Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 47/2019


ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti D. K., nar. XY, bytem XY (dále jen „žadatel“), ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. Zin 47/2019,



takto:


I. Podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 informačního zákona se žádost žadatele částečně odmítá v celém rozsahu bodů 5 a 7 žádosti, neboť se jedná o požadavek na vytvoření nové informace, resp. žadatel se domáhá poskytnutí neexistující informace.

II. Podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 informačního zákona se žádost žadatele částečně odmítá v bodě 8 a v bodě 9 věta druhá, neboť se jedná o požadavek na sdělení názoru povinného subjektu.


Odůvodnění:

Povinný subjekt obdržel dne 15. 3. 2019 žádost žadatele v následujícím znění:



„1. Kdo je tedy bez dalších pochybností autorem tzv. Metodiky Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkových újem?

2. Kdo, které kolegium, NS ČR vykonává dohled nad faktickou a věcnou správností tohoto materiálu? Jakým způsobem je revidován a korigován? Zabýval se již NS ČR v rámci své dosavadní rozhodovací praxe věcnou, formální a obsahovou správností tzv. Metodiky NS ČR, jež podle řady odborníků vyvolává spíše velkou míru nespravedlnosti než spravedlivého řešení adekvátní náhrady?

3. Jakým způsobem došlo k přechodu autorských práv dle výše uvedené smlouvy mezi MSpr ČR a Společností medicínského práva ze dne 30. 12. 2013, smlouvu o koordinaci expertní činnosti a zpracování metodiky? Jednalo se o úplatný či bezúplatný převod?

4. Kdo rozhodl o uveřejnění tohoto nezávazného materiálu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež nemá povahu sjednocujího stanoviska na základě analýzy dosavadní soudní praxe?

5. Doložte prosím pro potřeby akademicko-pedagogické nejméně tři další případy z historie, kdy NS ČR svou metodikou zasáhl nikoliv retrospektivně, jak je uvedeno v zákoně, ale prospektivně do soudní praxe podobným způsobem jako v tomto případě?

6. Jakým způsobem se projevuje spolupráce NS ČR s Centrem dopravního výzkumu, jež uveřejňuje na stránkách www.datanu.cz databázi judikatury k náhradě újmy na zdraví? Doložte prosím smluvní podmínky vztahu. Kdo garantuje věcnou a faktickou správnost a výběr uveřejněných rozhodnutí? Kdo z členů NS ČR byl spoluřešitelem projektu č. TD03000225 s názvem „Aplikace znalostí soudní rozhodovací praxe při odškodňování obětí dopravních nehod dle nového občanského zákoníku.“ Technologické agentury ČR?

7. Poskytněte prosím veřejnosti seznam soudců NS ČR, jež se označili se zřetelem na jejich poměr k věci, tedy projednávání stanovení nemateriální újmy podle tzv. Metodiky NS ČR, zejména vzhledem k její tvorbě, školení, odměnám apod. za podjaté, resp. označili, že je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti podle o.s.ř. či t.ř.

8. Považuje státní správa Nejvyššího soudu ČR v rámci své kontrolní činnosti za zákonné a bez sebemenších pochybností správné, aby v právních věcech vztahující se ke stanovení náhrady újmy na zdraví rozhodovali soudci, jež jsou spojováni s komerčními aktivitami kolem tzv. Metodiky NS ČR?

9. Rozhodoval NS ČR v rámci své činnosti, zda-li je ústavně konformní současná justiční praxe, kdy soudy vyžadují při stanovení nemateriální újmy znalecký posudek znalce v oboru zdravotnictví odvětví stanovení nemateriální újmy? Může podzákonná norma, v daném případě vyhláška MSpr ČR č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů, zavázat znalce použitím tzv. Metodiky NS ČR při stanovení náhrady újmy dle § 2958 OZ, když toto zmocnění kodex neobsahuje?“


K výroku I. rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

Důvodem pro odmítnutí žádosti může být neexistující informace, tj. informace, kterou povinný subjekt nedisponuje. V takovém případě jde o požadavek na vytvoření nové informace ve smyslu § 2 odst. 4 informačního zákona, který uvádí: „Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací“.

