslíte si, že má v tuto chvíli Josef Baxa zavřené dveře k postu předsedy Ústavního soudu?

Doktor Pavel Rychetský sedí pevně na místě předsedy. Byť prohlašuje, že v nějakém horizontu skončí, je podle mého názoru tato debata předčasná. Situace se velmi vyvíjí. To, co se například zdálo v jednu chvíli jako nemožné, se pak ukázalo jako schůdné. Je to věc vývoje, vhodných kandidátů, situace na Ústavním soudu i ve společnosti. Tyto debaty bych tak nechal až na dobu, kdy to bude aktuální. Většina lidí by mě v roce 2014 netipovala jako budoucího předsedu Nejvyššího soudu. Na tom vidíte, jak je vývoj někdy překvapivý. Budou prezidentské volby a nikdo neví, zda pan prezident Zeman obhájí svůj mandát, byť se jeho pozice v současné době zdá velmi silná, a role prezidenta u předsedy Ústavního soudu je klíčová. Doktor Pavel Rychetský je velmi dobrý předseda Ústavního soudu a nechme to na něm, jestli usoudí, že skončí. Poté to nechme na osobách, které budou jeho nástupce vybírat.

* Není to tak, že se personální preference prezidenta Zemana nedávno obměnily? Třeba v oblíbenosti Pavla Rychetského?

Opravdu nevím, zda je to pravda a co pan prezident zamýšlí…

* A jaký je tedy váš vztah s prezidentem?

Naprosto racionální a korektní. Nemám s panem prezidentem žádný problém. Naše vztahy byly vždy, když jsme se setkali, na velmi dobré úrovni.

* Překvapil vás osobně výběr posledních ústavních soudců?

Nepřekvapil. Zúčastnil jsem se jako předseda Nejvyššího soudu výběrového řízení a věděl jsem o jeho preferencích.

* A co Zdeněk Kühn z NSS? Nebyla to vaše volba?

Pan prezident oceňoval jak profesora Fialu, tak docenta Kühna a prostě se rozhodl pro jednoho z nich. Je to jeho právo a jeho volba. Těžko mu v tomto směru můžete cokoliv vyčítat. Je každopádně velmi dobře, že se vybírá z více kandidátů.

* Aktuálně panují mezi Nejvyšším a Ústavním soudem dobré vztahy, zároveň se noví soudci Ústavního soudu neprojevili. Myslíte, že tento stav zůstane?

Byl bych rád, aby byl náš vztah věcný a korektní. Nemám rád, když se z konkrétních kauz dělají války soudů a personifkují se jednotlivé případy. Neprospívá to ani Nejvyššímu soudu, ani Ústavnímu soudu. Poslednímu Ústavnímu soudu se podařilo situaci uklidnit a považuji to za jeho velký přínos. Předpokládám, že to tak zůstane. Zároveň to neznamená, že Ústavní soud nezruší některé naše rozhodnutí. K tomu dochází a v budoucnu i nepochybně dojde, protože to je jeho role a běžná praxe, navíc každou věc posuzuje z poněkud jiného pohledu, z hlediska ústavnosti.

* Ze své pozice jste se moc nevyjadřoval k nedávným změnám v policii. Proč?

Vyjadřuji se k věcem, o kterých něco vím… A tady opravdu nevím, co za tím bylo. Chci k tomu říct jenom jedno. Každá reforma, ať justice anebo policie, musí být opravdu perfektně připravena, a to na základě již opakovaně zmíněných analýz. Musí se jednat o koncepční řešení. Jestli to reforma policie splňuje, to nevím.

* Spíše mi šlo o to, zda jsou v Česku podmínky ke stíhání organizovaného zločinu opravdu tak špatné, že je třeba reformy.

To je složitá otázka. Vždy to závisí na tom, na co se policie zaměří. Bylo období, kdy se zaměřovala na hospodářskou kriminalitu, pak zase na korupci. Nyní je to terorismus. Síly policie jsou omezené a velká témata přitáhnou pozornost. To znamená i přesun sil, který má vliv na ostatní. Proto je potřeba vyvažovat jednotlivé zájmy a kroky činit odpovědně.


