Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 184/2019


ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti M. G., nar. XY, trvale bytem XY (dále jen „žadatel“), ze dne 25. 11. 2019, v řízení sp. zn. Zin 184/2019,



takto:

Podle § 15 odst. 1 v souladu s § 8a odst. 1 informačního zákona, ve spojení s čl. 6 odst. 1 NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále jen „Nařízení“), v souladu s aktuálním zněním zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, se žádost žadatele částečně odmítá tak, že v kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2759/2019 nebudou poskytnuty osobní údaje účastníků řízení a třetích osob.


Odůvodnění:


Nejvyšší soud jako povinný subjekt podle § 2 odst. 1 informačního zákona obdržel dne 25. 11. 2019 žádost sp. zn. Zin 184/2019, v níž žadatel požaduje poskytnutí

„úplného znění rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2759/2019“.

K výroku rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

Na národní úrovni se zákonnosti zpracování věnuje § 5 a násl. zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů:

„Správce je oprávněn zpracovávat osobní údaje, pokud je to nezbytné pro splnění:

a) povinnosti, která je správci uložena právním předpisem, nebo

b) úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je správce pověřen.“

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení se osobními údaji rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“.

Podle § 4 odst. 2 nařízení je zpracováním osobních údajů „jakákoliv operace nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“.

Nejvyšší soud nemá v daném případě u žadatelem požadovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu od subjektů těchto údajů souhlas s předáním osobních údajů jiné osobě, poskytnutí osobních údajů nesplňuje ani další podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 nařízení, což představuje zákonný důvod pro částečné odmítnutí výše uvedené žádosti o poskytnutí informace v souladu s § 8a odst. 1 informačního zákona. Povinný subjekt rovněž neshledal zveřejnění osobních údajů ani jako nezbytné pro splnění povinnosti poskytování informací stanovené informačním zákonem ve smyslu výše citovaného § 5 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů, jelikož pro splnění informační povinnosti plně postačuje poskytnutí anonymizované (pseudonymizované) verze požadovaného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto při vydání tohoto rozhodnutí ve věci předmětné žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 184/2019 upřednostnil právo na ochranu osobnosti a osobních údajů účastníků řízení, popř. třetích osob, podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nad právem na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny. Povinný subjekt má za to, že tímto rozhodnutím současně žadateli nijak výrazně neomezil obsah poskytované informace.

S ohledem na výše uvedené povinný subjekt rozhodl výrokem tohoto rozhodnutí tak, že žádost žadatele o poskytnutí informace v rozsahu osobních údajů účastníků a třetích osob obsažených v textu rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, v souladu s § 8a odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona částečně odmítl a zasílá žadateli pouze anonymizovanou, resp. pseudonymizovanou, kopii požadovaného rozhodnutí.



Povinný subjekt dodává, že na základě informačního zákona bezvýhradně poskytuje pouze pseudonymizované verze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tedy ačkoli je povinný subjekt názoru, že žadatel pouze zapomněl uvést, že žádá o anonymizovanou (pseudomymizovanou) verzi rozhodnutí, případně není obeznámen se správní praxí Nejvyššího soudu jako povinného subjektu podle informačního zákona, nezbývala povinnému subjektu jiná možnost než v rozsahu osobních údajů žádost odmítnout.

Pokud totiž žádost o informaci stanovuje, že je požadováno určité rozhodnutí bez dalšího, vykládá povinný subjekt tuto žádost tak, že směřuje k poskytnutí autentické verze rozhodnutí (stejnopisu rozhodnutí). Pokud by povinný subjekt poskytl v odpovědi na takovou žádost pouze anonymizované rozhodnutí, zůstala by část žádosti nevyřízena – povinný subjekt se tak musí vypořádat se všemi požadavky žádosti, proto pokud některému (dílčímu) požadavku nevyhoví, musí rozhodnout o jeho odmítnutí. Jak již bylo podrobně rozvedeno výše, považuje povinný subjekt pro splnění informační povinnosti zpravidla dostačující poskytnutí anonymizované (pseudonymizované) verze rozhodnutí. Ani v projednávaném případě povinný subjekt neshledal důvody pro vybočení z této ustálené praxe.