Podle § 3 odst. 3 informačního zákona pak „Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“

V bodě 5 žadatel požadoval uvést „nejméně tři další případy z historie, kdy NS ČR svou metodikou zasáhl nikoliv retrospektivně, jak je uvedeno v zákoně, ale prospektivně do soudní praxe podobným způsobem jako v tomto případě“. Vzhledem k tomu, že povaha tohoto materiálu je natolik specifická, kdy jeho vytvoření vyžadovala výjimečnost situace, ale zároveň jde pouze o „pomocný nástroj“, nikoliv o závazné stanovisko, nelze v historii Nejvyššího soudu dohledat žádný materiál, který by byl vytvořen se stejným úmyslem.

V bodě 7 pak žadatel požadoval „seznam soudců NS ČR, jež se označili se zřetelem na jejich poměr k věci, tedy projednávání stanovení nemateriální újmy podle tzv. Metodiky NS ČR, zejména vzhledem k její tvorbě, školení, odměnám apod. za podjaté, resp. označili, že je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti podle o.s.ř. či t.ř.“. K této problematice povinný subjekt uvádí, že případná podjatost konkrétního soudce je v souladu s občanským soudním řádem či trestním řádem posuzována v rámci konkrétního řízení a nikoliv dopředu systémově pro určitou specializaci řízení. Z tohoto plyne, že seznam požadovaný žadatelem je neexistující informací.

Komentářová literatura k tomu pro úplnost uvádí (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2016, s. 63): „Z hlediska hmotněprávního pak může být žádost odmítnuta, jsou-li splněny dvě podmínky: požadovaná informace u povinného subjektu neexistuje (nebyla vytvořena, resp. zaznamenána ve smyslu § 3 odst. 3, případně v době podání žádosti u povinného subjektu již neexistuje) a současně povinný subjekt nemá zákonnou povinnost danou informací disponovat.“

Povinný subjekt proto na základě výše uvedených skutečností vydal podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 informačního zákona rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti v bodech 5 a 7 z důvodu požadavku na vytvoření nové informace.

 

K výroku II. rozhodnutí:

Podle § 2 odst. 4 informačního zákona se „Povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“



Povinný subjekt vyhodnotil bod 8 v celém rozsahu a bod 9 v rozsahu věty druhé žádosti sp. zn. Zin 47/2019 jako požadavek na sdělení názoru povinného subjektu, a to konkrétně názoru, zda „Považuje státní správa Nejvyššího soudu ČR v rámci své kontrolní činnosti za zákonné a bez sebemenších pochybností správné, aby v právních věcech vztahující se ke stanovení náhrady újmy na zdraví rozhodovali soudci, jež jsou spojováni s komerčními aktivitami kolem tzv. Metodiky NS ČR?“ a názoru zda „Může podzákonná norma, v daném případě vyhláška MSpr ČR č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů, zavázat znalce použitím tzv. Metodiky NS ČR při stanovení náhrady újmy dle § 2958 OZ, když toto zmocnění kodex neobsahuje?“

Jak dovozuje komentářová literatura, obdobné žádosti jsou často podávány jako vyjádření nespokojenosti s jinou aktivitou povinného subjektu, typicky žádost o sdělení, z jakého důvodu povinný subjekt vydal konkrétní rozhodnutí, proč se v rámci určitého materiálu nezabýval též určitým v žádosti uvedeným problémem, z jakého důvodu nebyl určitým způsobem činný, apod. [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu: rozsudek ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009-63, rozsudek ze dne 27. 4. 2011, č. j. 2 As 4/2011-102, rozsudek ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014-64, a rozsudek ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009-63 (uveřejněný pod č. 1957/2009 Sb. NSS)]. I v těchto případech platí, že povinný subjekt může žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 (srov. bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014-64). V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší správní soud připomněl, že žádost o poskytnutí informací není specifickým opravným prostředkem, jehož prostřednictvím by měl účastník řízení brojit proti rozhodnutím či postupům správních orgánů, s nimiž nesouhlasí (blíže srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2016, s. 77 a 78).


Povinný subjekt dále odkazuje na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá jednoznačný závěr, že ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace ve smyslu informačního zákona (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014-33).

Povinný subjekt vydal výrok II. rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti sp. zn. Zin 47/2019 taktéž zcela v souladu s důvodovou zprávou k novele informačního zákona, která doprovázela začlenění § 2 odst. 4 do textu této právní normy (srovnej Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související, Komentář, 2 aktualizované a rozšířené vydání, Linde Praha 2012, str. 145): „Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo do Informačního zákona včleněno zákonem č. 61/2006 Sb. V důvodové zprávě k této novele se přitom uvádí: …režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v té souvislosti žádosti o právní analýzy, či zpracování smluv a podání – k vypracování takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu…“.

 

Poučení:

Proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání. Odvolání se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

  


 
Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

 


Povinný subjekt požadované informace, s výjimkou těch informací, o jejichž částečném odmítnutí rozhodl výše uvedenými výroky, a informací k bodu 3 žádosti, které se nevztahují k působnosti Nejvyššího soudu, o čemž byl žadatel informován prostřednictvím sdělení o odložení části žádosti (v rozsahu bodu 3) ze dne 22. 3. 2019, poskytuje níže:

K bodu 1 žádosti povinný subjekt žadateli sděluje, že autoři jsou uvedeni v závěru preambule metodiky, tedy: „Většinu odborné práce provedla tzv. hlavní pracovní skupina ve složení: JUDr. Marta Škárová, JUDr. Petr Vojtek, JUDr. Robert Waltr, všichni Nejvyšší soud České republiky, JUDr. Hana Tichá, Krajský soud v Praze, J. T., R. Ž., oba Společnost medicínského práva, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, D. M., Česká kancelář pojistitelů, L. J., Česká asociace pojišťoven, V. V., Allianz, a. s., E. H., Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Klinika pracovního a cestovního lékařství, a M. M., advokát v Malé Skále a soudní znalec. K vytvoření materiálu pro hodnocení bolesti přispěl J. P., ortopéd v XY. Podněty a doporučení k hodnocení bolesti dodaly Česká chirurgická společnost, Česká společnost kardiovaskulární chirurgie, Česká neurologická společnost, Česká neurochirurgická společnost, Česká společnost otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Ortopedicko-protetická společnost, Česká pneumologická a ftizeologická společnost, Česká urologická společnost a Česká společnost pro úrazovou chirurgii.“

Na metodice se podílely i další osoby, protože kromě práce hlavní pracovní skupiny se uskutečnila celá řada odborných setkání, na nichž se tvořily obecné zásady a konkrétní znění metodiky. Šlo zejména o porady soudců krajských soudů a Nejvyššího soudu a kulaté stoly odborné právnické a lékařské veřejnosti; konečně byla problematika též průběžně diskutována a konzultována se soudci soudů nižších stupňů při přednáškách organizovaných Justiční akademií Kroměříž v rámci projektu „Rekodifikace“.

K bodu 2 žádosti povinný subjekt sděluje, že žádné z kolegií Nejvyššího soudu nevykonává dohled nad správností tohoto dokumentu. Občanskoprávní a obchodní kolegium metodiku vzalo na vědomí, uvedlo v obecnou známost jako podpůrný materiál a tím dalo široké veřejnosti možnost s ní pracovat. Zároveň, jak je uvedeno v samotném závěru preambule metodiky, přijalo dne 12. 3. 2014 doporučení, aby byla metodika využívána při aplikaci § 2958 občanského zákoníku. Rovněž neprobíhá žádné formální revidování či korigování tohoto materiálu ze strany Nejvyššího soudu. Metodika je Nejvyšším soudem vykládána, vedou se o ní debaty, a to nejen na vnitrostátní úrovni, ale současně též mezinárodní – v rámci pravidelných setkání se soudci Nejvyššího soudu Slovenské republiky anebo například u příležitosti loňské návštěvy soudců Nejvyššího kasačního soudu Italské republiky Dr. Irene Ambrosi a Dr. Paolo Spacianiho u Nejvyššího soudu v Brně. Jmenovaní italští civilní soudci zde mj. přednášeli na téma „Milánské tabulky, rozhodování o náhradách při ublížení na zdraví, kritéria rozhodování v italské soudní praxi“, přičemž bezprostředně po této přednášce se zúčastnili argumentačního fóra k metodice. Povaha samotné metodiky je pak přímo uváděna a vysvětlena v preambuli v bodě IV. Povaha metodiky (viz následná citace).