Společnost potřebuje, aby fungovaly všechny oblasti. Policie dnes funguje a není tu taková situace jako v devadesátých letech, kdy pracovala v důsledku revolučních událostí hůře než v současnosti. Dnes se společnost stabilizovala, byť si to někteří občané možná nemyslí. Je daleko stabilizovanější, než byla před deseti lety. Ukazuje se to na vývoji kriminality, výrazně například poklesla kriminalita mládeže. A to je významný signál do budoucna. To, že máme dnes plné věznice, je důsledek předchozí doby. Trestní systém má totiž výrazné zpoždění. Pokud nám tedy v posledních deseti letech klesá kriminalita mládeže, projeví se to až za dalších deset let. Až se stane rozhodující skupinou, která by mohla páchat trestnou činnost.

* Společnost je tedy netrpělivá…

Ano, lidé si myslí, že vše musí přijít hned. Tak to není. Vždy jsem zdůrazňoval, že pro kriminalitu nejsou rozhodující momentální zásahy a novely, ale to, jaká je situace ve společnosti. Do jaké míry je rozkolísaná. Když se vám podaří společnost stabilizovat a nemá velké problémy, klesá kriminalita.

* Co to může změnit?

Změna může přijít třeba s velkou migrační vlnou, která může zasáhnout i Českou republiku. Aniž bych chtěl strašit, v důsledku toho může dojít k nestabilitě i nárůstu kriminality.

* Takže jsou návrhy, které se snaží předem reagovat na důsledky migrační krize, správné? Trošku to ovlivní, ale téma migrační vlny a s tím souvisejících problémů není otázka primárně České republiky. Je to celoevropský problém. Evropská unie musí lépe pracovat. V tomto směru podle mého názoru nepracuje tak, jak by měla. Samozřejmě že je to těžké. Jsme společenství států.

Přesto si myslím, že nebyly v rozhodující době její kroky dostatečně rychlé a zcela adekvátní nastalé situaci.

* A co aktuálně projednávaná „protiteroristická“ vládní novela trestního zákoníku?

Je to reakce na momentální stav…

* Tak by to ale v trestním právu být nemělo?


Nemělo, ale je. Trestní právo je odrazem společnosti. To, co společnost v daném okamžiku trápí, se snaží řešit pomocí trestního práva. Daleko lepší by bylo, kdyby se začalo u celého právního systému a problémy se řešily pomocí správního práva, občanského práva a tak dále.

* To u terorismu asi nefunguje.

Ale funguje. Je to otázka nastavení bezpečnostní politiky, přístupu k migrační vlně, vytvoření bezpečnostního systému. Trestní právo přece nemůže žádnému teroristickému útoku samo o sobě zabránit. Ono ho jen v konečném důsledku postihne.

* Tak proč novela trestního zákoníku?

Je to důsledek mezinárodního tlaku. Mezinárodní organizace, jako je Moneyval nebo FATF, dávají evidentně České republice najevo, že naše právní úprava není z jejich hlediska dostatečná. Myslím si, že to není pravda. Členy těchto mezinárodních organizací jsou ale politici, a ne specialisté na trestní právo a chtějí to vidět rozškatulkované v jednotlivých skutkových podstatách. U nás byl historický vývoj jiný a snažili jsme se vytvářet spíše obecnější skutkové podstaty, což je u nás tradiční. Bohužel se s jejich přístupem spojuje i zvyšování trestních sazeb, což není dobrá cesta. Neplatí, že čím vyšší trest bude, tím méně se bude daný trestný čin páchat.

* Praktický dopad novela mít bude?

Myslím si, že v podstatě nikoli. Nekladl bych to našim legislativním orgánům za vinu, protože k tomu byly donuceny pod hrozbou mezinárodních sankcí.

* Obecně ale příliš časté novely kritizujete.

