Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 100/2018

ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti, kterou podal pan K. A. (dále jen „žadatel“), ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. Zin 100/2018,

takto:

Podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a informačního zákona a čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále jen „nařízení GDPR“), se žádost žadatele částečně o d m í t á tak, že v souboru poskytovaných údajů z knihy návštěv nebudou poskytnuty osobní údaje návštěvníků, tedy bude anonymizováno jméno, příjmení a číslo dokladu totožnosti či jiného dokladu, který jednoznačně určuje identitu toho, komu byl vydán.

Odůvodnění:

Povinný subjekt obdržel dne 16. 7. 2018 žádost o poskytnutí informace, evidovanou pod sp. zn. Zin 100/2018, kterou žadatel formuloval takto:

„Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. Vás zdvořile žádám o kopii knihy návštěv Nejvyššího soudu ČR od období od 1. 9. 2017 do 16. 11. 2017, a to buď v písemné formě na níže zvedenou adresu nebo elektronické formě na adresu a….k….@atlas.cz. “


K výroku rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení GDPR se osobními údaji rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“.

Podle § 4 odst. 2 nařízení GDPR je zpracováním osobních údajů „ jakákoliv operace nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“.

Nejvyšší soud si pro potřeby vyřízení žádosti sp. zn. Zin 100/2018 vyžádal od Nejvyššího správního soudu anonymizovanou kopii rozhodnutí sp. zn. TmO 1/2015-9, na které žadatel ve své žádosti odkazoval. V rámci vyřízení žádosti se tedy Nejvyšší soud rovněž zabýval argumentací uvedenou ve výše uvedeném rozhodnutí a v rozhodnutích v něm citovaných.

V prvé řadě se povinný subjekt zabýval nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, kterým osoba domáhající se poskytnutí informace (taktéž neanonymizované knihy návštěv) u Nejvyššího správního soudu v řízení pod sp. zn. TmO 1/2015-9 argumentovala. K tomuto nálezu Ústavního soudu si Nejvyšší soud dovoluje poukázat na skutečnost, že údaj o členství v KSČ nelze v žádném případě srovnávat se jménem a příjmením třetích osob navštěvujících soudní budovu za jakýmkoliv účelem. Povinný subjekt má za to, že jméno a příjmení, popř. číslo dokladu třetí osoby přicházející do soudní budovy, není, na rozdíl od informace o členství v KSČ, součástí veřejné sféry subjektu údajů. Rovněž je třeba podotknout, že v předmětné věci bylo řešeno členství v KSČ soudců, jakožto osob vykonávajících veřejnou službu. Tím, že kdokoliv navštíví soudní budovu, se automaticky nestává jakkoliv veřejně činnou osobou. Rovněž nelze identifikaci osob navštěvujících soudní budovu považovat za otázku spjatou s výkonem soudní moci, neboť není možné předvídat účel návštěvy. Ostatně, Nejvyšší správní soud v řízení pod sp. zn. TmO 1/2015-9 odkaz na zmiňovaný judikát Ústavního soudu ponechal zcela bez komentáře, z čehož lze usoudit, že také předseda Nejvyššího správního soudu, který v daném případě rozhodoval, považoval argumentaci tímto nálezem Ústavního osudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, za irelevantní.

S ohledem na výklad nařízení GDPR rovněž neuspěje ani argumentace veřejným (dle nařízení GDPR tzv. oprávněným) zájmem, neboť ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. f) nařízení GDPR, je třeba posoudit, zda jsou splněny podmínky pro jeho aplikaci. Aby bylo zpracování osobních údajů na základě tohoto ustanovení zákonné, je třeba splnit tři kumulativní podmínky, a to zaprvé musí sledovat oprávněný zájem správce nebo třetí osoby, zadruhé je nezbytné pro uskutečnění sledovaného oprávněného zájmu a zatřetí nemají přednost základní práva a svobody subjekty údajů (srov. analogicky rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 5. 2017, C 13/16, Valsts policijas Rîgas reěiona pârvaldes Kârtîbas policijas pârvalde, bod 28).