Za daného legislativního stavu není pochyb o tom, že Metodika nemůže mít závazný charakter v tom smyslu, že by byla právním předpisem, neboť zákon s ničím takovým nepočítá a nikdo, kdo je nadán legislativní pravomocí, se k vydání předpisu tohoto typu nechystá. Pak nezbývá než dopracovat zákonnou dikci doporučujícím materiálem, na jehož základech, principech a metodách se shodne širší právnická veřejnost a jehož odborným podkladem by byla komplexní medicínsky pojatá systematika zdravotních újem, vystihující proporce jednotlivých újem v rámci náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Půjde proto o naplnění zásad slušnosti ve smyslu §  2958 o. z., o jejich praktickou realizaci podloženou dostatečně širokým skutkovým zjištěním doplněným o odborné lékařské hodnocení tak, aby v soudní praxi mohly být nastaveny přiměřené poměry mezi jednotlivými poškozeními způsobem odpovídajícím požadavkům § 13 o. z. Ostatně i důvodová zpráva k § 2958 o. z. vyzývá, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno, „pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely“.

K samotné aplikaci metodiky občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu dosud nevydalo v rámci dovolacích řízení žádné rozhodnutí. V rovině trestní pak povinný subjekt v příloze zasílá usnesení senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 8 Tdo 190/2017 dne 20. 9. 2017, které bylo rovněž publikováno v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018.

K bodu 4 žádosti povinný subjekt žadateli sděluje, že o uveřejnění metodiky ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodlo někdejší vedení soudu v čele s JUDr. Ivou Brožovou, a to ve spolupráci s redakční radou Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

K bodu 6 žádosti povinný subjekt v příloze zasílá text předmětné smlouvy uzavřené mezi Nejvyšším soudem a Centrem dopravního výzkumu, v.v.i. a ohledně konkrétních otázek tohoto bodu žádosti žadatele odkazuje právě na znění této smlouvy. Dále k otázce „Kdo garantuje věcnou a faktickou správnost a výběr uveřejněných rozhodnutí?“ povinný subjekt sděluje, že se jedná o databázi postupně doplňovaných rozhodnutí. Rozhodnutí tam zveřejněná nepodléhají kontrole ani nejsou žádným způsobem vybírána. Jistá kontrola těchto rozhodnutí se automaticky uskutečňuje formou řádných či mimořádných opravných prostředků a informace o nich (zda bylo rozhodnutí změněno, zrušeno či potvrzeno) je pak v samotné databázi u konkrétního rozhodnutí uvedena.

Projekt č. TD03000225 neměl ze strany Nejvyššího soudu žádného spoluřešitele, neboť byl výhradně projektem Centra dopravního výzkumu, v. v. i.. Za Nejvyšší soud byl však předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia JUDr. Petr Vojtek určen jako styčná osoba, která napomáhala a dále napomáhá jeho realizaci. Nejvyšší soud měl a má na zdárném řešení tohoto projektu, který přispívá k lepší informovanosti odborné i laické veřejnosti, značný zájem. Dále, už ze své podstaty a zaměření, napomáhalo a napomáhá realizaci taktéž Oddělení dokumentace a analytiky judikatury ČR Nejvyššího soudu. Rozsah spolupráce (pomoci) ze strany Nejvyššího soudu vyplývá ze smlouvy mezi Nejvyšším soudem a Centrem dopravního výzkumu, v.v.i., která je žadateli paralelně poskytnuta.

K poskytnutému textu předmětné smlouvy pak povinný subjekt považuje za potřebné dodat, že žadateli zasílá tento dokument bez závěrečných podpisů předsedy Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., a také ředitele Centra dopravního výzkumu, v.v.i. Tyto podpisy jsou osobními údaji, když podle čl. 4 odst. 1 nařízení GDPR (Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES) se osobními údaji rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě; identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“. Povinný subjekt přitom nemá od předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala ani od předsedy Centra dopravního výzkumu v.v.i. souhlas s poskytnutím těchto osobních údajů (podpisů). Ostatně, žadatel se v žádosti domáhá pouze „doložení smluvních podmínek vztahu“, k čemuž dostatečně poslouží kompletní text „nepodepsané varianty“ smlouvy.

K bodu 9 otázka (věta) první předmětné žádosti povinný subjekt odkazuje na již zmíněné a v příloze poskytnuté rozhodnutí senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 190/2017. Zároveň si dovoluje žadatele upozornit, že řešení otázky ústavní konformity postupu soudu je primárně v dikci Ústavního soudu.

 

Poučení:

Pokud se způsobem vyřízení žádosti v části, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

 

V Brně dne 28. 3. 2019

 

Mgr. Petr Tomíček


vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona
 

Přílohy (elektronické):

Rozhodnuti - 8 Tdo 190_2017.pdf


SmlouvaNSaCDV.pdf