To, že se každý problém řeší samostatnou novelou, se dřív nedělalo. Čekalo se, až bude změn víc, a udělala se větší novela. S tím se samozřejmě orgánům činným v trestním řízení lépe pracuje. Když se různé části zákonů mění průběžně, vytváří to problémy. V trestním právu se totiž pracuje s časovou působností zákonů, kde je důležité, jaká úprava platila v době spáchání činu a jaká platí v době rozhodování.

* Je nějaká novela, která je vyloženě destruktivního charakteru?

To není. V každé novele nějaké ratio je. Občas jsou různé, někdy těžko pochopitelné snahy, jako je aktuálně návrh na úpravu skutkové podstaty trestného činu hanobení lidských ostatků, kde se vedle hanobení „ostatků“ má stíhat i nakládání s „pozůstatky“ zemřelých. Ale to doufám neprojde, je to zbytečné, neboť postačuje správní postih.

* Anebo nápad na snížení hranice trestní odpovědnosti…

To není dobrá novela. Tato otázka je velmi citlivá a není dobře, že se k ní někteří poslanci stále vrací, že nerespektují v tomto směru stabilitu trestního práva. Peripetie s hranicí trestní odpovědnosti se odehrávaly mezi lety 2000 a 2009. Opakovaně zde byly pokusy ji snížit, jako v původním schváleném trestním zákoníku, kdy se ještě před jeho účinností zase vracela zpět na patnáct let. Člověk by si řekl, že to skončí a nebudeme se k tomu vracet. Vytáhlo se to znovu, navíc v době, kdy to vůbec není potřeba. Kdyby tu byl problém s kriminalitou mládeže, tak bych tomu rozuměl. Ale nyní se v podstatě naprosto všichni shodují na tom, že k nárůstu nedochází, o čemž svědčí i statistiky, z kterých vyplývá, že kriminalita mládeže naopak klesá. Nerozumím tomu. V tomto návrhu se dokonce i zvyšují trestní sazby, není to jako celek skutečně dobrý, a zejména potřebný návrh. Právo by mělo být zvláště v tomto směru stabilní.

* A co změny v trestní odpovědnosti právnických osob? Jsou také nesystémové?

U právnických osob se dlouhou dobu nic nedělo. Vláda ve svém návrhu zamýšlela rozšířit počet trestných činů, za které mají nést odpovědnost právnické osoby. To je věc politická, neboť jde o nastavení rozsahu trestnosti právnických osob, tomu rozumím. K tomu se ale přidaly poslanecké návrhy ohledně zužování a omezování odpovědnosti právnických osob z hlediska fyzických osob, jejichž jednání zakládá přičitatelnost trestného činu právnické osobě. To není dobrá cesta, ale netvrdím, že mám pravdu. Osoby jednající za právnické osoby z toho mají logicky strach a vyvíjejí určitý tlak na politiky, aby to zúžili.


***
Přestože mě většina lidí popisuje jako do určité míry autoritativního, dokážu poslouchat jiné názory. Dřív nebo později budeme mít nový občanský soudní řád i trestní řád. Společnost to potřebuje, a proto k tomu podle mého názoru dojde. ministerstva spravedlnosti není práce jednoho ministra. Má probíhat kontinuálně a ministři mají přicházet a práce ovlivňovat, posouvat, ale ne je rušit a začínat od nuly. Osoby jednající za právnické osoby mají z rozšíření trestní odpovědnosti logicky strach a vyvíjejí určitý tlak na politiky, aby to zúžili.

PAVEL ŠÁMAL Přední český expert na trestní právo, autor trestního zákoníku a celoživotní soudce se dlouho vyhýbal všem justičním funkcím. Jako nástupce si ho ale vybrala odcházející předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Šámal tak nastoupil do čela českých obecných soudů. Na Nejvyšším soudu pracuje od roku 1993, předtím působil jako řadový soudce na Okresním soudě v Mostě a Krajském soudě v Ústí nad Labem. Krátce působil také na Vrchním soudě v Praze. Významná je také jeho publikační, akademická a legislativní dráha.



Článek naleznete zde:
http://pravniradce.ihned.cz/c1-65426860-zelena-kniha-justice-neni-trucpodnik

9. 9. 2016