Povinný subjekt dále obecně pro futuro konstatuje, že pokud žadatelům postačuje poskytnutí pseudonymizované verze rozhodnutí, tak jim lze doporučit, aby tuto skutečnost zahrnuli už přímo do svých žádostí. Neuvedení tohoto údaje může představovat pro žadatele i nepříznivé důsledky – nejen že vydání rozhodnutí je časově náročnější a žádost bývá obvykle vyřizována déle, než by bylo nutné v případě pouhého „sdělení“ informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona, popř. poskytnutí odkazu na místo, kde se informace vyskytuje ve veřejném prostoru, ale taktéž na doručování rozhodnutí (viz níže) jsou kladena přísnější kritéria.


Zcela na závěr proto povinný subjekt vysvětluje, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti nezasílá na žadatelem uvedenou elektronickou e-mailovou adresu, neboť podle § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, může správní orgán doručovat na elektronickou adresu účastníka řízení, pokud to nevylučuje zákon nebo povaha věci. Podle § 72 odst. 1 správního řádu musí povinný subjekt doručit rozhodnutí do vlastních rukou, což v případě doručení na žadatelem udanou elektronickou adresu není zajištěno, neboť žádost neobsahuje uznávaný elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Uvedená elektronická adresa je zpravidla vyhovující v případě poskytnutí informace, kdy informační zákon klade na povinný subjekt v doručovací fázi méně formálních povinností, avšak nemůže bez jistých pochybností obstát při postupu, který vychází z § 15 informačního zákona, neboť povinný subjekt odesláním písemného vyhotovení rozhodnutí na „běžnou elektronickou adresu“ není schopen hodnověrně prokázat okamžik doručení. Po správní úvaze tak dospěl povinný subjekt k názoru, že žadatelem udanou elektronickou adresu nemůže pro nesoulad s § 19 odst. 3 správního řádu akceptovat.
 
Poučení: Proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace je možné podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání. Odvolání se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

 


Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

 

Povinný subjekt požadované informace, s výjimkou osobních údajů, když o odmítnutí jejich poskytnutí rozhodl výše uvedeným výrokem, zasílá formou přílohy – anonymizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019.



Povinný subjekt předně konstatuje, že v případě požadovaného rozhodnutí se jedná o usnesení a nikoli o rozsudek, jak uvádí žadatel. Toto nesprávné označení však nezpůsobilo žádné pochybnosti o obsahu žádosti, neboť v dané věci dne 24. 9. 2019 vydal Nejvyšší soud pouze jediné rozhodnutí, a to právě poskytované usnesení. Proto nic nebránilo věcnému vyřízení (identifikaci požadovaného rozhodnutí) žádosti v souladu s informačním zákonem.

Povinný subjekt doplňuje, že požadované rozhodnutí je již volně dostupné v internetové databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu na stránkách www.nsoud.cz, konkrétně pod následujícím odkazem:

http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AB65CE9ECA8D9FB1C12584BE001E4E81?openDocument&Highlight=0,

Více o databázi a podmínkách, kdy je zde rozhodnutí umístěno, bude ještě pojednáno níže.

Povinný subjekt nemohl využít postupu podle § 6 odst. 1 informačního zákona (odkazu na zveřejněnou informaci), jelikož by žadatele odkazoval na „neúplnou“ verzi rozhodnutí, jež neobsahuje osobní údaje účastníků řízení. Tímto postupem by tak část žádosti sp. zn. Zin 184/2019 zůstala nevyřízená. Pro kladné vyřízení žádosti povinný subjekt žadateli přípisem ze dne 26. 11. 2019 navrhl doplnění informační žádosti o skutečnost, že plně vyhovuje zaslání anonymizované verze, dále dal žadateli ke zvážení možnost zpětvzetí žádosti. Na tento přípis nebylo ze strany žadatele nijak reagováno, proto povinnému subjektu nezbylo než přistoupit k vydání rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (viz výše).

