Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 9/2020


ROZHODNUTÍ

Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti J. K., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Vinařice, P.O.BOX 5, 273 07 Vinařice (dále jen „žadatel“), ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. Zin 9/2020,

takto:


Podle § 15 odst. 1 v souladu § 2 odst. 4 informačního zákona se žádost sp. zn. Zin 9/2020 částečně odmítá, a to v rozsahu žádosti o poskytnutí „vyjádření, který soud je příslušný k projednání mé žádosti o přeměnu trestu OS na trest domácího vězení“.

neboť se jedná o dotaz na sdělení názoru povinného subjektu.


Odůvodnění:

Povinný subjekt obdržel dne 13. 1. 2020 žádost o poskytnutí informace, evidovanou pod sp. zn. Zin 9/2020, v následujícím znění:



„Rád bych tímto poprosil soud o zaslání rozhodnutí R 43/2014, které by se mělo týkat příslušnosti (místní) soudu v řízení o přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení podle paragrafu 57a trestního zákoníku, když mi není zcela jasné, ke kterému soudu mám žádost o přeměnu trestu adresovat, zda k soudu v obvodu věznice nebo k soudu, který mne odsoudil k trestu odnětí svobody. Paragraf 57a tr. zákoníku místní příslušnost soudu nespecifikuje a ustanovení § 315 odst. 2 tr. řádu je v přímém rozporu s ustanovením paragrafu 320 odst. 2 tr. řádu. Prosím proto soud o vyjádření, který soud je příslušný k projednání mé žádosti o přeměnu trestu OS na trest domácího vězení“

K výroku rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.


Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Zákonem, který provádí uvedené ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny, je právě informační zákon. Podle § 1 informačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Podle § 2 odst. 4 informačního zákona se „povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

Povinný subjekt konstatuje, že účelem této výluky je určitá míra ochrany povinných subjektů před nutností vytvářet nové informace (odpovědi na názor) jen pro účely zpracování odpovědi na žádost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 4 As 37/2011-93, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013-30). Pokud tedy povinný subjekt obdrží žádost o vytvoření nových informací (zde žádosti o sdělení názoru – právní rady) s odkazem na informační zákon, je třeba žádost s odkazem na § 2 odst. 4 téhož zákona odmítnout (tedy vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti).

Povinný subjekt dále odkazuje na ustálenou judikaturu, z níž jednoznačně vyplývá, že ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je třeba vykládat podle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace ve smyslu informačního zákona (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014-33).

Jak si nejspíš žadatel sám uvědomuje, nežádá ve své podstatě o „informaci“ ve smyslu informačního zákona, kterou § 3 odst. 3 informačního zákona definuje jako „jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči…“

Viz následující komentářový závěr: „Ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona je úzce spjato s definicí informace v § 3 odst. 3 informačního zákona, tj. že jde o obsah zaznamenaný na nějakém nosiči, neboli s principem, že povinnost poskytovat informace míří do minulosti, tj. vůči skutečnostem, které již nastaly a trvají (nebo podle názoru žadatele nastat měly či mohly).“ (viz JELÍNKOVÁ, J., TUHÁČEK, M.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, 284 s., str. 24).

Důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb. uvádí následující závěr: „Povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici. Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání – k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu.“ Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=991&ct1=0

Jelikož z žádného právního předpisu nevyplývá pro povinný subjekt povinnost poskytovat odpovědi směřující ke sdělení názoru (právní rady), a rovněž v návaznosti na další argumentaci uvedenou výše, žádost o poskytnutí informace, sp. zn. Zin 9/2020 povinný subjekt částečně vyhodnotil jako požadavek na sdělení názoru (právní rady) ve smyslu § 2 odst. 4 informačního zákona a žádost v této části odmítnul.

Nejvyšší soud jakožto povinný subjekt musí podle § 20 odst. 4 písm. a) informačního zákona rovněž postupovat v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy dbát o to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Vzhledem k tomu, že povinný subjekt již opakovaně (resp. vždy) v obdobných případech žádostí o sdělení názoru vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, nebyl ani v tomto případě důvod se od takové praxe vyřizování žádostí podle informačního zákona odchýlit.

 

Poučení: Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání, které se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí.

 

Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona


Povinný subjekt požadované informace, s výjimkou těch informací, o jejichž částečném odmítnutí rozhodl výše uvedeným výrokem, poskytuje formou následujícího sdělení a příloh:

K žádosti o zaslání rozhodnutí R 43/2014 povinný subjekt sděluje, že pod uvedeným označení bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2014 publikováno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 15/2013.



Povinný subjekt žadatelovi toto rozhodnutí rovněž zasílá v příloze tohoto rozhodnutí, a to ve formě, v jaké ho má v dispozici, tedy jako scan z uvedeného čísla Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud by žadatel měl zájem o poskytnutí „autentické“ verze tohoto rozhodnutí, odkazuje ho povinný subjekt na Krajský soud v Ostravě, který toto rozhodnutí vydal.
 

Poučení: Pokud se způsobem vyřízení žádosti v daném místě, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl.

 

V Brně dne 28. 1. 2020

Mgr. Petr Tomíček

vedoucí oddělení styku s veřejností pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona

 

Příloha (tištěná): Usnesení KS Ostrava sp. zn. 3Nt 15/2013