Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 72/2017

R O Z H O D N U T Í

Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Informační zákon“), rozhodl o žádosti B. M. (dále jen „žadatel“), ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. Zin 72/2017,



takto:

Podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 Informačního zákona se žádost částečně o d m í t á, konkrétně v části vymezené textem: „… Kdo je oprávněný jeho úmyslné a nesprávné tvrzení odstranit…“.

Odůvodnění:

Povinný subjekt obdržel dne 8. 6. 2017 žádost o poskytnutí informace, navazující na původní řízení č. j. S 270/2017, kterou eviduje pod sp. zn. Zin 72/2017. Dne 14. 6. 2017 byl žadatel vyzván k upřesnění žádosti, což řádně učinil podáním ze dne 16. 6. 2017.

Žadatel se v agendě Informačního zákona prostřednictvím pěti otázek domáhá konkrétních informací o senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který vydal dne 29. 3. 2016 rozhodnutí č. j. 22 Cdo 706/2016-622.

K části, označené jako otázka č. 5, formulované konkrétně jako „… Kdo je oprávněný jeho úmyslné a nesprávné tvrzení odstranit…“, vydal povinný subjekt rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti.

Podle § 15 odst. 1 Informačního zákona „Pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.“.

Otázku č. 5 žádosti sp. zn. Zin 72/2017, tedy konkrétní text „… Kdo je oprávněný jeho úmyslné a nesprávné tvrzení odstranit…… “, vyhodnotil povinný subjekt jako dotaz na právní názor, resp. žádost o právní radu či analýzu. Podle § 2 odst. 4 Informačního zákona se přitom „Povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“

Jak dovozuje komentářová literatura, podobné žádosti jsou často podávány jako vyjádření nespokojenosti s jinou aktivitou povinného subjektu, typicky žádost o sdělení, z jakého důvodu povinný subjekt vydal konkrétní rozhodnutí, proč se v rámci určitého materiálu nezabýval též určitým v žádosti uvedeným problémem, z jakého důvodu nebyl určitým způsobem činný apod. [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu: rozsudek ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009-63, rozsudek ze dne 27. 4. 2011, č. j. 2 As 4/2011-102, rozsudek ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014-64, a rozsudek ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009-63 (uveřejněný pod č. 1957/2009 Sb. NSS)]. I v těchto případech platí, že povinný subjekt může žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 (srov. bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 117/2014-64).

Povinný subjekt dále odkazuje na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá jednoznačný závěr, že ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014-33).

Právní rady nelze poskytovat v rámci odpovědí na žádosti o poskytnutí informací. Osoby, které poskytují právní rady, jsou předmětem zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Povinný subjekt proto žadateli doporučuje v souvislosti s požadovanou informací v bodě č. 5 předmětné žádosti oslovit advokáta a odkazuje přitom na seznam advokátů, který žadatel nalezne na webové stránce České advokátní komory www.cak.cz.

Povinný subjekt zároveň vydal rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti sp. Zn. Zin 72/2017 zcela v souladu s důvodovou zprávou k novele Informačního zákona, doprovázející začlenění § 2 odst. 4 do textu této právní normy (srovnej Furek, A., Rothanzl,  L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související, Komentář, 2 aktualizované a rozšířené vydání, Linde Praha 2012, str. 145): Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo do Informačního zákona včleněno zákonem č. 61/2006  Sb. V důvodové zprávě k této novele se uvádí: …režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v té souvislosti žádosti o právní analýzy, či zpracování smluv a podání – k vypracování takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu…“.

Pro úplnost povinný subjekt dodává, že ačkoli nesouhlasí s hodnocením, které v otázce č. 5. žádosti sp. zn. Zin 72/2017 směrem k rozhodnutí č. j. 22 Cdo 706/2016-622 ze dne 29. 3. 2016 žadatel použil, když je označil za „úmyslné a nesprávné tvrzení“, nebude se na tomto místě pouštět do polemik o nepodloženosti takového hodnocení ze strany žadatele, neboť to není předmětem řízení v agendě podle Informačního zákona.

Poučení:
Proti rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podle § 16 odst. 1 Informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání, které se podává u povinného subjektu do 15 ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.



Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Informační zákon“)

Povinný subjekt k otázkám 1, 2, 3 a 4 žádosti sp. zn. Zin 72/2017 poskytuje žadateli tyto informace:

1. Autorem konečného textu usnesení č. j. 22 Cdo 706/2016-622 ze dne 29. 3. 2016 je předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Mgr. David Havlík. Nicméně, je třeba zdůraznit, že na základě § 36c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhoduje vždy celý tříčlenný senát. V tomto případě byli dalšími členy senátu soudci Nejvyššího soudu Mgr. Michal Králík, Ph.D. a JUDr. Jiří Spáčil, CSc., což je žadateli (a současně účastníkovi řízení) jistě známo.

2. Mgr. David Havlík se narodil v roce 1971. Soudcem Nejvyššího soudu je od 1. 9. 2013. Soudcem se stal Mgr. David Havlík v roce 2000, nejprve působil u Okresního soudu v České Lípě. Od roku 2002 byl soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, odkud byl přeložen právě k Nejvyššímu soudu.

3. Mgr. David Havlík absolvoval dne 3. 6. 1996 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

4. Návrh na přeložení soudce (předsedy senátu) Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, předložila bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová.

Pro úplnost povinný subjekt dodává, že taktéž v případě otázky č. 1 nesouhlasí s hodnocením, které směrem k rozhodnutí č. j. 22 Cdo 706/2016-622 ze dne 29. 3. 2016 žadatel použil, když je označil za „úmyslně nepravdivé tvrzení“. Nebude se však pouštět do polemik o nepodloženosti takového hodnocení ze strany žadatele, neboť to není předmětem řízení v agendě podle Informačního zákona.


Poučení:
Pokud se způsobem vyřízení žádosti v bodech 1, 2, 3, 4 žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 Informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.


Mgr. Petr Tomíček, vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu,
pověřený poskytováním informací podle Informačního zákona