Pro úplnost povinný subjekt uvádí, že Nejvyšší soud nevyhlašuje svá rozhodnutí ve Sbírce zákonů, jak uvádí žadatel. Žadatel nejspíš mylně vycházel z právní úpravy platné pro Ústavní soud, viz následující citace:

„Některá rozhodnutí Ústavního soudu jsou kromě toho zveřejňována ve Sbírce zákonů České republiky. V určitých typech řízení stanoví zveřejnění nálezu ve Sbírce přímo zákon (např. řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů). Ústavní soud může také sám rozhodnout o zařazení svých dalších významných rozhodnutí ve Sbírce zákonů.“

Dostupné z: https://www.usoud.cz/kde-jsou-ulozena-rozhodnuti-ustavniho-soudu/

Pro doplnění kontextu povinný subjekt dále upozorňuje, že k vyhlašování rozsudků (případně vybraných usnesení) dochází na elektronické úřední desce soudu na webových stránkách www.nsoud.cz (dále jen „EÚD“) a rovněž na úřední desce v budově soudu (usnesení mohou být na úřední desce vyhlašována na základě pokynu předsedy senátu – viz ustanovení § 243f odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

EÚD neslouží k zveřejňování (či uveřejňování) rozhodnutí (rozsudků, případě usnesení, pokud tak rozhodne předseda senátu), ale k vyhlašování rozhodnutí (rozsudků, popř. vybraných usnesení). Zkrácené verze vyhlašovaných rozhodnutí jsou na EÚD a úřední desce v budově soudu vyvěšeny jen po dobu 15 dnů, poté jsou staženy. Mj. se tak děje proto, že obsahují osobní údaje účastníků řízení a v některých případech také dalších osob.

Výklad pojmů „vyhlašování“ a „zveřejňování“ považuje za důležitý rovněž Ústavní soud, a to ve svém plenárním nálezu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18, body 34 až 36, viz následující citace z uvedeného nálezu (důraz doplněn):K tomu je nicméně potřeba uvést, že věta druhá čl. 96 odst. 2 Ústavy výslovně vyžaduje veřejné vyhlášení rozsudku, nikoli toliko jeho zveřejnění. Vyhlášení soudního rozhodnutí mělo a má svůj specifický význam a tradičně s ním byly a jsou spojeny určité právní důsledky (ve vztahu k napadenému rozsudku viz § 49 odst. 10 soudního řádu správního; srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018). Tento pojem tak nelze zaměňovat se zveřejněním rozsudku a vyžaduje-li Ústava veřejné vyhlášení rozsudku, je nutné trvat skutečně na veřejném vyhlášení. Případné zveřejnění ve vyhledávacích systémech na internetových stránkách (postrádající prvek bezprostřednosti, nemající procesní relevanci a závisející na správě soudů) požadavkům čl. 96 odst. 2 Ústavy neodpovídá.“

Citovaný nález je veřejně dostupný z následujícího odkazu:

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2019/Pl._US_38_18_na_web.pdf

Závěrem povinný subjekt uvádí, že Nejvyšší soud zveřejňuje veškerá vydávaná rozhodnutí o dovolání na svých webových stránkách www.nsoud.cz v databázi nazvané Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu (tedy mimo EÚD), kde jsou umisťována tato rozhodnutí natrvalo, a to už od poloviny roku 2002. Jedná se o zveřejňování anonymizovaných verzí rozhodnutí, obvykle ve lhůtě 60 dnů od data, kdy příslušný senát definitivně vypravil kompletní spis s odůvodněným rozhodnutím k prvoinstančnímu soudu a věc tzv. „odškrtl“ ve své interní databázi. V mimořádných případech lze zveřejnit anonymizované rozhodnutí na uvedeném místě dříve, a to za podmínky, že již bylo doručeno všem účastníkům (stranám) řízení a pokyn k dřívějšímu zveřejnění anonymizované kopie rozhodnutí vydal předseda příslušného senátu. Nejvyšší soud tímto způsobem postupuje obvykle právě v případě, kdy je o urychlené zaslání anonymizované verze rozhodnutí požádáno v rámci žádosti podle informačního zákona anebo u mediálně (veřejností) sledovaných případů.

 

Poučení: Pokud se způsobem vyřízení žádosti v části, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

 

V Brně dne 10. 12. 2019
 
Mgr. Petr Tomíček,
vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu,
pověřený poskytováním informací podle Informačního zákona
 
Příloha (tištěná): Rozhodnutí - 28 Cdo 2759/2019