Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 128/2019


ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti X. Y., nar. XY, trvale bytem XY (dále jen „žadatel“), ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. Zin 128/2019,



takto:


Podle § 15 odst. 1 v souladu § 2 odst. 4 informačního zákona se žádost žadatele sp. zn. Zin 128/2019 částečně odmítá, neboť se v požadavku formulovaném v rámci bodu 2 a dále v požadavku „… jaké je číslo jednací…“, který je součástí bodu 3 žádosti, jedná o požadavek na poskytnutí nové (neexistující) informace.


Odůvodnění:


Povinný subjekt obdržel dne 16. 8. 2019 žádost o poskytnutí informace, evidovanou pod sp. zn. Zin 128/2019, v následujícím znění:


„1. Žadatel dle zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. (dále jen INFZ) požaduje přímé poskytnutí následujících informací dle §6/2 INFZ:

2. Sdělení, pod jakou značkou judikátu bylo publikováno rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 4/99 a v jakém „seznamu“ judikátů?

3. Sdělení, jaké je číslo jednací a rozhodující soud ve věci judikátu Tr NS 22/2006 – T 856. (komentář k tr z., § 178 tz. Z.).“

 


K výroku rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Zákonem, který provádí uvedené ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny, je právě informační zákon. Podle § 1 informačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Podle § 2 odst. 4 informačního zákona se „povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

 

K odmítnutí bodu 2 žádosti – v celém rozsahu – povinný subjekt sděluje následující:

Téměř totožná otázka byla již jednou řešena v rámci odpovědi na žádost téhož žadatele o poskytnutí informace, sp. zn. Zin 138/2017. V rámci tohoto řízení bylo žadateli poskytnuto na jeho žádost o „číslo jednací judikátu, pod kterým bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodnutí povinného 3 Tz 4/99?“ sdělení: „Povinný subjekt Vám tímto k bodu 2 žádosti sděluje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 3 Tz 4/99 nebylo nikdy vybráno k publikaci (nebylo publikováno) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Dřívější žádost žadatele tak byla výslovně věcně vymezena pouze na Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nynější žádost však žádné vymezení neobsahuje, žadatel tak po povinném subjektu požaduje sdělení pro povinný subjekt neexistující informace, protože Nejvyšší soud oficiálně neeviduje publikaci svých rozhodnutí v různých soukromých sbírkách judikatury či v rámci právních informačních systémů.

Povinný subjekt jedná v souladu s poučením, které se témuž žadateli dostalo již v rámci řízení sp. zn. Zin 110/2019 a sp. zn. Zin 117/2019, kdy povinný subjekt konstatoval: „Rozličné sbírky soudních rozhodnutí jsou vydávány soukromými osobami, které nepotřebují k publikaci rozhodnutí souhlas Nejvyššího soudu, jelikož § 3 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), soudní rozhodnutí /…/ výslovně vylučuje z ochrany podle autorského zákona. Nejvyšší soud proto nemá a nemůže mít úplný přehled o tom, v jakých sbírkách byla ta která rozhodnutí publikována. /…/“

Povinný subjekt žadatele upozorňuje, že je významný rozdíl, zda žadatel na základě sbírkového označení judikátu žádá po Nejvyšším soudu „ztotožnění“ konkrétního rozhodnutí, které Nejvyšší soud v minulosti vydal (v takovém případě se pro povinný subjekt jedná o existující informaci a není důvod ji přímo neposkytnout či alespoň nesdělit spisovou značku daného rozhodnutí), od situace, kdy naopak po povinném subjektu požaduje aktivní vyhledávání místa (případně míst) publikace konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto případě se již jedná o vytváření nové, dosud neexistující, informace, kterou musí povinný subjekt vytvořit čistě pro účely vyřízení žádosti o informaci (viz dále citovaná komentářová literatura k odmítnutí žádosti směřující k poskytnutí nové – neexistující -informace). Zároveň by takové vytváření nové informace (s odkazem na výše uvedenou citaci z řízení sp. zn. Zin 110/2019 a sp. zn. Zin 117/2019) znamenalo pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěž a nemožnost ověřit si, zda je informace skutečně úplná, bez jakýchkoli pochyb věrohodná.