Žadatel však neuvedl žádný důvod, pro který požaduje neanonymizovanou knihu návštěv, na základě kterého by bylo možné posoudit, zda jsou v daném případě tyto podmínky poskytnutí osobních údajů splněny. Ačkoliv zákon o svobodném přístupu k informacím nestanoví povinnost žádost odůvodňovat, stejně jako v případě unijního nařízení č. 1049/2001, není možné čl. 6 odst. 1 písm. f) nařízení GDPR, který stanovuje podmínky zpracování osobních údajů, zbavit jeho účinků. (srov. analogicky rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2010, C 28/08 P, bod 45).


Rovněž se Nejvyšší soud zabýval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008 – 148. Nejvyšší správní soud došel ve výše uvedeném rozhodnutí k závěru, že jméno a příjemní osoby uvedené v knize návštěv, spojené s číslem občanského průkazu, nepovažuje za osobní údaj, neboť, podle jeho názoru není na základě těchto údajů možné konkrétní osobu určit nebo kontaktovat. Na tomto místě je třeba odkázat již na samotné znění výše citovaného čl. 4 odst. 1 nařízení GDPR, které za osobní údaj považuje již informaci o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Samotná informace tedy nemusí vést přímo k identifikaci konkrétní osoby. Touto problematikou se zabýval rovněž Soudní dvůr EU, který v prvním kroku posuzoval, zda zpracovávaný údaj (v této věci se jednalo o dynamickou IP adresu) přímo odhaluje totožnost fyzické osoby a představuje informaci o „identifikované osobě“. Protože dospěl k negativní odpovědi, přistoupil k druhému kroku, kdy ověřoval, zda může být posuzovaný údaj kvalifikován jako informace o „identifikovatelné osobě“, tj. zda má poskytovatel online mediálních služeb kromě IP adresy k dispozici další informace potřebné k identifikaci konkrétní osoby. Zdůraznil, že identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze identifikovat nejen přímo, nýbrž i nepřímo. Výraz „nepřímo“, přitom naznačuje, že k tomu, aby mohla být informace kvalifikována jako osobní údaj, není nutné, aby tato informace sama o sobě umožňovala identifikovat subjekt údajů. Ze znění recitálu 26 směrnice 95/46 dovodil, že aby určitý údaj mohl být kvalifikován jako „osobní údaj“, není požadováno, aby se všechny informace umožňující identifikovat subjekt údajů musely nacházet v rukách jediné osoby. Pro zjištění, zda je konkrétní osoba identifikovatelná, je totiž rozhodné, zda ji může identifikovat jak správce, tak „jakákoliv jiná osoba“ (viz rozsudek ze dne 19. října 2016, C 582/14, Breyer, body 39-43, rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 12. 2017, C-434/16, Peter Nowak, bod 31.). Výše zmíněnou stávající judikaturu Soudního dvora EU lze pro výklad nařízení GDPR použít, neboť nařízení GDPR přejímá definici pojmu osobní údaje i recitál 26 z předchozí směrnice č. 95/46.

Jméno a příjmení návštěvníka, případně ve spojení s jinými údaji uvedenými ve výpise (např. data a časy příchodů a odchodů, informace, že pracuje pro konkrétního dodavatele, jméno osoby, kterou navštívil), představují údaje, na jejichž základě je žadatel schopen identifikovat konkrétní osobu. V tomto ohledu je třeba přihlédnout k tomu, že z požadavku žadatele na poskytnutí výpisu v neanonymizované podobě lze dovodit, že účelem podání jeho žádosti o poskytnutí informace je právě zjistit, zda se určitá konkrétní osoba nacházela na Nejvyšším soudě v určitém období a koho navštívila. Je tudíž možné předpokládat, že požadované údaje žadatel spojí s největší pravděpodobností s určitými informacemi, kterými již disponuje a přiřadí si je k určité konkrétní osobě. Důležitá je také skutečnost, že návštěvy jsou omezeny na určitou množinu návštěvníků, a to dodavatele, účastníky řízení či jejich zástupce nahlížející do spisu a soukromé návštěvy, čímž se zužuje množina osob pro identifikaci konkrétní osoby. I v případě, kdy by nebyl žadatel schopen identifikovat konkrétní osobu přímo na základě poskytnutých údajů a neměl k dispozici informace, které by ve spojení s požadovanými údaji vedly k identifikaci konkrétní osoby, má prostředky, jakými může získat doplňující informace, na jejichž základě bude nepřímá identifikace konkrétní osoby možná (např. z veřejných rejstříků), o nichž lze rozumně předpokládat, že je použije pro identifikaci konkrétní osoby. Vzhledem k těmto skutečnostem jména a příjmení návštěvníků samotná, případně ve spojení s dalšími informacemi uvedenými ve výpise EVK (návštěvní knize) či v jiných veřejných zdrojích, mohou vést k identifikaci konkrétní osoby a je třeba je považovat za osobní údaje ve smyslu nařízení GDPR.

K poskytnutí osobních údajů Nejvyšší soud rovněž nemá ani souhlas od subjektů těchto údajů. Nejvyšší soud tedy nesplňuje (viz výše) podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 nařízení GDPR, což poskytuje zákonný důvod pro částečné odmítnutí výše uvedené žádosti o poskytnutí informace v souladu s § 8a informačního zákona. Nejvyšší soud proto při vydání tohoto rozhodnutí ve věci předmětné žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 100/2018 upřednostnil právo na ochranu osobnosti a osobních údajů účastníků řízení podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nad právem na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny.



S ohledem na výše uvedené povinný subjekt rozhodl výrokem tohoto rozhodnutí tak, že žádost žadatele o poskytnutí informace v rozsahu osobních údajů o návštěvnících uvedených v návštěvní knize Nejvyššího soud za období od 1. 9. 2017 do 16. 11. 2017 v souladu s § 8a informačního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona částečně odmítl a zasílá žadateli anonymizovanou kopii návštěvní knihy, tj. bez jména a příjmení návštěvníka a rovněž bez čísla dokladu totožnosti či jiného dokladu předloženého návštěvníkem.

Pro úplnost povinný subjekt žadateli sděluje, že jména soudců a navštívených pracovníků Nejvyššího soudu neanonymizuje, neboť tito soudci anebo zaměstnanci Nejvyššího soudu, tedy lidé působící ve veřejné instituci, by měli v zájmu veřejné kontroly strpět nižší míru ochrany svých osobních údajů. A to již proto, že poskytované údaje se týkají časového období, kdy v budově Nejvyššího soudu vykonávali své zaměstnání, popř. povinnosti plynoucí ze jmenování soudcem.

Nejvyšší soud musí rovněž jakožto povinný subjekt podle § 20 odst. 4 písm. a) informačního zákona postupovat plně v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy dbát o to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Vzhledem k tomu, že povinný subjekt opakovaně v případech, kdy se žadatelé podle informačního zákona domáhali například informací o tom, ve kterých dnech byli či nebyli určení soudci a zaměstnanci soudu v zaměstnání, tyto údaje vždy poskytl, nebyl ani v tomto případě důvod se od takové praxe vyřizování typově shodných žádostí odchýlit a anonymizovat údaj o tom, že v určitý den a hodinu přijal návštěvu ten který zaměstnanec či soudce Nejvyššího soudu.

Poučení:
Proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace je možné podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání. Odvolání se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.


Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

Povinný subjekt požadované informace, s výjimkou těch informací, o jejichž odmítnutí rozhodl výše uvedeným výrokem, poskytuje formou tištěné přílohy. Tou je výpis z elektronické návštěvní knihy Nejvyššího soudu za období od 1. 9. 2017 do 16. 11. 2017.

Na vysvětlenou je třeba dodat, že návštěvní kniha byla pro účely částečného poskytnutí informace vytištěna na každý list papíru oboustranně, přičemž tabulka (jednotlivé řádky) z úvodní strany každého listu pokračuje (řádky pokračují) rovněž na následující straně. Tisk celé tabulky (celé délky jednotlivých řádků) by se na jedinou stranu nevešel anebo by byl obtížně čitelný.

Poučení:
Pokud se způsobem vyřízení žádosti v části, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

V Brně dne 31. 7. 2018


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona



Příloha: výpis z elektronické návštěvní knihy Nejvyššího soudu za období od 1. 9. 2017 do 16. 11. 2017