Konference Společnost , právo a politika zaujala širokou veřejnost

Autor: Ing. Petr Knötig | 05/07/2014

Předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová v úterý 6. 5. 2014 spolupořádala společně s děkankou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doc. Mirjam Friedovou konferenci na téma: Společnost, právo a politika. Konference se konala v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a svým příspěvkem ji zdobila řada osobností ze světa práva, filozofie či jiných vědních oborů. Jednotlivé příspěvky přednesli Iva Brožová, Markéta Čermínová, Anna Šabatová, Jan Sokol, Petr Piťha, Jacques Rupnik, Jiří Přibáň, Michal Stehlík a Václav Bělohradský. Dopolední program moderoval Luděk Navara a odpolední část Jaroslav Spurný.

Letošní konference nazvaná Společnost právo a politika byla v pořadí již čtvrtou, kterou Nejvyšší soud organizoval ve spolupráci s partnery ze sféry politické (se Senátem Parlamentu ČR v roce 2011 a Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR v roce 2013) a akademické (s Právnickou fakultou UK v roce 2012). Letošní téma navázala na témata předchozích ročníků, které byly tematicky zaměřeny a nazvány - Spravedlnost v právním státě, Odpovědnost v demokratickém právním státě, Stát a jednotlivec.


O tom, že jde skutečně o velmi významnou konferenci svědčí skutečnost, že se jí zúčastnily i takové osobnosti, jako jsou předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, vrchní státní zástupci Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, ale také soudci a bývalí soudci nejvyšších soudních institucí i zástupci akademické sféry. Mezi posluchači pak zasedli také studenti a zástupci široké veřejnosti, jimž není současný vývoj ve společnosti lhostejný.

Videozáznam Zdroj Filozofická fakulta UK


100.jpg 101.jpg 102.jpg 103.jpg 104.jpg 105.jpg 106.jpg 107.jpg

Zde je anotace příspěvků, jak je zveřejnila na svém webovém portálu Filozofická fakulta UK:

Právo a politika
JUDr. Iva Brožová
Příspěvek se zabývá pojmem práva i politiky a jejich vzájemnou souvislostí. Dále se zabývá typovými znaky demokratického právního státu a typovými znaky totalitních režimů. V tomto kontextu se zabývá i úskalím používání pojmů „jak se komu zlíbí“. Závěrem se příspěvek věnuje významu justice z hlediska zachování demokratického právního státu.
    České soudnictví v dilematech dnešní doby
    JUDr. Markéta Čermínová
    Žijeme v době, která s sebou přináší krizi základních mravních hodnot. Zároveň s tím roste i nedůvěra v občanskou společnost. Tím spíše nabývá na významu způsob interpretace práva a nalézání spravedlnosti. Soudce je v dnešní době ve velmi nelehké situaci, když na jedné straně je na něm oprávněně vyžadována naprostá profesionalita, rychlost a pružnost rozhodování, na druhé straně však v důsledku rozhodnutí moci zákonodárné začala platit zcela nová právní úprava civilního práva – nový občanský zákoník –, která s sebou přináší mnoho nových pojmů, nejasností a nekonkrétností, které již dnes nesporně činí výkladové problémy. Příspěvek se zabývá aktuálními problémy, které soudci v této chvíli pociťují jako zásadní a které ovlivňují a v budoucnu budou nadále ovlivňovat jejich rozhodovací činnost.
    Soudcovská moc a stát
    prof. Jan Sokol
    V klasickém schématu dělené demokratické moci má soudcovská moc zvláštní postavení. Na první pohled je mocensky slabší, na druhé straně ale právě ona nepodléhá pravidelnému střídání a volbám. Na rozdíl od politiků se soudce nemusí starat, aby ho znovu zvolili. Právě soudcovská moc je tak jakýmsi pilířem státu a reprezentuje jeho kontinuitu, jak to vyjadřuje sice bez-mocná, nicméně svrchovaná pozice Ústavního soudu.
    Nezávislost soudce na politicích i voličích tak nemůže znamenat, že by stál automaticky proti výkonné moci, ale naopak zdůrazňuje jeho odpovědnost za stát jako celek, jako „věc veřejnou“, která se nesmí stát kořistí politických stran ani voličských nálad. Jeho specifická odpovědnost spočívá v tom, že se má starat, aby občané státu důvěřovali a mohli se na něj spoléhat. Naopak obě ostatní moci ho mají také bránit před zneužíváním, svévolným sudičstvím atd.
    Stav legislativy, justice a soudnictví v ČR (jak je vidí neodborník)
    prof. Petr Piťha
    Naše soudnictví, celá justice a dokonce celý právní řád jsou v nedobrém stavu. Příčin je spousta – vidím dvě základní: krize zdravého myšlení a rozklad základní slušnosti v celé populaci. Čestné, ne příliš početné výjimky potvrzují pravidlo, a tomu se chci věnovat. Že jsou nerozum a neslušnost za vším ostatním, lze ukázat na 3 příkladech.
    1. Právní řád
    Z hlediska rozumu selhává proto, že jeho tvůrci neřeší věcné problémy (většinou jim ani za mák nerozumí), ale hádají se o přízeň voličů.
    Z hlediska slušnosti selhává proto, že neslušní lidé hledají zákonem nezakázané cesty k dosažení neslušných osobních cílů.
    2. Justice (v širším smyslu celý výkon dohledu státní správy)
    Z hlediska rozumu selhává proto, že se řeší malé a malicherné případy, protože jsou snadné. Velké a vážné se odkládají, protože je výkonný orgán neumí řešit.
    Z hlediska slušnosti selhává proto, že justice nejedná podle objektivního zjištění a nezahájí postih bez ohledu na politicky či finančně vlivné skupiny. Strach ani podplácení mravné nejsou.
    3. Soudnictví
    Z hlediska rozumu selhává proto, že je umožněno výkladem litery zákona proti záměru zákonodárce účinně zpochybnit cokoli. Je to snadné, protože zákony jsou formulovány nepřesně, až i nelogicky.
    Z hlediska slušnosti selhává proto, že právní zástupci vystupují bez skrupulí jako sofisté, tj. lidé, kteří rozumem pohrdají. Soudci nedovedou či nechtějí tento nešvar odmítat.
    Státní suverenita v post-suverénní Evropě
    prof. Jiří Přibáň
    Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská, jak kdysi napsal Blaise Pascal. Zatímco síla je nezpochybnitelná a lze ji snadno rozpoznat, spravedlnost se nalézá obtížně a vždy v pochybách a konfliktech. Na pomezí síly a zákona se rodí i moderní pojem státní suverenity. V politickém systému ovšem modernizace znamená demokratizaci, a proto se suverenita stává suverenitou demos – politického národa, jehož moc definuje ústava národního státu. Ani národ není absolutní substance, přirozený základ nebo existenciální předpoklad politiky a především státu, jak se snažily tvrdit moderní nacionalistické ideologie. Stejně jako kterékoli jiné „imaginární společenství“ má svůj vznik, vývoj a nepochybně časem také jako existenciálně politická kategorie zanikne a společně s tím se podstatně změní politické i právní organizace. V současných systémech globalizovaného a evropeizovaného práva se to již projevuje v používání zdánlivě paradoxních pojmů, jako je například „dělená suverenita“, „transnacionální vládnutí“ nebo „globální právní pluralismus“. Ačkoli by ze své definice suverenita měla být nedělitelná, v Evropské unii ji státy běžně sdílejí i dělí mezi sebe a nadnárodní politické a právní instituce. Pro současnou dobu supranacionálních a transnacionálních systémů práva a politiky je tak typická post-suverénní situace, ve které ústavní suverenita států funguje jen jako jedna z mnoha organizací. Tato změna je globální a současná EU je jen jedním ze segmentů globální společnosti, takže i její současnou ekonomickou a politickou krizi je třeba vnímat v tomto kontextu.
    Právo jako nespravedlnost: Dědictví 20. století?
    doc. Michal Stehlík
    Dvacáté století vneslo (nejen) do středoevropského prostoru hned dvojí zkušenost s diktaturou i totalitou. Jednou z vlastností těchto režimů bylo podřízení práva pro své účely – i tak ovšem v konečném důsledku velmi často porušovaly i vlastní zákony. Příspěvek nebude ale jen pohledem na přístup k právu v těchto režimech – nacistickém a komunistickém, ale především se zaměří na to, jakým způsobem jejich přístup k zákonům a právu zanechal své stopy ve společnosti, co si neseme jako mnohdy nevnímané dědictví pošlapávání základních právních principů a co jsme schopni pojmenovat. Jde o historii, která bezesporu zanechala stopu v našem vnímání práva a v roli zákonů pro život člověka.
    Společnost povolnosti
    prof. Václav Bělohradský
    Ve svém příspěvku se chci zabývat dopadem, který mají na politický systém a (staro)demokratické pojetí státu čtyři procesy: zaprvé exces faktických mocí, který je spjat s globalizací technologií a kapitálu; zadruhé úpadek reprezentativní funkce ve společnosti, která mění „lid“ v tekuté „multitudes“ (Paolo Virno), jejichž politická role je neurčitá; zatřetí přechod vědy jako klíčové instituce modernosti (moderní ctnosti jsou do velké míry zobecněním ctností vědce – vyloučení vlastní subjektivity, osvobození úsudku od předsudku) od režimu pravdy k režimu patentů, v němž různé formy auditu stanovují, zda vědní obor udělal dost patentů (humanitní vědy pak přecházejí od režimu veřejného užívání rozumu k režimu vykazování publikací, aura, která kdysi ozařovala rozdíl mezi hledáním pravdy a hledáním efektivity, se vytrácí); začtvrté oligarchizace společnosti, která je důsledkem redukce politiky na lobování a politických idejí na pouhá loga – jak rozumět klasické Marxově větě, že „vládnoucí ideje jsou ideje vládnoucí třídy“ ve společnosti, v níž nevládnou ani ideje, ani třídy?