Povinný subjekt zvažoval i možnost odložení této konkrétní části žádosti z důvodu jejího směřování mimo působnost povinného subjektu, nicméně nakonec se rozhodl pro její částečné odmítnutí jako žádosti směřující částečně k poskytnutí pro povinný subjekt neexistujících informací, neboť pokud by předmětný judikát byl vydán např. ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pak nelze institut odložení žádosti z důvodu, že směřuje mimo působnost povinného subjektu, uplatnit. Zvolený způsob vyřízení předmětné části žádosti navíc dává žadateli více možností pro případné uplatnění opravných prostředků, je tedy pro něj z procesního hlediska výhodnější.

 

K částečnému odmítnutí bodu 3 žádosti povinný subjekt uvádí:



Pod označením judikátu Tr NS 22/2006 - T 856, který byl publikován v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 22, z roku 2006, identifikoval povinný subjekt rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005. Povinný subjekt nemůže vyhovět žádosti žadatele v celém rozsahu bodu 3, jelikož dané rozhodnutí, následně založené do procesního spisu, nebylo číslem jednacím ze strany Nejvyššího soudu označeno. Toto číslo jednací vyznačil do dokumentu v procesním spisu pravděpodobně až soud první instance, konkrétně Městský soud v Brně. Požadovanou informací by měl tedy podle všech předpokladů disponovat tento soud první instance.

Na originále rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 1417/2005 je uvedena pouze spisová značka „8 Tdo 1417/2005“ a následně je pouze v rámci žurnalizace pomocného spisu Nejvyššího soudu, který je veden toliko pro potřeby Nejvyššího soudu, doplněno na první straně rozhodnutí číslo listu „25“. Číslo jednací na originále rozhodnutí jako takové se v té době (rok 2005) v rámci pomocného spisu Nejvyššího soudu neuvádělo a Nejvyšší soud v té době neopatřoval číslem jednacím (nežurnalizoval) své rozhodnutí do procesního spisu. Tuto žurnalizaci nově, po změně předchozí praxe, provádí Nejvyšší soud teprve až od 1. 2. 2019.

Pro Nejvyšší soud se tedy v části požadavku pod bodem č. 3 předmětné žádosti jedná o neexistující informaci, respektive v této části žádosti nejsou splněny náležitosti informace ve smyslu informačního zákona (viz argumentace dále).

Z pohledu Nejvyššího soudu se v daném případě nejedná o „informaci“ ve smyslu informačního zákona, kterou § 3 odst. 3 informačního zákona definuje jako „jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči…“. Ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je úzce spjato s definicí informace v § 3 odst. 3 informačního zákona, tj. že jde o obsah zaznamenaný na nějakém nosiči, neboli s principem, že povinnost poskytovat informace míří do minulosti, tj. vůči skutečnostem, které již nastaly a trvají (nebo podle názoru žadatele nastat měly či mohly).“ (viz JELÍNKOVÁ, J., TUHÁČEK, M.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, 284 s., str. 24).

Protože z žádného právního předpisu nevyplývá pro povinný subjekt povinnost vést informace v podobě, kterou žadatel vyspecifikoval ve své žádosti (vedení seznamu míst publikace jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu, a také povinnost evidovat, resp. vyznačovat, v roce 2005 na soudních rozhodnutích zakládaných do procesního spisu kromě spisových značek taktéž čísla jednací), a rovněž v návaznosti na argumentaci uvedenou výše, povinný subjekt žádost o poskytnutí informace sp. zn. Zin 128/2019 ze dne 16. 8. 2019 částečně vyhodnotil jako požadavek na poskytnutí nových (neexistujících) informací ve smyslu § 2 odst. 4 informačního zákona a žádost v uvedených částech odmítl.

  

Poučení: Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání, které se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

 

Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

 

Povinný subjekt požadovanou informaci, s výjimkou informací, které odmítl poskytnout na základě výše uvedeného výroku, poskytuje formou následujícího sdělení.



Povinný subjekt pod označením judikátu Tr NS 22/2006 - T 856, který byl publikován v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazku 22, z roku 2006, identifikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005. Rozhodujícím soudem tak byl Nejvyšší soud.
 
Poučení: Pokud se způsobem vyřízení žádosti v části, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

 

V Brně dne 2. 9. 2019

 

Mgr. Petr Tomíček

vedoucí oddělení styku s veřejností

pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona