Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 60/2018

ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti J. K. (dále jen „žadatel“), ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. Zin 60/2018,

takto:

I. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 8a informačního zákona a § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „ZOOÚ“), se žádost žadatele v bodě 1 částečně o d m í t á v části, kde žadatel požaduje poskytnutí rozhodnutí nižších soudů.

II. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 8a informačního zákona a § 5 odst. 2 ZOOÚ se žádost žadatele částečně o d m í t á v bodě 2 tak, že v poskytnutém rozhodnutí Nejvyššího soudu nebudou obsaženy osobní údaje účastníků řízení a třetích osob.

III. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 informačního zákona se žádost žadatele částečné o d m í t á v bodě 3 v části, kde žadatel požaduje identifikace rozsudku, jeho výroku a jeho poskytnutí, neboť se jedná o neexistující informaci.

IV. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 2 odst. 4 informačního zákona se žádost žadatele částečné o d m í t á v bodě 3 v části, kde žadatel požaduje sdělení, jakým způsobem je možné zjistit, který soud požadované rozhodnutí vydal, neboť se jedná o dotaz na názor.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud obdržel dne 19. 4. 2018 žádost J. K. podle informačního zákona, ve znění:

Vážený Nejvyšší soude, v médiích byla uveřejněna zpráva:
https://pravniradce.ihned.cz/aktuality/c1-66083010-urednik-nepravem-vyhozeny-z-financni-spravyvysoudil-vic-nez-milion-korun-cistky-se-danovym-poplatnikum-prodrazi
týkající se "....Padáka bez udání důvodu dostal na konci června 2014 také P. T., do té doby ředitel odboru vymáhání na Generálním finančním ředitelství....", kde konečný rozsudek vydal Nejvyšší soud.

Žádám povinnou osobu:
Nejvyšší soud
Burešova 20
657 37 Brno

o poskytnutí těchto informací:
1)
Identifikaci rozsudku I. a II. stupně (kdo vydal, sp.zn., datum vydání) - a jejich výroky.
Výrok(y).
Poskytnutí těchto rozsudků.

2)
Identifikaci rozsudku Nejvyššího soudu (kdo vydal, sp.zn., datum vydání).
Výrok(y).
Poskytnutí tohoto rozsudku.
V článku je také zmiňován podobný pracovněprávní spor
"... Z. K. - V červnu 2014 byl odvolán z funkce ředitele Finančního úřadu v Chrudimi. "Důvod mi nikdo neřekl. ..."
Zde ovšem není uveden žádný soud. Stát má všemožné registry na osoby, nemovitosti aj,., ale nemá registr svých rozsudků a rozhodnutí. Bohužel finanční úřady zneužívají svoji moc a vše zahalují pod mlčenlivost daňového řízení, i když se jedná o nakládání s veřejnými prostředky, jak jim soudy vytýkají a ruší jejich rozhodnutí o neposkytnutí informací.

3)
K této kauze též žádám Identifikaci rozsudku soudu (kdo vydal, sp.zn., datum vydání). Nebo jak u státu zastoupeného Nejvyšším soudem zjistit, který soud rozsudek vydal. Děkuji.
Výrok(y).
Poskytnutí tohoto rozsudku.“

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

K výroku I:

Podle ustanovení § 8a informačního zákona „poskytne povinný subjekt informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu“.
Podle § 5 odst. 2 ZOOÚ může správce údajů zpracovat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů a bez tohoto souhlasu jen za podmínek stanovených v citovaném ustanovení.
Podle § 4 písm. a) ZOOÚ „osobním údajem je jakákoli informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“.
Podle § 4 písm. e) ZOOÚ je zpracováním osobních údajů mj. též jejich šíření, předávání nebo zveřejňování.

Vzhledem k tomu, že povinný subjekt v předmětné věci vymezené bodem 1 žádosti sp. zn. Zin 60/2018 rozhodoval o dovolání, má k dispozici rovněž požadovaná rozhodnutí nižších soudů jako součást svého, tzv. pomocného spisu, avšak v plné, tj. neanonymizované, verzi. V působnosti povinného subjektu přitom není vytvářet anonymizované verze „cizích rozhodnutí“. Nejvyšší soud anonymizuje na základě ustanovení § 10 a § 13 odst. 1 ZOOÚ toliko rozhodnutí svých senátů. Tato zákonná ustanovení jsou pak v rámci povinného subjektu detailně provedena v § 115 Kancelářského řádu Nejvyššího soudu, který nabyl účinnosti dne 1. 11. 2010. Odkaz na platné znění Kancelářského řádu Nejvyššího soudu je zde:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/0/CB12B13F347A4EC7C1257F7A003886A3/$file/Kancelarsky%20rad.pdf)

Úplné znění požadovaného rozhodnutí obsahuje osobní údaje účastníků řízení. K poskytnutí úplného znění požadovaného rozhodnutí přitom nemá povinný subjekt od fyzických osob, subjektů údajů, které figurují v textu daného rozhodnutí, souhlas s předáním těchto (osobních) údajů jiné osobě, a ani nesplňuje další podmínky § 5 odst. 2 ZOOÚ. S ohledem na výše uvedené nemůže povinný subjekt osobní údaje účastníků řízení zpracovávat pro potřeby poskytování informací třetím (nezúčastněným) osobám, což poskytuje zákonný důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace v souladu s § 8a informačního zákona.

Povinný subjekt proto žadateli doporučuje, aby se se svojí žádostí obrátil na soudy, které požadovaná rozhodnutí vydaly – Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze.

S ohledem na výše uvedené lze očekávat, že v případě, kdy žadatel zašle totožnou žádost (bod 1) na soudy, které požadovaná rozhodnutí vydaly, bude této jeho žádosti s vysokou pravděpodobností vyhověno a soudy mu požadovaná rozhodnutí v anonymizované podobě (podle jejich pravidel pro anonymizaci) poskytnou. Podle zkušeností Nejvyššího soudu se v minulosti takto vždy stalo.

Vzhledem k tomu, že žadatel své subjektivní právo na informace, zakotvené v Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, může realizovat u jiného povinného subjektu, kde mu bude s největší pravděpodobností vyhověno, rozhodnutí Nejvyššího soudu (výrok I.) ústavně zaručená práva žadatele fakticky neomezí, neboť účel informačního zákona bude naplněn.

Nad rámec výše uvedeného povinný subjekt upozorňuje na fakt, že v rámci vyřízení ve věci předchozí žádosti totožného žadatele – sp. zn. Zin 2/2018 – poskytl žadateli rovněž anonymizované verze rozhodnutí nižších soudů. Nicméně, jak povinný subjekt uvedl tehdy v odůvodnění, mohl tak učinit pouze proto, že anonymizované verze měl výjimečně k dispozici. Pro úplnost následuje citace části výše uvedeného odůvodnění rozhodnutí sp. zn Zin 2/2018:
„K poskytnutým informacím v bodě 1) a 2) žádosti považuje povinný subjekt za důležité uvést, že anonymizovanými kopiemi rozhodnutí nižších soudů přímo disponoval. Pokud by tomu tak nebylo, pak by s ohledem na ustálenou praxi musel žadatele odkázat, aby si o anonymizované kopie zažádal přímo u nalézacího a odvolacího soudu. Nejvyšší soud totiž anonymizované kopie rozhodnutí nižších soudů sám nevytváří.“

K výroku II:

Podle § 4 písm. a) ZOOÚ „osobním údajem je jakákoli informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“.

Podle § 4 písm. e) ZOOÚ je zpracováním osobních údajů mj. též jejich šíření, předávání nebo zveřejňování. Podle § 5 odst. 2 tohoto zákona může správce údajů zpracovat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů a bez tohoto souhlasu jen za podmínek stanovených v citovaném ustanovení.

Nejvyšší soud však nemá od subjektů těchto údajů souhlas s předáním jiné osobě, a ani nesplňuje další podmínky § 5 odst. 2 ZOOÚ, což poskytuje zákonný důvod pro částečné odmítnutí předmětné žádosti o poskytnutí informace ohledně osobních údajů účastníků řízení a třetích osob v rozhodnutí k bodu 2 žádosti sp. zn. Zin 60/2018, v souladu s § 8a informačního zákona. Nejvyšší soud proto při vydání tohoto rozhodnutí ve věci bodu 2 žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 60/2018 upřednostnil právo na ochranu osobnosti a osobních údajů podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nad právem na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny. Povinný subjekt má za to, že tímto rozhodnutím současně žadateli nijak výrazně neomezil obsah poskytované informace.

S ohledem na výše uvedené povinný subjekt rozhodl výrokem II. tak, že žádost o poskytnutí informace v rozsahu osobních údajů obsažených v textu předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu s § 8a informačního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona částečně odmítl a poskytuje žadateli anonymizovanou verzi rozhodnutí.

K výroku III:

Důvodem pro odmítnutí žádosti může být neexistující informace, tj. informace, kterou povinný subjekt nedisponuje, nikdy tato informace u povinného subjektu nebyla zaznamenána. V takovém případě se jedná o požadavek na vytvoření nové informace ve smyslu § 2 odst. 4 informačního zákona, který uvádí: „Povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Podle § 3 odst. 3 informačního zákona pak „Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“

Žadatel se prostřednictvím bodu 3 žádosti sp. zn. Zin 60/2018 u povinného subjektu konkrétně dožaduje: „…k této kauze žádám Identifikaci rozsudku soudu (kdo vydal, sp. zn., datum vydání)(…) Výrok (y). Poskytnutí tohoto rozsudku.“

Povinný subjekt k tomu uvádí, že Nejvyšší soud neřešil dovolání ve věci pracovněprávního sporu, ve kterém by mezi účastníky figuroval pan Z. K. Nedisponuje tedy žádnými informacemi o takovém řízení, neexistuje přitom žádný zákonný důvod, proč by měl povinnost takovými informacemi disponovat. Z pohledu povinného subjektu se tedy jedná o požadavek na poskytnutí neexistující informace, resp. informace, která u povinného subjektu nikdy neexistovala a nebyla nikdy zaznamenána v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 informačního zákona.

K výroku IV:

Podle § 2 odst. 4 Informačního zákona se „Povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“

Povinný subjekt vyhodnotil část bodu 3 žádosti sp. zn. Zin 60/2018 jako požadavek na sdělení názoru povinného subjektu, a to konkrétně názoru, jak je možné zjistit, který soud rozhodoval v žadatelem specifikované věci, resp. „jak u státu zastoupeného Nejvyšším soudem zjistit, který soud rozsudek vydal.“

Povinný subjekt odkazuje na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá jednoznačný závěr, že ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace ve smyslu informačního zákona (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014-33).

Pokud se tedy žadatel v bodě 3 žádosti sp. zn. Zin 60/2017 dotazuje „jak u státu zastoupeného Nejvyšším soudem zjistit, který soud rozsudek vydal.“, resp. dále tímto rozvíjí své pochybnosti a jisté „rozčarování“ z bodu 2 žádosti nad tím, proč stát „nemá registr svých rozsudků a rozhodnutí“, povinný subjekt rozhodl o odmítnutí části žádosti v souladu s důvodovou zprávou k novele informačního zákona, doprovázející začlenění § 2 odst. 4 do textu této právní normy (srovnej Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související, Komentář, 2 aktualizované a rozšířené vydání, Linde Praha 2012, str. 145): „Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo do informačního zákona včleněno zákonem č. 61/2006 Sb. V důvodové zprávě k této novele se přitom uvádí: …režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v té souvislosti žádosti o právní analýzy, či zpracování smluv a podání – k vypracování takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu…“.

Nad rámec výše uvedeného je možné na tomto místě uvést, že věcná a místní příslušnost soudů se řídí dle ustanovení § 9 a násl. a § 84 a násl. občanského soudního řádu.

Poučení:
Proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace je možné podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání. Odvolání se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.


Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

Povinný subjekt níže poskytuje požadované informace s výjimkou těch informací, o jejichž odmítnutí rozhodl výše uvedenými výroky:

K bodu 1 žádosti povinný subjekt uvádí, že v první stupni rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, který dne 22. 7. 2015 vydal rozsudek č. j. 23 C 151/2014-91 a následně Městský soud v Praze, který dne 13. 1. 2016, vydal rozsudek č. j. 62 Co 448/2015-138.

Ohledně výroků těchto rozhodnutí povinný subjekt odkazuje žadatele na znění odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém jsou výroky rozhodnutí nižších soudů rekapitulovány. Níže je uvedena přímo tato citace:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23 C 151/2014-91, určil, že odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa – ředitel odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 6. 2014 jsou neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám „právního zástupce žalobce“ náhradu nákladů řízení 17.552,- Kč.“

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 62 Co 448/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa vedoucího odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 zamítl (výrok I.), ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).“

K bodu 2 žádosti povinný subjekt poskytuje žadateli anonymizovanou verzi rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 4964/2016-205 a ohledně další části dotazu směřující k výrokům odkazuje přímo na znění tohoto rozhodnutí.

Dále povinný subjekt vysvětluje, že rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti nezasílá na žadatelem uvedenou elektronickou e:mailovou adresu, ze které žádost obdržel, neboť podle § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, může správní orgán doručovat na elektronickou adresu účastníka řízení, pokud to nevylučuje zákon nebo povaha věci. Podle § 72 odst. 1 správního řádu musí povinný subjekt doručit rozhodnutí do vlastních rukou, což v případě doručení na žadatelem udanou elektronickou adresu není zajištěno, neboť žádost neobsahuje uznávaný elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Uvedená elektronická adresa je zpravidla vyhovující v případě poskytnutí informace, kdy informační zákon klade na povinný subjekt v doručovací fázi méně formálních povinností, avšak nemůže bez pochybností obstát při postupu, který vychází z § 15 informačního zákona, neboť povinný subjekt odesláním písemného vyhotovení rozhodnutí na „běžnou elektronickou adresu“ není schopen hodnověrně prokázat okamžik doručení. Po správní úvaze tak dospěl povinný subjekt k názoru, že žadatelem udanou elektronickou adresu nemůže pro nesoulad s § 19 odst. 3 správního řádu akceptovat.

Poučení:
Pokud se způsobem vyřízení žádosti v částech, kde jsou poskytnuty informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

V Brně dne 3. 5. 2018


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona



Příloha: Anonymizovaná kopie rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 Cdo 4964/2016-205


Rozhodnuti - 21 Cdo 4964_2016