Odpověď na žádost fyzické osoby o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 17/2016

Nejvyšší soud obdržel dne 4. února 2016 žádost o poskytnutí informace, kterou eviduje pod sp. zn. Zin 17/2016. K uvedené žádosti, obsahující celkem čtyři dotazy, k jednotlivým otázkám uvedl:
1) Institut zákonného soudce byl v „našem“ soudnictví uzákoněn již v historicky první ústavě Československé republiky z roku 1920. A to konkrétně v § 94, odst. 2, zákona 121/1920 Sb., kde se uvádí:
„Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.“
2) V části, kdy žadatelka položila následující otázku: „Kdy Krajský soud v Brně změnil podmínky pro výběr přísedících a odkaz na původní a nový rozvrh práce?“, Nejvyšší soud sdělil, že v tomto bodě žádost
o d k l á d á.

Důvodem k odložení žádosti v otázce č. 2 je skutečnost, že na základě § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinné subjekty povinny poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Uvedený dotaz přitom jednoznačně směřuje k poskytnutí informací, jež se netýkají působnosti Nejvyššího soudu, ale Krajského soudu v Brně.
3) K otázce: “Jaká opatření učinilo trestní kolegium Nejvyššího soudu v ustanovování přísedících v souladu se zákonnými požadavky a kdy?“ Nejvyšší soud uvedl, že samotné zveřejnění usnesení ve věci 11 Tdo 1640/2014-70 z 20. května 2015 ve veřejně dostupné databázi soudních stanovisek a rozhodnutí na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz bylo pro krajské soudy jasným vodítkem, jak mají při obsazování senátů přísedícími soudci postupovat, aby se vyvarovaly jakýchkoli formálních pochybení. K tomuto zveřejnění došlo v červenci roku 2015.
4) Poslední dotaz zněl: „Dle sdělení asistentky předsedy Krajského soudu v Brně Mgr. Simony Tesařové byli přísedící doplňováni dle potřeb Krajského soudu v Brně jejím místopředsedou pro trestní úsek, bližší pravidlo nebylo určeno. Na základě jakých informací se Nejvyšší soud domnívá, že krajský soud měl vnitřní systém přidělování přísedících, ač ten nebyl v rozvrhu práce vyjádřen?“

V bodě 4 žádost o poskytnutí informace sp. zn. Zin 17/2016 Nejvyšší soud rovněž
o d k l á d á.

Odůvodnění:
Podle § 11 odst. 4 písm. b) neposkytují povinné subjekty informace k rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků. Výše uvedený dotaz přitom jednoznačně směřuje k poskytnutí dalších informací, na základě kterých Nejvyšší soud dospěl 20. května 2015 k usnesení ve věci 11 Tdo 1640/2014-70 . Předmětné usnesení bylo písemně řádně zdůvodněno a v režimu zákona č. 106/1999 Sb. není možné klást další doplňující dotazy k rozhodovací činnosti senátu trestního kolegia v této věci.
Vedle předchozího argumentu, § 11 odst. 4 písm b), se podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Výše uvedená otázka č. 4 je přitom rovněž dotazem na názor Nejvyššího soudu.

Zároveň soud žadatelku upozornil na skutečnost, že druhá část otázky č. 4 je zavádějící . V odkazovaném usnesení ve věci 11 Tdo 1640/2014-70 ze dne 20. května 2015 senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v rozporu s touto otázkou konstatuje, že: “…V daném případě lze dát obviněnému za pravdu, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky § 42 odst. 1 písm. a) č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ani nároky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na něj navazující judikatury Ústavního soudu. Na nyní projednávanou trestní věc skutečně také nelze vztáhnout závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, neboť v nyní projednávané věci nebyl rozvrhem práce krajského soudu stanoven ani způsob, jak mají být přísedící zařazeni do jednotlivých senátů v konkrétních věcech (kdo o tom rozhoduje a podle jakých kritérií), nelze tak hovořit o „určité míře flexibility“, ale o absenci předem daných transparentních pravidel….“

Mgr. Petr Tomíček, mluvčí Nejvyššího soudu
pověřený poskytováním informací podle zákona č. 106/1999 Sb.